O bílé paní

Každý vidí štěstí jinde
rozhovor s Jitkou Molavcovou

Strašidla na hradě Helfenburgu si žijí docela poklidně. Paní Slavěna a její milý malíř Tomáš jsou totiž šťastni, že jsou spolu. Pak jim ale živí lidé vtrhnou do jejich nesmrtelné idyly. Co bude dál? Nebojte se, láska zvítězí...

Každá nová filmová či televizní pohádka je diváky nedočkavě očekávána. Čím byste je nalákala právě na tu O bílé paní? Jaké pohádky máte ráda vy, máte nějaký svůj oblíbený „evergreen“, ať už literární, či filmový?

Bílé paní jsem rozuměla. Slavěna ze Slavětína se sice moc nevyspí, protože o půlnoci musí strašit, ale má dobré srdce, smysl pro humor a ještě ke všemu je zamilovaná. Co víc si strašidlo může přát? Nikdy nezapomenu na bouřku na hradě Helfenburg. Můj první natáčecí den, vlastně noc. Byla to strašidelná atmosféra, provázená hromy, blesky a přívalovým deštěm. Opravdu jsem se bála. Ještěže jsem měla kolem sebe tak báječné lidi. Jinak bych umřela strachy a musel by to hrát někdo jiný.
Pohádky mám moc ráda a nepřeju si, aby mně někdo vymlouval sedmimílové boty, létající koberec či proměnu zvířete v prince. Věřím, že pohádky jsou a že se stále dějí. A v té víře nejsem sama, jsou se mnou všechny děti.

Miluju filmovou pohádku Pyšná princezna. Byla natočena podle jedné z nejkrásnějších pohádek Boženy Němcové „Potrestaná pýcha“. Tuto pohádku jsem tehdy viděla dvacetkrát. Zaujala mě svou lidskostí, citlivostí a nadějí. Jasně rozlišila dobro a zlo. Na celém příběhu je nejpozoruhodnější, že ten, kdo chce vládnout lidu, musí mu rozumět a milovat jej...

S hraním pro děti máte bohaté zkušenosti. Změnil se z vašeho pohledu nějak dětský divák za poslední roky?

Pro děti pracuju už skoro čtyřicet let. Napsala a natočila jsem pro ně mnoho pohádek a písniček, promlouvám k nim z rozhlasu i z televizní obrazovky, mám pro ně celé představení, se kterým občas hostuju po celé republice. Dnešní doba s sebou nese mnoho balastu... všechno rychle, rychle, rychle... A ta rychlost vede k povrchnosti. Naštěstí, když děti vyzvu, aby si třeba se mnou zazpívaly, vždycky se přidají a vznikne báječná atmosféra... A když jim vyprávím pohádku, tak se ztiší, jako by se těšily na čisté mluvené slovo, které není podmalováno žádnými efekty. Jsou to pouze věty stavěné tak, jak stavěné mají být. A tehdy si uvědomím, jak je důležité děti vést a podporovat v nich lásku k českému jazyku, k tradicím lidové poezie...

Ve správné pohádce nesmí chybět romantická láska. Ostatně romantickými příběhy nás televize i film v posledních letech doslova zaplavují. Je to snad tím, že nám chybí trochu té romantiky v životě?

Každý vidí štěstí a romantiku v něčem jiném. Asi je dobré pokusit se o vnitřní klid... štěstí hledat v sobě... Hledat štěstí v okolním světě, ve světě mimo nás, je stejné jako hledat orlí hnízdo na dně oceánu. Já to mám jednoduché. Občas mě potkávají romantické pohádkové role. A to bývám vděčná a šťastná, protože v pohádkách přece vždycky vítězí dobro nad zlem.

Hrajete ducha, ovšem velmi životného. Paní Slavěna mimo jiné nosí přepůvabné kostýmy. Máte ráda historizující role? Jak se vám nosí dobové róby? A když už jsme u oblékání – jakému stylu dáváte přednost v civilu?

Mám ráda sportovní, volné oblečení, ve kterém se můžu svobodně pohybovat a dýchat. Kdybych si chtěla „zacestovat“ v čase lákalo by mě období kolem roku 1900. Umělecký sloh secese usilující o nový umělecký výraz. Pulsování života!!! Osobitá barevnost a asymetričnost. Obdivuji Alfonse Muchu, Gustava Klimta, J. Preislera..., v literatuře dekadentního Otokara Březinu, Antonína Sovu, Karla Hlaváčka, J. Karáska ze Lvovic. Vždycky mě vzrušovaly netradiční projevy odklánějící se od soudobého akademického umění. Líbí se mi secesní ornament, ta nádherná náladovost. Lidská postava se vlastně mění v tajemný asymetrický plastický ornament. A ta neobvyklá barevnost! A různorodost materiálů! Zaujalo mě, že tento módní styl se obrátil k přírodním tvarům – listům, květům. A to je mi velmi blízké. Jsem ctitelka tajemné, záhadné, neprvoplánové přírody.

A jedna ryze předvánoční: Vzpomenete na nějaký dárek, který vás mimořádně potěšil, překvapil, nebo něco, co s Vánoci souvisí a je to pro vás nezapomenutelné?

Jednou jsem našla pod vánočním stromečkem papouška. No, byla to spíš papoušková. Jmenovala se Rita a měla tak jemný hlásek, že na nás sousedi klepali. Nezapomenutelné je moje tiché a ochotné vánoční přejídání cukrovím a kaprem se salátem. Miluju kapra s křenem a citronem, trochu salátu, do kterého dávám i jablíčko, houbový kuba – to je taky pochoutka, ale musí tam být hodně česneku! Zastávám názor, že česneku není dost ani v samotném česneku. A samozřejmě nesmí chybět rybí polévka.