Jak se točil Protektor
Prvním natáčecím dnem z plánovaných pětačtyřiceti začaly v sobotu 6. září 2008 práce na realizaci filmu Protektor podle scénáře Roberta Geislera, Benjamina Tučka a Marka Najbrta, který je také režisérem snímku. Premiéru měl v září 2009.
K finální verzi scénáře se autorský tým propracovával dlouhé tři roky. Nedostatek financí několikrát zdržel začátek natáčení a chvílemi dokonce hrozilo jeho odsunutí na nepříjemné neurčito. A to přesto, že hned na začátku získal historicky nejvyšší příspěvek ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Jenže Protektor má na české poměry dost vysoký rozpočet 61,5 milionů korun, ovšem z pochopitelných důvodů: „Je to film z let 1939–1942, film náročný na motivy, lokace, výpravu, triky a počet natáčecích dnů,“ vysvětluje producent Milan Kuchynka.
Kromě Jany Plodkové a Marka Daniela, jejichž obsazení do hlavních rolí bylo oficiálně ohlášeno v červenci na MFF Karlovy Vary, ve filmu hrají např. Klára Melíšková, Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Tomáš Měcháček, Josef Polášek a Jiří Ornest. Jak vidno, nechybí osvědčená jména z úspěšného celovečerního debutu stejného autorského týmu – filmu Mistři.
Režisér a spoluautor scénáře Marek Najbrt Protektora definoval jako příběh rozhlasového redaktora a jeho židovské manželky-herečky, kteří v rámci válečného dramatu prožívají vlastní drama soukromé – riskantní hru o kariéru, lidskou důstojnost a nakonec i o život v temných a krvavých časech Heydrichiády.
Další z autorské trojice, Benjamin Tuček, upřesňuje: „Náš film není o klasických hrdinech, kteří se bez bázně a hany vrhají vstříc šíleným nebezpečím a riziku. Je to příběh skutečných lidí, kteří žili v době nepříliš vzdálené, v době mládí našich prarodičů. V celé nacisty okupované Evropě se do otevřené konfrontace s německou mocí dostávalo zhruba pouze 15 procent civilního obyvatelstva. Tito lidé se denně rozhodovali mezi hrdinstvím a zbabělostí, mezi odvahou a strachem, kariérou a kolaborací, životem a smrtí svou a svých blízkých. Zbylých 85 procent obyvatel si nepřálo nic jiného, nežli žít a přežít. V našem filmu nesoudíme nikoho a snažíme se ukázat život té doby zevnitř, pohledem lidí, kteří ji žili. Někteří přežili, jiní ne.“
Benjamin Tuček v této souvislosti dodává, že inspirací pro jednu z postav filmu, reportéra pražského rozhlasu, byl osud reálné osoby – statečného reportéra Dr. Františka Kocourka, který zahynul v Osvětimi v květnu 1942.
Velké problémy měl štáb Protektora s hledáním vhodných lokací. Situaci zkomplikovala především právě probíhající rekonstrukce historické budovy pražského rozhlasu na Vinohradské třídě. Naopak v překvapivě zachovalém stavu je několik staveb tzv. Radiotrhu, místa v sousedství pražského Veletržního paláce, kde bylo tragicky proslulé místo shromážďování židů určených pro transporty z nádraží Praha-Bubny do Terezína.
V příběhu se, díky spojení kaskadérské práce a digitálních triků, zhmotní legendární fantom Pérák, mýtická postavička, přízrak, který dokázal unikat gestapu – vysněný fantom, do kterého si lidé projektovali touhu dostat se ze sítě, kterou kolem sebe cítili.
