Pořad Mezi námi zvířaty od počátku provázejí osobnosti se zvířecími jmény... A tak se dostala ke slovu také Bára Ježková. Moderátorský debut byl pro mladou herečku náročný. Kromě toho, že má v pořadu hlavní slovo, musela si porozumět i s neobvyklými mazlíčky.
Bára se ocitla poprvé před kamerou v roli moderátorky. Byl to pro ni dost náročný debut, protože pracovat se zvířaty není vůbec jednoduché. Většinou jsou k neznámým lidem nedůvěřivá a před světly plaše prchají. Takže „bodlinaté“ jméno určitě nestačilo, mladá herečka se musela osvědčit i trpělivostí, klidem a vztahem nejen k obvyklým domácím mazlíčkům, psům a kočkám, ale také plazům, hmyzu, koním a dokonce také k velkým kočkovitým šelmám.
Opravdu se nebojíte žádných zvířat?
Zrovna natáčení s velkými kočkami byl hodně zvláštní zážitek. Představovali jsme pána, který je chová v klecích a výbězích na zahradě u svého domku. Většinou odchovává mláďata a ochočuje je, aby si zvykala na lidskou společnost. Při rozhovoru měl u sebe jednu už odrostlejší pumu. Byla sice na vodítku a chovala se vzorně, přece jen jsem si ale od ní držela odstup. Už pohled jejích očí budil respekt.
Co si myslíte o tom, že lidé doma chovají takové druhy?
Vždycky záleží hlavně na tom, jestli pro ně dokážou vytvořit odpovídající podmínky a jsou za ně dostatečně zodpovědní. Pokud ano, tak je to jejich koníček, láska. Ale řekla bych, že někteří lidé chtějí prostě za každou cenu jen mít něco, co nikdo jiný nemá. Když se někomu líbí hadi, proč by neměl terárium. Někdo si ho ale pořídí, aby měl neobvyklou dekoraci v bytě. Pak je často zaskočený tím, že každé zvíře potřebuje péči a starat se o ně často není jednoduché.
Domácího mazlíčka si často vynucují děti. Jak to bylo s vámi?
Takové to období křečků, myšek a morčat u nás neproběhlo, maminka je domů nechtěla. Někdy kolem čtrnáctého roku jsem začala toužit po psovi, ale ani to se nepotkalo s velkým nadšením. Jsem z Plzně, maminka se mnou jezdívala do Prahy, když jsem se připravovala na zkoušky na konzervatoř. Jednou jsme seděly v kavárně a okolo šla holka s irským setrem. Máma ukázala ven a prohlásila, že jestli budeme mít někdy psa, tak jedině tohohle nádherného třešňového elegána.
Takže ho máte?
Poprvé mě na konzervatoř nepřijali, vypadalo to, že zůstanu v Plzni, a tak naši povolili a přišel k nám Don. Štěňátko irského setra. Za půl roku jsem dělala znovu přijímačky a uspěla. Péče o psa tak zůstala hlavně na mamince. A řeknu vám, že to nebylo nic jednoduchého. Setr potřebuje běhat, když byl mladý, obnášelo to tři hodiny denně venku. Střídaly jsme se, jak to šlo, ale časově to opravdu bylo hodně náročné. Teď už je mu jedenáct let, spokojí se s hodinovou procházkou, ale ty začátky byly docela vyčerpávající.
Teď bydlíte v Praze, máte Dona u sebe?
Kdepak, zůstal v Plzni a já tam jezdím hlavně na víkendy a pak přebírám péči. Je to pořád miláček, promluvíte na něj, on se podívá a vy už víte, co vám chce říct. Báječný společník. Ale právě proto bych ho v Praze mít nemohla, celé dny nebývám já ani přítel doma, bylo by mu smutno. Vynahrazujeme si to při návštěvách u našich.
Váš tatínek je operní zpěvák, jistě u vás často zní hudba. Co na to pes?
K tomu se pojí hezká historka. Nedlouho po tom, co k nám Don přišel, hrála televize a zrovna zpívala nějaká sopranistka. Vysoký, ostrý hlas. Jak nasadila, pes začal štěkat. Tenkrát jsem si říkala, že to u nás nebude mít snadné. Ale nějak jsme to vzájemně vyladili.
A co vy a hudba? Jistě jste vyrůstala s divadlem, operou...
Když jsem byla malá, otec účinkoval hlavně v operetách. Na ty jsme chodili, a určitě nejen z povinnosti, líbilo se mi to. Opera přišla později. A můj vztah k ní se také vyvíjí. Když jsem poprvé slyšela Janáčkovu Její pastorkyňu, nevěděla jsem si s tím rady. Dnes je to jedna z mých nejoblíbenějších oper. Vývoj vážné hudby je daleko před běžnou schopností člověka ji poslouchat a pochopit. A určitě ne každý je toho schopen.
Také zpíváte?
Jsem zpívající činoherec, na víc si netroufám. S tím mým hraním je to vůbec trošku váhavé. Po konzervatoři jsem hostovala v pár divadlech, ale jak jsem odrostla nohatým holkám v krátkých sukních, nějak nic nepřichází. Možná se málo prosazuji, ale konkurence je velká a já mám ještě jiné zájmy, možná se dnes vidím spíš u produkce než na jevišti. Začala jsem pracovat na produkcích v televizi a dost mě to baví. Takže i z nabídky do cyklu Mezi námi zvířaty jsem byla spíš překvapená, i když samozřejmě mile. Je to zajímavá zkušenost, setkávání s lidmi, spoustu zajímavých věcí se dovídám i díky tomu, že natáčíme také s veterináři. Je to hodně živé, to se mi líbí.
Takže jste neposedný typ, hledáte stále něco nového?
S otcem jsme několik let pořádali třítýdenní operní slavnosti v Lokti nad Ohří, letos se bohužel nepovedlo sehnat dost financí, ale doufám, že se s diváky setkáme zase příští léto. S přípravami byla práce celý rok, je to produkčně hodně náročné. Vždycky v týdnu jsme zkoušeli jedno operní představení a o víkendu se hrálo. Dát dohromady lidi, postavit scénu, zajistit pro všechny zázemí... Uvedli jsme třeba Aidu nebo Nabucca, opery s velkými sbory – jen sehnat dost účinkujících v sezóně je složité, pak se o ně také na místě musíte postarat... Ale byla to krásná práce, pro mě byl měsíc na Lokti vždycky taková netradiční dovolená, dost mi teď chybí. Hudba v amfiteátru s přirozenou historickou kulisou zní úplně jinak než v divadle. Je to vždycky nádherný zážitek.
Proč zrovna na Lokti?
Nedaleko bydlela babička, je to kraj rodičů a mých dětských prázdnin. Vidíte, tam jsem vlastně také poznávala zvířata. Babička měla králíky a my jsme si s nimi často hráli.
Text: Gabriela Koulová, foto: Petra Dostálová, agentura Connect, Ivo Mičkal, Zdeněk Kvíz
Převzato z časopisu ČT+
