Nebe a Vincek

rozhovor s Jaroslavem Pleslem

Máte rád pohádky? Vracíte se třeba alespoň v období Vánoc k některé své oblíbené?

Pohádky mám samozřejmě rád velice, a protože jsem trochu infantil, vracím se k nim pokaždé, když mám možnost a čas. Musím přiznat, že když už bych nějakou pohádku vyhledával, byla by to pohádka severská, která není až tak poetická a malebná, ale je to trochu horor a nemívá šťastný konec. Z našich pohádek se vždy rád podívám na tu, které se říká filmová. Oceňuji u nich snahu po dobových reáliích, kde se děj odehrává na historických místech, v kostýmech, které odpovídají době, a s dějem, který je i pro dospělé. Právě tyto pohádky děti baví, necítí se pak ošizené papundeklem a nenudí je rádoby poetické a často nudné děje. Když bych měl být konkrétní, rád se znovu podívám na Deváté srdce, Panna a netvor, S čerty nejsou žerty a úplnou klasiku Tři oříšky pro Popelku.

Vincek z pohádky je lenoch a povaleč. To se o vás rozhodně říct nedá, v poslední době jdete na divadle i ve filmech z role do role. Přesto – jste v základě typ lenošivý, nebo hyperaktivní? A myslíte si, že lenoch patří do pekla?

Jaké bylo natáčení s Honzou Budařem? Jste přátelé, dokonce jste spolu v Praze nějaký čas bydleli, ale jak se vám spolu hraje? Máte na natáčení humorné pohádky nějakou pěknou vzpomínku?

S Honzou Budařem jsme kamarádi skoro patnáct let. Byl na JAMU o ročník níž a hned jak nastoupil, jsem věděl, že je člověk mého gusta. Je pracovitý, cílevědomý a talentovaný. Máme podobný smysl pro humor a pohled na herectví. Před kamerou jsme se potkali už podruhé a zase to byla radost. Režisér Petr Zahrádka nám dával dost svobody, takže jsme si s Honzou vymýšleli fórky a navzájem se hlídali, abychom nespadli do tzv. pohádkového hraní. Nemusíme si vysvětlovat, co jeden od druhého při natáčení očekáváme. Je to dialog, ve kterém já řeknu půl věty, o čem si myslím, že scéna, kterou jdeme točit, je a Honza ji dořekne. Těch „veselých historek z natáčení“ by bylo hodně. Třeba když jsme točili rvačku Vincka s drakem, tedy mě a Honzy, tak se mu hned při první ostré maska draka úplně rozsypala, ale my bojovali zuřivě dál, jako že nic, jako že to tak má být. Pak jsme si říkali, že asi netočíme pohádku Nebe a Vincek ale Ed Wooda 2.

Pohádka Nebe a Vincek se natáčela na soukromém zámečku Červený Hrádek. Jak by se vám líbilo být v dnešní době zámeckým pánem?

A ještě jedna ryze vánoční: Vzpomenete si na vánoční dárek, který vás mimořádně potěšil? Nebo naopak na nějaký, kterým jste vy způsobil až nečekanou radost?

Mě těší celé Vánoce. Nekazím si je chaosem a tržními mýty, které kolem nich panují. Dá se to zvládnout i bez nich. Vánoce trávím tradičně s rodiči na chalupě v Krkonoších. Moje maminka je milovnice atmosfér, takže tam všechno voní, všude jsou svíčky, betlémy a větvičky. A já jenom tak ležím za kamny jako ten Vincek z pohádky a užívám si to.

rozhovor s Janem Budařem

Jaké se vám líbí pohádky?

Mám rád pohádky filmové, v tom se s Jardou shodujeme. Takové, kterým věřím jejich svět, ať už je jakýkoliv.

Kolik práce má váš osobní anděl strážný? Zažil jste někdy situaci, kdy jste měl pocit, že nad vámi někdo takový držel ochrannou ruku?

Kolik práce má můj anděl, to nevím, to se ptejte spíš jeho. A ochrannou ruku drží anděl strážný stále, to je jeho úkol.

Vyhovuje i vám, stejně jako Jaroslavu Pleslovi, spíše volnější práce před kamerou, kdy si můžete dovolit „vymýšlet fórky“? Nebo dáváte přednost jasně dané režisérské koncepci?

Červený Hrádek vlastní potomci bývalých majitelů. Chtěl byste podobně jako váš kolega být zámeckým pánem?

Chtěl. Ale ono je skoro jedno, kde člověk žije, to jak žije, se odehrává v něm samotném.

A také vánoční: Vzpomenete si na vánoční dárek, který vás mimořádně potěšil? Nebo naopak na nějaký, kterým jste vy způsobil až nečekanou radost?

Elektrický vláček. Pak plácačka průvodčího. K letošním Vánocům dostávám naše album Proměna, abych udělal malou reklamu našemu uměleckému dovádění s kapelou Eliščin Band. Z toho dárku mám nečekanou radost.