|
21. prosince 1988 v podvečer se na ranveji londýnského letiště Heathrow připravoval k odletu Boeing 747 společnosti Pan Am. Na palubě bylo 243 cestujících, většinou Američanů, kteří se vraceli na svátky domů, a 16 členů posádky. Let č. 103 měl namířeno do New Yorku. V 18:25 letoun odstartoval; po dosažení výšky 9 500 m se kapitán spojil se střediskem řízení letů. Vše nasvědčovalo poklidné cestě. Na prvním úseku letu do Spojených států směřoval letoun na severozápad, nad Skotsko. Odletová trasa Deventry byla jedním ze šesti koridorů, kterými dopravní letadla opouštěla letiště. V 19:00 se letadlo nacházelo nad městečkem Lockerbie, jedním z mnoha malých měst, přes která letadlo přelétalo. Obyvatelé tohoto skotského městečka většinou ani netušili, že žijí pod frekventovaným leteckým koridorem. Tu noc bylo trochu divoké počasí. Foukal silný západní vítr. Z ničeho nic vytrhla obyvatele z poklidné večerní atmosféry ohlušující exploze. Hluk dosáhl takové úrovně, že to připomínalo burácení proudové stíhačky. Z oblohy začaly padat tmavé věci a dlouhý hořcí předmět se řítil přímo na městečko. Začalo hořet. Obrovské plameny šlehaly k noční obloze. Hořely ulice, trávníky, domy. Letoun linky Pan Am 103 se z nějakého důvodu zřítil...
|
|
Co přineslo vyštěřování
Několik hodin po havárii dorazili do Lockerbie první vyšetřovatelé. Celý rozsah katastrofy se však ukázal až za bílého dne. Několik domů úplně zmizelo, když na ně dopadly trosky hořícího letadla. Na jižním okraji města byl vyrytý obrovský kráter. Do vzduchu bylo rozmetáno 1500 tun kamene a zeminy. Zahynulo 11 obyvatel městečka a všichni na palubě. Všude kolem byly roztroušené trosky letadla a také lidské ostatky. Panovala napjatá atmosféra – všude bylo plno lidí. Zmatek narůstal. V Lockerbie bylo nasazeno více než tisíc policistů a 600 příslušníků ozbrojených sil. Úkolem bylo vypátrat příčinu neštěstí. Všem začala doslova mravenčí práce. Každý úlomek, který vyšetřovatelé našli, uložili do průsvitného igelitového sáčku pro pozdější prozkoumání.
Trosky letadla byly rozptýlené na ploše větší než celý Londýn – bylo to více než 2000 čtverečných kilometrů. Z toho bylo jasné, že letoun se rozpadl dávno předtím, než narazil do země. To potvrzoval i odtržený kokpit letadla, který ležel 4 km na východ od městečka. V troskách Boeingu 747, který je mimochodem vyroben z více než šest milionů součástek, bylo třeba najít něco, co by prozradilo, jak ke katastrofě došlo. Vyšetřovatelé si všímali polohy jednotlivých ovladačů a spínačů. Zjistili, že autopilot byl zapnutý a kyslíkové masky nepoužité. V kokpitu nebylo nalezeno nic neobvyklého. Všechno nasvědčovalo tomu, že se jednalo o ničím nerušený let.
Zatímco pokračovala mravenčí práce se sbíráním trosek, inspektoři porovnávali palubní deníky a záznamy o údržbě. Zjištění vedla k podezření souvisejícím se stářím letadla.
Osudný stroj byl jedním z nejstarších Boeingů 747. Byl vyroben v roce 1970 a měl nalétáno kolem 75 000 hodin. Možná, že nad Lockerbee selhala některá z kritických částí letounu.
Nabízela se tak dvě možná vysvětlení. Nehoda byla přímým důsledkem strukturální poruchy přední části trupu nebo důsledkem sabotáže.
Zatímco jedna skupina hledala odpovědi v záznamech o historii letounu, další přešetřovala druhou možnost. Ihned po útoku se totiž k odpovědnosti za bombový útok přihlásilo několik tajných organizací. Všechna se ale ukázala jako falešná. K verzi o výbuchu se přesto vyšetřovatelé záhy začali klanět stále častěji. Jestliže se jednalo o bombu, byla slušná šance, že se podaří najít potřebné důkazy. Vyžadovalo to obrovské logistické zabezpečení. Bylo třeba sesbírat skutečně všechno, znovu to celé poskládat a najít sebemenší stopu o poškození výbuchem. Vyšetřovatelé nakonec v terénu objevili součástku, která byla jinde, než by měla být, kdyby došlo k normální strukturální poruše. Byl to první kus vraku, který nesl známky poškození výbuchem. Později se ještě našly úlomky, které nesly stopy dvou chemických látek používajících se při výrobě plastických trhavin.
28. prosince 1988, sedm dní po katastrofě byla domněnka o bombě potvrzena a vyšetřovatelé to mohli oznámit světu. Havárie byla od této chvíle klasifikována jako zločin. Zbývalo najít pachatele. Podrobným šetřením prošli všichni ze seznamu pasažérů, důkazy ale ukazovaly, že na palubu bombu nikdo nepronesl. Pokračovalo se tedy ve třídění tun pokrouceného kovu. Vyšetřovatele zajímal především trup letounu. Všechny části tak dopravili do starého vojenského hangáru za městem a začali ho opětovně skládat. Jednotlivé části do sebe pomalu zapadaly a vypovídaly o tom, jak výbuch na palubě probíhal. Vyplynulo, že bomba musela být uložena v předním zavazadlovém prostoru. Podle záznamů o zavazedlech se podařilo zjistit, že kufr obsahující bombu se na palubu dostal z jiného navazujícího leteckého spoje. 49 cestujících zahájilo svou cestu ve Frankfurtu a v Londýně byla jejich zavazadla přeložena na palubu letu 103. Aerolinky však neověřovaly, zda majitelé zavazadel skutečně na palubu letadla nastoupili. Určité vodítko mohl nabídnout kufr, ve kterém byla bomba umístěna. Z drobných úlomků dokázali britští soudní znalci určit, že se jednalo o skořepinový kufr Samsonite 4000. Těch bylo vyrobeno jen pár tisíc kusů a všechny se prodaly na Střední východ. Našlo se několik útržků oděvů, které také byly v blízkosti výbuchu, možná přímo v kufru s bombou. Většina pocházela od jednoho výrobce a prodávala se na jediném místě – na středomořském ostrově Malta.
Tak se Malta stala středem zájmu vyšetřovatelů, protože tam sídlil výrobce i prodejce oděvů nalezených v troskách. Vyšetřovatelé našli obchod, kde se zmíněné oblečení prodávalo a majitel jim poskytl další stopu. Kupec prý měl libyjský přízvuk. Bylo to velké překvapení, protože do té doby Libyi z bombového útoku nikdo nepodezříval. Více než rok po havárii se díky novému objevu podařilo rozmotat spleť důkazů. Soudní experti našli v šatstvu z Malty další úlomek elektronického obvodu. Profesionálně vyrobený časovač, podobný tomu, jaký před lety použili Libyjci v Africe. Další stopy vedly do Curychu, kde se potvrdilo, že švýcarská firma vyrobila časovač na zakázku pro lybijskou vládu. Pachatelé byli nakonec dopadeni v roce 1999. O dva roky později byl na doživotí uvězněn Abdel Al Megrahi, který působil v době zřícení letadla jako zpravodajský důstojník vlády. O dva roky později byla Lybie nucena oficiálně přiznat, že zosnovala bombový atentát, a vyplatit pozůstalým po obětech přes dvě a půl miliardy dolarů odškodného.
Důsledky svého počínání ale musela nést i firma Pan Am. Vyšetřovatelé ji obvinili z podílu na havárii, protože zavazadlo v nákladním prostoru patřilo cestujícímu, který na palubě vůbec nebyl. Pokud by společnost dodržela předepsané předpisy – tzv. párování zavazedel, které byly již dříve přijaty a znamenaly, že se do letounu nesmí dostat zavazadlo, pokud s ním necestuje i jeho majitel, mohla neštěstí zabránit.
|
další díly 
Nastavit připomenutí
Přidat do Osobního programu
