O několik minut později se zastavil motor č. 4. Během dalších půldruhé minuty vysadily téměř naráz zbývající tři. Letadlo se tou dobou nacházelo nad oceánem ve výšce deseti kilometrů.

Zásoby paliva byly více než dostatečné a posádka si náhlý výpadek neuměla vysvětlit.

Bez pohonu ztratilo letadlo tah a začalo prudce klesat.

K podobné situaci u Boeingu typu 747 ještě nikdy nedošlo. Navzdory své velikosti je i obří dopravní letadlo schopno klouzavého letu. Na tisíc metrů výšky urazí Boeing 747 vzdálenost 15 kilometrů. Při výšce deseti tisíc metrů zbývala necelá půlhodina, než stroj narazí na hladinu.

Kromě výroby elektrické energie pomáhají motory letadla také přetlakovat kabinu. Bez proudu z motorů se zastavily i kompresory a cestující začali lapat po dechu. Museli nasadit kyslíkové masky. Prvnímu důstojníkovi se ale podařilo masku utrhnout od přívodní hadice, hrozila mu hypoxie, a tak se kapitán rozhodl klesnout do výšky 6000 m, kde masky nejsou potřeba. Nefungoval ani palubní rozhlas, takže posádka jen stěží informovala vyděšené cestující o problémech, které nastaly.

Tíživé ticho najednou přerušil hukot motoru číslo čtyři. Motor z ničeho nic naskočil.

Boeing 747 může letět i s jedním motorem, k překonání hor by to ale nestačilo. Jakmile stroj klesl pod čtyři tisíce metrů, rozběhl se další z motorů. Vzápětí následovaly i zbylé dva.

Bylo to téměř neuvěřitelné. Letadlo mělo zase k dispozici plný výkon motorů.

Posádka tedy mířila dále na letiště v Jakartě, do přistání zbývalo zhruba 15 minut. Kapitán Moody zahájil stoupání, aby mohl v bezpečné vzdálenosti přeletět hory. Před okny se však postupně začaly znovu objevovat podivné záblesky. Ve výšce čtyři a půl tisíce metrů se to začalo opakovat. Bylo nutné opět začít klesat. Než to však stačil udělat, situace se opět vyhrotila. Z motoru číslo tři opět vyšlehly plameny. Kapitán musel učinit další vážné rozhodnutí. Rozhodl se motor úplně vypnout…

Co přineslo vyšetřování

Nakonec se posádce podařilo doletět se třemi motory a bez pomocí automatiky přistát na letišti Halim v Jakartě.

Co se ale vlastně stalo? Odkud pronikal do kabiny ten kouř? Jak to, že všechny čtyři motory téměř najednou vysadily? Co způsobilo podivné světelné záblesky?

Okamžitě začala prohlídka všech kontrolních seznamů, hledala se jakákoli informace, která by pomohla rozluštit to, k čemu při letu došlo.

Na první pohled bylo patrné, že letadlo utrpělo zjevné škody. Okna kokpitu byla silně poškrábána. Povrchový nátěr na trupu byl na některých místech obroušen až na kov. Zmizely i všechny nápisy a barevné označení firmy.

Nijak to ale nevysvětlovalo, co se vlastně stalo. Největším překvapením byl stav motorů.

Technici zjistili, že povrch většiny dílů je silně poškrábán. Provedli tedy analýzu a udělali řadu laboratorních testů. Zjistilo se, že motory byly zahlceny jemným prachem, kamínky a pískem. Zkoušky jasně prokázaly, že se jedná o sopečný popel.

Několik dnů po hrozivém zážitku se cestující i posádka dozvěděli, že oné noci došlo k mohutné erupci sopky Galunggung. Ta leží sto šedesát kilometrů jihovýchodně od Jakarty.

Mrak popela vystoupal do výšky patnácti kilometrů. Vítr ho unášel na jihozápad, přímo do cesty Boeingu 747.

Vulkanická činnost nikdy předtím leteckou dopravu vážněji neovlivnila. Mohl stroj skutečně ochromit popel rozptýlený v ovzduší?

Na rozdíl od komínových sazí nebo od popela z táboráku není sopečný materiál vůbec měkký. Tvoří ho velmi jemné, ale přitom velmi tvrdé a drsné částečky hornin a minerálů. Pod mikroskopem je vidět, že mají velice ostré hrany. A právě ty způsobily obroušení povrchu letadla. Dal by se však působením sopečného popela vysvětlit také nezvyklý světelný jev, kterého byli svědky cestující i posádka?

Když letadlo vlétlo do mraku, pohybovalo se téměř osmisetkilometrovou rychlostí.

A ve výšce, ve které letělo, je prostředí velmi suché. Při střetu částic s povrchem letounu docházelo třením k buzení elektřiny. Jeho optický projev se někdy nazývá Eliášův oheň.

Výboje statické elektřiny také způsobily poruchy v rádiové komunikaci. Sopečný popel rozmělněný lopatkami rotorů pronikl dále do klimatizace v podobě dýmu, který tolik vyděsil cestující a posádku v kabině.

Dalším jevem, vyvolávajícím hrůzu, byly plameny šlehající z motorů. Daly by se i ony vysvětlit působením sopečného popela?

A právě samozápaly byly příčinou dlouhých plamenů, které viděli mnozí cestující šlehat z motorů. Postupně se zahltily popelem ze sopečného mraku a zhasly.

Letadlo zachránil pozoruhodný fyzikální proces. Jakmile se dostalo ven z mraku popela, zastavené motory se ochladily. Sopečná hmota uvnitř popraskala a opadala. A potom bylo možné je znovu nastartovat. Když se spečený popel odloupal, byly motory opět funkční.

Tento případ se šťastným koncem byl pro všechny velmi poučný. Nové zkušenosti se zahrnuly do výcviku pilotů. Posádky se učí rozpoznávat příznaky signalizující let v sopečném mraku. Ať už je to sirnatý zápach nebo výskyt prachu a kouře v kabině. V noci mohou také dávat pozor, zda se na náběhových hranách neobjevuje Eliášův oheň.

Dalším důležitým zjištěním byl fakt, že meteorologický radar vulkanické mraky nedetekuje. Sopečný popel je suchý a je tedy pro radiolokátory neviditelný. Proto se výrazně prohloubila komunikace mezi vulkanology a leteckými společnostmi, které v aktivních oblastech operují.

Posádka letu číslo devět se právem dočkala celé řady ocenění.

To, co předvedli v oné dramatické noci, bylo ukázkou opravdového pilotního mistrovství. Dokázali zvládnout stroj v krajní situaci a dovedli ho až k bezpečnému přistání.

Takový výkon si zaslouží uznání.