Následovalo dalších deset minut poklidného letu, když se zničehonic ozvala ohromná rána. Čelní sklo na kapitánově straně explodovalo a v kokpitu se okamžitě vytvořila bílá mlha. Stroj začal klesat. První důstojník, který se v první chvíli domníval, že ránu má na svědomí bomba, zachoval chladnou hlavu a chopil se řízení. To ale nebylo jednoduché, silný vichr mu doslova rval páky z rukou.

První důstojník se marně pokoušel ovládnout řízení. V tu chvíli se do kabiny dostal stevard. Vrhnul se ke kapitánovi, zapřel se o jeho křeslo a chytnul ho za nohy, aby ho to nevytáhlo úplně. Kapitán byl i tak velmi ohrožen, jeho tělo bylo vystaveno sedmnáctistupňovému mrazu a vichru o rychlosti šesti set kilometrů v hodině. Tou dobou se letoun navíc nacházel v jednom z nejrušnějších vzdušných prostorů na světě a hrozilo mu tak riziko srážky s jiným letadlem.

Za dvě a půl minuty klesl pilot na úroveň tří tisíc metrů, vyrovnal stroj a zpomalil na dvě stě sedmdesát kilometrů v hodině. Kapitánovo tělo se sesunulo ze střechy na bok pilotní kabiny. Muži přidržující kapitána měli pocit, že zemřel a chtěli tělo pustit. Atchinson jim v tom rozumně zabránil. Kdyby totiž kapitánovo tělo pustili, mohl jím proud vzduchu smýknout ke křídlu a poškodit tak jeho náběžnou hranu. Nebo se také mohlo dostat do motoru. V každém případě by způsobilo značné potíže.

Prvnímu důstojníkovi se podařilo klesnout do výšky 3300 metrů. Ale byl ve svízelné situaci, protože tento vzdušný prostor dobře neznal. V blízkosti jednoho z nejrušnějších letišť světa se orientoval pouze intuicí. V tu chvíli konečně uslyšel hlas dispečera z řízení letového provozu, se kterým se dlouho nemohl dorozumět. Požádal o nouzové přistání na nejbližším letišti. Nabízel se Southampton a Gatwik. Gatwik pilot znal, ale přeci jen byl dál než první nabízené místo k přistání.

Třicet dva minut po vzletu, s jednaosmdesáti vyděšenými pasažéry, s plnými nádržemi a kapitánem zpola vytaženým z okna, klesá Allastair Atchinson na nejtěžší přistání svého života.

Příběh kapitána Tima Lancastera je považován za naprostý zázrak. Život mu zachránilo i pilotní umění prvního důstojníka, fakt, že dokázal přistát během pouhých dvaadvaceti minut. Zázrakem bylo i to, že kapitán vlastně neutrpěl vážnější zranění. V jeho diagnóze byly uvedeny zlomeniny pravé ruky, zápěstí, levého palce, zhmožděniny, omrzliny, šok. Po pěti měsících rekonvalescence se vrátil k létání.

První klíč poskytl nález palubního deníku. V něm se vyšetřovatelé dočetli, že o den dříve bylo dotyčné okno vyměněno. Ihned se proto rozjeli do servisního střediska v Birminghamu. Navíc se našlo chybějící okno. Bylo neporušené a v něm asi třicet šroubů a většina z nich měla o stupeň menší průměr. Šlo o zásadní chybu.