Rytmus v patách

Rozhovor s režisérkou Andreou Sedláčkovou

„Padesátá léta mě vždy zajímala“

Jaké byly vaše pocity, když jste si poprvé přečetla literární předlohu Malá pražská matahára?

Scénář Josefa Škvoreckého Malá pražská matahára vyšel knižně a bylo to více literární dílo, než skutečný scénář. Od první chvíle jsem věděla, že pro mě je jedinou možnou cestou návrat k povídkové knize Povídky tenorsaxofonisty, podle které autor scénář napsal, a začít úplně znovu. Napsala jsem panu Škvoreckému do Toronta a myslela jsem si, že nebude souhlasit. Byl však velkorysý a odvážný, protože samozřejmě nemohl vědět, zda mu předlohu nezničím.

Čím vás příběh a téma velmi smutných padesátých let oslovil?

V první řadě se mi líbilo, že je to příběh o mladých nevinných lidech, kteří jen chtějí hrát jazz a být zamilovaní, kteří ještě žijí v idejích minulosti a vůbec si neuvědomují hrůznost nového systému. Padesátá léta mě vždy zajímala. Četla jsem o nich mnoho memoárové i krásné literatury. Navíc v mé rodině existovaly dva zcela odlišné pohledy na tuto epochu, z jedné strany byla větev buržoasní, která prodělala všechny možné persekuce té doby, z druhé strany rodina dělnická, jež prožila optimistické opojení a sociální vzestup. Samozřejmě, že jsem se vždy spíše identifikovala s oběťmi než vítězi. Ale oba pohledy mi posloužily při psaní scénáře.

Jak dlouho jste pracovala na scénáři?

Asi osm měsíců. Verzí neexistovalo mnoho, myslím, že jsme nakonec točili verzi číslo čtyři. Hodně času jsem věnovala dokumentární přípravě, přečetla jsem mnoho knih, zhlédla dobové filmy, abych se co nejvíce ponořila do ducha doby. Dlouho jsem ale hledala klíč, jak příběh vyprávět, které hrdiny vybrat a které zavrhnout, protože ve Škvoreckého původním scénáři bylo daleko více postav. Některé postavy jsem zcela vyhodila, některé propojila. Některé zase naopak vymyslela. Rytmus v patách je nyní mozaikou příběhů deseti hrdinů. Čím více hrdinů máte, tím komplikovanější je tvorba dramatické struktury. Nesmíte nikdy nechat žádnou postavu moc dlouho mimo dění, aby na ni divák nezapomněl. Zároveň musíte být ekonomický, musíte se všem věnovat obdobně, najít pro každého jeho osobitou jedinečnost. Problémem také bylo, zda zachovat či nezachovat kontinuitu Dannyho Smiřického s jinými filmovými a televizními adaptacemi. Nakonec jsem se rozhodla, že se nechci nechat spoutat a že Dannyho „napíšu“ tak, jak ho vidím já, což zcela nekoresponduje s ostatními filmy. Ale mou hlavní otázkou bylo, jak tento příběh může být aktuální i dnes? Chtěla jsem, aby se diváci co nejvíce s hrdiny identifikovali, aby jim byli blízcí, aby si položili otázku, jak by se v dané situaci zachovali oni. Nejdůležitější pro mě ale bylo morální vyznění příběhu. Proto jsem dodala do scénáře linii současnosti. Chtěla jsem podtrhnout, že nic nesmí být zapomenuto, ani odpuštěno.

Proč se film nakonec jmenuje Rytmus v patách?

Původní název Malá pražská matahára ve mně vyvolával asociaci na Malého pražského pitavala. Matahárou byla ve Škvoreckého pojetí Geraldinka, ale pro mě nenaplňovala její postava skutečnou podstatu dvojité špiónky. Rytmus v patách je název šlágru, který zpívá Cella a připadalo mi, že je v tomto názvu kus ironické symboliky – Cella má, stejně jako ostatní, v patách tajnou policii. Tento název také evokuje, že jde o hudební film.

Jak dlouho jste dávala dohromady herecké obsazení? Měla jste od začátku o hlavních přestavitelích jasno, nebo jste váhala?

Spolu s Mirkou Hyžíkovou, castingovou režisérkou, jsme podnikly poměrně rozsáhlé herecké zkoušky. Myslím, že jsem potkala asi šedesát mladých adeptů a musím poznamenat, že jsem byla ohromená, kolik je mezi nimi ještě neobjevených talentů. Původně jsem chtěla obsadit samé neznámé tváře, ale jak to tak někdy bývá, člověk částečně přehodnotí své pozice. Vojta Dyk, kromě očividného charisma a talentu, má v sobě něhu a plachost, která podle mého názoru k Dannymu patří. Pro postavu Kambaly, jehož hraje Vojta Kotek, jsem chtěla někoho, kdo je vyzrálý, má autoritu a je trochu cholerik. Byla to role, s jejímž obsazením jsem měla největší problém. Vojta Kotek přišel až na závěr castingu a bylo to jasné. Honzu Medunu a Mariku Šoposkou jsem znala z divadla a vždy si přála s nimi pracovat. Naopak Berenika Kohoutová, Lukáš Příkazký, Tomáš Klus či Mario Kubaš byli pro mě naprosto neznámí. Ema Smetana a Margareta Hrůza jsou neherečky. Margareta ztvárňuje roli anglické maminky. Nechtěla jsem někoho, kdo přízvuk předstírá, ale někoho, kdo s češtinou skutečně bojuje. Margareta žila do svých dvaceti let v Norsku, je režisérka, viděla jsem dokumentární film, v němž se objevovala a velice mě zaujala. Ema Smetana studuje politologii v Paříži a jednoho dne se zmínila, že by chtěla hrát ve filmu. Považovala jsem to za hloupost, ale na casting ji přesto pozvala a nelitovala, všechny nás překvapila svojí autenticitou a talentem. Další komplikovanou kapitolou byli herci, kteří mluví anglicky, ale díky Mirce Hyžíkové jsem potkala Vlastinu Svátkovou, původně slovenskou herečku, která mluví skvěle anglicky a Ivana Gveru, jenž žil patnáct let ve Státech. Amerického jazzmanna Bulwera hraje Angličan James Harries, kterého mi doporučil Emil Viklický.

Jaký máte vztah ke swingové muzice? Kdo vybíral dobové šlágry do filmu?

Jazzové šlágry čtyřicátých let jsem vůbec neznala a myslím, že budou úžasným objevem pro všechny. Nejdříve jsem poprosila pana Škvoreckého, zda by mi nějaké písničky mohl doporučit. Poslal mi kazetu a já věděla, že je vyhráno, byla jsem písněmi naprosto uchvácená. Následovně jsem kontaktovala našeho největšího znalce této periody, Lubomíra Dorůžku, který mi otevřel svůj archiv. Volba byla těžká, skvělých písniček bylo spousta. Snažila jsem se je vybírat podle klíče, aby vždy text písní korespondoval s danou dramatickou situací ve filmu. Dalším příjemným překvapením byl hlas Bereniky Kohoutové, kterou jsem pro postavu herečky Celly vybrala, aniž bych cokoliv tušila o její minulosti sólistky Bambini di Praga. Původně jsem si myslela, že bude zpívat na playback. Důležitá byla též spolupráce se skladatelem Emilem Viklickým, který zorchestroval novou modernější partituru dobových šlágrů a zkomponoval velmi působivou scénickou hudbu, která umocňuje emocionálnost příběhu.

Kdy jste se poprvé jako čtenářka potkala s literárním dílem Josefa Škvoreckého?

V sedmnácti letech jsem četla Konec nylonového věku. Tato novela se odehrává v roce 1949 a Danny Smiřický jde na poslední ples Amerického ústavu. Je to zvláštní shoda náhod, protože příběh v mnohém koresponduje s Rytmem v patách a také jsem tuto knihu znovu s radostí přečetla během psaní scénáře. Konec nylonového věku jsme měli doma v knihovně, ale Zbabělce, Tankový prapor a Legendu Emöke jsem po mnoha komplikacích našla u nějaké pratety, protože samozřejmě v této době byla veškerá díla Josefa Škvoreckého zakázána a nepřístupná. Díky Škvoreckému jsem objevila jednak jiný pohled na naši historii a také úplně jiný způsob psaní, byla jsem unešená jeho moderní češtinou, dynamikou vyprávění.

Jste nominovaná na prestižní cenu César za střih. Jaký je to pocit?

Dobrý. Především proto, že film, za který jsem nominovaná – Welcome, je opravdu krásným, silným a zároveň politickým snímkem. Vypráví o mladém Kurdovi, který se marně snaží dostat přes La Manche do Anglie. Je to nekompromisní příběh o současné Francii a o odvaze každého z nás pomáhat druhým.

Jak vnímáte kritiku?

Myslím, že nejkritičtější jsem ke svým filmům já. Upřímně řečeno, nejsem schopna se na své filmy po dokončení dívat, protože jen vidím, kde jsem co měla udělat lépe. Proto pro mě nejsou kritiky nikdy příliš kruté.

Kterou fázi z tvůrčího procesu máte nejraději? Psaní, natáčení, čas ve střižně nebo konečný výsledek?

Při každé fázi se těším na tu příští, která mi v danou chvíli připadá, že bude tou nejpříjemnější. Ale zároveň mám vlastně ráda všechny fáze, protože se vzájemně nepodobají. Při psaní máte absolutní svobodu, všechno je možné, všechno je před vámi. A jste sám, což mám v danou chvíli velmi ráda. Přípravy a natáčení mají zase svůj půvab právě v tom, že už sám nejste, a pakliže máte kolem sebe ve štábu lidi, kteří se s vámi snaží o co nejlepší výsledek, jste šťastný. Musím poznamenat, že film by nebyl, čím je, bez architekta Petra Fořta a výtvarné návrhářky kostýmů Simony Rybákové. Střih je samozřejmě perioda, kdy se na jednu stranu cítím „jako doma“, na druhou stranu je to chvíle účtování a poprvé vidíte plně obnažené chyby, které jste udělal. Filmy si nestříhám, mám velmi kritického střihače Borise Machytku, který mi nic neodpustí. Následuje fáze práce s hudebním skladatelem, což je vždy komplikované, protože do filmu náhle přichází nový autor, s novým pohledem na film, který může umocnit jeho emoce anebo také ne. Filmová hudba je pro mě velmi důležitá a mám ráda chvíle v nahrávacím studiu, kdy film dostává svůj poslední oděv.

Co vám dělalo při natáčení Rytmu v patách největší problémy?

Pracovní program Vojty Dyka, který má diář jako nějaký ministr. Dopoledne zkoušel v Národním divadle, večer často hrál buď v divadle, nebo měl koncert a to pokud možno v Krkonoších nebo na Slovensku. No, ale nakonec jsme dali dohromady natáčecí plán a díky skvělé produkci všechno zvládli.

Proč by si divák neměl nechat ujít Rytmus v patách?

Teď to bude vypadat, jako že se chválím. Těch důvodů je hned několik. Kvůli Škvoreckému, kvůli hercům, kvůli hudbě. Nechtěla jsem vyprávět příběh pomocí klasického schématu – podívejte se, jak chmurná byla tato léta, ačkoliv tento příběh s sebou nese mnoho emocí. Snažila jsem se, aby ve filmu byl také humor. Doufám, že postavy příběhu jsou originální a nepodobají se ostatním. Herci hrají a zpívají jak o život a navíc jsou to takzvaně „neokoukané“ tváře.

Převážně žijete a pracujete ve Francii. Začátky tam nebyly jednoduché. S jakými pocity se vracíte vždycky do Čech?

Já se nevracím. Myslím, že jsem Čechy nikdy zcela neopustila, jen žiji a pracuji paralelně ve dvou zemích.

Kde jste doma?

Cítím se doma i v Praze i v Paříži. V Praze mám více přátel, v Paříži zase svého muže a děti. Vyhovuje mi tohle věčné pendlování, i když to často není jednoduché. Mám pocit, že mě obě místa obohacují a neumím si představit, že bych takto přestala žít.

Rozhovor zpracoval Jiří Nedvídek