Zeptali jsme se Josefa Škvoreckého
Prazákladní předlohou pro film Rytmus v patách jsou vaše příběhy a postavy z knížky Povídky tenorsaxofonisty. Jaké to byly časy, když jste je psal?
Povídky jsem psal mezi lety 1950–55. Byla to nejhorší doba mého života. Neodvážil jsem se je propašovat na Západ, navíc poslední povídka bylo ryzí zaštítění pro případ, že by rukopis padl do rukou StB. Padl pouze do rukou jedné dámě, a místo trampot politických měl jsem jiné, horší.
Osudy lidí, které jste tehdy potkal v Praze a napsal o nich Povídky tenorsaxofonisty, jste sám v devadesátých letech zpracoval do scénáře televizního filmu Malá pražská matahára. Jaký byl osud toho textu?
Povídky tenorsaxofonisty jsou velmi autobiografické. Napadlo mě zpracovat je jako literární scénář, ale dva mladí režiséři ho odmítli. Knižně ho vydal Václav Krištof, tedy v Literární Akademii, která nese mé jméno. Myslím, že je k dostání v knihkupectvích.
A jak se stalo, že k realizaci došlo teď?
Jak to začalo, už přesně nevím. Ale viděl jsem (na DVD) všechny filmy Andrey Sedláčkové a velmi se mi líbily. Mluvil jsem o tom s dramaturgem svých filmů v České televizi Helenou Slavíkovou, která pracovala také s Andreou, a ta nás dala dohromady. Souhlasil jsem s tím, aby Andrea můj scénář přepracovala, což se stalo, a podařilo se jí to velmi dobře.
Viděl jste film, jak jste s realizací Andrey Sedláčkové spokojen?
S filmem jsem víc než spokojen. Andrea Sedláčková pochopila atmosféru doby a můj přístup k ní tak dokonale, že když se na film dívám, doslova to všechno prožívám znova, jak jsem to tenkrát prožíval ve skutečnosti.
