Soukromý vesmír

O filmu

Jaká bude? Jaká bude naše budoucnost? Ptá se sugestivně televizní hlasatelka v archivním záznamu, který uvozuje film Heleny Třeštíkové. Hlavní prostor tu ale nemá dusné období normalizace, v němž se valná část filmu odehrává, přednost mají narození, výchova a zrání tří dětí rodiny Kettnerových. Soukromým vesmírem se režisérka po ceněné trilogii filmů Marcela, René a Katka vrací do mikrokosmů českých rodin, které mapovala už v Manželských etudách.

„Natáčet poklidně plynoucí všední život bylo vždycky mým filmařským snem,“ říká Helena Třeštíková. „Už i proto, že je to mnohonásobně obtížnější a tím i lákavější než život plný zvratů.“ Sen se splnil právě prostřednictvím Soukromého vesmíru – ten je nejen dosud nejdelším časosběrným projektem Heleny Třeštíkové, ale také dosud nejsložitějším, co se struktury i práce ve střižně týká. „A právě při natáčení první části tohoto projektu jsem si uvědomila, že bych chtěla natáčet časosběry, že mě láká sledovat lidský život v delším horizontu,“ říká Třeštíková.

Život rodiny Kettnerových byl stejně obyčejný jako životy všech ostatních rodin v Československu. Právě v oné všednosti tkví síla filmu, který je poutí napříč nejen vzpomínkami této rodiny, ale i našimi vzpomínkami. Zdánlivě banální okamžiky dětství jako první zoubky či nástup do školy se tu setkávají s proměnami představ o rodičovství a naší rolí ve světě, střetávají se se společenskými proměnami země i proměnami rolí v samotné rodině.

Jana Kettnerová ve filmu mluví o soustředění na výchovu dětí, kariérnímu vzestupu se brání, aby si nemusela zadat s vládnoucím režimem – uvažuje jako statisíce jiných žen v tehdejším Československu. „Jsem ráda, že jsem zažila tu dobu, byl klid, byla jsem skoro 10 let doma s dětmi,“ říká Jana Kettnerová ve filmu a dodává: „Nevadilo mi být doma. Dneska by to asi bylo jinak.“

Ozvěny politického a společenského života do mikrokosmu rodiny Kettnerových pronikají jen málo, větší prostor dostává politika až v přelomovém roce 1989. V mnohém Soukromý vesmír tak může připomenout slavný Třeštíkové cyklus Manželské etudy a Manželské etudy po 20 letech, přesahuje ho ale nejen délkou natáčení, ale i hloubkou ponoru do života hrdinů.

Soukromý vesmír je jedinečný i tím, že jeho hrdinkou je blízká kamarádka režisérky. Sama Helena Třeštíková ale říká, že natáčet někoho, s kým nejste blízcí přátelé, je rozhodně snazší. „Zatím nevím, zda budu v natáčení rodiny Kettnerů pokračovat dál, ale jak se znám, rozhodně to nevylučuju,” dodává. Soukromý vesmír v té souvislosti sama označuje za film o plynutí času. „Je o tom, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. O plynutí času a změnách, které přináší, o koloběhu života, kontrastu stability a změn, o životním usilování a smyslu tohoto usilování, o vztahu soukromého a veřejného, o cílech a jejich naplňování a o kontrastu malých a velkých dějin,“ shrnuje témata filmu, který je jejím čtvrtým celovečerním filmem v českých kinech.

O vzniku filmu

Helena Třeštíková začala rodinu vystudované socioložky Jany a elektrikáře Petra natáčet v roce 1974. Tehdy na námět „jak ženu změní mateřství“ vznikl patnáctiminutový film Zázrak, v němž se narodil přímo před zraky kamer Janin syn Honza – bylo pak už jen logické sledovat jeho vývoj až do dospělosti. Během natáčení se rodina přestěhovala ze stísněného pražského třígeneračního bytu do domku na koupališti v Liberci a následně do tamního paneláku.

K Honzovi přibyly ještě jeho sestry Anna a Eva. Osnovou se filmu staly rodinné deníky, které pečlivě vedl manžel Jany Petr Kettner. V první půli film zaznamenává především život rodičů, až ve chvíli dospívání, v době sametové revoluce, převezmou otěže jejich děti, zejména syn Honza. Sledujeme tu jeho divoké dospívání, cestovatelské úniky i zakotvení ve svazku se španělskou přítelkyní a jejím pubertálním synem.

Helena Třeštíková i zde, stejně jako v předchozích filmech, do chodu rodiny nikterak nezasahuje, spíše tiše přihlíží a zaznamenává podstatné momenty. Hravým kontrapunktem k její tradiční humanistické metodě tu může být závěrečná titulková sekvence filmu, podbarvená punkovou písní a unikátním archivním záznamem monologu Karla Gotta o LSD.

Stavba filmu zahrnuje kromě původního dokumentárního filmu Zázrak z roku 1975 zejména rodinné archivy, které Helena Třeštíková natáčela s Kettnerovými v letech 1976–1992. Zpětně pak tyto archivy komentuje Petr Kettner prostřednictvím čtení rodinných deníků. Celkovou skladbu doplňují dotáčky realizované v letech 2006–2011 částečně ve Španělsku, významně jsou zastoupeny archivy z celospolečenského dění. „Archivy používáme jako ilustraci doby, ve které se příběh rodiny odehrává. Jsou stylizované tak, že jsou vždy na televizní obrazovce. Televizní obrazovka symbolizuje stále přítomné ‚magické oko‘, které se stalo všudypřítomnou součástí našich životů a spojuje naše soukromí se světem okolo,“ vysvětluje Třeštíková. Archivy připomínají například kariéru Karla Gotta či dobývání kosmu. „Vesmír je v našem filmu zásadní symbol doby,“ říká Třeštíková. „Pronikání lidstva do vesmíru mě celý můj život fascinuje, a když jsem v denících rodiny Kettnerovy viděla opakované Honzovy kresby raket a kosmonautů, bylo jasno. To je vertikála našeho života, velké téma 20. století a symbol lidské touhy přesáhnout daný prostor i čas.“ Místo tu mají ale i různé rituály normalizace – od spartakiád až po silvestrovské televizní přípitky či novoroční projevy Gustáva Husáka, v jehož éře se Honza narodil a stal se tak jedním z „Husákových dětí.“

Při sedmatřicetiletém natáčení vzniklo obrovské množství materiálu, díky jeho dlouhému a náročnému zpracování nazývá Třeštíková Soukromý vesmír svým dosud nejsložitějším filmem. „Střihali jsme 100 dní, což je dosud můj rekord,“ říká. Střihačem filmu byl Jakub Hejna, s nímž Třeštíková spolupracovala už na předchozích snímcích René a Katka. „Bylo velmi těžké dát výsledný tvar dohromady i kvůli tomu, že se natáčelo na velmi různorodé materiály,“ říká Třeštíková a vzpomíná na obtížné shánění kamery za normalizace. „Když jsem sehnala kameru, tak se jelo točit. Není divu, že ve střižně jsme se pak museli popasovat se širokou škálou technických nosičů – od černobílé šestnáctky a pětatřicítky, přes nejrůznější typy analogových záznamů až po ty digitální.“

Složité bylo z množství materiálu vybrat to nejdůležitější, právě tady Třeštíková ocenila pomoc Jakuba Hejny, který si tak v titulcích vysloužil i kolonku „režijní spolupráce.“ I Hejna si několikaletou spolupráci s režisérkou pochvaluje. „U Heleny je vždy zřetelné její maximální napojení na věc a tuto energii přenáší i na své spolupracovníky. Střih dokumentárního filmu bývá často napínavý jako detektivka a vyžaduje velkou trpělivost. Je to neustálé hledání s nejistým koncem,“ říká Hejna. Režijně na filmu spolupracoval i syn Heleny Třeštíkové Tomáš, který je autorem některých sekvencí s Honzou. „Jsou kamarádi od dětství a zdálo se mi, že bude Honzovi lepším partnerem v dialogu než já. Což se myslím potvrdilo,“ vysvětluje to Třeštíková. Do natáčení režisérka zapojila i dceru Hanu, která se podílela na produkci filmu. Manžel Michael byl jako vždy dramaturgem filmu.