Bekyně mniška

Simona Postlerová - Před kamerou i na jevišti

Pražská kavárna a vinárna Platýz je oázou klidu. Je na skvělém místě, v tichém vnitrobloku uprostřed rušného centra. Má tak trochu divadelní odér. Nejen proto, že ji provozuje manželka jednoho z nejpopulárnějších českých herců. Lidé z herecké, filmové a televizní branže sem rádi chodí. Od května letošního roku tu navíc visí na zdech senzační portréty mnoha českých herců od jednoho z velkých talentů současné české fotografie Martina Becka. Atmosféra, když na katéry rozhovoru shlížejí například Radovan Lukavský, Jan Přeučil, Ladislav Mrkvička, Dagmar Havlová, Josef Vinklář, Jan Tříska, Jan Kačer, Lubomír Lipský či Boris Rösner (o něm bude ještě řeč), je pak doslova tvůrčí. A když jde navíc o rozhovor se známou herečkou, je všechno o poznání jednodušší...

Pohledná Simona Postlerová má nenápadnou hnědou blůzu, o hodně zajímavější hnědé oči, tmavohnědé vlasy... Přišla přesně na čas, ví o profesionalitě své. Trochu posmrkává, protože ji prý zaskočila letecká klimatizace při návratu z prázdninového výletu do Londýna. Ale rýma nerýma, je horké dopoledne koncem srpna, a tak si dá „jednu malou plzeň“.

Ani ne, to město skoro neznám, v Plzni jsem se stačila akorát narodit. Brzy potom se rodiče stěhovali do Ostravy za prací. Táta byl režisér, matka herečka, a měli štěstí, protože to bylo v době, kdy se tam v divadle hodně dělo. Bylo to v době začínajícího Činoherního klubu, v Ostravě se sešla parta báječných režisérů, herců, scénografů, hudebníků. V tom jsem vyrůstala a tak bylo logické, že jsem si po gymnáziu podala přihlášku na divadelní fakultu. Hned po škole jsem začala hrát ve „zlaté kapličce“, po pěti letech na Vinohradech, kde jsem dodnes.

K divadlu se ještě dostaneme, diváci vás nejvíc znají z televize...

To je pravda, televize dominuje. Natočila jsem blíže neurčený počet pohádek, řadu zajímavých příběhů, detektivky, něco seriálů...

Které byly ty nejlepší?

Z těch prvních třeba televizní film Kean, skvělý výpravný film Zdeňka Zelenky podle Sartrovy předlohy s Jiřím Bartoškou v hlavní roli. Se stejným režisérem miniseriál Arrowsmith podle románu Sincaira Lewise nebo pohádku Rumplcimprcampr. Do množiny nezapomenutelných věcí patří taky detektivní komedie Záhadná paní Savageová, tu točil nedávno zesnulý Pavel Háša. Neměla bych zapomenout na detektivky a dramata Spirála nenávisti, Polední žár, Falešné obvinění, Bankrotáři... Desítky titulů...

A seriály...

Pár jich taky bylo, hlavně Údolí bílých králů realizované Ludvíkem Rážou. Velmi mě těšily práce s Hynkem Bočanem Hotel Herbich nebo Poslední sezona.

Je herectví ideální profese?

Mne velmi baví.

Dobře, ale je to svlékání duše...

Možná je, ale mě to fakt baví. Při natáčení se cítím skvěle, ale na jevišti ještě líp. Před kamerou se pořád učím. V divadle jsem denně, mám z toho velkou radost.

Kdy třeba?

Třeba v Ungeltu v představení Perla Hollywoodu a já. Hraju vypravěče i aktérku v jedné osobě, a spolu se mnou Alena Vránová. To je adrenalin, je to dialog s lidmi, s diváky, dialog dvou hereček na jevišti. Nádherný pocit, byť hrajeme samozřejmě na dřeň.

Jste po tomto představení unavená?

Ani ne. Možná druhý den. Jako po vysokohorské túře, nohy vás bolí až ráno.

Co vaše domovská scéna?

Klasika, velké role v osvědčených inscenacích – Jistě pane ministře, Brouk v hlavě, Ideální manžel, Figarova svatba. Teď je před námi velký úkol, hodně práce. Nemám ráda slova jako výzva, ale tohle opravdu je – 16. října premiéra Zkoušky orchestru podle slavného filmu Frederika Felliniho. Ten biograf z konce sedmdesátých let znám, ale režisér Martin Stropnický říká, že nezáleží na tom, jestli jsme film viděli, nebo ne. Zkoušíme, pomalu na to přicházíme, pracujeme realistickými prostředky, a současně výsledek musí být symbolický. Režisér nás nechává pracovat velmi svobodně, na druhou stranu drží otěže. Je to výborná práce. Ale všechno je ještě před námi, finálové zkoušení bude těžké, je to silné téma. Neměli jsme vzory, neděláme to po nikom, ničím a nikým jsme se neinspirovali. Hraju klavíristku, jsem blázen, stejně jako všichni ostatní...

Zaplaťpánbůh za něj, to je velmi pěkná práce. Dabuji léta a dabuji velké herecké hvězdy od třicátých let minulého století až do dneška. Třeba Marlen Ditrichovou, Audrey Hepburnovou, Cate Blanchettovou, Umu Thurmanovou, Juliette Binochetovou a celou řadu dalších. Té práce si velmi vážím, dabing je pro mě skvělá disciplína, tu miluju. Navíc, když máte jako předlohu špičkové zahraniční herečky, to se pak dělá! I když, já si do té postavy chci dát samozřejmě taky kousek sebe. Nechci být jen Demi Moorová, ale i Simona Postlerová. Navíc, v dabingu jsem se potkala s mnoha hereckými bardy – s pány Munzarem, Rösnerem, Brabcem, Postráneckým, Preissem, s paní Bohdanovou... To je jmen, a stále obdivuji mistrovství panů Filipovského, Řandy, Hrušínského, Vosky, Korbeláře... Dabing je moje láska.

Asi je to hodně jeho kvalitou. Je fakt, že krátce po revoluci začala krátká etapa laciných nekvalitních rychlodabingů, ale zase se to pěkně vrátilo do profesionálního normálu, do špičkové české náročnosti.

Na druhou stranu se říká, že už ani dabing není to, co býval. Že to pokazila pokročilá technika, že se nedabuje ve skupinách, že se natočí samostatně jednotliví herci. Že když ve filmu sáhne herec herečce na zadek, tak totéž se dělo v přítmí dabingového studia, a i to vyjeknutí bylo autentičtější...

No, na zadek nám sahal samozřejmě nejvíc Boris Rösner. Ten to dělal, i když to neměl v roli. Ahoj, Borisi... (Simona pozdraví na stěně Rösnerovu fotku). To odlidštění je trochu pravda, ale když je zásadní dialog, režie si pozve oba. Nebo si nechám pustit do sluchátek hlas svého protějšku, abych slyšela jeho barvu, témbr, intonaci, tempo, byla pak úplně v obraze a výsledek měl tu patřičnou šťávu.

Na Duety... Licencovaný soutěžní britský pořad, něco jako StarDance, ale týká se zpívání. Budu v jedné z osmi dvojic, mým partnerem je zpěvák Petr Kolář. Strašně se na něj těším. Navíc se dobře znám s Petrovou ženou Zuzankou. Kdysi mi jako špičková baletka hodně pomohla, když jsem se připravovala na muzikál Chicago. Ani jsem nevěděla, že je Petrovou ženou. Kolářovi jsou senzační lidi, kamarádi, pohodoví, příjemní. Těším se, že Petr mi bude při natáčení předávat svou energii. Jak ho znám, má jí nad míru...

Text: Jiří Moc, foto: Jakub Ludvík, Pavla Černá, Zuzana Páchová
Převzato z časopisu ČT+