Bekyně mniška

Dva chlapi a dvě ženské... To je to, oč tu běží, jak říká klasik. Ty dvě ženy jsou učitelky, to vše samozřejmě bez jakékoli ironie. Dáša, je vdaná, ale spokojenost nic moc. Pavla partnera nemá, a to je její zásadní problém. Takže „loví“... No a chlapi... Hubert Dlouhý, šéf kulturního domu je sám, manželka od něj utekla kvůli jeho nevěře a on žádnou další partnerku nehledá, protože svou „bývalku“, byť jí oklamal, stále miluje. Druhý je Karel, „lamač ženských srdcí“ a „věčně zamilovaný“, ale po svých krátkodobých známostech si vždycky udělá zápis v diáři, což pro něj znamená, jak se mezi muži říkává, zářez na pažbě.

Ve filmu hraje Dášu Simona Postlerová, Pavlu Nela Boudová, Huberta Václav Vydra a Karla Svatopluk Skopal.

Takhle to tedy rozehrál scenárista Jan Míka v novém televizním filmu s trochu tajemným a podivným názvem Bekyně mniška. „Je to škodlivý druh nočních motýlů, který ve smrkových monokulturách způsobuje holožíry,“ ozřejmuje Jan Míka. „Housenky ožírají jehličí. Název je od slova mnich, protože motýlek je nenápadný, bělavý až šedý s černými pružky, zadeček je světle hnědý...“

Ale nehledejme za tím jakékoli podobenství, ať s muži nebo s ženami. On ten příběh totiž tak trochu o motýlech je. Hubert motýly sbírá, učitelka Pavla se o žádného chlapa starat nemusí, má dost času, a tak motýly fotí. Ti dva se navzájem neznají, ale pak se seznámí přes internet, virtuálně. Trochu jako Tom Hanks a Meg Ryan ve slavném americkém filmu Láska přes internet, ale tím veškeré podobenství končí.

„Chápu, že moje kolegyně shání chlapa,“ vysvětluje v pauze Simona Postlerová. „Má to logiku, člověk nemůže být sám. V tom je alfa a omega partnerství. A přestože já v tom filmu vdaná jsem, ale dřív to bylo lepší a mám neustále větší nároky, přeji své kolegyni, kterou znám z dětství, aby byla šťastná.“

Nela Boudová dodává: „Problém být sama a zoufale shánět chlapa jsem nikdy neměla, ale na druhé straně mám dost kamarádek, které to zažily. Myslím si, že existuje spousta krásných holek, které se nemůžou čapnout, protože se jich chlapi bojí. A ty holky jsou pořád samy.“

V každém je romantika

Televizní film Bekyně mniška nese podtitul romantická komedie. S autorskou licencí by šlo dokonce dodat, že... romantik Míka napsal romantickou komedii pro romantického režiséra Ondřeje Kepku, romantické herečky a romantickou dramaturgyni Marču Arichtevu. Nebo že by právě ona romantická nebyla?

„Každý je trochu romantik. Přece když chceš být v pohodě, nepustíš si nějaké komplikované drama, ale nejspíš krásnou muziku nebo romantickou komedii. Možná je to tím, že romantiky prožíváme ve skutečnosti poměrně málo. A jestli ji mám málo zrovna já? No, tak na to se obvykle neodpovídá, každá holka má přece nějaké tajemství. Já jsem romantická skoro pořád ...“

A Jan Míka: „Dramaturgie po mně chtěla romantiku, tak jsem si řekl, rychle od té romantiky uleť. A uletěl jsem na křídlech motýla, a bylo to,“ usmívá se Jan Míka. „Tak to všechno začalo. Ale abych to všechno přivedl na pravou míru, moje vyprávění je o ženách a mužích, kteří se potkají v lázních. Kdo byl někdy v lázních, ví, jak to tam někdy chodí. No a já tam byl taky. Nedaleko je motýlí farma a pak už to šlo samo. Věci se vám spojí a můžete začít psát.“

„Mohlo by se zdát, že komedie, a obzvlášť romantická, se točí líp, ale je to relativní,“ přidává se Simona Postlerová. „Všechno má své, obtížné je to i ono. Při komedii nesmíš jít přes čáru, při dramatu zase nemohu být absolutně tragická. Ve vážné věci lze najít humor, a při komedii někdy mrazí. Je to jako v životě, člověk se někdy uchichtne i na pohřbu. V tomhle případě jsem vyčetla ze scénáře, že jsou tam obsaženy všechny valéry, kladné i záporné.“

„Ve výsledku to může být „řachačka“, to záleží na panu režisérovi,“ připojuje se Nela Boudová. „Hlavně doufám, že to bude milý nedělní film. Baví mě příběhy lidí z lázní, a je komické, jak se tam lidi sbližují a jak jsou trochu utržení ze řetězu. Musím dobře zahrát, a to jsem, prosím, nikdy v žádných lázních nebyla!“

O herectví se zmiňuje i Svatopluk Skopal... „Pravdou je, a za tím si stojím, že v divadle se pracuje daleko precizněji a intenzivněji. Těmi mnoha hodinami zkoušek je na to v podstatě víc času. Ale zároveň, co se na tom jevišti naučím, to pak prodávám na obrazovce nebo ve filmu.“

„Komedií je málo,“ načíná další téma dramaturgyně Marča Arichteva. „Jak se říká, nejsou lidi, těžko se to píše, protože komedie zavánějí banalitou a klišé. Diváci mají naopak tenhle žánr velmi rádi. Jsem ráda, že Bekyně vznikla. Připravovali jsme ji rok. Už se nám nechtělo do seriálu, je „přeseriálováno“, a Život na zámku dal autorovi dost zabrat. Zvážili jsme všechny možnosti a byla tu Bekyně. Dominantou jsou ženy, protože Honza Míka umí psát dobře ženské figury.“

„Možná jo, možná ne, moc o tom nepřemýšlím,“ kontruje Jan Míka. „Rozdíl mezi ženami a muži při psaní nedělám, ale je fakt, že ženské osudy mi připadají zajímavější a dramatičtější. Líp se mi píšou a co si budeme povídat, od nepaměti jsou alfou a omegou v každém umění. Navíc mě v té mé literární činnosti dvě šéfují, manželka Táňa a dramaturgyně Marča Arichteva. Táňa čte scénáře vždycky jako první. Co se od ní dozvím, a je to vždycky podstatné, se dozvím posléze od dramaturgyně. Tu doma poslouchat nemusím, tu v televizi ano.“

Režisér v šuplíku

Za režijním pultem stojí mladý „romantik“. Většinou realizuje dramatické věci, pohádky a komedie, jako v tomhle případě, ale začínal s dokumenty...

„Domácím reportérem a dokumentaristou jsem byl odmalička, když jsem vyráběl filmy pro rodinu, ale profesionálně jsem se jim věnovat nechtěl. Natočil jsem pár věcí, třeba o Čapkovi, o jeho Strži, ale nebyl to můj program,“ říká Ondřej Kepka.

Tím byl hraný biograf?
Ano, to byla moje vize. Natočil jsem už pár hraných věcí, jen mi ještě chybí film, který by šel do kin. Ale co není...

Co raději, komedie nebo drama?
No, s tím mám taky trochu problém. Byl jsem pasován na komediografa, ale já si to nemyslím. Mám k tomu žánru velkou úctu, ale není to, až na strýce, naše rodinná tradice. Nikdy jsem ke komedii moc netíhnul, ovšem jako první věc mi nabídli Stará láska nerezaví, což byla klasická komediální konverzačka. Já se tehdy docela bál a říkal si, jestli vůbec na place něco vtipného vymyslím. Dopadla dobře, a už jsem byl v šuplíku režiséra komedií. A tak to být nemá, třeba režiséři Dušan Klein a Zdeněk Zelenka dokazují, že lze točit všechny žánry.

Pak přišly pohádky...
Ani ty pohádky jsem si ve skrytu duše příliš nepřál. Dokonce jsem v nich ani moc nehrál, vyjma Arabely. Ale to byla vlastně taky civilka. Pak jsem byl za všelijaké ty kluky ve hrách pro mládež, žádná pohádková figura nebo princ. Už v prváku na FAMU jsem psal šéfovi katedry Dušanu Kleinovi, že chci točit psychologické detektivky, protože mě zajímají originální situace, práce s herci na charakterech a na rolích.

Dobře, ale je natáčení rajc i při romantické komedii?
Je to adrenalin a čím dál tím víc. Baví mě, teď mě navíc baví i můj nový pořad Zoom, kde jsem za autora, moderátora i režiséra. Všechno to si vymyslím, a navíc si před kamerou úžasně odpočívám. Tahle škola filmařů mě okouzluje, i když vím, že víc než rok dva trvat nebude.

Je výhodou, když má režisér herecké zkušenosti?
Pro režiséra je to dobrá zkušenost. Obráceně to podle mne moc neplatí, protože režisér jako herec myslí na všechny možné věci okolo a rozptyluje se, nikdy z režisérské kůže nevyskočí. Z režiséra se herec povede těžko.

Kde a kdy

„Ondra je pusinka,“ poznamenává za chvilku, ovšem nikoli před režisérem Kepkou, Simona Postlerová. „Vypadá seriózně, vidí věci vtipně, s nadhledem, a hlavně, protože je herec, všechny nás chápe, ty naše stavy a strasti, a to my samozřejmě potřebujeme...“

Tohle všechno se dělo během jednoho červencového dne nedaleko Františkových Lázní v lokalitě Ostroh. V místě, kde stojí romantický hrad Seeberg, který pamatuje už Jana Lucemburského, jeho vnuka císaře Zikmunda, Kašpara Šlika, pak třicetiletou válku i císaře Leopolda I. Habsburského.

Pár metrů od něj stály televizní vozy, početný houf televizáků od maskérek a kostymérek přes kameramany, zvukaře, osvětlovače, asistenty všeho druhu, produkci až po nezbytný catering, tedy příjemnou osvěžovnu plnou jídla a pití pro hladový a žíznivý štáb. Na place se střídali herci, občas se ozvalo... Ticho, klap, akce...!

A točilo se, o pauzách povídalo, vyprávělo, a za to všechno mohl vlastně před nedávnem schválený scénář nového televizního filmu s docela originálním názvem... Bekyně mniška.