Zlatá šedesátá (9/26)

Narodil se 23. 2. 1938 v Praze, v roce 1962 absolvoval na pražské FAMU obor filmová režie pod vedením Otakara Vávry. Třebaže je doma i ve světě znám především jako filmový režisér, je i vynikajícím a divadelním hercem a režisérem. Mimo jiné vytvořil mimořádně zdařilou inscenaci Machiavelliho komedie Mandragora, která byla na repertoáru v pražském divadle Činoherní klub nepřetržitě 11 let, od roku 1965 do roku 1976.

Hrdiny svých filmů našel především v díle spisovatele Bohumila Hrabala, za filmové zpracování jeho novely Ostře sledované vlaky získal v roce 1967 cenu americké filmové akademie Oscara.

Na začátku normalizace dokončil Menzel svůj druhý film podle Hrabalových povídek Skřivánci na niti, který však pro svou kritiku komunistické zvůle skončil v trezoru a k divákům se dostal až po listopadu 1989. V obou filmech obsadil do hlavní role zpěváka Václava Neckáře. Podle Hrabalových děl natočil další filmy – v roce 1980 to byly Postřižiny s Magdou Vášáryovou, Jiřím Schmitzerem a Jaromírem Hanzlíkem, v roce 1983 slavnosti sněženek. Následovaly komediální filmy Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková a také filmy, u nichž sáhl po předloze spisovatele Vladislava Vančury – Rozmarné léto, kde si zahrál komedianta Arnoštka, či Konec starých časů.

Natočil však i řadu televizních filmů, z nichž největší ohlas si získal přepis Nerudových Povídek malostranských. V roce 1995 se stal režisérem Divadla na Vinohradech v Praze.

Jaký má být podle něho režisér?
Nemusí být zrovna svatý, ale jako filmař by měl vědět, že svým filmem vykonává nějaký vliv. A to zavazuje. Vede ho k odpovědnosti za to, co dělá. Smrt a násilí fascinuje a přináší laciný úspěch. Proto jsou kina plná filmů o ničem, které jen vychovávají diváky když ne k surovosti, tak k lhostejnosti. Absence soucitu, to je to, co je společné většině současných filmů. Charles Bukowski vyřkl na adresu hollywoodské produkce nádhernou větu: Lidi se tak dlouho dívali na sračky, až si přestali uvědomovat, že to sračky opravdu jsou.

Otakar Vávra O Jiřím Menzelovi
Jiří Menzel dosáhl hned na začátku světového úspěchu – za Ostře sledované vlaky dostal amerického Oskara. Jako nestraník prošel tvrdými podmínkami barrandovského kádrování. Jeho šťastné spojení ve spolupráci se spisovatelem Bohumilem Hrabalem objevilo Menzelovu jemnou, laskavou ironii, která ohlazovala ostrý až krutý posměch Hrabalových textů. Zde objevil Menzel svůj poetický komediální charakter, který provází celou jeho tvorbu... Na jeho umělecké práci je vidět, že mravní a umělecké normy, které si ujasňoval při studiu na FAMU, ho vedly neomylně až dodnes, nikdy je nezradil. Všechny zákazy, které mu kladl do cesty totalitní systém, ho nepřinutily ke kompromisům, ale naopak ho zocelily. Tvrdě na sobě pracoval a z nejmladšího a fyzicky nejslabšího mého posluchače vyspěl v energického, silného, všestranného umělce, který umí pracovat stejně ve filmu jako na divadle. Při tvorbě na každém díle se vnitřně spaluje, jako by to bylo poprvé.