Úvod » Téma » Mezi jedničkou a nulou

Mezi jedničkou a nulou

Přidat do mého PORTu

28. 1. 2011

Mezi jedničkou a nulou

Během dvou večerů proběhly v Praze tři performance spojující tradiční a nové technologie. Tvůrci použili rozmanité nástroje od vlastnoručně programovaných čipů přes digitální korektory chyb a biofeedback až k multiprojekci filmových smyček a dokázali, že tradiční hranice mezi technickými schopnostmi a uměleckými žánry jsou dávno překonané.

Kdo dnes dokáže přesně definovat, kde je hranice mezi výtvarným uměním a abstraktním filmem, koncertem a performancí? Vliv digitálních technologií v umění způsobil, že hranice mezi uměleckými disciplínami už neplatí. Nedávno například čínský hudebník Yan Jun ve svém vystoupení v galerii Školská nutil k zamyšlení, co je ještě koncert, co je performance, a co buddhistická meditace nad nicotou.

Yan Jun, hudebník a básník, Čína: Je to vlastně zvuk zpětné vazby, takže druh improvizované hudby. Prostě tu sedím a poslouchám ten zvuk. Někdy to je hlasité jako vrtačka, ale někdy je to velmi klidné.

Jakmile se někdo v publiku začne hýbat nebo vydávat zvuky, Yanův citlivý mikrofon vše zachytí a feedback se promění. Publikum však tentokrát orientálně minimalistickému představení naslouchalo nehnutě.

Yan Jun, hudebník a básník, Čína: To je pro mě na koncertě – na živém vystoupení – důležité. Že je to o něčem neznámém.

Otevřenost novým zážitkům charakterizuje spíš umělecké než komerční využití nových technologií. Podle teoretika médií Marshalla McLuhana, který dokázal mimo jiné předpovědět existenci internetu třicet let před jeho vznikem, jsou to právě umělci, kteří desítky let dopředu odhadnou skutečné možnosti technických objevů, a skrze experiment nám otevírají dveře do nových dimenzí.

Výtvarník Pavel Mrkus vystupuje s Danem Hanzlíkem pod jménem Boot Audiovisual. V představení Greycode v Biu Oko se inspiroval binárním numerickým systémem Franka Graye, který se dnes využívá hlavně ke korekcím digitální komunikace.

Pavel Mrkus, multimediální tvůrce,ČR: Jedno ze zařízení, který Graycode využívá, jsou takové kulaté disky, na kterých je kód nakreslený. Disky se otáčejí a tím otáčením se napravují různé chyby. Takže tyto disky jsme vzali jako ústřední motiv projekce a zároveň jsme si vzpomněli na disky Marcela Duchampa, na Anémic cinema, ty otáčivé kotouče.

Zakladatel konceptuálního umění Marcel Duchamp ve 30. letech experimentoval s optickou iluzí trojrozměrnosti, když namaloval sérii textů na kotouče papíru, které pak položil na otáčivou desku gramofonu. Ale více než století elektřiny rozšířilo lidský centrální nervový systém, takže tělo prodloužené technologií si žádá nové umělecké formy.

Pavel Mrkus, multimediální tvůrce, ČR: Tady běží program, který umožňuje editaci videa v reálném čase, vlastně změnu parametrů různých obrazových materiálů. Parametry pak můžou reagovat na různé vstupy, jedním z těch vstupů je právě zvuk, který využíváme. K ovládání používám MIDI kontrolery, tady ta klávesnice pro mě teď není jako piáno, ale k přepínání různých parametrů a k ladění různých věcí, které jsou tady na tom, jako stmívače a roztmívače a rychlost otáčení kotoučů.

Martin Blažíček – multimediální tvůrce, ČR: U hraní na laptopy je pak výzvou, jak ten proces udělat víc fyzický, aby to nebylo jenom hraní myší. Vymýšlí se proto různé nástroje, které převedou svět počítače do světa kolem, aby živou práci s obrazem bylo možné nějak fyzicky uchopit pomocí gesta, nebo objektu, nebo něčeho takového.

Zatímco v Oku se promítalo z laptopu a druhá vystupující skupina Riders of the Storm dokonce využila svůj aktuální sken EEG, v galerii Školská 28 vrčely klasické šestnáctimilimetrové promítačky.

Martin Blažíček v projektu Microloops – „Strach a chvění“ použil záběry z webových stránek s amatérskou pornografií. Vybrané záběry pak překopíroval na šestnáctimilimetrový film a vyrobil z něho krátké smyčky, neboli microloops.

Martin Blažíček, multimediální tvůrce, ČR: Ona ta videa mají zvláštní estetiku. Většinou jsou špatně natočená, mají velké pixely a všeobecně nejsou úplně kvalitní. Mě na tom zajímalo, jak to film promění.

Obraz se měnil kombinováním a ostřením – i přesouvání větráku se stalo vyjadřovacím prostředkem.

Martin Blažíček – multimediální tvůrce, ČR: Větrák je sekundární stroboskop, takže – film se promítá nízkou frekvencí, třeba osm oken za vteřinu, a větrák se promítá třeba devět oken za vteřinu. Frekvence spolu vlastně jakoby interferují. Takže obraz nemá flicker effect pravidelný, ale má ho pulzující.

Zvuková skladba Microloops je dílem společně improvizujících hudebníků. Pro tuto performanci jeden z nich naprogramoval čip a vyrobil speciální nástroj nazvaný T2.

Georgij Bagdasarov – režisér a hudebník, Kazachstán/ ČR: V podstatě tohle je mozek toho celého, protože tady zůstal jenom jeden senzor světelný, který je schovaný v té dírce, který reaguje na světelnou atmosféru v prostoru.

Experimentální tvorba často vyžaduje znalost různých vědních oborů – nebo alespoň značnou dávku kutilského nadšení. Umění nás však nutí podívat se na technologii novýma očima.

Stanislav Abrahám, hudebník, ČR: Je důležité, že se vlastně jednalo o improvizaci, a to je proces dost vzdálený od nějakého racionálního uvažování. Je třeba se rozhodovat o tom, co udělám a neudělám ve velmi krátké chvíli, to znamená, že naše nastavení je blíže emocím, než vědomému rozhodování a kalkulování.

Co je tím nejdůležitějším výsledkem? Zkoumání technologického potenciálu, nebo zážitek diváka? Publikum nezvyklých forem umění má jen jedinou možnost – uvolnit se a skrze kreativní vnímání rozšiřovat svůj vnitřní vesmír.

Georgij Bagdasarov – režisér a hudebník, Kazachstán/ ČR: Když člověk píše báseň nebo nějaké literární dílo, řídí se taky technickým nástrojem. Text je technický nástroj, nějaké symboly tam používá, nějaká slova, a pak někdo čte básničku a cítí nějakou emoci. V podstatě je to stejné.

Michail Cabowitz – hudebník, ČR: Je možné se na to dívat jako na jednu spojitou platformu, ve které se všechny ty zkušenosti prolínají. Počítače bez Booleovy logiky by neexistovaly, ale na druhou stranu to, co dokážeme dnes s počítači udělat, dost přesahuje diskurs mezi jedničkou a nulou.

Podle Luhana v elektronickém věku už nemá smysl mluvit o tom, že umělci předběhli svou dobu, protože ji předstihla i naše technologie. Umělci kreslí podrobnou historii budoucnosti – protože jsou to oni, kdo opravdu chápou povahu přítomnosti. A črtají plány naší Noemovy Archy.

Bára Kopecká

Vstoupit do diskuse

komentářů: 0

Zajímavé odkazy

Nejsledovanější