Přežili jsme svoje děti

• Pavla 26. 4. 2012 09:42 (!) Reagovat 1 0

  Moje dítě

  Jsem také maminka, co přežila svoje dítě. Nedokážu ani popsat to zoufalství.. tu beznaděj. Stále si opakuji, proč já, proč ona? Za co je to trest? Jen proto, že mám ještě další děti a vnučku, která teď nemá maminku, jen proto, musím žít. Vím, že život to už bude velmi těžký a smutný.

• X 19. 3. 2012 14:42 (!) Reagovat 4 0

  Skvělý dokument, do kterého se vcítí všichni, ale pochopí jen ti, kteří něco takového zažili. Je to těžká zkouška životem, i když někdy potom máte i příjemné chvíle. Máte pocit, že se to lepší, pokud jsou tyto momenty časté. Teda myslíte si, že je to čím dál lepší, ale pak je výročí a začínáte zase od znova. Ta tíha nikdy nezmizí, ale postupem času se s tím dá žít. Nechci říct, že je to fajn pocit, ale jsem za něho i ráda, protože cítím, že je stále se mnou.

• Jana 9. 3. 2012 22:36 (!) Reagovat (@) 1 0

  Ve skutečnosti je to horší

  Ztratila jsem dvě děti. Holčička byla malá, a lékaři zanedbali svou péči. Syna mi srazil autem místní feťák, když se vracel ze školy. Měl před maturitou. Opravdu, kdo něco takového nezažil, nikdy nemůže pochopit matčinu bolest. Zůstala jsem sama, už nikoho nemám a svou bolest si držím v sobě. Nenašla jsem nikde spřízněnou duši, která by mě alespoň vyslechla, všichni mají spoustu svých problémů. Takový je asi život. Asi jen pro někoho.

• Romana 17. 1. 2012 16:01 (!) Reagovat (@) 0 0

  Romanka

  Zítra to bude přesně rok co mi umřela moje milovaná holčička Romanka,bylo jí 11 let.Strašný ,ošklivý rok plný beznaděje a smutku.Naboural do nás bezohledný řidič,Romanka měla vnitřní krvácení.Museli jí odoperovat slezinu,operatér to zkazil a Romanka mi po 3 dnech umělého spánku zemřela.Dodnes to není vyšetřené,řidič dostal jen 1 rok podmínku a 2 roky zákaz řízení.Je to výsměch.Dál spokojeně žije,doktor také,jsou to pro mě vrahové.Jak mám žít další roky bez Romanky?

• Alena Matějčková 21. 12. 2011 11:12 (!) Reagovat (@) 0 0

  Stalo se mi TO také...

  Zemřel mi syn ve věku 29 a půl let .Jsou to tři roky ,24.října 2008 vydechl naposledy po deseti denním boji se sepsí na oddělení ARO. V dospělosti se zrádně projevovala nedostačivost jater velkou únavou, postupně se rozvinul metabolický syndrom...těžko vzpomínat. Už příchod na svět byl bojem o život - náš společně : po narození císařským řezem ( nezkušený lékař včas nerozpoznal komplikaci) se synovi 4x po šesti hodinách zastavovalo srdíčko ! Přežili jsme a syn rostl k radosti . Byl velmi příjemné dítě, bystrý školák s pozoruhodnou pamětí ,sám velmi brzy četl,psal slohově krásné dopisy už v dětství,udělal zkoušky na matematickou speciálku ,v 10 letech i přijímací zkoušky na osmileté gymnásium. Tam od kvarty dělal v redakci školního časopisu, umístil se 1. v olympiádě z ČJ v kraji,vedl coby šéfredaktor úspěšný školní časopis. Byl přijat na 5 vysokých škol, vystudoval dvě...Ale už v maturitním ročníku začal bojovat s depresemi, léčil je alkoholem (! on, který měl metabolickou zátěž!) . Na VŠ se oženil ,svou ženu miloval až do sebezapření, ale tajně pil,deprese neustoupila ani po narození syna ( v posledním - diplomovém ročníku VŠ ). Manželka,také studentka rozhodla o rozvodu a odmítala kontakty se synem i s celou naší rodinou. Synův zdravotní stav se zhoršoval,bojoval hned na několika frontách . Pět let . 15.10. 2008 večer si mě zavolal k sobě a řekl :"Mami, já mám zpackaný život, já se zbavím tohoto těla, nevolej ke mě lékaře,nech mě do rána doma . Já nemám kam jít ( myslel tím práci - byl v inv. důchodu - odešel z místa samostatného právníka GP ,když ochrnul v ohybu kotníku na pravé noze), mě nikdo nemá rád ( přitom už 4 roky chodil s dívenkou o 9 let mladší) a tobě se uleví,stejně jako Věrce...Bylo mi ...nevyslovitelně ...v noci mu praskla céva v jícnu, plakali jsme oba,když ho v mrákotách odvážela záchranka do nemocnice. Uviděla jsem ho už s hadičkami a dýchací trubicí. 10 dnů, které otřásly životem mého vlídného a laskavého syna s nádhernýma modýma očima,který se rozhlížel po světě z výšky svých 198 cm...Mé mateřství naráz NEBYLO vidět...tři roky už se trápím. Ani babičkou nejsem : rozvedená snacha v novém manželství zažádala o nezrušitelné osvojení ,vymazala syna z rodného listu mého vnoučka a odmítá se mnou komunikovat. Děkuji všem, kdo mi přečtením pomohou nést tento úděl : osiřelé matky ( s otce jsme se rozvedli, na syna se mnou nechce vzpomínat) a dnes i zavržené babičky.

• Adéla 14. 12. 2011 14:16 (!) Reagovat 2 0

  Děkuji

  Je nepředstavitelná bolest a prázdnota přijít o dítě. Chci moc poděkovat jak paní Olmerové tak i všem co se podíleli na tom to filmu za jejich sílu mluvit o tom všem!! A rodičům,kterým se stala také taková to věc přeji najít sílu žít dál a alespoň trochu se vypořádat se ztrátou milované osoby!!!

• Remy 21. 11. 2011 17:30 (!) Reagovat 1 0

  3 roky a 6 let

  19. listopadu 2011 - Dva chlapečky srazilo auto v Hradci Králové. Děti mých přátel. Soucítím o to víc, že sám jsem otcem. Obrovský šok. Ta hluboká lítost, že se to stane někomu, kdo měl celý život před sebou. Někomu tak bezbrannému, bezelstnému, nevinnému.

  • Míša 7. 1. 2012 19:45 (!) Reagovat 0 0

    Hrozně se mě ta zpráva dotkla. Od té doby není dne, kdybych na ty kloučky a jejich rodinu nemyslela. Asi i proto, že mám podobně staré děti. Neumím si představit, jak teď jejich rodiče žijí... Kéž by se z toho jednou alespoň trochu vzpamatovali.

  • silvie pokorná 31. 1. 2012 14:47 (!) Reagovat (@) 0 0

    vím!!

    Ta zpráva mě moc zasáhla,budou to tři roky co jsme přišli o naše děti 8a16 a vím o čem to je CELÝ ŽIVOT JE ČEKÁ JEN UTRPENÍ, které bude jeden den slabší, jeden den silnější,ale už nikdy nebudou vnitřně štastný, můj manžel tomu říká vnitřní rakovina. Moc soucítím.

• Hanka 4. 10. 2011 11:07 (!) Reagovat (@) 0 0

  Honzík

  31.12.2007 tragicky zahynul můj chlapeček.srazil ho vlak .bylo mu 14 let.Nejhorší den v roce je silvestr.Měsíc před tím než se to stalo se mi narodil chlapeček.Je to moje antidepresivum,moje velká vůle žít dál.Ale co až vyroste a nebude mě potřebovat????

• RADKA 3. 10. 2011 11:32 (!) Reagovat 2 0

  PROČ???

  ZDRAVÍM ZDEJŠÍ PISATELE,JAK VIDNO SMRT JE VŠUDE ALE JE PRAVDOU ŽE NEJHORŠÍ JE SE DÍVAT NA UMÍRAJÍCÍ SE DÍTĚ AŤ UŽ MU BYLO 5-20LET .NÁŠ SYN ZEMŘEL JIŽ PŘED 10 LETY NÁŠ JEDINÝ BIOLOGICKÝ,STOUTO ZTRÁTOU BOJUJEME DO DNES.A DOKÁZALI JSME PŘIJAT TŘI DĚTI ,DÁT JIM LÁSKU A BEZPEČÍ,,,,,,,,ALE CO SE STALO ? KDE SE STALA CHYBA? JAK CHLAPEC ZABREČEL HNED U DOKTORA A TAK SE STALO I V OSUDNOU DOBU KDY NAŠE ZDRAVOTNICTVÍ NEMYSLÍ NA NÁS PACIENTY ALE NA SVÉ TABULKY A TAK SE I STALO ŽE PO NĚKOLIKA TÝDNECH BOLESTI NAŠE DÍTĚ DOSTALO KONEČNĚ DIAGNOZU NEUROBLASTOM 4.STÁDIUM,PROČ MY CO CHODILI K LÉKAŘI A PTALI SE NAŠE DÍTĚ MÁ BOLESTI A DVA MĚSÍCE STEJNÁ ODPOVĚĎ PROČ DĚLAT DRAHÉ VYŠETŘENÍ RENTGEN POSTAČÍ A VAŠE DÍTĚ MÁ JEN ZÁNĚT KLOUBŮ ALE TO JE ZDLOUHAVÉ A NEŽ SE MU ULEVÍ A TO PŘEJDE A MÁ TEPLOTU DÁME ANTIBIOTIKA .ALE PAK NAJEDNOU NEBYL DOMA A MANŽEL PŘI JEDNÉ Z BĚŽNÝCH KONTROL V NEMOCNICI MUSEL NAŠEHO CHLAPCE NECHAT NA ODĚLENÍ ONKOLOGICKÉM ???NE TAKHLE TO NEMĚLO SKONČIT,ALE VĚTA LÉKAŘE NEBUDEM PROVÁDĚT ZBYTEČNĚ DRAHÉ VYŠETŘENÍ VŽDYŤ MU NIC NENÍ??? NEZLOBTE SE NA MNE TO TRÁPENÍ TRVALO 14 MĚSÍCŮ POKUSŮ O LÉČBU A PAK UŽ JEN BEZNADĚJ A ČEKÁNÍ NA SMRT JAKO NA VYSVOBOZENÍ KDY HO UŽ OPRAVDU NIC NEBOLELO ? TĚCH 14 MĚSÍCŮ BYLO NESKUTEČNĚ DLOUHÝCH A V NADĚJI ŽE SE Z TOHO DOSTANE JSME TAM NEBYLI JEN MY BYLI NÁS DESÍTKY CO TENTO BOJ PROHRÁLI,NA TYTO OKAMŽIKY NEJDE NIKDY ZAPOMENOUT.JEN CHCI ŘÍCT TOLIK NIKDO NÁM NAŠE DĚTI NEVRÁTÍ BOLEST NEODVANE ,ALE MUSÍME S TĚŽKÝM SEBEZAPŘENÍM JÍT DÁL PROTOŽE SE ŘÍKÁ ŽE ČAS JE NEJLEPŠÍ LÉKAŘ.PRO NĚKOHO JSEM BYLA ASI MOC UPŘÍMNÁ ALE TAK TO CHODÍ A I TOHLE SE STÁVÁ LETOS BY MU BYLO 15 LET .DĚKUJI A NEODSUZUJTE MNE.

  • dagmar 13. 10. 2011 20:32 (!) Reagovat 0 0

    pro radku

    Radko nikdo vás odsuzovat nemůže .nám se to stalo taky a věřím že nejsme jediní.je hrozný žít s tímto pocitem.

• milena 18. 9. 2011 12:14 (!) Reagovat (@) 1 0

  Beznaděj

  Dne 5.8.2011 jsme přišli o 23 letého syna. Bohužel prohrál svůj (ale i náš) boj se závislostí a psychickou nemocí, rozhodl se odejít sám. Stále se ptám proč? Vždy věděl, že má v nás podporu, pokud měl problém, vždy přišel a řešil jej s námi. Když mu nebylo dobře volával a pak v klidu usínal. V poslední období už vypadalo, že svůj boj i vyhrál, že si sám uvědomil, že takový život není správný a vydal se správným směrem. Psal o šťastných dnech, sluníčku nad ním, radoval se ze svého 19 měíčního synovce, našel si práci, hovořil o potřebě se léčit ,,, ptám se co bylo špatně, zda jsme jej mohli před vším neuchránit, proč zrovna On, proč beze vysvětlení.....

první | předchozí | 1 2 3 4 5 | další | poslední (6)

• Přidat komentář
• Sledovat diskusi
• Napsat do televize