Roming

Rozhovor s režisérem Jiřím Vejdělkem

Co je to vlastně Roming?

Slovní hříčka, složenina slov Rom a ing. Pan Labuda hraje takového povedeného Roma, který sice jako jediný široko daleko platí elektřinu, ale moc nesvítí, aby se nelišil od svých sousedů. Je velmi pyšný na syna, z něhož bude možná první inženýr na romském sídlišti. To slovo řečené v angličtině znamená zároveň putování, což je téma filmu. A ještě ten syn, kterého hraje Víťa Holub, řeší během cesty po telefonu do zahraničí milostné peripetie se svou dívkou.

Nakolik je důležité, že se film odehrává právě mezi Romy?

Není to žádná sociální sonda. Na tu bych si netroufl. Většina těch historek by se mohla stát komukoliv z nás. Jen bychom u toho ještě nedokázali zpívat a tančit čardáš. Takže by to nebylo tak veselé a divoké. V účastnících jedeme na dovolenou my, tady Romové, a my postupem cesty zjišťujeme, že řeší podobné věci, jen trošku jinak. Věřím, že to pro diváky bude zajímavé nahlédnutí do jiného světa, ale zároveň uvidí, že ty světy nejsou tak daleko od sebe. Rozhodně ale nejde o řešení romské problematiky, je to komedie, v níž především vyprávíme příběh hlavních postav.

Jak své filmy obsazujete? Máte v nich slavné herce, méně známé, ale zejména v Roamingu také hodně komparsistů.

V Roamingu mi vedle pánů Polívky a Labudy dělalo radost ještě několik slavných herců, například Vladimír Javorský si vystřihl dokonce pětiroli. Naopak řadu postav jsem obsadil naturščiky. Dělali jsme velký casting u nás a pro některé představitele jsme jeli až do Rumunska.

S Markem Epsteinem se znáte ze studií i práce na seriálu Redakce. On je považován za novou hvězdu domácí filmové scenáristiky. Čím j sou jeho příběhy zajímavé, nové?

Poznali jsme se tak, že jsme oba seděli na velmi vážné famácké projekci nějakého velmi důstojného díla. Ze tmy se ozývaly dva smíchy, a když nás vyhodili, tak jsme se s Markem dohodli, že bychom spolu zkusili napsat scénář. Pak jsme se sešli při seriálu Redakce a nakonec přišla nabídka na Roming. Myslím, že máme společný smysl pro humor, zajímají nás podobné příběhy. Oba rádi balancujeme na hraně mezi legrací a vážností a rádi diváky dojmeme. On už ale není vycházející hvězda, ale svítící. Onehdy mi po internetu posílal recept na nakládaný hermelín. Omylem to dal do kopie jednomu producentovi a ten mu hned druhý den volal, že dobrý, ať to trochu rozpracuje, že to berou. Už na to dostali grant. Cokoliv Marek napíše, trhají mu z ruky. Jsem rád, že jsem byl v té frontě první.

V čem je úskalí road–movie jako žánru, v němž s nadsázkou řečeno: někdo někam jede?

A to je právě to největší úskalí. Po natáčení Účastníků zájezdu jsem se zapřísáhl, že do autobusu už nevlezu ani jako cestující. A do Romingu jsme si vybrali ještě složitější dopravní prostředek – malou tatrovku. Narvat se do ní a kolem ní se štábem a kamerou a natočit nějaké herecké akce je samozřejmě složité. A pak je tu další záležitost – hrdinové někam jedou, ale také někam musí dojet a my musíme někam přivést jejich příběh. My jsme si na sebe upletli bič, protože jsme chtěli finále, které by bylo adekvátní tomu vtipnému příběhu. A tak náš film vrcholí scénou, která pro realizaci v českém filmu není asi obvyklá a vůbec ne jednoduchá.

Jak vznikalo herecké obsazení Romingu – tedy především ústřední trojice Polívka, Labuda a neherec Holub?

Obsazení bylo samozřejmě dané tím, že scénář je o Romech, i když od počátku říkáme, že je to hlavně příběh o přátelství a taky o lásce. Předpokládalo naturščiky, dělali jsme několik velkých castingů na menší role. Hlavní úlohy jsou ale tak náročné, že bylo téměř jisté, že takový talent mezi neherci asi nejsme schopni nalézt. A pak už byla volba Bolka Polívky a Mariána Labudy jednoznačná. Bolek Polívka hraje postavu takzvaného bílého Roma, je v podstatě Čech, který by strašně chtěl být Romem, a pan Labuda je zase takový nepovedený Rom. Trojici doplňuje Víťa Holub, jehož jsme našli právě na castinzích. Scénář Romingu je napsán trochu odlišným stylem, než se psávaly scénáře pro filmy třeba v 60. letech. Náš film vyžadoval neherce proto, že jsme potřebovali vytvořit romské prostředí. Text byl ale velmi precizní a náročný, nešlo využít princip, že zadám situaci a bude se improvizovat. Všichni se musí přesně držet toho, co je napsáno, což je pro neherce složité. Na druhé straně v roli Romana, jehož hraje Marián Labuda, je řada scén, které jsou jen o pohledech, o vnitřním světě postavy a to by pro člověka bez hereckých zkušeností byla velmi těžká úloha.

Bolek Polívka je velmi výbušný typ herce se sklony k improvizaci – bylo těžké ho udržet v mezích vašich představ?

Já neobsazuju herce, abych je potlačoval. Mám rád herce, kteří v sobě mají jiskru, energii a já se ji společně s nimi jenom snažím usměrnit do správného koryta. Navíc tohle je možná nejsprostší role v dějinách českého filmu, ale měli jsme s Bolkem od počátku dohodu, že nechceme, aby sprostá slova z toho lezla, ale aby to byla taková hudba, typická pro postavu Stana. Myslím, že to nakonec funguje velmi dobře.

Postavy Bolka Polívky a Mariána Labudy tvoří záměrně fyzický i povahový kont rast. Jak jejich komunikace působila v okamžicích, kdy kamera nejela?

Stejně jako před kamerou se škádlili i mimo a bavili tím štáb, až jsme někdy ztráceli pojem o tom, kdy jde o legraci a kdy je to vážně. Je pravda, že jejich postavy vycházejí z kontrastu – Roman Mariána Labudy je netypickým představitelem Roma, je klidný, až přemýšlivý. Naopak postava Bolka Polívky je tak plná temperamentu, že si s tím někdy neví rady, a proto se utíká ke komunitě, která je divoká stejně jako on.

Ve fantazijní části filmu hrají vět ší role rumunští herci – jak se komunikuje režisérovi přes tlumočníka?

No výborně. Já se snažím složitě popsat herci, jak se jeho postava dostala do situace, v níž je… a překladatelka to přeloží jednou větou… Já rád pracuji s herci trochu intimněji – v tom smyslu, že jsou uchráněni všech těch technických záležitostí, které probíhají okolo a já si s nimi jen v koutku špitám, co a jak. Tady to vůbec bylo těžké a s cizinci o to těžší, že do té intimity vstupuje navíc překladatel.

Roming je tak trochu akční hollywoodský film v českých podmínkách – výbuchy, požáry, kaskadéři, natáčení pod vodou…

Hollywoodský film v českých poměrech to je trochu nadnesené, ale užili jsme si. Postupně nejen herci, ale i kaskadéři přestali zvládat všechno, co na ně bylo přichystáno. Máme tam skoky, pády, hoření. Osm minut filmu se odehrává v mlze – to byl naprosto nejhorší nápad, to jsem si měl zakázat. Došlo to tak daleko, že některé kaskadérské kousky musel dělat producent.