Lovec v 21. století

Od časů, kdy lovil každý, kdo chtěl přežít, přes doby, kdy si právo lovit osobovali vlastníci pozemků - panovníci a šlechta, a lov nabyl podoby výsady a kratochvíle, šel vývoj k cílené péči o zvěř a lovu jako hospodářské činnosti. Tehdy se objevuje pojem a fenomén myslivost.

Zajímavé je, že myslivost, provozovaná většinou svých příznivců jako záliba, mezi lidmi vyvolává tolik konfliktů. Zcela konkrétně jde převážně o spory:

- vlastníků půdy a myslivců (přitom velká většina myslivců rovněž pozemky vlastní),

- lesáků a myslivců (přitom téměř každý profesionální lesák je současně myslivcem!),

- majitelů psů a myslivců (přitom snad každý druhý myslivec je majitelem psa),

- ochránců přírody a myslivců (přitom myslivci působili jako ochránci zvěře a přírody už sto let před vznikem ekologických hnutí a působí tak dosud).

Určitou roli může hrát i to, že nejdříve byla česká myslivost spjata úzce s vlastnictvím půdy, a tak ji "chudý lid" bral jako hobby boháčů (a v mnohých to dodnes zůstalo). Po roce 1948 se situace obrátila do "lidové myslivosti" s možností zapojení co nejvíce lidí - a jako na relikt této doby se na ni i dvacet let po "listopadu" a všech jejích změnách také mnoho lidí dívá. Má tedy odpůrce, dalo by se říci, nalevo i napravo. Nachází ale na všech stranách i příznivce. Ten spor totiž není generační (mezi myslivci jsou studenti středních škol i osmdesátiletí pamětníci), ani vzdělanostní (na honě vedle sebe jdou místní traktorista s profesorem univerzity), nikdo se myslivce nezeptá na politické vyznání, jsou mezi nimi nevěřící i faráři a také dost žen.

Snad jen historický konflikt město - venkov vztah k myslivosti poznamenává (i když Hubertovu zelenou uniformu oblékají také Pražáci a obyvatelé dalších velkých měst). Jakkoli dnes už není rozdíl tak výrazný, přece jen venkovský člověk zvyklý od mala na koloběh přírody se samozřejmostí zrodu a zániku, se na lov dívá zcela jinak, než člověk narozený a žijící v městě.

A ještě jeden pozoruhodný fakt - zatímco naše myslivost je doma, i z vědeckých pozic, většinově odsuzována jako spíše negativní jev, v Evropě je odborníky dávána za příklad ostatním zemím a vyznamenávána jako vysoce pozitivní činnost v lidmi jinak spíše devastované přírodě.

Je příčinou uvedených konfliktů a rozdílných názorů malá vzájemná informovanost, trvající předsudky na straně veřejnosti a chybné individuální chování na straně mylivců? Na tyto otázky hledá odpověď dokument Jana Mudry.