Ještě na začátku 60.let byla anglická společnost „hrozně strnulá, škrobená, přeuctivá“ (John Cleese). Přitom v ní bujel skrytý rasismus a žena hrála ponižující roli jakési domácí otrokyně. Hodně se sázelo na to, kdo má jaké společenské (třídní) postavení, vše bylo předimenzováno jakousi slušňáckou decentností a slovo „rebelie“ vyvolávalo stejné obavy jako ve středověku mor.
V kulturním undergroundu už ale pár let existovalo psychické a energetické pnutí, které bublalo jako probudivší se sopka. V polovině fifties začali rebelovat vzhledem a vandalismem Teddy Boys, objevila se britská obdoba beatniků (tzv. „Angry Young Men“ – spisovatelé a dramatici jako John Osborne, Kingsley Amis, John Braine, John Wain, Allan Sillitoe, Arnold Wesker atd.), z rádia BBC útočili ulítlou satirou „The Goon Show“ komici Peter Sellers a Spike Milligan, ve stejném čase se reagovalo na rock´n´rollové impulsy z Ameriky (Cliff Richard & Shadows, Johnny Kidd & The Pirates), postupně se do sebe pouštěli mods s rockery, bylo objeveno chicagské rhythm&blues. Následné roky 1960 - 62 připomínaly v podzemní britské umělecké sféře cosi jako rojení včel. Ono rojení způsobili mladí teenageři, kteří měli najednou na zábavu více času a peněz, neboť britská ekonomika tehdy vcelku fungovala. Začalo to… ale ne, nechme mluvit jiné.
Slovy básníka Philipa Larkina „to začalo v roce 1963“. „´To´ v tomhle případě znamenalo střídání generací a opovážlivé experimenty pop kultury, jež v onom roce daly v těžkopádném šedivém království rozkvést umění, vtipu, stylu a módě,“ píše publicista Stephen Davis v knize „Rolling Stones – Old Gods Never Die“ (Rolling Stones - na věčné časy?, zkráceno). „Bylo cítit prudký příliv nové energie, jak generace, zrozená za války, přetvářela britskou kulturu ke svému obrazu, obrazu, který byl do širého světa šířen hudbou a designem. Rozhoupaný, swingující Londýn, byl počátkem šedesátých let v hlavním městě heslem dne…“
S. Davis dále pokračuje ve vysvětlování, co to „swingující Londýn“ vlastně byl: „Je několik způsobů, jak pohlížet na rozhoupaný Londýn, který trval zhruba v letech 1962 až 1965 (existují různé názory na délku trvání tohoto období; jiní historici ho např. vkládají do let 1963 - 1967 – pozn. autora). Podle jednoho znamenal rozhoupaný Londýn renesanci pop music, pop artu, módy, designu a fotografie, v níž třídní překážky ustoupily talentu, stylu a tvrdé práci. Z tohoto pohledu hvězdy popu, nezdární mladí aristokrati, svět módy a nadaní obchodníci s uměním vyvolali vzrušující vibraci, která se sladila s čiperným zeitgeistem první půle šedesátých let. Z jiného pohledu byl rozhoupaný Londýn jen cynickou marketingovou kampaní, která měla zamaskovat porážku Britského impéria v dekolonizaci (a otevřené vzpouře v Rhodesii) a následnou ztrátu národního bohatství, nástup sociálního státu a ponížení druhdy velkého národa.“
Existují i tací, kteří tvrdí, že vše bylo dílem mnoha šťastných, souběžně vzniklých okolností. Že onen psychický, energetický a tvůrčí přetlak uvolněný v roce 1963 se mohl přelít do své obrovské šíře o rok později, kdy padla konzervativní vláda, byla zvýšena daň z příjmu (zejména pro ty, kteří patřili do vyšších příjmových skupin), klesala cena nemovitostí a jelikož téměř neexistovala nezaměstnanost, finančně nestrádající mládež si mohla dovolit kupovat kdeco, což vedlo k určitému spotřebitelskému boomu. Významnou roli v tomto hrálo hnutí mods, které se ovšem později v tehdejším londýnském dění jakoby rozpustilo. Nicméně - všichni měli najednou dost peněz, takže mohly začít mizet i třídní rozdíly, což se třeba projevilo v té úplně nejjednodušší vizuální formě – v oblékání. Skončil více než stoletý věk tzv. haute couture (něco jako „vysoká“ nebo spíš „umělecká“ krejčovina), kdy se šilo na míru a bylo dobře poznat, kdo si co může dovolit a k jaké společenské vrstvě patří, a místo ní nastoupil věk solidní konfekce (pret-a-porter), ráje butiků a módy ulice. V té době Londýn přebral Paříži postavení města módy a ovšemže se o to postarali zejména mladí lidé se svou hudbou a vlastními představami, co si na sebe vzít.
Do čela zájmu mládeže vstoupili její vrstevníci, kteří vytvářeli její vlastní hédonistický styl – skupiny jako Beatles, Rolling Stones, The Who, novináři jako John „Hoppy“ Hopkins, fotografové jako David Bailey, galeristé jako Robert Fraser, majitelé butiků jako John Stephen, kadeřníci jako Vidal Sasoon, módní návrháři jako Mary Quant a John Bates, modelky jako Jean Shrimpton, Twiggy a Veruschka, moderátorky typu Cathy McGowan, sportovci jako třeba fotbalista George Best, filmy jako „Darling“ Johna Schlesingera, „Blow-Up“ Michelangela Antonioniho, „Smashing Time“ Desmonda Davise, „If…“ Lindsay Andersona, psychedelický „Wonderwall“ Joe Massata nebo „The Magic Christian“ Josepha McGratha. A to vše znělo, kolotalo, proplétalo se a swingovalo s pozadím, které tvořila britská vlajka coby pop-artový artefakt.
Oslava mládí, svůdnosti, smělosti a novosti nastavila nová pravidla; tím hlavním už nebylo ukazovat oděvem své postavení či třídní příslušnost, důležitější bylo být in a mít styl. Což šlo vyjádřit nejlépe dvěma aspekty - oblečením a hudbou. Jak píše historik Tony Judt v knize Postwar - Poválečná Evropa: „Generační způsob oblékání měl důležitý význam jako projev nezávislosti a dokonce vzdoru. Také to představovalo nový fenomén - v minulosti neměli mladí lidé prakticky na vybranou a nezbývalo jim nic jiného, než nosit totéž, co jejich otcové a matky. Ale z ekonomického hlediska se ta nejdůležitější změna vyvolaná nákupními zvyklostmi teenagerů netýkala oblékání. Mladí lidé sice za oblečení vydávali spoustu peněz, ale ještě víc - mnohem víc - utráceli za hudbu. Spojení pojmů ´teenager´ a ´pop music´, které se počátkem 60.let stalo tak samozřejmou věcí, mělo komerční stejně jako kulturní základ. V Evropě podobně jako v Americe došlo k tomu, že jakmile se rodinný rozpočet dokázal obejít bez příspěvků dospívajících členů rodiny, pak tím prvním, co si osvobozený teenager za své peníze koupil, byla gramofonová deska."
Hudba začala znít všude (velkou zásluhu na tom měly i pirátské rozhlasové stanice jako třeba Radio Caroline, Wonderful Radio London a Swinging Radio England), všude se začali objevovat mladí lidé v nových (a občas dosti ulítlých) oděvech. Najednou jako by neexistovaly překážky, najednou jako by šlo úplně vše. „Vlasy se prodlužovaly, šaty zkracovaly a slunce vycházelo nad Británií omlazenou, probuzenou a rozhodnutou prožít své nejlepší časy.“ (Ian MacDonald, Revolution In The Head.)
Nechť si každý vybere, co se mu hodí. Nicméně způsob života swingujícího Londýna brzy zasáhl spoustu větších měst v celé Anglii a z jednoho špinavého přístavního velkoměsta vydestiloval jev, který nadobro ovlivnil tvář pop music.
Tehdy v letech 1963-64 začalo totiž na britských ostrovech šílenství, jež během několika měsíců ovládlo prakticky celý svět a které dostalo pojmenování „beatlemania“. Hlavními hrdiny se v něm stali čtyři vlasatí mládenci z proletářského prostředí Liverpoolu – John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr - a jejich soubor The Beatles. Nastala éra skupin. „Pro Evropu tehdy teprve vlastně všechno začalo,“ píše Lubomír Dorůžka v knize Panoráma populární hudby. „Změny, které naznačila počáteční vlna rock-and-rollu ve Spojených státech teď zasáhly mladé muzikanty a posluchače na celém světě. Éra skupin navíc přináší i zcela odlišný přístup. Pět či šest mladíků, kteří stojí na pódiu, nejen hraje a zpívá, ale své písničky si taky píše, aranžuje, a hlavně – oni sami mají nejlepší představu o tom, co by rádi. Těchhle věcí si publikum už dávno všímalo daleko víc, než thymolinových úsměvů či nažehlených obleků. Skupiny měly na své straně ještě jednu výhodu, která opět ležela v mimohudební sféře. Daly publiku pocit, že to, co na pódiu předvádějí, by vlastně mohli dokázat i ti v sále. A mnozí to pilně zkoušeli.“
Právě v letech 1963 a 1964 na britských ostrovech vešlo ve známost nebo vzniklo a později se stalo hvězdami obrovské množství rockových skupin. Za liverpoolskými brouky to byli v závěsu Rolling Stones, The Animals, Dave Clark Five, The Kinks, The Yardbirds,The Hollies,Pretty Things, The Who, Manfred Mann, Them, Spencer Davis Group, The Troggs, Small Faces, Herman´s Hermits později The Move, Moody Blues a mnoho dalších.
Jejich následné výjezdy (a nejen kapel, ale i dalších umělců jako třeba mj. Dusty Springfield nebo Donovan) do světa a zejména do Ameriky se začaly podobat náletům žravých kobylek. Však se také období let 1964-66, kdy byl v USA největší boom ostrovních part a ony tam zažívaly nebývalé úspěchy, říká British Invasion (britská invaze). Díky britským „beat groups“ také spousta hudebníků v samotné Americe, vlastně dosavadním centru hudebního byznysu, najednou přicházela o práci (konec „odvázaných“ dívčích skupin typu Shirelles či Ronettes, konec kytarových instrumentálek á la Shadows nebo Ventures a Elvis na tom taky nebyl nikterak dobře). Jazz kolaboval. Éra skupin dokonce způsobila na čas zhroucení mnoha skladatelských a producentských týmů, protože mladí muzikanti si po úvodní etapě přebírání („covers“) začali svoje písničky psát sami – za oceánem těch několik „britských“ let přežili snad jen James Brown a černošští umělci z Motownu (viz kapitola Ray Charles, gospel a Stax kontra Tamla Motown). Beatles a jejich následovníci to státu pod hvězdnatou vlajkou prostě pěkně zavařili.
„Z Beatles šel strach. Byli jako zemětřesení, požár nebo tak něco. Člověk byl jako v šoku. Hezky se poslouchali, ale zároveň bylo jasné, že je třeba se bát o chleba, že tohle je něco jako nový Elvis,“ říká Ike Turner v dokumentu „Dancing In The Street (ll). Jeho slova potvrzuje i L. Dorůžka v knize Panorama populární hudby: „Velká Británie z jazykových i jiných důvodů sloužila už víckrát coby kulturní prostředník mezi oběma břehy Atlantiku. Tentokrát však sehrála svou roli tak dobře, že načas ovládla i hudební průmysl celých Spojených států“.
Úspěchu britských skupin nahrála doba. V tomto kontextu byl i celkem pochopitelný – už předtím na přelomu 50. a 60. let počet prodaných přístrojů, které dokážou hudbu šířit (gramofony, rádia, nově tranzistoráky, magnetofony, televize), kvantitativně narůstal a fakt, že je bylo možné zakoupit i v domácnostech mimo Ameriku, importoval rock potažmo veškerý pop prakticky do celého světa. Je to neuvěřitelné, ale dodnes existují nahrávky různých kapel Afriky, Jižní Ameriky a Asie, které tehdy nadšeně předkládaly svému publiku svoje verze beatu, rock´n´rollu nebo psychedelic music. Mnohdy jsou to pokusy velmi úsměvné (tak jako jsou pro Brita nebo Američana úsměvné první bigbítové pokusy souborů z Československa), ale dokazuje to fakt, že boom rocku a pop music zasáhl bezmála kohokoliv mladého, ať už žil kdekoliv.
Už jsme naznačili, že někde ve druhé polovině padesátých let se zrodila ta pravá tvář populární hudby tak jak ji známe dnes – s vysokou prodejností desek, vystupováním v rádiu a televizi, fotkami v časopisech a novinách, prostě se vším pozlátkem a mediálním šrumcem okolo (dobrá tedy, s určitými výjimkami – Bing Crosby a Frank Sinatra byli pop star už ve čtyřicátých letech). A pokud se toto celé v šedesátých letech posunulo ještě dál do vyšších obrátek, neboť mládež vlastnila v portmonkách stále více peněz a vzhledem ke zkrácení pracovní doby vzrostl její volný čas, měly vlastně britské kapely velké štěstí. Jak již bylo řečeno – přišly ve správný čas s těmi správnými výrobky a publikum na ně bylo náležitě naladěno.
Nejzásadnějším bodem zlomu se ukázal být rok pětašedesát. Jestliže třiašedesátého to všechno vypuklo, o dva roky nastala kulminace. Což nakonec potvrzuje ve výše zmíněné knize „Rolling Stones – Old Gods Never Die“, publicista Stephen Davis: „Rok 1965 byl nultým rokem rocku, bodem obratu pro celé desetiletí, kdy kultura dětí z lidnatých poválečných ročníků zatlačila západní romantickou tradici a vytočila hlasitost nadoraz. V Anglii Beatles a Rolling Stones přeladili pop music do nové drogové kultury. V Americe vynalezl Bob Dylan rock tím, že z drnkání na elektrickou kytaru učinil kvazipolitické prohlášení. Román v roce 1965 zemřel a filmy byly beznadějně na chvostu doby. Ducha doby nesla hudba, móda a pop art…“
Co z toho plyne? Že nástup Beatles a jejich kolegů společně s oním výtryskem dalších změn ve všech uměleckých disciplínách zadělal na docela slušnou kulturní revoluci.