Národní třída

Národní třída (zpěvák recitátor a textař Jáchym Topol společně s Martinem Sochou, live na Opatově cca 1986)

(1981 – 1987) Praha

Soubor Národní třída počítáme k malému procentu těch androšských skupin (většinou pražských), pro které společenství okolo legendárních Plastic People nebylo jen jakýmsi vyfabulovaným mýtem, ale životní realitou se všemi svými klady i zápory. Synové zakázaného dramatika Josefa Topola básník a textař Jáchym a jeho bratr klavírista Filip (Psí vojáci) se už v roce 1978 jakožto absolutní teenageři – Jáchymovi bylo šestnáct, Filipovi sotva třináct – účastnili undergroundové akce na Hrádečku u Václava Havla, kde Plastici předvedli svoje Pašijové hry. F. Topol jakožto předskokan zahrál a zazpíval na klavifon asi čtyři písně s Jáchymovými texty. Takže prvotní „zasvěcení“ do undergroundu se pro oba novice konalo přímo v „ústředním chrámu“ za účasti všech nejdůležitějších osob. To mělo pochopitelně pro oba bratry zásadní význam, i když z toho všeho byli nějakou dobu potom dost vyjukaní a pohlíželi na slavné legendy se skoro až nábožným respektem. Nicméně postupně jim oběma začínalo být jasné, kudy a vedle koho se jejich životní cesta bude ubírat. Jáchym Topol to potvrzuje v seriálu Bigbít: „Musím říct, že já jsem byl v undergroundu ten ´post-plastik´. Přede mnou existovali Plastici, kteří zpívali česky a ty věci mi připadaly strašně kvalitní. Takže já jsem byl vlastně v úplně jiným území, než byl někdo, kdo se k rock´m´rollu dostal v šedesátých letech. Já navazoval na český věci.“

Už na proslulém odkladišti dětí chartistů a problémových osob, radotínském gymnáziu začal J. Topol společně s dalšími studenty vydávat časopis Violit. Tehdy byl jeho velkým vzorem básník Pavel Zajíček, člen DG 307. Někdy na konci sedmdesátých let svému druhému básnickému guru Egonu Bondymu donesl k posouzení svoji první sbírku „Eskymáckej pes“, a přes něj se seznámil i s dalšími tvůrčími osobnostmi českého undergroundu (s P. Placákem, M. Machovcem, L. Marksem, J. Krchovským, P. Kabešem atd.). Tak postupně vplul do onoho společenství, které se samo s patřičnou dávkou ironie nazývalo „veselé ghetto“. 

Skupina Národní třída byla založena vlastně z legrace, neboť v té době „každý správný chlapík měl kapelu“ (M. Choura). J. Topol v knize Nemůžu se zastavit tvrdí: „Opravdový muzikanti tam byli asi jen bratři Stádníkovi. Ostatní byli začínající spisovatelé a malíři a podle toho to vypadalo. Vítek Kremlička, Viktor Karlík, Martin Socha nebo já jsme rozhodně nebyli žádný hudební hvězdy. Mnoho vystoupení taky skončilo totálním nezdarem a naším úprkem z pódia. Bezvadná a divoká doba! Já jsem dělal zpěváka, protože jsem na nic neuměl ani zabrnkat a taky mi přišlo otravný pořád s sebou tahat nějakej nástroj. Mikrofon strčíš do kapsy. Texty byly od Kremličky, Karlíka, Krchovskýho nebo ode mě.“ (J. Topol psal své texty pod pseudonymem Jindra Tma – pozn. autora)

Společenství Národní třída se dalo dohromady někdy v roce 1981 s tím, že hudbu, kterou hodlalo produkovat, nazvalo v nadsázce „katolický jazz“. Zkoušelo  ve zkušebně Plastiků a obsazení NT bylo následující (lze určit jen přibližně, neboť nemuzikální část kapely si nástroje střídala): Jáchym Topol (voc), Viktor Karlík (voc, občas ds), Václav Stádník (g, cl, fl, voc), Vojtěch Stádník (bg), Vít Kremlička (ds, tp, vln), Martin Socha (perc, ds, voc), Vít Brukner (vib, ks) občas si zabubnoval i Honza Brabec (zároveň Plastic People Of The Universe), ke konci existence skupiny basoval Martin Grůša, někdy také Pavel Brož (ex-Plexis). Jakýmsi, řečeno s nadsázkou, „impresáriem“ se pak stal Saša Vondra (v devadesátých letech český velvyslanec v USA).

Hudebně se samozřejmě vycházelo z Plastiků, tzn. že NT se prezentovala ponurým pomalejším soundem s neustále se opakujícími motivy a s deklamovaným zpěvem. Nejednalo se o nějaké dlouhé improvizované plochy, spíše o normální písničky - tady je dobře znát, že členové skupiny nežili v žádném vakuu – vliv nové vlny či reggae není sice výrazný, ale lze ho z tvorby  formace vyčíst. Ony normální písničky byly ovšem doplněny hodně nenormálními slovy. Z textů dýchala morbidnost, deprese ale i cynický černý humor. Nakonec, když si uvědomíme, kdo je psal (viz. J. Topolovo vyjádření výše), hned se mnohé vyjasňuje. Zároveň ale vycházely z reálného života, a proto v nich byla obtisknuta ona pečeť divoké krve, protékající šedí každodenního šílenství – jak J. Topol, tak i ostatní mladí rebelové žili doslova jako psanci a odpad společnosti. Byli pronásledováni fízly, ponižováni, bydleli s pražskou galérkou v hnusných dírách, makali za pár šupů v nejhorších možných zaměstnáních, propíjeli se do kocovinami prokvetlých rán. Slova, verše a texty modelované těmito pocity a zkušenostmi pak ani nemohly vypadat jinak. Například zde je úryvek z písničky „Stop“ : Teď ti krev cáká z úst / a cáká z žil / párkrát se tu votočíš / a jdeš do kytek / jak podřezanej dobytek / Já tu stojím jako vůl / Jako němej v plotě kůl / zas vražděnej touhle bídou / demonstrační suicídou. To by asi těžko prošlo u nějaké té tehdejší hodnotící přehrávkové komise.

Koncertů samozřejmě soubor příliš neodehrál, většinou společně s Psími vojáky po bytech a staveních svých kamarádů a známých, takže jen namátkou: Brno, Mníšek pod Brdy, Černošice nebo Kosoř (barák Martina Janíčka) či Oskava (statek Janka Soldána). NT vystoupila oficiálně snad jen jednou a to na proslulé přehlídce na Opatově v roce 1986. Oč málo koncertovala, o to více se snažila svoje písničky a hudební happeningy nějak zachytit. Přesně podle příkladu společenství okolo Plastiků existoval v okruhu kapely vždy někdo, kdo fotografoval, točil na kameru nebo nahrával. Proto dodnes existuje spousta němých 8mm filmů z akcí souboru a také dva nahrané programy – demokazety s názvy „Je třeba si zvykat“ (1984) a „Vlhkost v nočním autobusu“ (1986).

Hudebních aktivit členů NT v jiných souborech nebylo mnoho  – Václav Stádník si zahrál jako host na obou demokazetách PPU („Hovězí porážka“ a „Půlnoční myš“) na klárinet a flétnu, Kremlička krátký čas působil u hardrocku His Boys, a na začátku devadesátých let, tedy dávno po rozpadu Národní třídy, působil Vít Brukner coby klávesista v Domácí kapele bubeníka  Honzy Brabce. 

Někdy kolem roku 1985 se část členů NT začala podílet na undergroundovém občasníku „Jednou nohou“ (vzápětí přejmenován na „Revolver Revue“), který vydával Ivan Lamper a  na konci osmdesátých let jeho politickou odnoží „Sport“. Hudební aktivity kapely postupně slábly, až v roce 1987 ukončila svoji existenci. V devadesátých letech se pak Topol a Kremlička prosadili na poli literárním a Karlík se stal významným výtvarníkem. 

Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):

Fotografie + němé 8mm filmy převážně z let 1982 – 85 (vlastní Vojtěch Stádník): koncert NT a sk. Břicho v Černošicích, mejdan lidí z okruhu NT v Radlicích, koncert NT u Brna, koncert NT v Mníšku pod Brdy, koncert NT s psími vojáky a Dehtem v Kosoři atd.

Audio:

Národní třída: „Je třeba si zvykat“ (1984)
Národní třída: „Vlhkost v nočním autobusu (1985)
Pozn.: obě kazety vydal v roce 1999 na CD jako reedici label Black Point Music 

V seriálu BIGBÍT píseň: „Stop“ (1985)