Úvod » Články

I v této kapitolce začneme prověřenými jistotami a ty postupně doplníme mladými nadějemi. V osmdesátých letech už bylo akustických folkařů vyloženě pomálu a třeba v předcházejících dekádách mnohdy jemný folk rock je zde už vyloženě elektrickou a dosti hlučnou záležitostí. Na druhé straně někteří z umělců šli hluboko ke kořenům, sahali buď k starému evropskému nebo exotickému folklóru a jejich hudba by obsáhla i škatulku world music.

I klasik klasiků Bob Dylan vytvářel pouze rockové nahrávky, ale jinak se v eighties dost plácal. Většinou se jednalo o průměrné záležitosti, z nichž se opravdu povedená písnička vyloupla jen občas. Určitý úspěch zaznamenala „springsteenovsky“ bigbítová deska „Infidels“ (1983, např. „Sweetheart Like You“, „Jokerman“, „Neighborhood Bully“, „Licence To Kill“, „Union Sundown“), na níž hostoval Mark Knopfler z Dire Straits. Elpíčko „Empire Burlesque“ Dylan nahrál zase s kapelou Heartbreakers Toma Pettyho (1984/1985, např. „Tight Connection To My Heart /Has Anybody Seen My Love/“, „When The Night Comes Falling From The Sky“, „I´ll Remember You“, „Emotionally Yours“). S toutéž partou natočil Dylan i ústřední song „Band Of The Hand“ k – jak jinak – stejnojmennému filmu (1986), a ve stejné době se objevil v hlavní roli muzikálu „Hearts Of Fire“, který propagovala jeho píseň „The Usual“ (1987). Pak rok jezdil s Grateful Dead – spolupráce s touto legendou kalifornského androše vedla k hitíku „Silvio“ (1988), a ze stejné doby pochází i skladba „Death Is Not The End“, kterou po několika letech od barda převzal Nick Cave. A v tomtéž roce se Bob připojil k superskupině Travelling Wilburys (dále ještě George Harrison, Roy Orbison, Tom Petty, Jeff Lynne z ELO). Za zaznamenání stojí ještě Dylanova deska „Oh, Mercy“ (1989, např. „Everything Is Broken“, „Most Of The Time“, „Shooting Star“, „Where Teardrops Fall“). Pak už se bídné momenty míchaly s těmi lepšími (album „Time Out Of Mind, 1996/1997, např. „Love Sick“, „Not Dark Yet“, „Standing In The Doorway“, „Make You Feel My Love“). No, ale stejně ho máme rádi, toho starého bručouna.

Co platilo o Dylanovi, platilo v eighties o kanadském mňoukalovi Neil Youngovi dvojnásob. Přestal spolupracovat s kapelou Crazy Horse, a bez ní mu to jaksi dost dobře nešlo (míněno umělecky). No, přestal spolupracovat – on se s ní občas dal do kupy, ale za chvíli bylo zase všechno jinak, prostě jo a ne, a stejně vypadaly i jeho albové výplodky. Tak nějak ve smyslu „hmm, tak Young vydal zase další desku. Hmm.“ Trvalo osm let, než zažil comeback s výborným folk-rockovým albem „Freedom“ (1989, např. „Rockin´ In The Free World“, „Don´t Cry“, „No More“, „Hangin´ On A Limb“, „Eldorado“). V té době už ale měl Neil „splašeného koně“ znovu za sebou (Frank „Poncho“ Sampedro – g, ks, Billy Talbot – bg, Ralph Molina – ds), aby s ním natočil další kvalitní desku „Ragged Glory“ (1990, např. „Over And Over“, „Fuckin´ Up“, „Days That Used To Be“, „Love To Burn“, „Mansion On The Hill“), a také další povedený živák „Weld“ (1991), samozřejmě i v podobě stejnojmenného koncertního filmu (režie Bernard Shakey). A prodejem následující, folk-country-rockové platně „Harvest Moon“ se Kanaďan dokonce dostal na úroveň svých multiplatinových prodejů z počátku 70. let (1992, hit „Harvest Moon“, dále např. „War Of Man“, „From Hank To Hendrix“, „You And Me“, „Unknown Legend“). Uvedl bych i další desku s Crazy Horse, nazvanou „Sleeps With Angels“ (1994, např. „Change Your Mind“, „Driveby“, „Safeway Cart“, „Train Of Love“, „Piece Of Crap“).

Zajímavým momentem Neilovy tvorby je také společné album s kapelou Pearl Jam, které vyšlo pod markou Neil Young Featuring Pearl Jam“ a jmenovalo se  „Mirror Ball“ (1995, hity „Downtown“, „Peace & Love“, dále např. „Act Of Love“, „Song X“), přičemž byl natočen i  společný úspěšný singl „I Got ID“, který si zazpíval Eddie Vedder a Young v něm burácí svou obustrovanou kytarou. Ani není divu, že se generační rámusilové takhle sešli po kopě – pro grungery byl špinavý zvuk Neilových nahrávek (tedy jeho kytary) jedním z velkých, inspirativních vzorů. A nejen zvuk. Také obliba nošení flanelových košil. Následovala další deska Younga se splašeným koněm, průměrná „Broken Arrow“, na níž Mistr zpívá jaksi až příliš „ukázněně“ (1996 např. „Big Time“, „Scattered“, „Slip Away“, „Loose Change“). A Younga i s Crazy Horse je možné viděti i ve filmu Jima Jarmusche „Year Of The Horse“ (1997). 

Young se občas přidal i k dalším pamětníkům a spolutvůrcům golden sixties – se svými byvšími spoluhráči Davidem Crosbym, Stephenem Stillsem a Grahamem Nashem dali nárazově do kupy supergroup Crosby, Stills, Nash & Young. Když k tomu došlo na konci osmdesátých let, výsledkem se stala deska „American Dream“, která získala platinu (1987/1988, hit „Got It Made“, dále např. „Name Of Love“, „Night Time For The Generals“, „Clear Blue Skies“, „American Dream“, „Soldiers Of Peace“). A když na konci devadesátých let, bylo natočeno album „Looking Forward“ (1998/1999, např. „No Tears Left“, „Stand And Be Counted“, „Heartland“, „Slowpoke“, „Looking Forward“, „Sanibel“). Obě velmi slušná. Bez Younga zbylá trojka (Crosby-Stills-Nash) vyplodila spíše průměrnou desku „After The Storm“ (1994, např. „It Won´t Go Away“, „Find A Dream“, „Street To Lean On“, „Camera“).

Další pamětník golden sixties a zároveň další Kanaďan, zpěvák a kytarista Leonard Cohen alby sice šetřil, ale když už něco vydal, stálo to za to. Jeho hluboký hlas ještě zhloubl a kultivovanost a elegance celkového projevu by se u něj dala měřit v karátech. Celé to navíc působilo nesmírně sexy. Dokážu si představit, že když zazpíval takovou „Waiting For The Miracle“, ženy mu bezvládně padaly k nohám v orgastických křečích. V osmé dekádě se představil jen dvěma alby – po vírou nabitém LP „Various Positions“ (1983/1984, hit „Hallelujah“, dále např. „If It Be Your Will“, „Dance Me To The End Of Love“, „Coming Back To You“, „The Law“), příšla výborná deska „I´m Your Man“ (1987/1988, písně „I´m Your Man“, „First We Take Manhattan“, „Take This Waltz“, „Everybody Knows“, „Ain´t No Cure For Love“, „I Can´t Forget“). V tomtéž roce byl z probíhajícího turné natočen i dokument „Songs From The Life Of Leonard Cohen (UK 1988, editorka Laurie Choat). 

Leonard pak bodoval i na začátku 90. let skvělým, chmurným a kritickým albem „Future“ (1992, superhit „Waiting For The Miracle“, dále „Closing Time“, „Anthem“, „Democracy“, „The Future“, „Be For Real“, „Tacoma Trailer“). Tři songy z něj zazněly i ve stoneovském satrickém thrilleru „Natural Born Killers“ (1994), což jeho muziku v podstatě představilo i nejmladší generaci hudebních fandů. Hned poté Cohen strávil pár let coby zen-buddhistický mnich v jednom středisku v LA. Po vysvěcení na Rinzai Zen Buddhistu přijal jméno Jikan, což znamená „ticho“. Co by ne, nakonec je to jeho „secret life“. Aktivně se ale zase zapojil do muziky: už v průběhu minulých alb spolupracoval se zpěvačkou a producentkou Sharon Robinson, a na konci devadesátek jí dal vyloženě volnou ruku – u všech nových písní je spoluautorkou, s Mistrem je též zpívá, je s ním vyfocená na obalu alba… Ovšem je tam napsané pouze jeho jméno. Deska, jejíž první tracky se začaly natáčet už na konci roku 1999, dostala název dle své nejstarší písně „In My Secret Life“ a vyšla až o rok a půl později (hit „In My Secret Life“, dále např. „A Thousand Kisses Deep“, „Boogie Street“, „Here It Is“, „By The Rivers Dark“). 

Aj do tretice javorového lista. Zpěvák, kytarista a skladatel Gordon Lightfoot – ten s tím příjemným chlapským hlasem – vstoupil do eighties fanoušky akceptovanou, nicméně kritikou vlažně přijatou deskou „Dream Street Rose“ (1979/1980, např. „Sea Of Tranquility“, „Dream Sweet Rose“, „If You Need Me“, „Ghost Of Cape Horn“, „Whisper My Name“). Pak se ale trefil do vkusu obého velmi dobrým albem, plným ztracených lásek a moře, nazvaným „Shadows“ (1981/1982, např. „Baby Step Back“, „In My Fashion“, „Thank You For The Promises“, „Blackberry Wine“, „All I´m After“, „Heaven Help The Devil“, „She´s Not The Same“). I když tuto laťku milý Gordon už nepřekročil, nedá se říci, že by pak natáčel nějaké srágory – prostě se v hledání nových hudebních tvarů pustil třeba i do tvrdšího rocku, funku a jazzíčku. To je slyšet třeba na albu „Salute“ (1982/1983, např. „Salute /A Lot More Livin´ To Do/“, „Tattoo“, „Gotta Get Away“, „Whispers Of The North“, „Someone To Believe In“), které značí opravdu solidní nadprůměr. Ještě větším odklonem k pop-rocku je slabší „East Of Midnight“ (1985/1986, např. „Stay Loose“, „Morning Glory“, „A Lesson In Love“). Z 90. let bych zmínil průměrné album „Waiting For You“ (1992/1993, např. „Restless“, „Waiting For You“, „Drink Yer Glasses Empty“) a songy „Much To My Surprise“ a „On Yonge Street“.

Aj do čtvrtice… další kanadský folkař Bruce Cockburn sotva se prosadil v USA, hned kul své folkové železo, dokud bulo žhávo. A že mu připadalo, že žhávo bude, když se posune do poněkud jednodušších folk-popových poloh s názvuky reggae a ethna, učinil tak. A to vcelku vkusně na kritikou oceňovaném albu „Humans“ (např. „You Get Bigger As You Go“, „How I Spent My Fall Vacation“, „Rumours Of Glory“, „Grim Travellers“, „Tokyo“, „The Rose Above The Sky“). Další Bruceho LP „Inner City Front“ sice nebylo takové kvality jako předchozí „lidi“, přesto je dobře poslouchatelné (1981, např. „Loner“, „And We Dance“, „Radio Shoes“,, „You Pay Your Money And You Take Your Chance“). Což lze říci i o následujícím, už poněkud slabším „The Trouble With Normal“ (1983, např. „Waiting For The Moon“, „Put Our Heart´s Together“, „Planet Of The Clowns“). Nicméně pak - po návštěvě Střední Ameriky - to Cockburn rozčísl skvělým politickým albem „Stealing Fire“ (1984, hit „If I Had A Rocket Launcher“, dále např. „Lovers In A Dangerous Time“, „Nicaragua“, „Peggy´s Kitchen Wall“, „Dust And Diesel“). Z následných LP jen pár písní: „Berlin Tonight“, „Call It Democracy“, „If A Tree Falls“, „Don´t Feel Your Touch“. A na závěr Bruceho povedené album z devadesátek: „Nothing But A Burning Light“ (1991, např. „A Dream Like Mine“, „One Of The Best Ones“, „Child Of The Wind“, „Mighty Trucks Of Midnight“, „Soul Of A Man“) a jeho pár songů z této dekády: „All The Ways I Want You“, „Someone I Used To Love“, „Pacing The Cage“, „Strange Waters“, „Last Night Of The World“…

 

Kanadská skladatelka a zpěvačka Joni Mitchell, po našom „mitchellka“, se v osmdesátých letech začala zabývat takovým tím soulovým poprockem, čímž se stávala jaksi zaměnitelnější s tehdejší produkcí. Alba točila víceméně průměrná, ale řekněme, že i z nich si lze vybrat. Nezapomeňme, že co u ní považujeme za průměr, je srovnáváno s jí samotnou, ostatní interpreti (interpretky) by takový průměr brali(y) všemi desíti. Pojďme namátkou vybrat lepší elpíčka „Wild Things Run Fast“ (1982, např. „Chinese Café/Unchained Melody“, „Ladies Man“, „Solid Love“, „Underneath The Streetlight“, „Man To Man“) a „Chalk Mark In A Rain Storm“ (1986-1987-1988, mj. duet s Peterem Gabrielem „My Secret Place“, dále např. „Lakota“, „The Tea Leaf Prophecy“, „Cool Water“, „Snakes And Ladders“) plus songy „Good Friends“ a „The Three Great Stimulants“.

Z nineties, kdy se Joni částečně vrátila ke svým folk-jazz-rockovým experimentům, bych určitě nominoval na poslech všechna její alba: „Night Ride Home“ (1989-1990-1991, např. „Come In From The Cold“, „Nothing Can Be Done“, „Slouching Towards Bethlehem“, „Passion Play /When All The Slaves Are Free/“, „Night Ride Home“), „Turbulent Indigo“ (1993/1994, songy „Sex Kills“, „How Do You Stop“, „The Magdalene Laundries“, „Borderline“, „Not To Blame“ plus cover „How Do You Stop“, pův. od Dana Hartmana) a i vcelku ucházející „Taming The Tiger“ (1998, např. „Man From Mars“, „No Apologies“, „Harlem In Havana“, „Love Puts On A New Face“, „The Crazy Cries Of Love“). V devětadevadesátém začalo natáčení koncepčního alba „Both Sides Now“, které vyšlo v roce milénia, a které kromě dvou Joniných starších písní obsahovalo různé předělávky z třicátých až padesátých let v podkladu s plně orchestrálním soundem (1999/2000 např. „Both Sides Now“, „A Case Of You“, dále covery „Answer Me My Love“, „At Last“, „You´re My Thrill“). Nezvyklé, ale pěkné.  Holt, pro „mitchellku“ budu mít vždycky slabost…

Newyorská písničkářka Janis Ian vstoupila do eighties ucházejícím albem „Restless Eyes“ (1981, hitík „Under The Covers“, dále např. „Down And Away“, „Restless Eyes“, „Passion Play“), ale pak o ní nebylo dlouho slyšet.  V první polovině 90. let se vrátila s kvalitní deskou „Breaking Silence“, která tak nějak jakoby navazovala na její práce ze 70.let (1993, např. „Breaking Silence“, „Tattoo“, „Some People´s Lives“, „This Train Still Runs“, „What About The Love“, „Through The Years“), ale nebála se jít i do moderního folk-rockového zvuku, jako je tomu u alb „Revenge“ (1995, např. „No One Else Like You“, „Berlin“, „When The Silence Falls“, „When Angels Cry“) nebo „Hunger“ (1997, např. „On The Dark Side Of Town“, „Getting Over You“, „House Without Heart“, „Hunger“). Skvělý hlas, skvělé písně, všechny ztrápené a melancholické duše by po jejích deskách měly ihned sáhnout.

Další Newyorčanka, zpěvačka, kytaristka a skladatelka Melanie trochu mizela z podvědomí. Sice stále natáčela kvanta muziky (a některé písničky byly vskutku vydařené), ale spíše u menších firem, což poněkud snižovalo posluchačský okruh. Zmínil bych LP „Arabesque“ (1982, např. „Standing On The Other Side“, „Roadburn“, „Love You To Loath Me“ plus covery „Detroit Or Buffalo“, pův. od Barbary Keith a „Any Way That You Want Me“, pův. od Chipa Taylora) či „Seventh Wave“ (1983, např. „Apathy“, „Every Breath Of The Way“, „Lonesome Eyes“, „Lovin´ The Boy Next Door“). Z devadesátek pak album „Silence Is King“ („Silence Is King“, „I Will Get Over“, „Estate State“, „Undertow“, „Fallen Angel“, „In My Rock And Roll Heart“). Z dalších songů Melanie je možno uvést třeba „Rag Doll“ cover, pův. od The Four Seasons) „To Be A Star“, „Rock In The Road (I Will Get Over)“, „You Don´t Know Me“.

A co říci k Joan Baez? V eighties z ní mnoho nových nahrávek také nevypadlo. Za zmínku snad stojí album „Recently“, jehož větší část ovšem opět vyplnily covery (1987, např. „James & The Gang“, „Recently“ a covery „Brothers In Arms“, pův. od Dire Straits, „Asimbonanga“, pův. od Jimmy Clegga a „MLK“ pův. od U2 včetně traditionalu „Let Us Break Bread Together“/„Oh, Freedom“) a pak ještě song „China“ z roku 1989. Jo, a mj. v létě 1989 přijela zahrát do ještě bolševického Československa, což se samozřejmě neobešlo bez nějakého politického provolání – jako speciální host Bratislavskej Lýry veřejně podpořila Václava Havla a přátele Charty 77. V deváté dekádě se situace zlepšila s ucházejícím elpí „Play Me Backwards“ (1992, např. „Edge Of Glory“, „I´m With You“, „Play Me Backwards“ a covery „Amsterdam“, pův. od Janis Ian, a „Stones In The Road“, pův. od Mary Chapin Carpenter). No, a pak už to byly opět plné talíře coverů. 

Baezové country-folk-rocková kolegyňka Emmylou Harris, zpěvačka, kytaristka a skladatelka to měla podobně. Desek v eighties málo a průměrné. V roce 1980 vyšlo úspěšné album „Roses In The Snow“ (1980, např. tradicionál „Wayfaring Strangers“, dále např. „Darkest Hour Is Just Before The Dawn“, cover The Boxer“, pův. od dua Simon & Garfunkel či cover „Miss The Mississippi And You“ pův. od Billa Haleyho). O rok později se líbil singl „Born To Run“. V půli dekády konečně vyšlo elpíčko s autorskými songy, které dala do kupy s kytaristou Paulem Kennerleyem - „The Ballad Of Sally Rose“ (1984/1985, např. „The Ballad Of Sally Rose“, „Rhythm Guitar“, „Heart To Heart“, „Diamond In My Crown“, „White Line“). V roce 1987 se Emmylou spojila s dalšími veličinami country-rocku Lindou Ronstadt a Dolly Parton a společně natočily úspěšnou desku tradicionálů a starších hitů „Trio“ (1987, např. „Telling Me Lies“, „To Know Him Is To Love Him“, „Those Memories Of You“). V roce 1989 se Harrisové jakž takž povedlo (aspoň dle kritik) album „Bluebird“ (např. „Heaven Only Knows“, „You´ve Been On My Mind“, „If You Were A Bluebird“ a cover „Love Is“, původně od sester McGarrigleových). Z toho všeho průměru pak jasně svítí D. Lanoisem produkované experimentální LP plné coverů Younga, Earleho, Dylana, McGarrigle Sisters, Hendrixe aj. s názvem  „Wrecking Ball“ (1995, např. „Where Will I Be“, „Goodbye“, „All My Tears“, „Wrecking Ball“, Going Back To Harlan“,  „May This Be Love“).

Zpěvačka, multiinstrumentalistka a skladatelka Dolly Parton vstoupila do osmdesátých let svým dosud nejúspěšnějším singlem „9 To 5“ z jejího alba „9 to 5 And Odd Jobs“ (1980, dále např. „Working Girl“, „Sing For The Common Man“ plus traditional „The House Of The Rising Sun“, plusy cover „But You Know I Love You“, pův. od Kenny Rogerse & The First Edition, a „Deportee /Plane Wreck At Los Gatos/“, pův. od Woody Guthrieho). Další elpí nic moc, ze songů dekády lze připomenout „Starting Over Again“, rockárnu „Packin´ It Up“, duet s Wille Nelsonem „Everything´s Beautiful (In It´s Own Way)“, disco-rockovou „Potential New Boyfriend“, duet s Kenny Rogersem „Real Love“, pak „Don´t Call It Love“, „The River Unbroken“, „Wildflowers“  A kvůli jednomu z filmů znova přepracovala svůj známý ploužák „I Will Alway Love You“. Z devadesátek snad „Silver & Gold“, „Eagle When She Flies“, „Romeo“ atd.

Zpěvačka a kytaristka Linda Ronstadt i v osmdesátých letech vydávala víceméně (spíš více než méně) platinová alba často průměrné úrovně, na nichž pěla svým dobře znělým hlasem pop-rockové, latino-popové a muzikálové songy jiných autorů a interpretů – country rock už ani náhodou. Víc k tomu asi nelze dodat. Uvedu tedy alespoň několik písní „How Di I Make You“, „Hurt So Bad“, „I Knew You When“, „Get Closer“. V další dekádě v tomto svém počínání pokračovala, přesto ale existuje jedno její album, které se z tohoto úzu vymyká – jde o téměř new age desku „Winter Light“ (1993, např. „Winter Light“, plus covery „Adonde Voy“, pův. od Tish Hinojosy, „A River For Him“, pův. od Emmylou Harris, „Heartbeats Accelerating“, pův. od sester McGarrigleových, „Anyone Who Had A Heart“, pův. z repertoáru Dionne Warwick). Pak se teprve vrátila k country rocku (např. songy „High Sierra“, „Walk On“, „We Ran“, „Damage“). 

Kalifornští Poco vstoupili do eighties v pozměněné sestavě, ze starých známých psů jsme tu měli jen Rusty Younga (g, steel g, dobro, voc) a Paula Cottona (voc, g). Hudba se příliš neměnila (folk-rock, country, jižanský bigbít, AOR), což je dobře slyšet na LP „Under The Gun“ (1980, např. „Midnight Rain“, „Under The Gun“, „Friends In The Distance“, „Made Of Stone“), které bylo ovšem kritiky i částí publika přijato vcelku lhostejně, stejně jako následné „Blue And Gray“ (1981, např. „Glorybound“, „Blue And Gray“, „Land Of Glory“, „Widowmaker“). Podobně tomu bylo i s ostatními elpíčky, která hudebníci sekali jak Baťa cvičky (každý rok jedno až dvě), takže z té doby snad jen několik songů: „Ghost Town“, „How Will You Feel Tonight“, „Days Gone By“, „How Many Moons“, plus cover „Sea Of Heartbreak“, pův. od Dona Gibsona. Ve druhé polovině osmdesátek došlo k malému šoku, když se obsazení Poco proměnilo tak, že v něm pamětníci náhle poznali původní sestavu z konce šedesátých let – ano s Furayem (voc, g) nebo třeba s Messinou (voc, g, bg). Však také AOR-ová deska „Legacy“ tohoto line-upu stala se v eighties pro skupinu tou nejúspěšnější (1989, hit „Call It Love“, dále např. „Why Do People Know“, „When It All Began“, „Folow Your Dreams“, „The Nature Of Love“). Jenže pak se to zase začalo přestavovat, skupina sice hrála, ale nové desky nevytvářela, nula od nuly pošla…

Velmi bodovali další veteráni, losangeleští The Nitty Gritty Dirt Band v čele s Jeff Hannou (g, wb, perc, voc), Jimmie Faddenem (g, harm, ds, voc) a Johnem McEuenem (g, vln, bjo, mand). Měli to hodně hozené do pop-rocku, přičemž v podstatě se svými songy nějaký čas ovládali country-rockové žebříčky. Tyto písně se pak objevovaly na albech jako „Let´s Go“ (1983, např. „Shot Full Of Love“, „Heartaches In Heartaches“, „Maryann“), „Plain Dirt Fashion“ (1984, songy jako „Long Hard Road“, „High Horse“, „Two Out Of Three Ain´t Bad“, „Must Be Love“, „I Love Only You“, „Run With Me“), „Partners, Brother And Friends“ (1985, např. „Modern Day Romance“, „Home Again In My Heart“, „As Long As You´re Loving Me“) a „Hold On“ (1987, hit „Fishin´ In The Dark“, dále např. „Baby´s Got A Hold On Me“, „Joe Knows How To Live“, „Keepin´ The Road Hot“, „Dancing To The Beat Of A Broken Heart“). Všeobecně sladkobolné záležitosti.

Na opačném pobřeží USA si svým countryovým pop-rockem (občas štrejchnutým reggae) otiskli svojí hvězdičku do chodníku hudební slávy floridští melodici The Bellamy Brothers. Bratrské duo tvořili mladší David (voc, el g, hlavní zpěvák i skladatel) a starší Howard (voc, ac g), na stylu nehodlali nic měnit, sekali skoro album ročně, a jejich singly pravidelně bodovaly v country hitparádách jak v USA, tak v Kanadě. Za nejlepší alba BB v osmdesátkách jsou všeobecně považovány desky „Strong Weakness“ (1982, hity „Redneck Girl“ a cover „When I´m Away From You“, pův. od Frankie Millera, dále např. „I Love Her Mind“, „Number Two“, „Doin´ It The Hard Way“), „Restless“ (1984, hit „I Need More Of You“, dále např. „Restless“, „World´s Greatest Lover“, „Forget About Me“, „Down To You“, „I Love It“, „Tragedy“), „Howard & David“ (1985, hity „„Old Hippie“, „Lie To You For Your Love“, dále např. „Feelin´ The Feelin´“, „Season Of The Wind“, „You´re My Favorite Waste Of Time“) a „Rebel Without A Clue“ (1988. např. „Rebel Without A Clue“, „Big Love“, „Fountain Of Middle Age“, „When The Music Meant Everything“, „I´ll Help You Hurt Him“, „A Little Naive“). A pojďme si připomenout i několik dalších písní z jiných desek - „Do You Love As Good As You Look“, „For All The Wrong Reasons“, „Too Much Is Not Enough“ (společně s The Forester Sisters), „Kids Of The Baby Boom“, „Santa Fe“, „I´ll Give You All My Love Tonight“, „Your Name“, „Crazy From The Heart“, „You´ll Never Be Sorry“ atd. Do devadesátek vstoupili BB plážovým klipem k songu „I Could Be Persuaded“, a s rockabilly singlem „Cowboy Beat“, ovšem pomalu začal jejich ústup ze slávy. Nicméně…  Asi takhle – jste zavilý countryák, zabouchnete se do posluchačky popu a budete ji chtít sbalit přes nějakou muziku vašeho žánru. Budete to mít teda fakt sakra těžký, ale věřte, že ta nejschůdnější cesta by mohla vést přes Bellamy Brothers…   

Zpěvák, kytarista a houslista Charlie Daniels ze Severní Karolíny se svým Bandem (který předváděl fúzi mezi folk-rockem, country, blues a jižanským rockem), zakončil sedmdesátá léta úspěšně a úspěšně vstoupil i do následující dekády. Jednalo se o platinové album „Full Moon“ (1980, hit „In America“, dále např. „The Legend Of Wooley Swamp“, „Lonesome Boy From Dixie“, „Money“). Pak se ChDB umělecky přestalo dařit a další alba se pohybovala v průměru, tak snad jen několik písní z těch dob: „Still In Saigon“, „Blowing Along With The Wind“, „Drinkin´ My Baby Goodbye“, „American Farmer“, „Bogged Down In Love With You“, „Powder Keg“, „Boogie Woogie Fiddle Country Blues“… Až na konci 80.let bylo dobře hodnoceno (a velmi dobře prodáváno) album „Simple Man“, které obsahovalo i pár předělaných autorských songů ze sedmdesátých let (1989, hit „Simple Man“, dále např. „Mister DJ“, „Was It 26“, „Old Rock & Roller“, „Midnight Wind“). Z devadesátých let bych připomněl asi LP „Renegade“ (1991, např. „Little Folks“, „Let Freedom Ring“, „Renegade“, plus cover „Layla“, pův. Eric Clapton).

Stejně jako Daniels, také countryový bard Kenny Rogers byl v první půlce velmi úspěšný –v popředí žebříčků se nacházely singly jako třeba „Lady“, „I Don´t Need You“, „Share Your Love With Me“, „Love Will Turn You Around“ či duety s Kim Cannes v „Don´t Fall In Love With A Dreamer“, nebo se  Sheenou Easton v „We´ve Got Tonight“, a téměř všechna alba z té doby brala minimálně platinu. Přestože je kritika příliš nemilovala, nad jedním přimhouřila oko – jednalo se o elpí, na kterém se skladatelsky, hudebně i pěvecky podíleli členové skupiny Bee Gees: „Eyes That See In The Dark“ (1983, hit v duetu s Dolly Parton „Islands In The Stream“, dále např. songy společně s „beegeesáky“ Barrym a Mauricem Gibbovými „Eyes That See In The Dark“ a „Evening Star“,  pak „This Woman“, „You And I“). Ve druhé polovině dekády pak následoval pozvolný pokles zájmu o zpěváka. No, asi takhle – ony ty prodeje desek byly o mnoho horší, ovšem pouze ve srovnání s předchozím obdobím. 

V eighties se velmi dařilo i alabamské skupině Alabama, v základu nastupující v sestavě Randy Owen (lvoc, g), Jeff Cook (lg, ks, vln, voc), Teddy Gentry (bg, voc) a Mark Herndon (ds). Ta to se songy na country žebříčkách měla obdobně jako NGDB a svoje country pop rocková alba běžně kovala do platiny. Šlo zejména o desky „Feels So Right“ (1980/1981, např. „Feels So Right“, „Love In The First Degree“, „Old Flame“, „Fantasy“), „Mountain Music“ (1981/1982, např. „Close Enough To Perfect“, „Mountain Music“, „Words At Twenty Paces“, „Take Me Down“),  „The Closer You Get (1982/1983, např. „The Closer You Get“, „Lady Down On Love“, „Dixieland Delight“, „Very Special Love“) a „Roll On“ (1983/1984, např. „When We Make Love“, „Roll On /Eighteen Wheeler/“, „Carolina Mountain Dewe“, „/There´s A/ Fire In The Night“). V osmaosmdesátém natočila Alabama kritikou ceněnou desku „Southern Star“ (1988/1989, např. „Southern Star“, „If I Had You“, „Down On The River“, plus cover „Song Of The South“, pův. od Bob McDilla), přičemž následovalo LP „Pass It On Down“ (1989/1990, např. „Forever´s As Far As I´ll Go“, „Down Home“, „Pass It On Down“, „Moonlight Lounge“). Osmdesátky prostě kapele patřily se vším všudy.

I v devadesátých letech se její alba skvěle prodávala, ale hudebně se více či méně pohybovala v průměru, tak snad uveďme jen „American Pride“ (1992, např. I´m In A Hurry /And Don´t Know Why/“, „Once Upon A Lifetime“, „Hometown Honeymoon“, „Take A Little Trip“) a „In Pictures“ (1994/1995, např. „She Ain´t Your Ordinary Girl“, „The Maker Said Take Her“, „Spin The Wheel“, „It Works“, „Say I“, „My Love Belongs To You“) a songy jako „Reckless“, „The Cheap Seats“, „Sad Lookin´ Moon“, „She´s Got That Look In Her Eyes“, „God Must Have Spent A Little More Time On You“, „Small Stuff“. Bylo to všechno najblejskané, precizní, občas srdéčko rozechvívající, občas fasáda, rozhodně výborně zahrané a zazpívané - takoví country-rockoví Steely Dan. Prostě to uměli, syčáci.

Slavný herec a písničkář Kris Kristofferson zahájil osmdesátky dobrou deskou „To The Bone“ (1981, např. „Nobody Loves Anybody Anymore“, „Magdalene“, „Blessing In Disguise“, „Maybe You Heard“), pak se věnoval hudebním projektům s přáteli (Willie Nelsonem a Dolly Parton) a superskupině Highwayman s Johnny Cashem, Waylonem Jenningsem a Willie Nelsonem - ta měla úspěch s LP „Highwayman“ včetně singlu „Highwayman“ (viz níže). A samozřejmě se věnoval také natáčení filmů jako např. „Heaven´s Gate“ (1980, režie Michael Cimino), „Rollover“ (1981, režie Alan J. Pakula), „Flashpoint“ (1984, režie William Tannen) či „Songwriter“ (1984, režie Alan Rudolph). V roce 1986 Krisovi Kristoffersonovi vyšla politická deska „Repossessed“ (např. „They Killed Him“, „Mean Old Man“, „Shipwrecked In The Eighties“, „What About Me“, „Anthem ´84“), celkem slušná, byť kritiky na ni byly vlažnější. To samé se stalo s další politickou deskou „Third World Warrior“ (1989/1990, např. „Third World Warrior“, „Aquila Del Norte“, „Don´t Let The Bastards /Get You Down/“, „Sandinista“), navíc byla komerčně neúspěšná. V půli devadesátek natočil Kristofferson studiovku „A Moment Of Forever“ (1995, např. „A Moment Of Forever“, „Road Warrior´s Lament“, „Slouching Toward The Millenium“, „Under The Gun“, Johnny Lobo“), a z různých živých studiových sessionů pak byla sestavena kvalitní kompilace „The Austin Sessions“ (1999). Jo, a ještě něco filmů, v kterých Kris hrál: „Welcome Home“ (1989, režie Franklin J. Schaffner), „Millenium“ (1989, režie Michael Anderson & Wolfgang Frank), „Sandino“ (1990, režie Miguel Littin), „Zázrak v divočině“, 1992, režie Kevin J. Dobson), „Lone Star“ (1996, režie John Sayles).

 

Legenda všech legend, „muž v černém“, arkansaský zpěvák a kytarista Johnny Cash se 80.léty tak nějak propotácel (občas líp občas mizerněji) – ano, zpívalo mu to dobře, jen se prostě ty desky skoro neprodávaly, byť některé zněly pěkně - jako třeba „Rockabilly Blues“ (1980, např. „Cold Lonesome Morning“, „She´s  A Go-er“, „Without Love“, „The Twentieth Century Is Almost Over“, „Rockabilly Blues“) nebo předělávkové „Johnny 99“ (1983, např. „Johnny 99“ a „Highway Patrolman“, obě od B. Springsteena, či duet s June Carter v songu „Brand New Dance“ nebo „Joshua Gone Barbados“). Co se týče těch osmdesátek, největší úspěch Cash zažil s country-rockovou superskupinou The Highwaymen, kterou dal dohromady s výše zmíněným Krisem Kristoffersonem, Waylonem Jenningsem a Willie Nelsonem: album „Highwayman“ a ústřední cover-hit „Highwayman“ (pův. od Jimmy Webba) vykazovaly velmi slušné prodeje (1985, dále např. „Desperados Waiting For A Train“, „Welfare Line“ plus cover  „Deportee /Plane Wreck At Los Gatos/“, pův. od Woody Guthrieho). V roce 1990 vyšla dvojka „„Highwayman 2“ (hit „Silver Stallion“, dále např. „American Remains“, „Anthem ´84“, „Angels Love Bad Men“, „Living Legend“). V tom čase byl ale opět závislý na prášcích a trpěl těžkou paranoiou.

Přesto tu z následné dekády Cash zanechal dva skvosty, na kterých kromě svých starých písní vkusně předělal songy legend folk-rocku a country a troufl si i na předělávky kapel soudobého tvrdého rocku. Jde o alba „American Recordings“ (1994, např. „Delia´s Gone“, „Redemption“ plus covery „Thirteen“, pův. od Danziga, „Birds On A Wire“ pův. od Leonarda Cohena) a „Unchained“ (1996, např. „Mean Eyed Cat“, „Meet Me In Heaven“  plus covery „Rusty Cage“ pův. od Soundgarden, „Rowboat“ pův. od Becka, „Southern Accents“ pův. od Toma Pettyho,  a „I´ve Been Everywhere“, pův. interpretováno Lucky Starrem). A v podobně laděných albech pokračoval i po milleniu (vešly se na ně i „One“ od U2, „Hurt“ od NIN nebo „Personal Jesus“ od Depeche Mode), než ho sťala smrt. Ale byl to důstojný odchod.  

Johnnyho dcera, zpěvačka a skladatelka Rosanne Cash se prosadila právě zase v 80. letech s alby „Seven Year Ache“ (1981, hit „Seven Year Ache“, dále např. „Blue Moon With Heartache“, „What Kinda Girl?“) a „King´s Record Shop“ (1987, např. „The Way We Make A Broken Heart“, „If You Change Your Mind“, plus cover „Runaway Train“, pův. od Johna Stewarta). Mezitím měla pár hitů v country hitparádách jako např. „I Don´t Know Why You Don´t Want Me“, „Never Be You“, „Hold On“. V první polovině 90.let natočila pěkná alba „Interiors“ (1991, např. „This World“, „What We Really Want“, „On The Surface“,  „On The Inside“, „Dance With Tiger“) a zejména „The Wheel“ (1993, např. „The Wheel“, „Seventh Avenue“, „Sleeping In Paris“, „Change Partners“, „Tears Falling Down“). Poté přišlo „10 Song Demo“, což je navzdory názvu sice akustická, ale normální oficiální deska (1996, např. „Western Wall“, „List Of Burdens“, „Child Of Steel“, „Just Don´t Talk About It“, „I Want To Know“). Prodeje byly ovšem nízké, a tak další alba Rosanne zrealizovala až několik let po milleniu.

 

Texaská pěnice Nanci Griffith, zpěvačka, kytaristka a skladatelka měla ve svých country-rockových skladbách občas blízko k folk-rocku, což zručně odvracela přítomností slide kytary. Z jejího hrdla vycházel čistý znělý hlas, ale uměla i po „hoffsovsku“ pop-rockově štěbetat. Občas podobné soundu Emmylou Harrisové. Nanci začínala už na konci sedmdesátých let, ale první kladná hodnocení si odneslo až LP „Once In A Very Blue Moon“ (1984, např. „Once In A Very Blue Moon“, „Ghost In The Music“, „Mary And Omie“, „Friend Out In The Madness“). Dle kritiků její nejlepší desky pochází z druhé poloviny eighties. Jde o alba „The Last Of The True Believers“ (1985/1986, např. „Goin´ Gone“, „The Last Of The True Believers“, „The Wing & The Wheel“, „Love At The Five And Dime“, „Love´s Found A Shoulder“), „Lone Star State Of Mind“ (1986/1987, např. „From A Distance“, „Trouble In The Fields“ „Lone Star State Of Mind“, „Cold Hearts/Closed Minds“, „Beacon Street“) a „Little Love Affairs“ (1987/1988, např. „I Knew Love“, „Anyone Can Be Somebody´s Fool“, „I Wish It Would Rain“, „Never Mind“, „So Long Ago“) a živák „One Fair Summer Evening“ (1988).

LP „Storms“ se pak dostalo do běžné americké hitparády i mimo oblast country (1989, např. „I Don´t Wanna Talk About Love“, „If Wishes Were Changes“, „It´s A Hard Life Wherever You Go“, plus cover „Storms“, pův. od Erica Taylora), stejně jako deska „Late Night Grande Hotel“ (1991, např. „Late Night Grande Hotel“, „Fields Of Summer“, „The Sun, Moon And Stars“, „Power Lines“, „Hometown Streets“). Následovalo album „Other Voices, Other Rooms“, složené z coververzí, jakožto pocta skladatelům, kteří ji ovlivnili, přičemž si na něm zahostovali veličiny jako Bob Dylan, Emmylou Harris, Arlo Guthrie nebo John Prine (1992/1993, např. „Across The Great Divide“, pův. od Kate Wolf, „Boots Of Spanish Leather“, pův. od Boba Dylana, „From Clare To Here“, pův. Ralpha McTella, „Speed Of The Sound Of Loneliness“, pův. od Johna Prinea, „Turn Around“, pův. od Malviny Reynolds) – deska dostala Grammy. Pak bych uvedl platňu „Flyer“, která je téměř celá její autorská (1994, „The Flyer“, „These Days In An Open Book“, „This Heart“, „Time Of Inconvenience“, „Nobody´s Angel“), a jako poslední bych od Nanci připomněl album „Blue Roses From The Moons“ (1996/1997, např. duet s Dariem Ruckerem v „Gulf Coast Highway“, pak  „Not My Way Home“, „Saint Teresa Of Avila“, „Everything´s Comin´ Up Roses“, „Is This All There Is“).

 

Zpěvačka a kytaristka Lorrie Morgan pocházela z toho nejklasičtějšího countryového místa – z Nashville, Tennessee. Takže co jiného taky mohla dělat, než zpívat „kovanou“ um-ca country (smíchanou s popem). Sama songy neskládala, pouze je zpívala. Také začínala na přelomu 70.- 80. let, ale první LP natočila až na konci eighties a - zabralo, dokonce platinově. Šlo o desku „Leave The Light On“ (1988/1989, např. „Five Minutes“, „Out Of Your Shoes“, „He Talks To Me“, „Dear Me“). Totéž se přihodilo i albům „Something In Red“ (1990/1991, např. „Something In Red“, „We Both Walk“, „A Picture Of Me“, „Except For Monday“) a „Watch Me“ (1992, např. „Watch Me“, „I Guess You Had To Be There“, „What Part Of No“, „Half Enough“). Mhmm, průměr.

V nineties nastoupivší zpěvačka a kytaristka (a herečka) Trisha Yearwood z Georgie míchala také country s pop-rockem a se swampem, a dost písniček měla pomalých – v těch byla silná. Stejně jako Lorrie nebyla autorkou, ale pouze interpretkou. Snad proto sypala co rok, to album. Nejúspěšnější byl dvouplatinový debut „Trisha Yearwood“ (1990/1991, hity „She In Love With The Boy“ a „Like We Never Had A Broken Heart“ – duet s Garthem Brooksem, dále např. „The Woman Before Me“, „Fools Like Me“, „When Goodbye Was A Word“), country kritici vyzdvihovali dvojku „Hearts In Armor“ (1992, hity „Wrong Side Of Memphis“ a „Walkaway Joe“ – duet s Donem Henleyim, dále např. „Down On My Knees“, „You Say You Will“, „Woman Walk The Line“), a možno ještě přidat trojku „The Song Remembers When“ (1993, hit „The Song Remembers When“, dále např. „Better Your Heart Than Mine“, „The Nightingale“, „Mr. Radio“). Z dalších písní uveďme třeba „Thinkin´ About You“, „Believe Me Baby (I Lied)“, „Everybody Knows“, hit „How Do I Live“ ze soundtracku k filmu „Noc Air“, nebo „Perfect Love“ či „There Goes My Baby“. 

   

Zato virginský zpěvák a kytarista Steve Earle byl mnohem „kovanější“ – pokud jeho country rock občas někam sklouzl, tak to byl jižanský bigbít, ale to se stávalo opravdu jen zřídka. Všeobecně se tvrdí, že jeho nejlepší deskou je „Guitar Town“ (1986, hity „Guitar Town“, „Goodbye´s All We´ve Got Left“, dále např. „Good Ol´ Boy /Gettin´ Tough/“, „Someday“, „Little Rock´n´Roller“). A ceněno je i album „Copperhead Road“ (1988, hit „Copperhead Road“, dále např. „Back To the Wall“, „Johnny Come Lately“, „The Devil´s Right Hand“). V první půli devadesátek Steve lítal v drogách, točil a netočil, a tak snad pro připomenutí jenom singl – „Justice In Ontario“ (1990) a kvalitní album „I Feel Alright“ (1995, např. „Feel Alright“, „More Than I Can Do“, „Hard-Core Troubadour“, „You´re Still Standin´ There“, „Hurtin´ Me, Hurtin´ You“), za které by si Steve zasloužil titul „countryový Springsteen“.

Floridský zpěvák a kytarista honkytonk country John Anderson měl pár hitů už v polovině 80.let (mj. „Swingin´“, „Black Sheep"), ale skutečný úspěch zařil až na začátku nineties s albem „Seminole Wind“ (1991, např. „Straight Tequila Night“, „Seminole Wind“, „ plus cover „When It Comes To You“, pův. od Dire Straits). O rok později měl hitík v písni „Money In The Bank“. Buchar dívčích srdcí, zpěvák a kytarista Chris Isaak z kalifornského Stockonu jakoby sem patřil a nepatřil. Byť se stylizoval do role zadumaného mladého muže, tuláka s kytarou, jenž hledá lásku a nachází jen prchavé chvilky štěstí. A navíc mu co podklad sloužily rockabilly a country rock. Přesto nebyl za čistokrevného countryáka pokládán. Prvně se zapsal do podvědomí v roce 1987 se singlem „Blue Hotel“. Ovšem o dva roky později už začal sbírat platiny za desku „Heart Shaped World“, k čemuž jistě dopomohl dráždivý erotický klip na hitovku „Wicked Game“, v němž se umělec válí na pláži s top modelkou Helenou Christensen  (1989, dále např. „Don´t Make Me Dream About You“, „Blue Spanish Sky“, „Nothing´s Changed“). Následně se vědělo o SP „Lie To Me“ (1991) a hitovce „Can´t Do A Thing (To Stop Me)“ (1993). Další platinu dal Isaak s LP „Forever Blue“ (1995, hit „Somebodys Crying“, dále např. „Graduation Day“, „Baby Did A Bad Bad Thing“, „Shadows In A Mirror“).

Countryovou hvězdou 90.let se pak stal zpěvák a kytarista Alan Jackson z Georgie. I on byl stejně jako Earle vcelku kovaný country man (i když se nechával fotit v křiváku), takže ani není divu, že celou dekádu okupoval singlové hitparády a jeho alba získávala minimálně platinu. Zde něco vítězných nebo vysoko umístěných songů – „Midnight In Montgomery“, „She´s Got The Rhythm /And I Got The Blues/“, „Chattahoochee“, cover „Gone Country“, pův. Bob McDill, „Livin´ On Love“, „I´ll Try“ atd. Z alb bych možná připomněl „High Mileage“ (1998, hity „Right On The Money“, „Little Man“, dále např. „Gone Crazy“,a cover „I´ll Go On Loving You“, pův. Kiernan Kane). Z Oklahomy pocházel zpěvák a kytarista Vince Gill, který se do sedla slávy posadil též až v nineties. Mohly za to zejména desky „I Still Believe You“ (1992, hity „Tryin´To Get Over You“, „I Still Believe You“, „Don´t Let Our Love Start Slippin´ Away“, „One More Last Chance“ dále např. „Nothing Like A Woman“),  „When Love Finds You“ (1994, hity „Whenever You Come Around“, „What The Cowgirls Do“, dále např. „If There´s Anything I Can Do“). Z dalších Gillových songů bych uvedl ještě „Worlds Apart“, „A Little More Love“ a „If You Ever Have Forever In Mind“.

Gillův mladší oklahomský krajánek, zpěvák, kytarista a skladatel Toby Keith získával za svá alba z devadesátek v průměru platinu. Aby ne, když se jednalo o nablejskaný, komerčně dobře prodejný country-rock, do něhož zpěvák pěl svým standardizovaným countryovým barytonem. Chytil se hned svým debutem „Toby Keith“ (1993, hity „Wish I Didn´t Know Now“, „Should´ve Been A Cowboy“, dále např. „He Ain´t Worth Missing“, „A Little Less Talk And A Lot More Action“, „Valentine“). Nejlépe hodnocenými deskami z této dekády jsou „Dream Walkin´“ (1997, hit „We Were In Love“, dále např. „Dream Walkin´“, „Tired“, „Double Wide Paradise“, „You Don´t Anymore“ plus duet se Stingem v „I´m So Happy I Can´t Stop Crying“, pův. od Stinga) a „How Do You Like Me Now?!“ (1999, hity „How Do You Like Me Now?!“, „You Should´t Kiss Me Like This“, dále např. „When Love Fades“, „Country Comes To Town“, „Do I Know You /Bottom Of My Heart/“). Dále je možno uvést písně „Who´s That Man“, „Upstairs Downtown“, „Me Too“, „Does That Blue Moon Ever Shine On You“ či „Getcha Some“. No, a v prvních letech po miléniu se počet těch platin ještě zvýšil.  

Ale tím nej-nej-nejúspěšnějším hudebníkem country(-rocku) byl oklahomský zpěvák, kytarista a pianista Garth Brooks. Ten by si moh z platiny z fleku postavit barák. Co se týče prodejů desek, byl prostě takovou countryovou Madonnou. Chlápek znělého barytonu, svým způsobem sympaťák, s věčným stetsonem naraženým na hlavě. První americký countryák, který si podmanil Velkou Británii, jeho světová turné v devadesátkách nelze nazvat jinak než jako superúspěšná. Následující alba nikomu nevnucuju, jen konstatuju fakt: 10, 17 a 14 platin: „Garth Brooks“ (1987/1988/1989, např. hity „If Tomorrow Never Comes“, „The Dance“, „Much Too Young /To Feel This Damn Old/“, „Not Counting You“), „No Fences“ (1989/1990, např. hity „Friends In Low Places“, „Unanswered Prayers“, „The Thunder Rolls“, dále např. „Victim Of The Game“, „Wild Horses“), a „Ropin´ The World“ (1990/1991, např. hity  „Rodeo“, „What She´s Doing Now“, „The River“ , dále např. „Papa Loved Mama“ plus  cover „Shameless“, od Billy Joela).

Z dvaadevadesátého je jeho další úspěšná deska „The Chase“ (1992, hity „That Summer“, „Somewhere Other Than The Night Live“, dále např. „Learning To Live Again“, „Ww Shall Be Free“), o rok později se povedlo album „In Pieces“ (1993, hity „Standing Outside The Fire“, „Ain´t Goin´ Down /´Til The Sun Comes Up/“, dále např. „The Red Strokes“, „One Night A Day“, „The Night I Called The Old Man Out“), v půli dekády pak „Fresh Horses“ (1995, hity „She´s Every Woman“, „The Beaches Of Cheyenne“, dále např. „That Ol´Wind“, plus cover „Fever“, pův. od Aerosmith), Další placky byly samozřejmě také úspěšné, ale kvalita šla poněkud dolů, tak snad jen několik songů „She´s Gonna Make It“, „How You Ever Gonna Know“ a cover „Hard Luck Woman“, pův. od Kiss. Po milleniu se Brroks na hudební byznys vykašlal a pár let se věnoval rodině. A jakže na tom byl s těmi prodeji? V celé hudební historii drží druhou příčku za Beatles.

Od první poloviny devadesátých let se prosazovala i o něco mladší mississippská pěnice Faith Hill – ta skládala minimálně, byla spíše interpretkou, ale nebyla až zas tak hudebně ortodoxní. I na jejích albech se platinou nešetřilo, byť na božského Gartha to samozřejmě nemělo. Hlas měla ovšem dost dobrý, další body přinášel také její atraktivní vzhled opálené seriálové blondcky. Bodovaly už její první elpí „Take Me As I Am“ (1993, hit „Wild One“, dále např. „I Would Be Stronger Than That“, „But I Will“, „Take Me As I Am“) a „It Matters To Me“ (1995, hit „It Matters To Me“, dále např. „Someone Else´s Dream“, „You Will Be Mine“, „Bed Of Roses“). Nejvíce bourala žebříčky prodejů alby „Faith“ (1998, hity „This Kiss“, „Let Me Let Go“, „The Secret Of Life“, dále např. „You Give Me Love“, „Me“, „The Hard Way“) a „Breathe“ (1999, hity „Breathe“, „The Way You Love Me“ plus duet s manželem Timem McGrawem v „Let´s Make Love“, dále např. „If My Heart Had Wings“, „What´s In It For Me“, „Bringing Out The Elvis“).

Ale dosť bolo country. Pojďme k folk-rocku a autorskému bigbítu, a zpátky do osmdesátek.

Zpěvák a kytarista Paul Simon do nich vstoupil neúspěšným, kritikou strhaným (ale zas ne tak špatným) soundtrackem k filmu „One Trick Pony“ (1980, např. „Late In The Evening“, „That´s Why God Made The Movies“, „How The Heart Approaches What It Yearns“, „Jonah“), aby se pochlapil další neúspěšnou deskou „Heart And Bones“, kterou měl původně točit i Garfunkel, ale sešlo z toho (1983, např. „Allergies“, „Heart And Bones“, „Think Too Much“, „Train In The Distance“). Absolutním comebackem pro něj pak bylo album „Graceland“, na němž využil vlivů africké hudby (1986, hity „You Can Call Me Al“, „Graceland“ , dále např. „The Boy In The Bubble“, „Under African Skies“, „All Around The World Or The Myth Of Fingerprints“ ). V roce 1990 navázal podobnou deskou „The Rhythm Of The Saints“ (hit „The Obvious Child“, dále např. „Born At the Right Time“, „The Rhythm Of The Saints“, „The Coast“, „Further To Fly“).

Kanadský zpěvák a kytarista Robbie Robertson, bývalý člen legendární formace The Band, se po rozpadu kapely vrhnul na film – většinou se staral o hudební produkci, a jednou se představil i jako herec (film, „Carny“, 1980, režie Robert Kaylor). Autorské desky začal točit až ve druhé polovině eighties. Na stejných principech jako Simon – tedy na spojení folk-rocku, popu a etnických prvků – také on postavil svůj pozdní debut. Ono album, jednoduše nazvané „Robbie Robertson“ (1987, hit „Showdown At Big Sky“, dále např. „Sweet Fire Of Love“, „Broken Arrow“, Fallen Angel“, „Somewhere Down The Crazy River“), tak stojí na pomezí mezi americkým bigbítem, Paulem Simonem, Chrisem Reou a Peterem Gabrielem – nakonec posledně jmenovaný na desce (společně s Bonem z U2) také hostuje. Debut byl úspěšný, proto se tedy Robertson o tři roky později přihlásil s podobnou dvojkou „Storyville“ (1991, hit „What About Now“, dále např. „Day Of Reckoning /Burnin´ For You/“, „Sign Of The Rainbow“, „Hold Back Down“, „Breakin´ The Rules“). Ono to postupně směřovalo k takovému tomu experimentálnímu synthetickému etnu, co dělal třeba Jenkins s Adiemus, což je také slyšet na desce „Music For The Native Americans“ (1994, např. „Coyote Dance“, „Ghost Dance“, „Skinwalker“, „The Vanishing Breed“, „Words Of Fire, Deeds Of Blood“). Ani neudivuje, že také další deska „Contact From The Underworld Of Redboy“ zněla podobně (1998, např. „The Code Of Handsome“, „Unbound“, „Sacrifice“, „In The Blood“).

Zpěvák a kytarista Jackson Browne uměl vždycky napsat dobré melodie, což činil i nadále, ale v osmdesátých letech je obaloval takovým tím standardním americkým pop-rockovým zvukem té doby, takže (pro neamerické posluchače) nějak začaly postrádat vzrušení. Klasickým příkladem je úspěšná singlovka „Somebody´s Baby“ (1982). Také album „Lawyers In Love“ (1983, hity „Lawyers In Love“, „Tender Is The Night“, dále např. „For A Rocker“, „On The Day“) znělo podobně, stejně jako deska „Lives In Balance“ (1986, např. „In The Shape Of A Heart“, „Lives In The Balance“, „Lawless Avenues“, „For America“, „Soldier Of Plenty“). Klávesové LP se spoustou elektronických zvuků „World In Motion“ (1989, např. „Chasing You Into The Light“, „World In Motion“, „How Long“, „I Am A Patriot“) v podstatě nebylo špatné, jen by ho musel vydat někdo jiný -  kritika na tohle u Browneho nebyla zvyklá a album sepsula.  V 90.letech šel písničkář opět zpět do kytar, zkuste alba „I´m Alive“ (1993, hit „I´m Alive“, dále např. „Too Many Angels“, „I´ll Do Anything“, „Two Of Me, Two Of You“) a  „Looking East“ (1996, např. „Looking East“, „The Barricades Of Heaven“, „Alive In The World“).

Browne též spolupracoval na projektu El Rayo-X, jehož pánem hlavným byl strunný multiinstrumentalista a zpěvák David Lindley, bývalý člen Kaleidoscope. V roce 1981 pak vznikla deska, nesoucí se zejména v rytmu reggae: „El Rayo-X“ (1981, např. „She Took Off My Romeos“, „Ain´t  No Way“, „Pay The Man“). Její o něco rockovější následovnice (ale pořád hodně reggae) se pak jmenovala „Win This Record!“ (1982, např. „Something´s Got A Hold On Me“, „Turning Point“, „Brother John“, „Talk To The Lawyer“). Bostonský folk-rocker James Taylor vydal od začátku osmdesátých let do millenia pět řadovek a všechny dostaly platinu. To ale samozřejmě nevypovídá o jejich kvalitě – většinou se jednalo o průměr. Uvedl bych snad alba „Dad Loves His Work“ (1981, hit „Her Town Too“ společně s J.D. Southerem, dále např. „Hard Times“, „Sugar Trade“, „That Lonesome Road“), částečně „That´s Why I´m Here“ (1985, cover hit „Everyday“, pův. Buddy Holly, dále např. „Only A Dream In Rio“, „Only One“, „Song For You Far Away“) a songy z následujících let jako např. „Baby Boom Baby“, „Never Die Young“, „Copperline“, „Down In The Hole“, „Gaia“, „Up Er Mei“. Taylorův kámoš, zpěvák, kytarista a skladatel J.D. Souther vstoupil do eighties duetem s Lindou Ronstadt a to velmi „dřevní“ countryovkou (voba v ní houkaj jak posázavskej pacifik) – jde o píseň „Heart Against The Wind“ pro soundtrack k filmu „Urban Cowboy“ (1980), Poté s Jamesem natočil výše zmíněný duet „Her Town Too“, a ve čtyřiaosmdesátém mu konečně vyšlo další album – „Home By Down“, řádně soft-rockové, jak od orlů blahé éry (1984, např. „Go Ahead And Rain“, „All For You“, „Home By Dawn“, „Don´t Know What I´m Gonna Do“ plus duet s Lindou „Say You Will“). Pak různě hostoval a psal pro jiné interprety nebo písničky do filmů (např. „Wishing On Another Lucky Star“ do filmu „Permanent Record“, 1988). atd. atd. 

Po letech strávených v objetí alkoholu se vrátil na scénu zpěvák a kytarista Chris Smither, hudebně se pohybující mezi folkem a blues.  V osmdesátých letech to byl jen takový náťuk s elpím „It Ain´t Easy“ (1984, např. „It Ain´t Easy“, „Sitting On Top Of The World“, „Footloose“, „Green Rocky Road“ plus cover „Guilty“, pův. od Randy Newmana), zato v nineties začal písničkář chrlit jedno album za druhým. Připomeňme třeba ve studiu živě nahranou desku „Another Way To Find You“ plnou jeho starších pecek (1991). Nový materiál se objevil až na deskách „Happier Blue“ (1993, např. „The Devil´s Real“, „Happier Blue“, plus covery „Killin´ The Blues“, pův. od Rowlanda Salleyho a „Magnolia“ pův. od J.J. Caleho) či „Up On The Lowdown“ (1995, např. „Deed I Do“, „Bittersweet“, „Time To Go Home“ plus cover „What Was It You Wanted“, pův. od Boba Dylana či traditional „Jailhouse Blues“). Kalifornský ironik, zpěvák pianista a skladatel Randy Newman měl v osmdesátých a zejména devadesátých letech práce nad hlavu – psal totiž filmovou muziku. Namátkou vybírám třeba filmy „Ragtime“ (1981), „The Natural“ (1984), „Awakenings“ (1990), „Maverick“ (1994), „Toy Story“ (1995), „Michael“ (1996) nebo „A Bug´s Life“ (1998). Autorských písničkových alb tedy moc nenatočil - aby to bylo fér, vyberu z každé dekády jedno: z eighties  povedené „Trouble In Paradise“ (1983, např. „I Love L.A.“, „Christmas In Cape Town“, „Same Girl“, „Song For The Dead“, „The Blues“) a z nineties také vcelku slušné „Bad Love“ (1999, např. „My Country“, „Shame“, „I´m Dead /But I Don´t Know It/“, „Every Time It Rains“, „I Miss You“). Bývalý člen The Byrds, zpěvák a kytarista Roger McGuinn se v 80.letech prakticky odmlčel. Jeho comeback byl ovšem skvostný – na začátku nineties natočil výbornou, kytarami zvonící a výbornými vokály opatřenou desku „Back From Rio“ (1991, hity „Someone To Love“ a „King Of The Hill“ – duet s Tomem Pettym, dále např. „The Trees Are All Gone“, „Without Your Love“, „Suddenly Blue“, „If We Never Meet Again“). Ale pak už zase ticho po pěšině. 

A nyní již – vůdce.

Nelze zastírat, že béčkové osmdesátky byly v oblasti folk rocku (nebo spíše rockového písničkářství) dobou zpěváka, kytaristy a skladatele Bruce Springsteena z New Jersey. „The Boss“ po úspěchu hodně rockové desky „The River“ (1979/1980), poněkud zklidnil běh věcí a natočil folkové (akustické) album „Nebraska“, plné velmi drsných obrazů soudobé Ameriky (1982, hit „Atlantic City“, dále např. „Mansion On The Hill“, „Used Cars““, „Highway Patrolman“). Jeho prodeje ovšem nebyly takové jako u The River a tak se Bruce na dalším elpí opět spolehl na hlučný E Street Band.  V roce 1984 pak vyšlo album „Born In The U.S.A.“ doslova napěchované hity (1982/1983/1984, např. „Born In The U.S.A.“, „Downbound Train“, „My Hometown“, „I´m On Fire“, „Cover Me“, „Dancing In The Dark“, „Glory Days“, „I´m Going Down“, „Darlington County“). Písnička o tanci ve tmě byla dokonce oceněna Grammy. Tehdy se stal Boss vedle M. Jacksona nejvýhodnějším artiklem amerického hudebního byznysu. Zároveň je ale třeba říci, že pořád zůstával tím sympatickým chlapíkem v džínech a tričku. Navíc se angažoval i občansky – kupříkladu finančně pomáhal Hnutí veteránů vietnamské války, od kterého se Reaganova vláda zcela odvrátila, a zapojil se také do hnutí proti zneužívání atomové energie.

Po úspěšném „Born In The U.S.A.“ následoval mnohadeskový výběr Springsteenových živáků, nazvaný „Live 75-85“ (1986), obsahující kromě prověřených hitů i některé zajímavé předělávky – výborná je zejména skladba „War“, původně od Edwina Starra. Naopak Bruceho autorskou skladbu „Because The Night“ mám mnohem radši od Pattiny. V polovině osmdesátých let došlo také k důležité změně v Springsteenově  E-Street Bandu - po odchodu Steve Van Zandta (g), v něm vedoucí úlohu převzal kytarista Nils Lofgren. Přičemž muzikantský hřad zůstal téměř neměnný (Roy Bittan – p, ks, Clarence Clemons – sax, bvoc, Danny Federici – ks, acc, bvoc, Garry Talent – bg, bvoc, Max Weinberg – ds, bvoc, a nově Patti Scialfa – voc, ks, ac g). Další Bossovou studiovkou ve druhé polovině eighties bylo elpí „Tunnel Of Love“ (1987, hity „Brilliant Disguise“, „One Step Up“, dále např. Tougher Than The Rest“, „Two Faces“, „Valentine´s Day“), které dostalo Grammy. Springsteen poté hodně koncertoval (mj. série koncertů za lidská práva - turné Human Right´s Now! se Stingem, Peterem Gabrielem a Tracy Chapman).

A tak se nová řadovka objevila až v roce 1992. Vlastně ony byly hned dvě najednou: slabší „Human Touch“ s hitem „Human Touch“ (1989-1992, dále např. „57 Channels /And Nothin´ On/“, „I Wish I Were Blind“, „Real World“, „Roll Of The Dice“) a lepší „Lucky Town“, obsahující hity „Better Days“ a „Lucky Town“ (1991/1992, dále např. „If I Should Fall Behind“, „Leap Of Faith“, „The Big Muddy“, „Souls Of The Departed“). Ve dvaadevadesátém si zahrál v té době módní unplugged koncert, který byl zaznamenán jak na živém albu „In concert/MTV Plugged“ (1993), tak na stejnojmenném videofilmu. V roce 1994 pak za písničku „Streets Of Philadelphia“, napsanou pro film „Philadelphia“, dostal Boss filmového Oscara, o rok později měl hit v songu „Secret Garden“. V roce 1996 byl pak o něm a jeho E Street Bandu natočen dokument „Blood Brothers“ (režie Ernie Fritz). Teď už jen zbývá, aby konečně kandidoval na presidenta. A ještě taková malá zajímavost – Springsteen je dodnes známý svými až 4hodinovými koncerty. Holt dobrá kondice a ocelové hlasivky. To by se k presidentování určitě mohlo docela dobře hodit.

Bývalý šéf „Bossova“ E-Street Bandu, zakladatel Southside Johnny & The Asbury Jukes, producent, kytarista a zpěvák Steven Van Zandt své první sólové album natočil ještě v době, kdy působil u Springsteena. Deska, vydaná pod pseudonymem Little Steven & The Disciples Of Soul, dostala název „Men Without Women“ a soundem – což je pochopitelné – byla podobná soundu E-Street Bandu  (1982, hit „Forever“, dále např. „Lyin´ In A Bed Of Fire“, „Princess Of Little Italy“, „Men Without Women“, „Inside Of Me“). O rok později se na trhu objevilo další Zandtovo – velmi politické a proti-reaganovské - album „Voice Of America“ (1983, např. „Los Desaparecidos /The Disappeared Ones/“, „Out Of The Darkness“, „Voice Of America“, v reedici ještě „Caravan“). Tady už bylo jasné, že Steven se od Springsteena trhne a bude vařit ne své vlastní kuchyni. Pozici si vybudoval v pro-africkém „benefičním roce“ 1985, kdy také přispěl svou malou do mlýna – deskou „Sun City“, takto kompilačním albu proti apartheidu, které obsahuje jeho odvazový politický song „Sun City“, a také hostující umělce jako Peter Gabriel a L.Shankar (píseň „No More Apartheid“) nebo Miles Davis, Herbie Hancock či Tony Williams (skladba „Struggle Continues“). Tím si vydobyl určitý věhlas, nicméně z jeho dalších prací je jakž takž poslouchatelné snad elpí  „Freedom – No Compromise“ (např. „Freedom“, „Trail Of Broken Treaties“, „Bitter Fruit”). V devadesátých letech se Van Zandt věnoval hlavně producentské a herecké práci (zahrál si mj. v TV-serialu The Sopranos). I saxofonista a zpěvák Bossova E Street Bandu Clarence Clemons si občas odběhl natočit sólovou desku. Asi relativně nejznámější od něj je ta s názvem „Hero“ (1985, hitík v duetu s Jacksonem Brownem „You´re Friend Of Mine“, dále např. „Cross The Line“, „I Wanna Be Your Hero“, „Temptation“ plus cover „The Sun Ain´t Gonna Shine“, pův. od Frankieho Valliho).   

V Bossově éře se líbil i hardrockový melodik a poněkud komerčně zaměřený Kanaďan Bryan Adams se svým - springsteenovským designem i soundem. Bílé tričko, džíny, bílé tenisky, vysoký, příjemně naléhavý chraplavý hlas, tvrdé kytary, odsejpající melodické songy, kompozičně velice dobře vystavěné (v eighties je psal dohromady s kámošem Jimem Vallancem). Byl také multiinstrumentalista – hrál na kytaru, baskytaru, klávesové nástroje, foukací harmoniku. Jako 17letý teenager začínal v glamrockové kapele Sweeney Todd. Později se osamostatnil, psal pro sebe, ale komponoval písničky třeba i pro Prism, Loverboy, BTO, Bonnie Tyler nebo Kiss. První samostatný úspěch dobyl Bryan v roce 1982, když byl jeho singl „Lonely Nights“ trojkou americké hitparády. Což ještě navýšil platinovou deskou „Cuts Like A Knife“ (1982/1983, hity„Straight From The Heart“, „Cuts Like A Knife“, dále např. „This Time“, „I´m Ready“, „The Only One“). Někdy tehdy si postavil svůj Bryan Adams Band, se kterým koncertoval a natáčel desky – a někteří hudebníci mu v něm vydrželi opravdu dlouho, jako třeba Keith Scott (lg, bvoc), Mickey Curry (ds, bvoc), Tommy Mandel (ks) nebo Dave Taylor (bg).

No, a i kdyby Adams po několikrát platinovém a řádně nadupaném albu „Reckless“ (1983/1984, hity „Somebody“, „Heaven“, „Run To You“, „One Night Love Affair“, „Summer Of ´69“ a „It´s Only Love“, takto duet s Tinou Turner, dále např. „Kids Wanna Rock“) nenatočil už nic jiného, svojí vancouverskou ťápotu by v historii rocku jistě zanechal. A navíc bychom byli ušetřeni cukrkandlových cajdáků typu „(Everything I Do) I Do It For You“. Přitom ono mnohaplatinové album, na kterém se tato profláklá balada objevila, nezní zas tak špatně. Jmenuje se „Waking Up The Neighbours“ (1990/1991), skladatelsky a producentsky vypomohl kytarista Mutt Lange, a kromě té oné obsahuje dobré písně, byť s dlouhými názvy jako např. „Thought I´d Died And Gone To Heaven“, „Can´t Stop This Thing We Started“, „There Will Never Be AnotherTonight“, „Is Your Mama Gonna Miss Ya?“ či „Do I Have To Say The Words“. O pět let později vystřelil Adams (opět s Langem) další velmi prodávané – tentokrát průměrné - album s ponurým názvem „18 Til I Die“ (1994-1996, hity „Have You Ever Really Loved A Woman?“, „The Only Thing That Looks Good On Me Is You“, „Let´s Make A Night To Remember“ dále např. „18 Til I Die“, „I´ll Always Be Right There“). Lépe hodnocena byla další deska „On A Day Like Today“ (1998, hity „When You´re Gone“ – duet s Mel C ze Spice Girls, „Cloud Number Nine“, „On A Day Like Today“, dále např. „C´Mon C´Mon C´Mon“ „I Don´t Wanna Live Forever“, „Getaway“).  Dalšími Bryanovými hity se v nineties staly ještě sladkobolné songy „Please Forgive Me“ (singl z jeho úspěšného kompilačního alba „So Far So Good“, 1993), nebo „All For Love“, takto uchrchlaný triet se Stingem a Rodem Stewartem pro soundtrack k další (a dosti mizerné) filmové verzi Tří mušketýrů.

Proto raději zpět do osmdesátek, kde ještě zmíníme album „Into The Fire“, byť kritickou obcí nebylo moc dobře přijato (1986/1987, např. „Heat Of The Night“, „Hearts On Fire“, „Victim Of Love“, „Native Son“, „Only The Strong Survive“) a protože byl Adams výborný také na koncertech, další doporučenou deskou je živák „Live! Live! Live!“ z roku 1988. A pokud byste chtěli vidět nějaký koncertní film, uvedl bych nejspíš „Wembley 1996 Live“, který si hudebník sám také zrežíroval (vyšel až dvacet let po onom vystoupení). Bryan je ale znám nejenom jako muzikant, ale proslavil se i jako fotograf. Zároveň je takovým tím klasickým aktivistou, stejně  jako ostatní rockoví písničkáři (koncerty a různá turné na podporu čehokoliv – Live Aid, Amnesty International, pro Mandelu, pro Greenpeace, proti zabíjení velryb atd.), má i svoji vlastní nadaci, jejíž cílem je vzdělávání dětí na celém světě. Prostě sympa chlapík.

„Springsteenovsky“ znějící, newyorský rockový písničkář Eddie Money natočil ve druhé polovině 80. let úspěšná alba, kvalitní „Can´t Hold Back“ (1986, hit „Take Me Home Tonight“ – duet Eddieho a „ronettky“ Ronnie Spector, další hity „I Wanna Go Back“, původně od Gregga Rolleho, pak „Endless Nights“, dále např. „We Should Be Sleeping“, „One More Chance“) a průměrné „Nothing To Lose“ (1988, hity „The Love In Your Eyes“, „Walk On Water“, dále např. „Far Cry From A Headache“, „Magic“). Z dalších jeho, nebo jím zpívaných songů lze zmínit mj. „Peace In Our Time“, „I´ll Get By“, „Fall  In Love Again“, „She´s Like A Movie“, „Ready To Rock“, „Don´t Say No Tonight“. Zhruba od poloviny devadesátek zájem o něj pomalu klesal… Další „springsteenovec“ John „Cougar“ Mellencamp bodoval nejprve s deskou „Uh-Huh“ (1983, např. „Crumblin´ Down“, „Pink Houses“, „Authority Song“), aby pak natočil velmi úspěšné album „Scarecrow“ (1985, hit „Small Town“, dále např. „Lonely Ol´ Night“, „R.O.C.K. In The U.S.A.“, „Rain On The Scarecrow“). Stejně dobře se prodávalo i následující elpí zvané „The Lonesome Jubilee“ (1987, hity „Paper In Fire“ a „Cherry Bomb“, dále např. „Check It Out“, „Rooty Toot Toot“) a také „Big Daddy“ (1989, např. „Jackie Brown“, „Pop Singer“, „Martha Say“). A nejlepší Cougarova alba v 90. letech? Asi „Whenever We Wanted“ (1991, hity „Again Tonight“, „Get A Leg Up“, „Love And Happiness“,, dále např. „Last Chance“) a „Human Wheels“ (1993, např.„Human Wheels“, „Suzanne And The Jewels“, „What If I Came Knocking“). Největší hit oné dekády ale udělal s baskytaristou a zpěvačkou Me´shell Ndegeocello – „Wild Night“.

Detroitský vousín se šmirglpapírovým vokálem Bob Seger si užíval úspěchu i v 80. a 90. letech, byť ty prodeje už nebyly tak obrovské jako ve druhé polovině sedmé dekády. Taky už do toho tolik neřezal, ve většině se jednalo spíše o vyklidněnější zadumanější věci. Zkuste třeba alba „The Distance“ (1982, cover-hit „Shame On The Moon“ pův. od Roda Crowella, dále např. „Even Now“, „Roll Me Away“, „Boomtown Blues“, „Love´s The Last To Know“, „Little Victories“), a slabší „Like A Rock“ (1986, hit „Like A Rock“, dále např. „Miami“, „It´s You“, „Somwhere Tonight“). Pak bodoval se singlem „Shakedown“ ze soundtracku k filmu „Beverly Hills Cop II“ (1988) a posledním Segerovým albem, které bych uvedl je „The Fire Inside“ (1991, hit „The Real Love“, dále např. „The Mountain“, „The Fire Inside“, „Take A Chance“ a cover „Blind Love“, pův. od Toma Waitse).

Chicagský rockový písničkář Warren Zevon (voc, g, ks, harm, fl) vstoupil do osmdesátých let ucházejícím řadovým LP „The Envoy“ (1981/1982, např. „Never Too Late For Love“, „The Envoy“, „Let Nothing Come Between You“, „The Hula Hula Boys“, „Charlie´s Medicine“). Bohužel se v první polovině dekády také propadal stále hlouběji do alkoholové a drogové závislosti, což ještě násobila jeho fobie z doktorů a nemocnic, takže se odmítal léčit. Z osobní krize se ho pokusili vyhrabat členové R.E.M. a lze říci, že zejména z hlediska vybuzení jeho skladatelského talentu se jim to podařilo. Comebackem pro Warrena bylo vynikající album „Sentimental Hygiene“ (1987, např. „Reconsider Me“, „Even A Dog Can Shake Hands“, „Sentimental Hygiene“, „Boom Boom Mancini“, „Detox Mansion“, „The Heartache“). Zevon návrat potvrdil další solidní deskou „Transverse City“, inspirovanou dílem kyberpunkového spisovatele Williama Gibsona (1989, např. „Run Straight Down“, „Splendid Isolation“, „They Moved The Moon“, „Gridlock“, „Transverse City“, „Nobody´s In Love This Year“). Za zmínku stojí rozhodně ještě album „Mr. Bad Example“ (1991, hit „Searching For A Heart“, dále např. „Things To Do In Denver When You´re Dead“, „Suzie Lightning“, „Finishing Touches“, „Quite Ugly One Morning“). Do roku millenia natočil Zevon ještě dvě řadové desky, kvalitou se pohybující v průměru, , takže snad jen několik songů: „Poisonous Lookalike“, „I Was In The House When The House Burned Down“, „Porcelan Monkey“.

Z Illionois pocházel i Dan Fogelberg, sympatický chlapík, který zažil brilantní multiplatinový vstup do osmé dekády „eaglesovským“ double-albem „The Innocent Age“ (1981, hity „Hard To Say“, „Leader Of The Band“, „Same Old Lang Syne“, dále např. „Run For Roses“, „The Innocent Age“, „Lost In The Sun“) a vzápětí bodovala ještě Danova „greatest-hitka“ (1982,se dvěma novými songy: „Make Love Stay“ a „Missing You“). Poté se to nějak pokazilo - úroveň Fogelbergových desek postupně klesala a stejně tak klesal i zájem o ně. Připomeňme tedy ještě LP „Windows And Walls“ (1984, hit „Believe In Me“, dále např. „Windows And Walls“, „The Loving Cup“, „Tucson, Arizona“), a pár dalších songů: „Go Down Easy“, „Lonely In Love“, „Seeing You Again“, „Ever On“, „Rhythm Of The Rain (cover, původně od The Cascades), „River Of Souls“ nebo „The Minstrel“. Prostě a dobře – nejlepší je si od něj dát nějaké album do roku 1982, pak už je to ztráta času.

Chicagská zpěvačka, kytaristka a skladatelka Rickie Lee Jones si zažila největší slávu na přelomu 70. a 80.let. Pak o ni ale tak nějak přestal být zájem – trvalo to skoro celou dekádu. V roce 1989 natočila společně s Dr. Johnem duet v bluesové klasice „Makin´ Whoopee“, který dostal Grammy, což samozřejmě Rickie vrátilo zpět do hry. V tom samém roce natočila vcelku slušné album „Flying Cowboys“ (1989, např. „Satellites“, „The Horses“, „Love Is Gonna Bring Us Back Alive“, „Ghetto Of My Mind“ plus cover „Don´t Let The Sun Catch You Crying“, pův. od Gerry & The Pacemakers). Poté přešla na tichý akustický folk-jazz (např. cover songu z padesátých let „My One And Only Love“) a k jemnému folk-rockovému písničkářství se vrátila až na solidní desce „Traffic From Paradise“ (1993, např. „Stewart´s Coat“, „Tigers“, „Beat Angels“, „The Albatross“ plus cover „Rebel Rebel“, pův. od Davida Bowieho). A v druhé polovině 90.let na hypnotickém albu „GHoSTYhead“ (1997, např. „Ghostyhead“, „Scary Chinese Movie“, „Vessel Of Light“, „Little Yellow Town“, „Matters“) dokonce trip-hopovala…

 

Filadelfští The Hooters Erika Baziliana (voc, g, mand) a Roba Hymana (voc, ks) vypadali trošku jako veksláci anebo jako Duran Duran, ale přitom hráli kytarový (a mandolínový) rock někde mezi Springsteenem, Johnem Mellencampem a AOR. No, v podstatě udělali jen jednu zlatou ránu, která ovšem stála za to - LP „Nervous Night“ bylo posypáno tuny platiny (1985, hity „All You Zombies“, „And We Danced“, dále např. „Day By Day“, „Nervous Night“, „South Ferry Road“, „Where Do The Children Go“). Chytla se ještě deska „One Way Home“ (1987, např. „Satellite“, „Johnny B.“, „Karla With A K“, „Engine 999“, „Washington´s Day“) a SP s do reggae hozeným  tradicionálem „500 Miles“ (1989), pak o The Hooters přestal být zájem. Možná třeba proto, že vypadali jako Duran Duran. Schade. Tak si od filadelfských připomeňme ještě pár songů: „Brother Don´t You Walk Away“, „Give The Music Back“, „Twenty Five Hours A Day“ a „Shadow Of Jesus“. Virginijský zpěvák a klávesista Bruce Hornsby s podporou kapely The Range míchal ostrý pianový rock a country. Ve druhé polovině 80. let byl velmi populární a za song „The Way It Is“ získal i jednu cenu Grammy. V té době se miliónovými staly jeho LP „The Way It Is“ (1986, hity „The Way It Is“, „Mandolin Rain“, „Every Little Kiss“, dále např. „The Long Race“, „The Wild Frontier“, „Red Plains“), „Scenes From The Southside“ (1988, hit „The Valley Road“ dále např. „Look Out Any Window“, „Jacob´s Ladder“, „The Road Not Taken“) a „A Night On The Town“ (1990, např. „Across The River“, „Stander On The Mountain“, „Fire On The Cross“).

Z Kansasu pocházela Springsteenova fanynka a též (jak ji jiní zvali) „nová joplinka“ Melissa Etheridge. Svým bigbítem stála vskutku někde mezi Bossem a Bryanem Adamsem a hlas vlastnila též opravdu mocný. Debutovala albem „Melissa Etheridge“ (1988, songy „Bring Me Some Water“, „Similar Features“, „Don´t You Need“, „Like The Way I Do“). Následovaly slušné desky „Brave And Crazy“ (1989, např. „No Souvenirs“, „You Can Sleep While I Drive“, „Let Me Go“) a „Never Enough“ (1992, např. „Ain´t It Heavy“, „2001“, „Dancing Without Sleeping“, „Keep It Precious“), až přišlo asi nejlepší LP „Yes I Am“ (1993, hity „Come To My Window“, „I´m The Only One“, dále ještě  „If I Wanted To“, „Silent Legacy“, „I Will Never Be The Same“). Velmi dobře se prodávalo i kritiky poněkud neoblíbené album „Your Little Secret“ (1995, hity „Your Little Secret“, „I Want To Come Over“, dále např. „Nowhere To Go“, „Change“, „An Unusual Kiss“). Řízná holka od podlahy, Springsteenovi se určitě líbila. 

Bigbítově se rozmáchla i newyorská folk-rockerka s božským hlasem Phoebe Snow a to na albu „Rock Away“ (1981, např. „Cheap Thrills“, „Baby Please“, „Rock Away“, „Mercy, Mercy, „Mercy“ plus cover „I Believe In You“, pův. od Boba Dylana). Kvalita tam byla pořád přítomna, ale na desky ze seventies to nemělo.  Poté bojovala s těžkou nemocí a živila se natáčením reklamních jinglů. V roce 1989 se vrátila solidní deskou „Something Real“ (např. „Mr. Wondering“, „Teach Your Soul“, „I´m Your Girl“, „We Might Never Feel This Way Again“). 

The Boss měl hodně rád bostonskou garage-folk-rock-popovou partu Del Fuegos zpěváka (model Geldof) a kytaristy Dana Zanese, s kterou jen tak mimochodem spolupracoval i Tom Petty. Členové kapely se sami označovali za „barové romantiky rock´n´rollu“ a publicisté, když je slyšeli, jim po vzoru Springsteena přilepili nálepku „working class rock“. Oblíbené jsou hlavně desky „The Longest Day“ (1982/1983/1984, , např. „Backseat Nothing“, „Nervous And Shakey“, „I Should Be The One“, „When The News Is On“, „Out For A Ride“), „Boston Mass“ (1985, např. „Don´t Run Wild“, „I Still Want You“, „Fade To Blue“, „Hold Us Down“, „Sound Of Our Town“) a „Stand Up“ (1987, např. „Name Names“, „A Town Called Love“, „I Can´t Take This Place“). V roce 1989 měl úspěch singl „Move With Me Sister“.  Ač se to zdálo k nevíře, newyorští básníci a textaři Ed Sanders a Tuli Kupferberg v polovině osmdesátých let znovu oprášili svoje The Fugs. Textově to bylo stále totéž – satira, dada, politika, sex, ovšem hudebně jakoby se z podzemního sklepení vyšplhali do moderního studia a dokonce občas využívali i takový ten „osmdesátkový“ zvuk. V určitých momentech se poukoušeli zpívat vokály jako CSN&Y, občas se ozvalo reggae, někde tvrdší rock. Uvedl bych jedno album „No More Slavery“ (1985, např. „No More Slavery“, „Dover Beach“, „Cold War“, „South Africa“, „Dreams Of Sexual Perfection“). 

Originální a přesto zoufale tradiční písničkář a novodobý hipster Tom Waits pokračoval ve svých najazzlých písních o ztracencích a zoufalcích, lehkých ženštinách, putykách a chlastu, které podával svým nezapomenutelně vychlastaným,  beefheartovsky zabarveným hlasem.  Oženil se s hudebnicí Kathleen Brennan, což mělo na jeho tvorbu určitý vliv – postupně se stávala spoluautorkou u více a více jeho písní. Stále častěji se Waits objevoval na filmovém plátně – jen během eighties to bylo 13 filmů. Ale pojďme k muzice, z připomínaných osmdesátých let si uveďme desky „Heartattack And Vine“ (1980, např. „Heartattack And Vine“, „Jersey Girl“, „Downtown“, „On The Nickel“, „Ruby´s Arms“), soundtrack k filmu „One From The Heart“, který společně s ním nazpívala country zpěvačka Crystal Gayle (1982, např. „Broken Bicycles“, „Old Boyfriends“, „Picking Up After You“, „Take Me Home“), beefheartovsky pojatou „Swordfishtrombones“ (1982, hit „In The Neighborhood“, dále např.„Down, Down, Down“, „Rainbirds“, „Johnsburg, Illinois“, „16 Shells From A Thirty-Ought Six“) a zejména „Rain Dogs“ (1985, hit „Downtown Train“,dále např. songy „Time“, „Hang Down Your Head“,  „Big Black Mariah“, „Anywhere I Lay My Head“, „Blind Love“).

Z devadesátých. let je znám Waitsův z větší části instrumentální soundtrack k Jarmuschově filmu „Night On Earth“ (1991, mj. „Back In The Good Old World“, „On The Other Side Of The World“, „Good Old World /Waltz/“), byť kritika ho moc nemusela. Jako ten soundtrack. Ceněno je ale album „Bone Machine“ (1992, např. „Earth Died Screaming“, „Black Wings“, „Who Are You“, „Whiste Down The Wind“, „Such A Scream“, „Goin´ Out West“). I když u nás každý spíše zná songy „Russian Dance“, a „November“ z o rok mladšího průměrného elpí „The Black Rider“ (1993, dále např. „The Briar And The Rose“). S nineties se rozloučil jakž takž deskou „Mule Variations“ (1999, mj. „Hold On“, „Georgia Lee“, „Filipino Box Spring Hog“, „Come On Up To The House“, „Big In Japan“). Tom Waits je i spoluautorem muzikálu „Frank´s Wild Years“. Jak již bylo předznamenáno, Waits se také objevoval jako herec v nezávislých filmech, ale i v kasaštycích, jmenujme snad ty, kde si zahrál střední a větší role: „The Outsiders“ (1983, režie: Francis Ford Coppola), „Rumble Fish“ (1983, režie: Francis Ford Coppola) „Cotton Club“ (1984, režie: Francis Ford Coppola), „Down By Law“ (1986, režie Jim Jarmusch, první hlavní role), „Ironweed“ (1987, režie Hector Babenco),  „Candy Mountain“ (1988, režie Robert Frank), „Cold Feet“ (1989, režie Robert Dornhelm), „At Play In The Fields Of The Lord“ (1991, režie Hector Babenco), „Dracula“ (1992, režie Francis Ford Coppola), „Short Cuts“ (1993, režie Robert Altman) „Coffe And Cigarettes III “(1993, krátký film, režie Jim Jarmusch).

I blonďatému Tomu Pettymu se v 80. letech dařilo – až na výjimky se na každé jeho desce, kterou samozřejmě natáčel se svou kapelou The Heartbrekers, objevil nějaký ten hitík. A tak třeba na albu „Hard Promisses“ to byly písničky „A Woman In Love“ a „The Waiting“ (1980/1981, dále např. „Insider“, „Nightwatchman“, „Something Big“), na dalším LP „Long After Dark“ zase songy „You Got Lucky“ a „Change Of Heart“ (1981/1982, dále např. „Deliver Me“, „The Same Old You“, „Straight Into Darkness“). Mezitím nazpíval společně s fleetwoodovskou zpěvačkou Stevie Nicks úspěšnou skladbu „Stop Draggin´ My Heart Around“. Následující Pettyho desky byly sice průměrné, ale zase obsahovaly hity „Don´t Come Around Here No More“ a „Jammin´ Me“ a občas i zajímavé songy (jako třeba kelťárna „It´ll All Work Out“).  No, a úplným semeništěm známých písniček se stalo plnohitové a mnohoplatinové album „Full Moon Fever“, které, natočeno převážně s jinými hudebníky, nenese na obalu název jeho kapely, nýbrž pouze jeho jméno (1988/1989, hity „Free Fallin´“, „Runnin´ Down A Dream“, „I Won´t Back Down“, „Yer So Bad“, „A Face In The Crowd“, dále např. „Depending On You“, „Love Is A Long Road“).

Předtím nějaký čas (1988-89) zpěvák působil se zmíněnou superskupinou Traveling Wilburys (ještě Bob Dylan, George Harrison, Roy Orbison a Jeff Lynne z ELO), ale ta po smrti Roye Orbisona už neměla dlouhého trvání. A tak se Tom Petty vrátil ke svým „srdcerváčům“ a natočil solidní desku „Into The Great Wide Open“ (1991) s hity „Learning To Fly“, „Into The Great Wide Open“ a „Out In The Could“ (1990/1991, dále např. „Kings Highway“, „All Or Nothin´“, „The Gunslingers“). Posledními Pettyho hitovými zářezy jsou písničky  „Mary Jane Last Dance“, která se coby novinka objevila na albové kompilaci „Greatest Hits“ (dostala 12 platin!), a pak „You Don´t Know How It Feels“ - ta pochází z úspěšného alba „Wildflowers“ (1993/1994, dále např. „It´s Good To Be King“, „You Wreck Me“, „Honey Bee“, „Hard On Me“). No, a pokud byste se chtěli podívat na nějaký ten živák Pettyho a The Heartbreakers, existuje jich dost: kupříkladu „Pack Up The Plantation Live!“ (1985/1986, režie Jeff Stein) nebo „Take The Highway Live“ (1991/1992, režie Julien Temple). Pohoda. 

And now the Britans.

Možná že v návaznosti na Pettyho a Harrisona bychom mohli začít chlapíkem z Glasgowa, který se jmenoval Al Stewart, jenž měl k tomuto pojetí folk-rocku blízko. V tomto případě bych asi uvedl desku „24 Carrots“ (1980, např. „Midnight Rock“, „Merlin´s Time“, „Paint By Numbers“) a živák nazvaný „Indian Summer - Live 1981“ (1981). Anglický Skot John Martyn pokračoval v tom svém „divném“ experimentálním folk-rocku i v osmé dekádě s tím, že někdy to byly skutečně úžasné záležitosti (přesahy do blues, hard rocku, funku, jazzu a latiny), někdy ovšem normální osmdesátkový klávesový pop rock. Občas s ním spolupracovali i Phil Collins  nebo Eric Clapton. Určitě bych uvedl Martynova povedená alba „Grace And Danger“ (1980, např. „Sweet Little Mystery“, „Hurt In Your Heart“, „Baby Please Come Home“, „Grace And Danger“, „Lookin´ On“) a „Glorious Fool“ (1981, např. „Couldn´t Love You More“, „Hearts And Keys“, „Never Say Never“, „Didn´t Do That“, „Amsterdam“). Z dalších písní bych uvedl třeba „Gun Money“, „Could´ve Been Me“, „Sapphire“, „Watching Her Eyes“, „Angeline“, „John Wayne“, „Upo“, „Patterns In The Rain“, „Hole In The Rain“, „Jack The Lad“, „Step It Up“ atd. atd. Johnův hlas mocným chlastáním sice postupně černošsky hrubnul, ale ztrácel na síle a stával se vyšeptaným, skladatelská invence se vyčerpávala, nahrávky vycházely průměrné…  

Veterán Roy Harper se na začátku eighties moc nepředvedl. Ale pořád kámošil s těmi samými lidmi od tehdy již bývalých Led Zeppelin a v té době rozhádaných Pink Floyd. Kupříkladu společně s Jimmy Pagem vydal album „Whatever Happened To Jugula?“ a s Gilmourem Roy napsal na desku jednu z písní (1985, např. „Hope“, „Nineteen Forty-Eightish“, „Hangman“, „Elizabeth“). Samostatnou sólovou desku natočil v roce 1988 – ta dostala název „Descendants Of Smith“ (např. „Pinches Of Salt“, „Desert Island“, „Maile Lei“, „Laughing Inside“). Na začátku nineties pak Harper vydal dle kritiky jedno ze svých nejvydařenějších alb: „Death Or Glory?“ (1992, např. „Evening Star“, „Miles Remains“, „Waiting For Godot /Part Zed/“, „One More Tomorrow“, „Death Or Glory?“, „On Summer Day“). 

Písničkář Ralph McTell vstoupil do osmdesátek politickým elpíčkem „Water Of Dreams“ (1981/1982, např. „England“, „Please Don´t Haunt Me“, „Grey Sea Strand“, „Water Of Dreams“ plus cover „I Want You“, pův. od Boba Dylana). Poté psal a hrál písně hlavně pro dětské televizní programy, a v televizi měl i svůj hudební pořad. Také vytvářel hudbu pro reklamu, a natočil jedno mizerné, hodně komerční album. Pochlapil se až deskou „Bridge Of Sighs“ (1986, např. „The Girl From The Hiring Fair“, „Mr. Connaughton“, „Setting“, „Bridge Of Sighs“, „Dreams Of You“). Po sedmi letech od své poslední vydal novou desku i Clifford T. Ward z anglického středozápadu. Mccartneyovská melodičnost z něj sice nezmizela, ale možná moc své pop-rockové songy obaloval do klávesových smyčců. Šlo o LP „Both Of Us“ (1984, např. „Still Not Free“, „Leaving“, „Both Of Us“, „Where Do Angel Really Come From?“).

Když jsme hore u Warda zmínili jeho návrat, pojďme připomenout i další comeback - po několikaleté odmlce se v polovině 80.let vrátili Fairport Convention a to v sestavě Simon Nicol (voc, g), Dave Pegg (bg, g, mand, bvoc, zároveň hrál s Jethro Tull), Dave Mattacks (ds, ks, bg, g), Ric Sanders (vln, ks) a Martin Allcock (g, mand, ks, voc). A jaký že to byl comeback? Stručně řečeno, nebyla to žádná sláva, ale ani žádný průser. Prostě se pokračovalo tam, kde se skončilo na konci seventies, jen se to obalilo novým technologických kabátem. Většina alb je průměrných, občas z nich ale nějaký ten slušný kousek přece jen vypadne. Když už bych měl něco vybrat, mhmm… tedy třeba první ponávratové LP „Glady´s Leap“ (1985, např. „Honour And Praise“, „How Many Times“, „The Hiring Fair“), instrumentálku „Portmeirion“ (1986), pak možná album „Red & Gold“ (1988, např. „Set Me Up“, „Red & Gold“, „The Battle“, „Summer Before The War“). A z devadesátých let desky „The Five Seasons“ (1990, např. „All Your Beauty“, „Rhythm Of The Time“, „The Card Song“/„Shuffle The Pack“ a cover „Gold“, pův. od Slapp Happy) a „Jewel In The Crown“ (1995, např. „Jewel In The Crown“, „A Surfeit Of Lampreys“, „Diamonds And Gold“, „Red Tide“). A v songu „The Golden Glove“ (1997) je fakt pěkná mandolína.

 

Hezky se uvedli do eighties i bývalý člen FC, zpěvák a kytarista Richard Thompson se svou ženou Lindou – jednalo se o výborné LP „Shoot Out The Lights“ (1982, např. „Did She Jump Or Was She Pushed?“, „Wall Of Death“, „Shoot Out The Lights“, „Walking On A Wire“, „Just The Motion“). Další desky už Richard Thompson nahrával bez Lindy (rozešli se), jako třeba následnou, kvalitní „Hand Of Kindness“ (1983, hit „Devonside“, dále např. „How I Wanted To“, „Poisoned Heart And A Twisted Memory“, „Tear-Stained Letter“, „Hand Of Kindness“, „The Wrong Heartbeat“), či o rok později vydanou, tématicky sociálně-kritickou „Across A Crowded Room“ (1985, např. „When The Spell Is Broken“, „Love Is A Faithless Country“, „She Twists The Knife Again“, „Ghosts In The Wind“). Vzhledem k menším prodejům se ale Thompson dostal pod tlak vydávajícího labelu, který umělci „doporučil“ komerčnější „amerikazovanější“ zvuk. Přesto by se našlo i v tomto jeho období pár dobrých písní jako třeba „How Will I Ever Be Simple Again“, „Waltzing For Dreamers“, „Gypsy Love Songs“, eventuelně i dobré album, jeho komerčně nejúspěšnější – „Rumor And Sigh“ (1991, hit „1952 Vincent Black Lightning“, dále např. „Blacklash Love Affair“, „Keep Your Distance“, „I Misunderstood“, „Read About Love“, „I Feel So Good“).

Tím si sám pro sebe odstartoval devadesátky, v kterých se mu umělecky velmi dařilo. Výborná a hodně eklektická je další deska „Mirror Blue“ (1994, např. „The Way That It Show“, „Beeswing“, „Mingus Eyes“, „Easy There, Steady Now“, „Mascara Tears“, „King Of Bohemia, „For The Sake Of Mary“, „MGB-GT“). O dva roky později vyšlo dokonce dvojalbum, samozřejmě opět velmi kvalitní – „You? Me? Us?“ (1996, např. „Razor Dance“, „Put It There Pal“, „Bank Vault In Heaven“, „Hide It Away“, „Dark Hands Over My Heart“, „Sam Jones“, „Baby Don´t Know To Do With Herself“). Ani nepřekvapí, že bylo nominované na Grammy. No a poslední Richardův zásek v minulém století je z roku 1999 – tehdy vyšla mírně nostalgická a v Británii velmi oblíbená platňa „Mock Tudor“ (např. „Uninhabited Man“, „Bathsheba Smiles“, „Hard On Me“, „Cooksferry Queen“, „Hope You Like The New Me“). Je velká škoda, že ho u nás znají jen opravdoví hudební fajnšmekři. Přitom by dokázal oslovit fanoušky jak Springsteena, tak třeba Dire Straits. Richardova  bývalá žena, zpěvačka Linda Thompson začala svou hudební dráhu opravdu nešťastně – ztratila hlas v důsledku spazmické dysfonie, což je obtížně léčitelná porucha. A tak po ní zbylo jediné sólové album „One Clear Moment“, pohybující se v soudobém pop-rocku (vyšlo 1985, např. „Telling Me Lies“, „In Love With The Flame“, „Can´t Stop Girl“, „One Clear Moment“, „Only A Boy“). Po něm se na dlouhá léta odmlčela. 

Zpěvačka Steeleye Span Maddy Prior se v 80. letech ukázala dvěma alby, na nichž už znějí její autorské písničky – její a jejího manžela Ricka Kempa, baskytaristy výše zmíněné kapely. Jde o folk-pop-rocková LP „Hooked On Winning“ (1982, např. „Face To Face“, „Commit The Crime“, „Friends“, „Love´s Not Just A Word“) a „Going For Glory“ (1983, např. „Deepest In The Darkest Night“, „After The Death“, „Morning Girls“, „Allelujah“, „Pater Noster“). Jak to tak chodí - některé songy jsou skvělé, jiné průměrné a některé… mhmm…slabší.

 

Nu, a pokud se chcete vzdělat ve starých ostrovních melodiích, dejte od ex-kytaristy Pentangle Johna Renbourna třeba album „The Nine Maidens“ (1985, např. „The Fish In The Wall“, „Variations On My Lady Carey´s Dompe“ plus suita „The Nine Maidens“). Co se týče Renbourna a nineties, obecně se hlasuje pro jeho elpí „Traveller´s Prayer“ (1998, např. „When The Wind Begins To Sing“, „At The Break Of Day“, „Bunyan´s Hymn“, „Estampie“). Zvláštní dárek představuje album „Lost Sessions“ z roku 1996, na němž jsou Renbournovy „ztracené nahrávky“ ze 70.let (např. songy „Just Like Me“, „Sleepy John“, „Riverboat Song“, „Oh Death“, „Floating Stone“). Než se v půli eighties Pentangle dali znova dohromady, jeho kolega z kapely, kytarista a zpěvák Bert Jansch natočil vcelku slušné folk-rockové album „Heartbeat“ (1982, např. „Up To The Stars“, „Give Me The Time“, „Not A Word Was Said“,  traditional „Blackwater Side“ plus cover „Heartbreak Hotel“, pův. od Elvise Presleyho). Z devadesátých let bych od něj vybral výbornou desku „When The Circus Comes To Town“ (1995, např. „Honey Don´t You Understand“, „Summer Heat“, „No One Around“, „Just A Dream“, „Back Home“) plus album „Toy Balloon“ (1998, např. „Carnival“, „All I Got“, „How It All Came Down“, „Sweet Talking Lady“, „Just A Simple Soul“).

V polovině 80.let se po více než deseti letech přestávky dala opět dohromady londýnská folk-jazz-rocková skupina Pentangle, prezentující se nejen vlastními songy, ale i po svém zaranžovanými staroanglickými tradicionály. V obsazení opět čteme stará známá jména: Bert Jansch (ac g, voc), Jacqui McShee (voc), Danny Thompson (b), Terry Cox (ds). Z původní sestavy chyběl pouze na sólové dráze působící John Renbourn, jehož vystřídal Mike Piggott (ac g, vln): Ovšem během pár let se „pentagram“ totálně personálně proměnil – od konce eighties v kapele zůstali jen Jansch a zpěvačka McShee. Z období znovuzrození dejte alba: „Open The Door“ (1985, např. „Open The Door“, „Dragonfly“, „Child Of The Winter“, „Street Song“, plus cover „Mother Earth“, pův. od Miltona Nascimento) a pop-rockovější „In The Round“ (1986, např. „Play The Game“, „Set Me Free /When The Night Is Over/“, „Saturday Movie“, „Sunday Morning Blues“). Další LP byla už jen průměrná, tak snad jen pár songů: „So Early In The Spring“, „Gaea“, „Ever Yes, Ever No“, „Share A Dream“. Vcelku dobré album kapela natočila až v roce 1993 – mělo název „One More Road“ (např. „Travelling Solo“, „Oxford City“, „Willy O´Winsbury“, „The Lily Of The West“, „Somali“, „Manuel“).

Zpěvačka a kytaristka Sonja Kristina, ex-členka art & progressive rockové skupiny Curved Air se – kromě dvou singlů - v osmdesátých letech odmlčela. Až v roce 1991 vyšlo její další autorské sólové album „Songs From The Acid Folk“, které vůbec neznělo špatně (např, „Anna“, „Is This Was Love“, „Citadel“, Buccaneer“, „Devil May Care“ v pozdější reedici ještě „Penumbra“). O čtyři roky později vyšla její další deska „Harmonics Of Love“, již lehce hozená do new age music (1991, např. „Angel“, „Sounds Of Sea/Heart Of Glass“, „Dreamers“).

Ač nyní opustíme folklórní melodiku britských ostrovů a nahradíme ji soundem moderních amerických písničkářů, přesto zůstaneme ve Velké Británii.

V osmé dekádě se stali jednou z nejoblíbenějších britských kapel žánru country-folk-rockoví Dire Straits z Newcastle v čele se skotským zpěvákem a kytaristou Markem Knopflerem. Dalšími členy byli ještě John Illsley (bg, voc), Pick Withers (ds) a Markův brácha David Knopfler (rg, ks, voc), který však záhy odešel. Snad právě díky „americkým“ prvkům country a bluegrassu jejich první LP „Dire Straits“ (1978, hit „Sultans Of Swing“, dále např. „Down To The Waterline“, „Water Of Love“, „In The Gallery“, „Wild West End“) doma zpočátku moc nebodovalo (na vzestupu byla přece nová vlna), ovšem v USA slavilo obrovský úspěch. Amíkům sound DS hodně připomínal Dylana a částečně Springsteena; líbil se jim Markův civilní pěvecký projev a také jeho elegantní styl hry na kytaru s využitím slide a prstýnků, který jakoby evokoval kytarová sóla přelomu 50. a 60.let. Deska v Británii začala mizet z pultů vlastně až tehdy, když na ostrovy dorazily zprávy o výborných amerických prodejích a také díky tvrdému prosazovaní espéčka „Sultans Of Swing“ od majorlabelu. Po americkém úspěchu debutového alba přišla nabídka a nahrávání společně s Dylanem (deska „Slow Train Coming“) a poté trošku zklamání z nízkého umístění dobrého singlu „Lady Writer“ v hitparádách (zato album bylo poněkud chabější, a jeho prodeje též). Zase ovšem následoval slušný prodej výborného třetího elpíčka „Makin´ Movies“ (1980, hity „Romeo And Juliet“, „Skateaway“, „Tunnel Of Love“, dále ještě např. „Solid Rock“, „Hand In Hand“).

Na dalším albu „Love Over Gold“ (1982) je naprosto úžasná zejména úvodní čtrnáctiminutovka „Telegraph Road“, hudebně se nacházející někde mezi Springsteenem a Supertramp. Bohužel takovou kládu na singl nenarvete, i kdybyste ji osekali sebevíc a tak na malé desce bodovala kratší „Private Investigations“. Pěknými songy jsou ještě „Love Over Gold“ a „It Never Rains“. V polovině dekády se kapela v obměněné sestavě Mark Knopfler (voc, lg), John Illsey (bg, bvoc), Alan Clark (ks), Guy Fletcher (ks, bvoc) a Terry Williams (ds) dostala na absolutní vrchol s hitovkou „Money For Nothing“ z výborného alba „Brothers In Arms“, které obsahovalo také jednu z nejpůsobivějších skladeb celých eighties - „Brothers In Arms“ (1985, další hit „Walk Of Life“, dále např. „Your Latest Trick“, „Why Worry“, „So Far Away“). „Bratři ve zbrani“ byli komerčně nejúspěšnější deskou skupiny, která po určitých přestávkách fungovala i v devadesátých letech. V nich se Dire Straits povedl návrat s úspěšnou deskou „On Every Street“ (1991, hity „Calling Elvis“, „Heavy Fuel“, dále např. „On Every Street“, „You And Your Friend“, „Iron Hand“), byť kritiky na ní nadšením nijak neoplývaly. V roce 1995 se pak skupina definitivně rozešla.

Zpěvák a kytarista Mark Knopfler o rok později natočil pod svým jménem dobré, ale přílišnou délkou trpící album „Golden Heart“ (1996, hit „Darling Pretty“, dále např. „Imelda“, „I´m The Fool“, „Rudiger“, „Golden Heart“) a v letech 1998-2000 probíhalo nahrávání desky „Sailing To Philadelphia“, která vyšla v roce millenia (hit „What It Is“, dále např. „Sailing To Philadelphia“, „Silverton Blues“, „Speedway At Nazareth“, „Prairie Wedding“). Nesmíme ale zapomenout na skutečnost, že Mark napsal během 80. a 90. let hudbu ke spoustě filmů, ceněny jsou zejména soundtracky „Local Hero“ (1983, mj. „Going Home /Theme Of The Local Hero/“, „Wild Theme“, „The Way It Always Starts“, „Smooching“), „Cal“ (1984, např. „Father And Son“, „The Long Road“, „The Road“), „The Princess Bride“ (1987, např. „I Will Never Love Again“, „Guide My Word“, „A Happy Ending“, „The Friends´ Song“ plus „Storybook Love“, společný song Knopflera a Willy DeVilleho, zpěváka Mink DeVille) a „Wag The Dog“ (1998, např. „Wag The Dog“, „Working On It“, „An American Hero“). 

V čase kapely poněkud upozaděný Markův bratr David Knopfler začal s vydáváním svých sólových alb už v první půli eighties – a proč by ne: z DS na začátku dekády odešel a měl na to tedy čas. Písničky byly pochopitelně podobné tvorbě Marka a kmenové skupiny, byť nedosahovaly takové kvality. Je možné uvést Davidův debut „Release“ (1983, např. „Soul Kissing“, „Hey Henry“, „Madonna´s Daughter“, „Night Train“, „Little Brother“) a skočnější dvojku „Behind The Lines“ (1985, např. „Shockwave“, „Double Dealing“, „Prophecies“, „Heart To Heart“). Na rozdíl od Davida Knopflera baskytarista a zpěvák John Illsley z Dire Straits neodešel, ale i on si natočil svoje album s autorskou hudbou. Jmenovalo se „Never Told A Soul“ (1983/1984, např. „Never Told A Soul“, „Another Alibi“, „Night Café“, „Let The River Flow“) a mělo – jak jinak - podobný sound jako kmenová kapela. A aj ten Mark Knopfler mu tam na zaplel na gitáre. Stejně jako dalším Illsleyho LP „Glass“ (1988, např. „Red Turns To Blue“, „High Stakes“, „I Want To See The Moon“, „All I Want Is You“).

Vcelku podobným soundem jako DS či Knopfler, jen s větším důrazem na blues, se prezentoval i britský zpěvák, kytarista, pianista, baskytarista a skladatel Chris Rea. Přestože sólově působil už od druhé poloviny sedmdesátých let a jeho zastřený a mírně chraplavý hlas v sobě nesl až cohenovskou podmanivost, jež zejména ženy silně „demoralizuje“, výrazněji se prosadil až v polovině následující dekády a na začátku nineties. Sice už v roce 1978 měl hitík „Fool (If You Think It´s Over)“, a o rok později bodující SP „Diamonds“ (1979), ale mnohem větší úspěch přišel bezmála o šest, sedm let později. Tehdy mu vyšly dva singly - do „springsteena“ hozený kousek „Stainsby Girls“, a také latinou jemně načichlá písnička „On The Beach“, která uváděla stejnojmenné, vcelku jemné LP „On The Beach“ (1986, dále např. „Hello Friend“, „It´s All Gone“, „Lucky Day“, „Giverny“, „Little Blonde Plaits“)

A pak už šlo všechno jako na drátku: od desky „Dancing With Strangers“ (1987, hit „Let´s Dance“, dále např. „Loving You Again“, „Joys Of Christmas“, „Windy Town“, „Curse Of The Traveller“), přes vynikající „Road To Hell“ (1989, hit „The Road To Hell /Part ll/“, dále např. „Tell Me There´s A Heaven“, „You Must Be Evil“, „Your Warm And Tender Love“, „That´s What They Always Say“, „Looking For A Rainbow“, „The Road To Hell /Part l/“) k elpíčkům z počátku devadesátých let jako „Auberge“ (1990/1991, hity „Auberge“, „Looking For The Summer“, dále ještě „Gone Fishing“, „You´re Not A Number“, „Heaven“ plus s albem související SP „Winter Song“) a „God´s Great Banana Skin“ (1992, orientální“ hit „Nothing To Fear“, dále např. „God´s Great Banana Skin“, „Soft Top, Hard Shoulder“, „Too Much Pride“, „Miles Is A Cigarette“). A z konce dekády bych uvedl ještě album „The Blue Cafe“ (1997/1998, hit „Square Peg, Round Hole“, dále např. „Miss Your Kiss“, „The Blue Café“, „Thinking Of You“, „Shadows Of The Big Man“). Rea prostě uměl a umí.

Od blues k soulu.

Starou známou ze sedmdesátých let byla černošská písničkářka Joan Armatrading. Pořád to byl takový ten folkový soul-pop-rock ovšem s tím, že adjektivum „folkový“ se nám už dávno poněkud rozplynulo. Vstup do osmé dekády měla úspěšný se zajímavými alby „Me Myself I“ (1980, hit „Me Myself I“, dále např. „All The Way From America“, „Turn Out The Light“, „Ma-Ma-O-Beach“) a „Walk Under Ladders“ (1981, např. „No Love“, „The Weakness In Me“, „When I Get It Right“, „I´m Lucky“). V roce 1983 nejlépe ve své kariéře zabodovala v USA s průměrným singlem „Drop The Pilot“ ze slušné desky „The Key“ (dále např. „/I Love It When You/ Call Me Names“, „The Game Of Love“, „The Dealer“). Z dalších nahrávek bych uvedl LP „Secret Secrets“ (1985, hitík „Temptation“, dále např. „Persona Grata“, „Secret Secrets“, „Moves“) a pak pokus o – v duchu doby – elektronický bigbít, jímž bylo album „Sleight Of Hand“ (1986, mj. „Kind Words /And A Real Good Heart/“, „Reach Out“, „One More Chance“). Mhmm… Na Joanině  následující desce „The Shouting Stage“ (1988, např. „The Shouting Stage“, „Did I Make You Up“, „Living For You“) si zahostoval i výše zmíněný kytarista Mark Knopfler.

Ženskou interpretkou jsme načas opustili britské ostrovy, vraťme se tedy na skok do Ameriky ovšem se zaměřením na písničkářky. I dámy totiž měly svá želízka v ohni.

Nejprve trochu netradičně – nezačnu umělkyní-solitérkou, nýbrž vokální folk-rockovou skupinou s názvem The Roches z New Jersey. Tu tvořily tři sestry Rocheovy: Maggie (voc, ac g, ks), Terre (voc, g, ac g, ks) a Suzzy (voc, ac g, ks). Jelikož dívky dovedly skvěle zpívat a capella, tuto schopnost pochopitelně využívaly i v aranžích svých autorských písní. Jejich hlasy chvilku jely společně, chvilku se třepetaly a proplétaly, znělo to barevně, svěže občas nadpozemsky. Však s nimi na deskách spolupracovaly i veličiny jako třeba Robert Fripp, Bill Bruford (oba King Crimson) nebo Jay Jay Daugherty (Patti Smith Group). Z alb The Roches bych uvedl čistě folkový debut „The Roches“ (1978/1979, např. „Hammond Song“, „Quitting Time“, „Runs In The Family“, „We“, „The Train“), jemně do new wave hozené LP „Nurds“ (1980, např. „One Season“, „Bobby´s Song“, „Nurds“, „My Sick Mind“ plus trad. „Factory Girl“) a folk-rockové „Keep On Doing“ (1982, např. „Losing True“, „On The Road To Fairfax County“, „Keep On Doing What You Do / Jerks On The Loose“, „I Fell In Love“, „Want Not Want Not“).

Ne že by jejich první alba trhaly nějaké velké prodeje, nicméně poté nastalo období, kdy ani kritiky nebyly už tak vlídné. Tak snad několik songů: „Love Radiates Around“, „Weeded Out“, „No Tresspasing“… Uspokojivě zní album „Speak“ (1989, např. „Everyone Is Good“, „Cloud Dancing“, „Big Nuthin´“, „Nocturne“, „In The World“), ale relativně největšího úspěchu dobyly The Roches s deskou vánočních koled a písní „We Three Kings“ (1990). Pokud bych uvedl nějaké jejich položky z nineties, byla by to alba „A Dove“ (1992, např. „Beautiful Love Of God“, „Troubled Love“, „Too Taugh Hide“, „Maid Of The Seas“, „A Dove“) a „Can We Go Home Now“ (1995, např. „You /Make My Life Come True/“, „Can We Go Home Now“, „Move“, „I´m Someone Who Loves You“, „So“). Pěkný, moc pěkný.

Nyní již ke klasickým solitérům ženského písničkářství ( i když na soubory taktéž dojde). 

Prvním z nich byla černá zpěvačka a kytaristka Tracy Chapman z Clevelandu se svým „odettovsky“ chlapáckým, přesto tklivým, občas roztřeseným hlasem. Věhlas získala i díky účasti na dvou velkých akcích na konci 80. let – Koncertu pro Nelsona Mandelu a turné „International Human Rights Now!“, které jela společně se Springsteenem, Gabrielem, Stingem a Youssou N´Dourem. Co se týče alb, superúspěšný byl zejména její eponymní debut „Tracy Chapman“ (1987/1988, hity „Fast Car“, „Talkin´ About Revolution“, dále např.„Baby, Can I Hold You“, „Across The Lines“, „She´s Got Her Ticket“, „For My Lover“), který získal několik platin a Grammy. A dobře se prodávalo i druhé LP „Crossroads“, byť těch platin bylo mnohem méně (1989, hit „Crossroads“, dále např. „Material World“, „Subcity“, „This Time“, „Bridges“). Po těchto deskách zájem o písničkářku poněkud ochladl – z tohoto období pochází album „Matters Of The Heart“ (1991/1992, např. „Bang Bang Bang“, „I Used To Be A Sailor“, „Dreaming On A World“, „Matters Of The Heart“, „Open Arms“). Návrat se Tracy podařil v polovině nineties s deskou „New Beginning“ (1984/1995, hit „Give Me One Reason“, dále např. „Heaven´s Here On Earth“, „New Beginning“, „Smoke And Ashes“, „At This Point In My Life“, „Remember The Thin Man“). Chapmanová byla (a je) nejen písničkářkou, ale významnou aktivistkou v boji za lidská práva a proti sociální nespravedlnosti.

Americká Irčanka, zpěvačka, kytaristka a skladatelka Maria McKee z L.A. se sice pyšnila secesní tvářičkou jak z Muchových obrazů, z hrdla se jí však občas linul hlas cikánské kolotočářky. Ten pak vkládala do hutnějšího folk rocku, se silnou příchutí country. Nejprve zpívala a hrála s kapelou Lone Justice, jejíž sound byl částečně podobný tvrdším Fleetwood Mac. Maria s „osamělou justicí“ natočila například LP „Lone Justice“ (1985, songy  „After The Flood“, „Sweet Sweet Baby“, „Pass It On“  plus cover „Ways To Be Wicked“, pův. od Toma Pettyho) a „Shelter“ (1986, např. „Shelter“, „Beacon“, „Belfry“). Později vystupovala pod svým jménem. Debutovala průměrným albem „Maria McKee“ (1989, např. „I´ve Forgotten What It Was In You“, „Breathe“, „Am I The Only One /Who´s Ever Felt This Way?/“), v roce 1990 natočila svůj největší hit „Show Me Heaven“ na soundtrack k filmu „Days Of Thunder“. Obecně se pokládá za její nejlepší desku ta z roku 1993 „You Gotta Sin To Get Saved“ (např. „I´m Gonna Soothe You“, „My Girlhood Among The Outlaws“  a cover dávného songu „I Can´t Make It Alone“  od dua Kingová-Goffin), špatná není ani trojka „Life Is Sweet“ (1996, např. „Absolutely Barking Stars“, „I´m Awake“, „Scarlover“). Její vokál si asi nejspíš pamatujete ze soundtracku k filmu „Pulp Fiction“ (1994), na němž je ku poslechu Marií zpívaný song „If Love Is A Red Dress (Hang Me In Rags)“.

Zpěvačka a pianistka Tori Amos ze Severní Karolíny vždy působila velice provokativně - svými názory blízkými feminismu, svými texty (totéž) a také svoji muzikou. Byla hodně nabroušená zejména na takové ty bigotní pravicové katolíky, což mělo původ už ve vlastní rodině – svého otce-kněze snad nenávidí dodnes. Navíc pro vulgární výrazy nikdy nešla moc daleko. Začínala s normálním hard rockem á la Pat Benatar ( z té doby pochází její první deska „Y Kant Tori Read“, 1988 se songy „The Big Picture“, „Cool On Your Island“), později se její tvorba stávala stále eklektičtější – dokázala napsat pořádnou tvrďárnu, folk-rockový protest song, baladickou píseň, rozverný kabaretní kousek, popík, rozvrzaný velvetovský androš, občas zabrousila do hudby vážné. Prostě Tori jako taková ponurá, ale zároveň cynická Kate Bush. A to přitom při té své velké eklektičnosti, vykazovala její alba velmi slušné prodeje: prvních pět získalo minimálně platinu.

Za její nejlepší desky se v deváté dekádě považují „Little Earthquakes“ (1990/1991, hity „Crucify“, „Silent All These Years“,dále „Winter“, „China“, „Little Earthquakes“), „Under The Pink“ (1993/1994, hity „God“, „Cornflake Girl“, dále např. „The Waitress“, „Pretty Good Year“, „Past The Mission“), „Boys For Pelé“ (1995/1996, hity „Professional Widow“, „Caught A Little Sneeze“, dále např. „Talula“, „Hey Jupiter“, „Doughnut Song“) a a po svém přestěhování z Ameriky na anglický venkov (poloostrov Cornwall) ještě „From The Choirgirl Hotel“ (1997/1998,  hit „Spark“, dále např. „Cruel“, „Jackie´s Strenght“, „Raspberry Swirl“, „Black-Dove /January/“, „Liquid Diamonds“). A navíc tam přihodím double-album „To Venus And Back“, které je napůl živákem (1998/1999, např. „Bliss“, „Glory Of The ´80s“, „Juarez“, „Josephine“, „1000 Oceans“, „Dātura“). Proč? Tak. Abyste ty její nineties měli komplet. 

Třetí tvář folk-rocku představovala bledá, intelektuálně laděná newyorčanka (narozena ovšem v kalifornské Santa Monice) Suzanne Vega – básničky začala psát v devíti, první song složila už ve čtrnácti. V první polovině 80.let se pohybovala mezi písničkáři a spisovateli v umělecké čtvrti Greenwich Village, přičemž ji hudebně hodně ovlivnil Jack Hardy, písničkář a zakladatel časopisu „Fast Folk Musical Magazíne“, do něhož též přispívala. Její sociální písničky o vztazích, lásce a krutosti byly dále velmi ovlivněny Lou Reedem, Dylanem, Cohenem a Joni Mitchellovou. Disponovala sympatickým hladivým hlasem a vydávala příjemně přemýšlivá alba. Doporučené prostředí k poslechu: klídek o samotě, hořící krb a láhev červeného bordeaux, nejlépe chateau monplaisir, ročník 2002. A s cigaretami to moc nepřehánět. A pak už je úplně jedno, co si od Zuzanky pustíte.

Já bych začal s debutovým LP „Suzanne Vega“ (1985, např. „Marlene On The Wall“, „Small Blue Thing“, „The Queen And The Soldier“, „Undertow“, „Some Journey“), pokračoval s deskou „Solitude Standing“ (1987, hit „Luka“, dále např. „Solitude Standing“, „Tom´s Dinner“, „Gypsy“, „Wooden Horse /Caspar Hauser Song/“, „Iron Bound/Fancy Poultry“) a skončil třeba s výborným albem „Days Of Open Hand“ (1990, hity „Tired Of Sleeping“, „Men In A War“, „Books Of Dreams“, dále ještě „Rusted Pipe“, „Fifty Fifty Chance“). Ale ona i v devadesátých letech měla pár pěkných písniček jako třeba ty na deskách „99,9 F°“ (1992, hity „In Liverpool“, „99,9 F°“,dále např. „When Heroes Go Down“, „Blood Makes Noise“) a „Nine Objects Of Desire“ (1996, např. „Caramel“, „No Cheap Thrill“, „Headshots“, „Stockings“, „My Favorite Plum“). Co dodat? Moje velká oblíbenkyně.

Tak nějak podobně jako Suzanne Vega zněla i písničkářka Edie Brickell z Texasu, jíž doprovázela dallaská skupina The New Bohemians (sdělení pro všechny fanoušky Bohemians, aby nepropadli bezdůvodnému nadšení – kapela se tak pojmenovala nikoli podle jejich teamu, ale dle toho, že se její členové považovali za bohémy). Od Edie a jejího souboru jsou známy její výborné desky z přelomu 80. a 90. let „Shooting Rubberbands At The Stars“ (1988, songy „What I Am“, „Circle“, „Little Miss S.“, „I Do“, „Air Of December“) a „Ghost Of A Dog“ (1990, písně „10.000 Angels“, „Mama Help Me“, „Forgiven“, „Stwisted“, „He Said“, „Me By The Sea“). V roce 1994 vyšlo její poslední elpí v nineties – „Picture Perfect Morning“ (hit „Good Times“, dále např. „Tomorrow Comes“, „Green“, „When The Lights Go Down“, „Olivia“). Na přelomu osmdesátek a devadesátek se prosazovala i další texaská zpěvačka a kytaristka a také aktivistka Michelle Shocked (vl. jm. Karen Michelle Johnston). U ní se jednalo o alba „Short Sharp Shocked“ (1988, hit Anchorage“, dále např. „If Love Was A Train“, „When I Grow Up“) a „Captain Swing“ (1989, např. „On The Greener Side“, „Cement Lament“, „Looks Like Mona Lisa“).

Zpěvačky, kytaristky a skladatelky Amy Ray a Emily Saliers vytvořily v půli osmdesátek duo s názvem Indigo Girls. A jelikož ho daly dohromady v Georgii, je jasné, že jeho folk-rock byl ovlivněn paisley undergroundem šitým dle modelu krajanů z R.E.M. (však s nimi duo také spolupracovalo). Dvojice byla velmi aktivní i na poli životního prostředí (spolupodílela se na zrodu organizace Honor The Earth), práv domorodých Američanů, bojovala za zrušení trestu smrti atd. atd. Z doporučených alb IG bych uvedl „Indigo Girls“ (1989, hit „Closer To Fine“, dále např. „Secure Yourself“, „History Of Us“, „Tried To Be True“, „Land Of Canaan“ plus „Kid Fears“ – s dopr. zpěvem Michaela Stipeho), „Nomads, Indians, Saints“ (1990, např. „Hammer And A Nail“, „Welcome Me“, „Watershed“, „1 2 3“, „Hand Me Downs“), „Rites Of Passage“ (1992, hitík „Galileo“, dále např. „Three Hits“, „Joking“, „Virginia Woolf“, „Chickenman“, „Jonas And Ezekial“) a „Swamp Ophelia“ (1994, hitík „Least Complicated“, dále např. „Power Of Two“, „Fugitive“, „The Wood Song“, „Touch Me Fall“, „Fare Thee Well“). No, možná ještě něco z „Shaming Of The Sun“ (1997, např. „Everything In Its Own Time“, „Shame On You“, „Shed Your Skin“, „Get Out The Map“, „Leeds“).

 

A nyní něco úplně jiného. Na vlně soft, dream, melancholy popu a folku plula americká „filmová“ zpěvačka Julee Cruise z Iowy, kterou takříkajíc udělali režisér a textař David Lynch a jeho dvorní skladatel Angelo Badalamenti. Ona sem až tak nepatří, své věci neskládala, pouze interpretovala to, co ji složili jiní. Zazpívala si na soundtracku k „Blue Velvet“ (1985, song „Mysteries Of Love“) v „Twin Peaks“ (hit „Falling“) a také první album „Floating Into The Night“ pro ní složil Badalamenti a otextoval Lynch (1989, jak jinak „Falling“ a„Mysteries Of Love“, dále třeba „Rockin´ Back Inside My Heart“, „Floating“, „Into The Night“). Skladatelskou výjimkou byl song „Summer Kisses, Winter Tears“ ze soundtracku k Wendersovu filmu „Until The End Of The World“ (1991). O další její desku se ovšem opět postaralo její kmenové duo – měla název „The Voice Of Love“ (1993, např. „Question In A World Of Blue“, „Movin´ In On You“, „She Would Die For Love“, „The Space For Love“, „This Is Our Night“). No řeknu vám - je to přesně to, co si představujete. Tedy tenký, sférický hlas plující nad pomalou, sférickou, melancholicky zasněnou hudbou. A to směrem k přístavu New age music. Celkově příjemné, ale zároveň poněkud znepokojivé. Občas blízké Popol Vuh, Enye či Dead Can Dance.

Chceš-li píseň severu znát, tiše jí naslouchat, když táhne bílý losos peřejí, tož je nutno odebrat se do Kanady.

Mohli bychom začít třeba s Jane Siberry (vl. jm. Jane Stewart) z Toronta, zpěvačkou, kytaristkou, klávesistkou a skladatelkou. Hudebně nadaná dívka se smutným působivým hlasem podobným Joni Mitchell, začala psát vlastní songy už v sedmnácti, mezi vzory měla Leonarda Cohena. Později se začala zajímat o alternativnější formy hudby, které přišly s novou vlnou nebo s minimalismem modelu Laurie Anderson. Z těchto podnětů vychází její druhé album „No Borders Here“ (1983/1974, např. „You Don´t Need“, „Mimi On The Beach“, „Symmetry /The Way Things Have To Be/“, „Dancing Class“). Podobně zní i následující „The Speckless Sky“ (1985, hit „One More Colour“, dále např. „Map Of The World /Part II/“, „Seven Steps To The Wall“, „The Empty City“). Další LP „The Walking“ již kráčí směrem do ambientu (1987/1988, např. „The White Tent The Raft“, „The Walking /And Constantly/“, „Red High Heels“, „The Lobby“), „Bound By The Beauty“ je zase folk-rockově přístupné (1989, např. The Life Is The Red Wagon“, „The Valley“, „La Jalouse“, „Something About Trains“, „Everything Reminds Me Of My Dog“). Janinou nejlepší deskou devadesátek je dle všeho subtilní album „When I Was Boy“ (1991/1992/1993, hit „Calling All Angels“ - duet s k.d. lang, dále např. „Sail Across The Water“, „Temple“, „Sail Across The River“, „Love Is Everything“, „The Gospel According To Darkness“). Z dalších písní lze uvést třeba „See The Child“, „The Squirrel Crossed The Road“, „Let´s Not Talk Now“. Krásný věci.

Lesbická kanadská písničkářka k.d. lang (vl. jm. Kathryn Dawn Lang)  vypadala sice jako kluk (však taky hrála dobře na kytaru), ale vládla nádherným procítěným ženským mezzosopránem. Jelikož zbožňovala zpěvačku Patsy Cline, založila na začátku eighties skupinu The Reclines, se kterou zpívala a hrála country rock. A začala s ní točit zatím nepříliš úspěšná elpí. Chytila se až v sedmaosmdesátém v duetu s Royem Orbisonem v songu „Crying“, což ji vedlo k rozhodnutí zkusit působit také sólo. Svoje folk-country-rockové písničky pak často doplňovala smyčci nebo pouze sólovými houslemi. Z alb bych asi připomněl country-jazz-bluesové, coverové „Shadowland“ (1988, předělávky, např. „Lock, Stock And Teardrops“, „Busy Being Blue“, „Black Coffee“, „Western Stars“), dále poslední s The Reclines, hudebně dosti podobné, ovšem většinou už s vlastními songy „Absolute Torch And Twang“ (1989/1990, např. „Trail Of Broken Hearts“, „Luck In My Eyes“, „Pulling Back The Reins“, plus cover „Three Days“, pův. od Willieho Nelsona), a její nejúspěšnější sólové, už čisté folkrockové „Ingénue“ (1991/1992, hit „Constant Craving“, dále např. „The Mind Of Love“, „Season Of Hollow Soul“, „Tears Of Love´s Recall“, „So It Shall Be“, „Save Me“), které v USA bralo dvě platiny. Později poněkud (ale jen lehce) zbigbítovala, což je slyšet na elpí „All You Can Eat“ (1995, hit „If I Were You“, dále např. „You´re OK“, „Sexuality“, „Acquiesce“, „Infinite And Unforseen“).

Výtečná byla i zpěvačka a multiinstrumentalistka Loreena McKennitt, sice irského původu, pocházející ale z kanadské Manitoby. Začínala jako divadelní herečka a také komponovala scénickou hudbu pro různá představení. Scéna pop music ji zná od poloviny 80. let, kdy začala vydávat svá alba. Na nich se zpočátku střetával sféricky jemný, oduševnělý folk s vlivy keltské a staroirské hudby, což je třeba slyšet na LP „Parallel Dreams“ (1989, např. „Samain Night“, „Huron ´Beltane´ Fire Dance“, „Standing Stones“, „Ancient Pines“). Později se k těmto irským vlivům přidala i inspirace etnickou hudbou např. z Balkánu, Středního východu či Indie, a to vše bylo zpíváno nádherným Loreeniným spirituálním hlasem. Čehož důkazem jsou desky „The Visit“ (1991, songy „All Souls Night“, The Lady Of Shalott“, „The Old Ways“, „Between The Shadows“ dále např. trad. „Bonny Portmore“ ) a vynikající „The Mask And Mirror“ (1994, např. „The Mystic Dream“, „The Dark Night Of The Soul“, „Marrakesh Night Market“, „The Bonny Swans“, „Full Circle“). Doporučuji též song „Seeds Of Love“ ze Zimní zahrady (1995, mini-LP) a album „The Book Of Secrets“ (1997, hit „The Mummer´s Dance“ dále např. „Prologue“ „Marco Polo“, „Skelling“, „Night Ride Across The Caucasus“). Chváleno je též žívé dvojalbum „Live In Paris And Toronto“ (1998/1999). A zase - jestli máte rádi třeba Dead Can Dance, Enyu nebo Kate Bush, je to přesně muzika pro vás. Zabouchnete se do ní.

Možná nejúspešnější z ženských písničkářek přelomu 80. a 90 let byla Kanaďanka Sarah McLachlan, přestože se se svým folk rockem začala prosazovat až na začátku nineties. Hlasově se občas podobala irské zpěvačce Sinnead O´Connor a měla v sobě také něco z písničkářského talentu Carole King. Navíc v její hudbě lze najít styčné momenty s tvorbou pozdější kanadské superhvězdy - no prostě, Sarah byla asi nejspíše jednou z inspirací pro dlouhovlasou kometu Alanis Morissette. McLachlanové debut „Touch“ s titulní písní „Touch“, prodchnutou andělskými chóry, kritiky nechal v klidu (1988, dále např. „Trust“, „Out Of Shadows“, „Sad Clown“, „Vox“). Výrazněji se do podvědomí posluchačů písničkářka zapsala s krásným LP „Solace“ (1991, „Drawn To The Rhythm“, „Into The Fire“, „Shelter“, „Lost“, „The Path Of Thorns“). Následovaly skvělé desky „Fumbling Toward Ecstasy“ (1993, hity „Possession“, „Good Enough“, „Hold On“, dále např. „Wait“, „Ice“, „Fumbling Towards Ecstasy“) a nejvíce úspěšná „Surfacing“ (1997, hity „Building A Mystery“, „Adia“, „Sweet Surrender“, „Angel“, dále např. „I Love You“,). Je to až k nevíře, ale Sarah těch desek prodávala strašný kvanta a tady jí skoro nikdo nezná. Inu jiný kraj, jiný mrav. Poznámka: Zpěvačka na konci 90.let spolupracovala s Billem Leebem (Front Line Assembly) na meditativním projektu Delerium.

A z Kanady přes Atlantik.

Kdybychom opět na skok přelétli do Velké Británie – určitě bychom v té době narazili na levicového písničkáře Billy Bragga, známého tím, že vystupoval občas sám a doprovázel se na elektrickou kytaru (šak se mu taky občas říkalo „one-man Clash“). Občas ovšem z jeho alb zněl normální kytarový bigboš podobný třeba R.E.M.. Uveďme třeba jeho albový debut „Life Is A Riot With Spy Vs. Spy“ (1983, např. „A New England“, „The Milkman Of Human Kindess“, „Man In The Iron Mask“), EP „Between The Wars“ (1985, např. Between The Wars“, „It Says Here“), SP „Days Like These“ (1985), dále LP „Talking With The Taxman About Poetry“ (1986, např. „Greetings To The New Brunette“, „The Warmest Room“, „Ideology“, „Levi Stubbs´ Tears“, „The Marriage“), SP „She´s Leaving Home“ (1988, cover, pův. The Beatles), desku „Workers´ Playtime“ (1988, např. „She´s Got A New Spell“, „Must Paint You A Picture“, „Waiting For The Great Leap Forwards“) či album „Don´t Try This At Home“ (1991, mj. „Accident Waiting To Happen“, „Sexuality“, „God´s Footballer“, „North Sea Bubble“). V roce 1998 natočil Bragg společně s  americkou kapelou Wilco dobrou, poetickou a anti-kapitalistickou (jak jinak) desku s názvem „Mermaid Avenue“ (např. „Way Over Yonder In The Minor Key“, „At My Window Sad And Lonely“ „California Stars“, „She Came Along To Me“, „One By One“ a „Birds And Ships“ se zpěvem Natálie Merchant z 10.000 Manicas).

Bývalý „synth-elektro-man““ Fad Gadget se v polovině 80.let zbavil svého pseudonymu a pokračoval už pod svým jménem Frank Tovey. Zpočátku ještě navazoval na „gadgetovský“ elektro-sound, což je částečně slyšet na albu „Snakes And Ladders“ (1985, např.  „Luxury“, „The Cutting Edge“, „Snakes And Ladders“, „Small World“) ovšem na přelomu dekád se se souborem The Pyros věnoval víceméně „reedovsko-popovskému“ kytarovému bigbítu s prvky irského folklóru. Na konci 80.let měl hitíky ve skladbách „Sixteen Tons“ a „Sam Hall“ oba z alba „Tyranny & Hired Hand“(1989). To nejlepší je ke slyšení např. na deskách „Grand Union“ (1991, hit „The Liberty Tree“, dále např. „Bethnal Green Tube Disaster“, „Cities Of The Plain“, „The Great Attractor“, „When The Victim Takes The Tyrant´s Place“) a „Worried Men In Second Hand Suits“ (1992, např. „All That Is Mine“, „Worried Man“, „You Won´t Get That From Me“, „Just Like Other Man“).

Manchesterský zpěvák, kytarista a klávesista David Gray, co se hlasově nacházel někde mezi mladými Vanem Morrisonem a Rodem Stewartem, měl za vzor Dylana, a občas to bylo na stylu písní, co psal, docela znát. On vydával desky už od první poloviny nineties a fakt stály za to – jako třeba debut „A Century Ends“ (1993, např. „Wisdom“, „Shine“, „A Century Ends“, „Gathering Dust“), dvojka „Flesh“ (1994, např. „Coming Down“, „New Horizons“, „Falling Free“, „Made Up My Mind““), včetně trojky „Sell, Sell, Sell“(1996, např. „Late Night Radio“, „What Am I Doing Wrong?“, „Everytime“). Ale celosvětově se prosadil až výbornou deskou „White Ladder“ (1998, např. „Babylon“, „Please Forgive Me“, „This Year´s Love“, „Sail Away“, „Silver Lining“ plus cover „Say Hello Wave Goodbye“, pův. od Soft Cell). Budiž mu to přáno. „Bílým žebříkem“ jsme časově dolétli téměř až k milleniu, pojdměž tedy do anglického Southportu. Tam nalezneme folk-blues-rockovou skupinu Gomez, což je vzhledem k brit-popové módě té doby docela překvápko. Vedli ji zpěváci a kytaristé Ian Ball a Ben Ottewell. Zkuste desky „Bring It On“ (1997/1998, např. „78 Stone Woble“, „Get Miles“, „Tijuana Lady“, „Here Comes The Breeze“, „Rie´s Wagon“, „Get Myself Arrested“) a „Liquid Skin“ (1998/1999, např. „Bring It On“, „Rhythm & Blues Alibi“, „California“, „We Haven´t Turned Around“).

Britské ženské osazenstvo žánru bych zahájil pop-rockovou písničkářkou Kirsty MacColl, kytaristkou a zpěvačkou příjemného, subtilního hlasu. Ta se uvedla prvním singlem „They Don´t Know“ už v roce 1979, vcelku slabý albový debut natočila o dva roky později s názvem „Desperate Characters“ (1981, songy „There´s A Guy Works Down The Chip Shop Swears He´s Elvis“, „See That Girl“, „Hard To Believe“). Poté se ale ze scény jakoby vytratila, a nepomohly jí ani singly „Terry“ a „New England“ (cover od Billy Bragga), byť ten druhý se dostal do hitparád docela daleko.  Znovuobjevena byla až ve druhé polovině osmdesátých let v duetu se Shane MacGowanem a Pogues v písni „Fairytale Of New York“. Comebackem se pro ní stala vcelku slušná alba „Kite“ (1989, např. „Free World“, „Innocence“, „Mother´s Ruin“, plus cover „Days“, pův. od Kinks), „Electric Landlady“ (1991, např. „Walking Down Madison“, „All I Ever Wanted“, „Lying Down“, „The One And Only“, „The Hardest Word“) a „Titanic Days“ (1993, např. „Soho Square“, „You Know It´s You“, „Angel“, „Titanic Days“, „Can´t Stop Killing You“). V roce 1999 inspirována Kubou a Brazílii natočila svoje „latino“ album „Tropical Brainstorm“, které vyšlo v době millenia (např. „Autumngirlsloup“, „Mambo De La Luna“, „In These Shoes?“, „Treachery“, „Celestine“). Bohužel právě v tomto roce Kristy MacColl tragicky zahynula na moři u mexického pobřeží, když do ní najel motorový člun.

Blondýna z Londýna Judie Tzuke se šoubyznysem stále tak nějak těžce prodírala a s tím svým tenkým „haslamovským“ hláskem, znějícím nad soul-pop-rockem, občas blízkým AOR, moc úspěchů nezískala. Z 80. let je možné připomenout desky „I Am The Phoenix“ (1981, např. „I Never Know Where My Heart Is“, „City Of Swimming Pols“, „Come Hell Or Waters High“), „Shoot The Moon“ (1982, hitík „Don´t Let Me Sleep“, dále např. „Heaven Can Wait“, „Love Me On The Border“, „I´m Not A Loser“) a „The Cat Is Out“ (1985, např. „I´ll Be The One“, „This Side Of Heaven“, „Falling“). Mhmm…

Z dalších dívek nesmíme zapomenout ani na Angličanku s malajsko-fidžijskými kořeny narozenou v Německu Tanitu Tikaram s jejím jemným folkem a průniky do popu a jazzu. Poklidným stylem zpěvu a hlubokým hlasem byla jakousi ženskou obdobou Chrise Rea. Vyšlo jí to s alby jako např. „Ancient Heart“ (1988, hity „Twist In My Sobriety“, „Good Tradition“, dále ještě „World Outside Your Window“, „Cathedral Song“, „Preyed Upon“, „For All These Years“) a slabším „Sweet Keeper“ (1990, např. „We Almost Got It Together“, „Little Sister Leaving Town“, „Thursday´s Child“, „Consider The Rain“). Pak měla hitík „Only The Ones We Love“ a ucházející je i album „Lovers In The City“ (1995, např. „I Might Be Crying“, „Lovers In The City“, „Wonderful Shadow“, „Yodelling Song“). V roce 1998 natočila velmi pestrou a dle mého svoji nejlepší desku „Capuccino Songs“ (např. „Stop Listening“,, dále „Amore Si“, „Back In Your Arms“, „Light Up The World“  plus cover „I Don´t Wanna Lose At Love“, pův. od Värttinä).

Z anglických písničkářek s východními kořeny bych snad mohl jmenovat ještě zpěvačku, pianistku a skladatelku Beverley Craven, narozenou anglickým rodičům na Ceylonu. Hudebně se jednalo se o takový lehčí pop rock s klavírem a občas se smyčci – většinou pomalé songy z devadesáti procent se tématicky týkající lásky a vztahů, přičemž obé často zůstává nenaplněno. Úspěšné bylo zejména debutové elpíčko „Beverley Craven“ (1989/1990, hit „Promise Me“, dále např. „Holding On“, „Woman To Woman“, „Memories“, „I Listen To The Rain“), slušně znělo ještě druhé album „Love Scenes“ (1992/1993, např. „Love Scenes“, „Mollie´s Song“, „Hope“, „Lost Without You“ plus cover „The Winner Takes It All“, pův. od sk. ABBA), jenže pak nám drahá Beverley tak nějak vyšuměla… Tedy ona nevyšuměla, jen se věnovala šťastnému rodinnému životu. Když pak děti povyrostly, vrátila se ke koncertování a natáčení: ve tom druhém případě se jednalo o průměrnou desku „Mixed Emotions“ (1998/1999, např. „I Miss You“, „We Found A Place“, „Say You´re Sorry“, „Afraid Of Letting Go“). 

Ve druhé půli dekády se jednorázově prosadila zpěvačka a skladatelka Billie Myers ze Střední Anglie se svým soulovým pop-folk-rockem. Tak nádherně vykouřenej hlas a body pouze za jedno elpí! Jmenovalo se „Growing, Pains“ a obsahovalo hitík „Kiss The Rain“ (1997, dále např. „Tell Me“, „A Few Words Too Many“, „Please Don´t Shout“, „You Send Me Flying“, „Mother, Daughter, Sister, Lover“). Na kořeny anglického folku navazovala písničkářka Kate Rusby z Yorkshire. Prezentovala se přesně tím, co si pod pojmem „anglický folk“ představujeme – tož tu zní kytary, basa, housle, flétny, akordeon a občas dudy.  Do konce 90.let Kate natočila alba „Hourglass“ (1997, např. „Old Man Time“ plus tradicionály „Annan Waters“, „A Rose In April“, „As I Roved Out“) a „Sleepless“ (1999, např. „I Wonder What Is Keeping My True Love This Night“, „Cowsong“, „Sho Heen“, „The Sleepless Sailor“  plus trad. „The Unquiet Grave“). Výborná byla také písničkářka Beth Orton z Norwiche se svým znělým, melancholickým hlasem. Snažila se občas propojovat klasický folkový model (zpěv + akustická kytara), rock a elektroniku, občas zazněly i smyčce. Za poslech stojí už debut „Trailer Park“ (1996, např. „She Cries Your Name“, „Someone´s Daughter“, „Don´t Need A Reason“, „I Wish I Never Saw The Sunshine“, „Touch Me With Your Love“), hrstmi hvězdiček bylo posypáno album „Central Reservation“ (1999, hit „Stolen Car“, dále např. „Stars All Seem To Weep“, „Pass In Time“, „Central Reservation“, „Blood Red River“, „Feel To Believe“, „Couldn´t Cause Me Harm“). A právem.

Na skok do Skotska a jiných neanglických oblastí. Lloyd Cole & The Commotions, vedení písničkářem Lloydem Colem (voc, g, ks), se snažili znít jako jakási fúze Byrds a postpunku. Cole byl navíc ovlivněn Lou Reedem a Timem Buckleyem a psal texty blízké beatnické poetice. Je možno poslechnout si na albech „Rattlesnakes“ (1984, songy „Perfect Skin“, „Forest Fine“, „Rattlesnakes“, „Patience“, „Charlotte Street“), „Easy Pieces“ (1985, např. „Lost Weekend“, „Brand New Friend“, „Cut Me Down“) a „Mainstream“ (1987, např. „Jennifer She Said“, „From The Hip“, „My Bag“). Lloyd Cole poté na přelomu 80. a 90. let začal vystupovat a vydávat pod svým jménem – z té doby pocházejí hudebně příjemná alba jako třeba „Lloyd Cole“ (1990, písně „Downtown“, „No Blue Skies“ „A Long Way Down“), „Don´t Get Weird On Me Babe“ (1991, např. „Tell Your Sister“, „She´s A Girl And I´m A Man“, „Butterfly“) či „Love Story“ (1995, songy „Like Lovers Do“, „Sentimental Fool“, „Trigger Happy“, „Traffic“).

Skotský písničkář Edwyn Collins vystupoval už od konce 70. let,(průměrná parta Orange Juice), přičemž sólově začal hrát ve druhé půli osmdesátek, které zakončil dobrým, ale nepříliš úspěšným elpí „Hope And Despair“ (1988/1989, mj. „Coffee Table Song“, „The Wheels Of Love“, „Ghost Of A Chance“, „50 Shades Of Blue“, „Testing Time“). Prosadil se až s folk-rockovou deskou „Georgeous George“ (1993/1994, hit „A Girl Like You“, dále „Georgeous George“, „The Campaign For Real Rock“, „I´ve Got It Bad“, „Out Of This World“). Vcelku povedená záležitost, i když toho Bowieho ze sebe už asi nesmyje. Později se představil průměrným albem „I´m Not Following You“ na kterém předvádí dokonalý stylový mišmaš (1997, např. „Downer“, „Keep On Burning“, „The Magic Piper /Of Love/“, „No One Waved Goodbye“, „Adidas World“). 

Bývalá členka Fairground Attraction, skotská folkařka Eddi Reader (voc, ac g, p, ukulele) si postavila svoji kapelu, ve které postupně působili skladatelé Mark E. Nevin (g), Teddy Borowiecki (ks, g, acc) nebo Boo Hewerdine ac g, voc). Ona sama pak vešla ve známost tím, že utopená ve smyčcích zazpívala písničku „Nobody Lives Without Live“ na soundtrack k filmu „Batman Forever“ (1994). Nicméně měla hlas hebký jak mech a klidně se mohla stát nástupkyní své krajanky Maggie Reilly. Jestli nevěříte, pusťte si třeba desky „Eddi Reader“ (1994, např. „The Right Place“, „Joke /I´m Laughing/“, „Patience Of Angels“, „Red Face Big Sky“, „Siren“), „Candyfloss And Medicine“ (1996, písně „Glasgow Star“, „Candyfloss“, „Lazy Heart“, „Semi Precious“ plus cover „Town Without Pity“ od Gene Pitneyho) nebo „Angels & Electricity“(1998, např. „Prayer Wheel“, „Bell, Book And Candle“, „Psychic Reader“, „Kiteflyer´s Hill“, „Postcard“). Tak vidíte.

A do čtvrtice od řeky Clyde – o odlehčený indie folk-pop-rock s převážně humornými texty se snažili Belle & Sebastian z Glasgowa. Vedl je Stuart Mudroch (voc, g) a z jejich hudby bylo cítit ovlivnění od Smiths, eventuelně umělci ze sixties jako např. Love či Nick Drake. Zkuste alba „Tigermilk“ (1996, např. „The State I´m In“, „You´re Just A Baby“, „She´s Losing It“, „We Rule The School“), „If You´re Feeling Sinister“ (1996, např. „Seeing Other People“, „Like Dylan In The Movies“, „If You´re Feeling Sinister“, „The Stars Of Track And Field“, „The Fox In The Snow“), a „The Boy With The Arab Strap“ (1998, např. „The Boy With The Arab Strap“, „Is It Wicked Not To Care“, „Seymor Stein“, „Chickfactor“). Velký skotský objev druhé poloviny devadesátek.

Když se vrátíme o krátký úsek časem zpět a sjedeme o kousek jihozápadněji, dostaneme se do Walesu.

Ex-člen Waterboys, velšský zpěvák, kytarista a skladatel Karl Wallinger dal po odchodu ze Scottovy skupiny dohromady kapelu World Party. Produkovala jakýsi odlehčený kytarový bigbít s vlivy Beatles, Stounů, Dylana a Neil Younga. V roce 1987 měla hit „Ship Of Fools“ z alb bych jmenoval „Goodbye Jumbo“ (1990, hit „Way Down Now“, dále např. „Put It Message In The Box“, „And I Fell Back Alone“, „Is It Too Late?“, „Thank You World“), „Bang (1993, hit „Is It Like Today?“, dále např. „Give It All Away“, „All I Gave“, „Hollywood“) a „Egyptology“ (1997, hit „She´s The One“, dále např. „Curse Of The Mummy´s Tomb“, „Beautiful Dream“, „Hercules“, „Love Is Best“). Sympatická záležitost.

Jako první položku interpretů ze zeleného ostrova bych asi připomněl dublinské lo-fi rock-folk alternativce The Frames zpěváka a kytaristy Glena Hansarda. Oni zněli dosti eklekticky – uměli za to sestsakramentsky vzít, ale dokázali (hlavně Glen) napsat i vcelku srdcervoucí baladu. Akustika se prostě střídala s řezavou elektrikou, v níž si prorážel cestu úpěnlivý Hansardův vokál. Někdy to s tou úpěnlivostí ale přeháněl, takže byl občas pěkně k nesnesení. Nicméně zkuste desky „Fitzcarraldo“ (1996, např. „Revelate“, „Monument“, „Angel At My Table“, „Fitzcarraldo“, „Denounced“, „Giving It All Away“) či „Dance The Devil“ (1999, songy „Pavement Tune“, „Perfect Opening Line“, „The Stars Are Underground“, „Hollocaine“, „Rent Day Blues“). 

Nu, a, irský folk-rocker Luka Bloom (vl. jm. Kevin Barry Moore) vydával desky pod svým rodným jménem už od konce sedmdesátých let, přičemž se různě pohyboval po Evropě. V roce 1987 odjel do USA, žil v New Yorku a přijal výše zmíněný pseudonym. Na konci osmdesátek nahrál dvě opravdu pěkná elpí „Luka Bloom“ (1987/1988), např. „Gone To Pablo“, „Riding Waves“, „The Way You Talk To Me“, Second Skin“, „Delirious“, „Te Adoro“) a „Riverside“ (1990, např. „The Man Is Alive“, „Dreams In America“, „This Is For Life“, „The One“, „You Couldn´t Have Come At A Better Time“, „Hudson Lady“), některými písněmi částečně se překrývající. Následovalo další výborné album „The Acoustic Motorbike“ (1991, např. „Exploring The Blue“, „This Is Your Country“, „You“, „Mary Watches Everything“, „I Believe In You“, „Bones“). Bohužel, tyto kvalitní desky se moc nechytaly, Bloom bodoval až později. A to zejména s albem „Turf“ (1994) a písněmi Sanctuary“, „Cold Comfort“, „Right Here, Right Now“, „Diamond Mountain“, „Holding Back The River“, „True Blue“ včetně tradicionálu „Black Is The Colour“. Čtyři roky na to vyšlo ještě elpí „Salty Heaven“ (1998, např. „Forgiveness“, „Don´t Be So Hard On Yourself“, „Blackberry Time“, „Rainbow Warrior“, „The Hungry Ghost“, „Clara“). Zkušený znělý vokál (ve vypjatějších polohách trochu rozechvělý), výborná rytmická hra na akustickou kytaru s jemně nahaleným zvukem, sofistikované texty, co víc si lze přát??

Z Irska vždy bylo blízko k nám (keltské kořeny, muzika, chlast), nenechme se tedy pobízet.

Pokud bychom krátce zabrousili do Československa, nalezli bychom tu výbornou experimentální folk-rockovou skupinu Jablkoň, která propojovala vlivy folku, jazzu, rocku, avantgardní hudby a ethna. Zásadní je v tomto směru debut s vševysvětlujícím názvem „Devátá vlna“ (1988, např. „Baba Aga“, „Smuteční tanec“, „Machalaj“, „Kolotoč“, „Pullitr“, „Chmury“). I brilantní kytarista Vladimír Merta mohl po letech konečně vydat album – a nakonec došlo rovnou na dvě: „Vladimír Merta 1“ (1989, např. „Madona Decibella“, „Bohyně zítra“, „Kocovina“, „Konec experimentu“) a „Vladimír Merta 2“ (1989, např. „Praha magická“, Kecy“, „Každý večer“, „Nebuď nikdy sám“). Jeho nejlepší song té doby, „Vzdálené výstřely“ (1989), se objevil pouze na bootlegových nahrávkách z koncertů. Později, v 90. letech vyšlo několik alb s jeho staršími songy, které ve své době nesměly vyjít.

A nyní něco hudebně starodávného, propojeného s novým soundem. Byť s určitou poznámkou, že několik níže uvedených umělců by mělo patřit i do škatulky world music.

Bretaňský mág keltské harfy Alan Stivell o sobě během eighties relativně nedával moc vědět – oproti předchozí dekádě, kdy mu vyšlo třináct desek, v této pouze čtyři. Rozjel se až v devadesátých letech. Z tohoto období jsou známa alba „The Mist Of Avalon“ (1991, např. „La Dame Du Lac“, „Morgan“, „Olwen“, „An Advod“, „Gaelic Tribes Gathering“) a kritikou vlažně přijaté „Brian Boru“ (1995, např. „Brian Boru“, „Mairi´s Wedding“, „Lands Of My Fathers“, „Ye Banks And Braes“). Někam sem by asi také patřila překvapivě Američanka Talitha MacKenzie, která se zaměřovala na starou galskou a skotskou hudbu a obé oblékala do kabátu moderního popu a rocku. Známa jsou alba „Solas“ (1993, např. „Hoireann O“, „S´Muladach Mi´s Mi Air M´Aineoil“, „Seinn O“, „Chi Mi Na Morbheanna“) a „Spiorad“ (1996, songy „3 Things“, „Hopa“, „Spiorad“). A třeba při takovém songu „Fraoch A Ronaigh“ z jednadevadesátého vám bude běhat mráz po zádech - pochází z období MacKenziové seskupení Mouth Music a jediného alba „Mouth Music“ (1990, dále např. „Mile Marbh-Phaig Air A´ Ghaol“, „Martin Martin“, „Chi Mi Na Morbheanna“).

Lze sem zařadit i skotské seskupení Runrig, vzniklé už někdy v půli 70.let které propojovalo keltskou muziku s folk-rockem (celtic rock). V kapele byli nejdůležitějšími figurami zpěvák naléhavého hlasu Donnie Munro, skladatelské duo Roderick „Rory“ Macdonald (bg, voc) a Malcolm „Calum“ Macdonald (perc, voc) a kytarista Malcolm Jones. První dekáda existence se nesla tak trochu ve skrytu, byť třeba singl „Loch Lomond“ (1979) nebo některé věci z LP „Heartland“ (1985, např. „Skye“, „Dance Called America“, „Lifeline“, „Tuireadh Iain Ruaidh“) zní velmi slušně. Runrig prostě vešel v širší známost až na přelomu 80. a 90.let, kdy se prezentoval alby  „The Cutter And The Clan“ (1987, např. „An Ubhal as Áirde“, „Pride Of The Summer“, „Alba“, „The Cutter“, „Worker For The Wind“), Searchlight“ (1989, např. „News From Heaven“, „Every River“, „Éirinn“, „Siol Ghoraidh“, „That Final Mile“, „Precioius Years“), „The Big Wheel“ (1991, např. „Headlights“, „This Beautiful Pain“, „I´ll Keep Coming Home“, „Flower Of The West“, „Hearthammer“, „Abhainn An T-Sluaigh“, „Always The Winner“) a „Amazing Things“ (1993, např. „Wonderful“, „Ard“, „On The Edge“, „The Greatest Flame“, „Canada“, plus trad. „Póg Aon Oidhche Earraich“). Z dalších desek bych uvedl songy jako třeba „The Dancing Floor“, „Thairis air a´Ghleann“ nebo „Maymorning“ či „Dá Mhile Bliadhna“. Existuje i videozáznam koncertu z roku 1991, nazvaný „Wheel In Motion“ (1992).

Poněkud širším, byť vcelku logickým obloukem dostáváme se opět zpátky na půdu zeleného ostrova.    

Irští Clannad působili během osmdesátek v sestavě Noel Ó Dúgáin (Duggan) – lg, ac g, Pádraig Ó Dúgáin (Duggan) – ac g, mand, Máire Ní Bhraonáin (Brennan) – voc, arp, Ciarán Ó Braonáin (Brennan) – voc, bass, ks, Pól Ó Braonáin (Brennan) – fl, voc, Eithne Ní Bhraonáin (Brennan) - voc, ks. Začínali už v hloubi 70. let a své songy, které stylově propojovaly folk rock s keltskou muzikou, zpívali většinou v gaelštině. Výrazněji na sebe upozornili až v první polovině eighties – ale spíše kvalitou než nějakou komerční bombou. Mluvím o albu Fuaim“ (1982, např. „Mhórag´s Na Horo Gheallaidh“, „An tÚll“, „The Green Fields Of Gaothdobhair“ „Lish Young Buy-A-Broom“, „Strayed Away“). Pak ale vyšla průlomová deska „Magical Ring“ (1983, songy jako např. „Seachran Chairn tSiail“, „Theme From Harry´s Game“, „Ta ´Me Mo Shui“, „Newgrange“, „Thios Fa´n Chosta“), která oslovovala široké publikum. Existuje historka, že když Bono z U2 při jízdě autem slyšel z rádia ony božské, nadpozemské vokály, strhl vůz ke krajnici, neboť nabyl dojmu, že nastal soudný den. Na tomto albu se kromě tradicionálů objevily i první autorské písně – psali je Pól a Ciarán Brennanové a do budoucna tomu až na výjimky nebylo jinak. Poté Clannad natočili muziku k TV-seriálu o Robinu Hoodovi, což zúročili albem „Legend“ (1984, např. „Now Is Here“, „Ancient Forest“, „Together We“).

Od poloviny dekády přijímali do svého soundu stále více rockových prvků; to je slyšet na LP „Macalla“ (1985, např. „The Wild Cry“, „In A Lifetime“ – duet s výše zmíněným Bonem, dále „Almost Seems“, „Indoor“, „Journey´s End“) a zejména na tvrdě rockovém albu „Sirius“ (1987, např. „Something To Believe In“, „In Search Of Your Heart“, „Second Nature“, „Skellig“, „Sirius“). Na konci osmé dekády Clannad natáčeli různé soundtracky, většinou impresionistického a ambientního charakteru, čímž se definitivně dostali k hudbě new age, což odstartovaly singly „The Hunter“ (z kompilace „Past Pressent“) a „Hourglass“ (obé 1989). To celé se pak promítlo i do řadovek z nineties, kterými byly LP „Anam“ (1990, např. „Ri Na Cruinne“, „Anam“, „In Fortune´s Hand“, „The Poison Glen“) „Banba“ (1993, hit „I Will Find You“, dále např. „Na Laethe Bhi“, „Mystery Game“, „Sun Set Dreams“, „Caide Sin Don Té Sin?“), „Lore“ (1996, např. „Seanchas“, „Croi Croga“, „A Bridge /That Crimes Us Over/“, „Alasdair MacColla“, „Tráthnóna Beag Aréir“, „Dealramh Go Deo“) a „Landmarks“ (1997, např. „An Gleann“, „A Mhuirnín Ó“, „Of This Land“, „The Bridge Of Tears“).

Ale nyní se vraťme znovu na konec 80.let, kdy se na sólovou dráhu pustila zpěvačka Clannad, jinak též klávesistka a skladatelka Eithne Ní Bhraonáin.

Tu samozřejmě známe pod uměleckým jménem Enya. Mohu říci, že v oněch pustých časech, kdy se muzika dala poslouchat jen s utišujícími prášky nebo v horším případě s revolverem po ruce, tato hlasová pop-čarodějka se svými rock-impresionistickými syntezátorovými plochami a pseudoetnickými podklady zapůsobila jako zjevení. Jako by reflektovala podobné snahy 4AD-áckých exponentů Dead Can Dance a Cocteau Twins - tedy něco, co by šlo označit oním vargovským „hudba sfér“. Už její průměrný debut „Enya“ (1987, např. „Aldebaran“, „I Want Tomorrow“, „The Celts“, „To Go Beyond“, „Triad: St. Patrick / Cú Chulainn / Oisin“), což byl vlastně soundtrack k dokumentu „The Celts“, získal v USA platinu.

Ovšem mnohokrát více se prodalo její zásadní deský „Watermark“, v čele s hitem „Orinoco Flow /Sail Away/“ (1988, dále např. „Evening Falls“, „Storms In Africa /Part ll/“, „Exile“, „Watermark“, „Na Laetha Geal M´oige“). Publicisté LP označili za jeden z vrcholů hudby new age, později s podobným modelem přišla například britská skupina Adiemus. Ale zpět k Enye - úspěšná byla samozřejmě i další alba jako „Shepherd Moons“ (1991, hit „Caribbean Blue“, dále např. „How Can I Keep From Singing“, „Book Of Days“, „Shepherd Moons“, „Smaointe“) a „The Memory Of Trees“ (1995, hit „Anywhere Is“, dále „On My Way Home“, „China Roses“, „Athair Ar Nearmh“, „Pax Deorum“, „Hop Has A Place“) nebo těsně před milleniem natočená „A Day Without Rain“ (hit „Only Time“, dále např. „Wild Child“, „A Day Without Rain“, „Tempus Vernum“, „Deora Ar Mo Chroi“, „Fallen Embers“). Jó, kouzlení, to by Enye šlo. Gandalf by z ní měl radost.

Kromě Enyi vyšla z lůna souboru Clannad také její starší ségra, zpěvačka a harfenistka Máíre „Moya“ Brennan. Ta sice nedosáhla věhlasu výše zmíněné divy, přesto některá její alba je třeba zmínit. Jako třeba „Máire“ (1992, např. „Against The Wind“, „Cé Leis“, „Jealous Heart“, „Voices Of The Land“), „Misty Eyed Adventures“ (1994, např. cover „Big Yellow Taxi“, pův. od Joni Mitchell, dále „An Fharraige“, „Days Of The Dancing“, „The Mighty One“, „Misty Eyed Adventures“, „Dream On“) či „Perfect Time“ (1998, např. „Big Rock“, „Heal This Land“, „The Light On The Hill“, „Perfect Time“) nebo „Whisper To The Wild Water“ (1999, např. „Follow The World“, „To The Water“, „Whisper To The Wild Water“). Božsky sférické, uklidňující, meditativní, i když pravda někdy téměř uspávací. 

Poněkud tradičněji si počínal irský zpěvák Iarla Ó Lionáird, jinak člen world music seskupení Afro Celt System. Ve spolupráci s kanadským producentem Michaelem Brookem (dělal s Enem, Lanoisem nebo Nusratem Fatehem Ali Khanem) natočil výborné album „The Seven Steps To Mercy (1997, např. „The Humming Of The Bees“, „River“, „The Dark Slender Boy“, „Lament At Calgary“, „Calling Home The Calves“). V roce 1999 stál Iarla za soundtrackem „I Could Read The Sky“ ke stejnojmennému filmu – kromě něj si tu zazpívali třeba Liam Ó Maonlaí z Hothhouse Flowers, Noel Hill nebo Sinéad O´Connor (např. „Roísín Dubh“, „Singing Bird“, „I´m Stretched On Your Grave“, „Iron And Gold“). Irskou tradiční hudbu a hudbu new age s prvky klasiky míchalo mezinárodní duo Secret Garden, které tvořili Irka Fionnuala Sherry (vln, voc) a Nor Rolf Løvland (ks, p) plus doprovodní hudebníci. Poprvé o sobě dalo vědět deskou „Songs From A Secret Garden“ (1995/1996, např. „Nocturne“, „Adagio“, „Pastorale“, „Sigma“, „Atlantia“, „The Rap“, „Song From A Secret Garden“), více „irská“ byla dvojka „White Stones“ (1997, např. „Moving“, „Steps“, „Windancer“, „Escape“, „Sanctuary“). Trojka „Dawn Of A Century“už opakovala osvědčené postupy (1999, např. „Dawn Of A New Century“, „Children Of The River“, „Sona“, „Elan“, „Evensong“). Hladivé, ale často zaměnitelné skladby. Občas jako Adiemus, občas k usínání.

No, a nesmíme také zapomenout na irské folkové klasiky The Chieftains, působící pod vedením dudáka a flétnisty Paddy Moloneye. V polovině 80.let vzbudili velký ohlas, když jako jedni z mála Západních umělců vystupovali v Číně (zahráli si i na Velké čínské zdi a v televizi je vidělo 700 miliónů čínských obyvatel), a z té doby pochází album „The Chieftains In China“ (1985). O rok později nahráli elpíčko bretoňských tradicionálů s názvem „Celtic Wedding“ (1987, např. „Breton Carol“ /se zpěvem Nolwenn Monjarret/, „Dans Mod Koh A Vaod“, „Jabadaw“) V roce 1988 si zahráli společně s Vanem Morrisonem na desce „Irish Heartbeat“ (1988, písně - tradicionály „Star Of The County Down“, „Irish Heartbeat“, „Carrickfergus“, „She Moved Through The Fair“, „Marie´s Wedding“). Další rok – „náčelníci“ ty alba sekali třeba dvakrát ročně – vyšla platňa „A Chieftains Celebration“ (1989, např. „Millenium Celtic Suite“, „Boffyflow And Spike“, „Galicia“, „O´Mahoney´s Frolic“, „Coolin Medley“, „Wexford Carol“ /zpěv Nanci Griffith/). Jak věhlas souboru stoupal, občas si jeho členové pozvali i slavné umělce z Ameriky nebo z Británie, by jim v některých sonzích nyvě zapěli. To byla taková ty alba jako „The Bells Of Dublin“ (1991, např. „Past Three“ s The Renaissance Singers, „Rebel Jesus“ s Jacksonem Browne, „O Holy Night“ s Rickie Lee Jones) nebo lepší  „The Long Black Veil“ (1995, např. „Mo Ghile Mear“ se Stingem, „The Foggy Dew“  a „He Moved Through The Fair“ se Sinéad O´Connor, „The Lily Of The West“ s Markem Knopflerem, „Dunmore Lassies“ s Ry Cooderem). Aj ten Whoidní Daltrey si s nima zapěl „Behind Blue Eyes“. 

Jak už bylo řečeno, všichni výše zmínění irští umělci by mohli patřit i do škatulky world music. 

Nicméně ještě dvakrát Irsko, ale spíše bigbítovější.

Jemný irský folk-rock zastupovala zpěvačka zastřeného, šansonového hlasu, kytaristka (a vlastně multiinstrumentalistka) a skladatelka Eleanor McEvoy se svou kapelou. Poprvé na sebe upozornila v duetu se zpěvačkou Mary Black svojí autorskou písní „Only A Woman´s Heart“, jež se stala hlavním singlem kompilačního alba „A Woman´s Heart“, na kterém pějí irské ženské zpěvačky. Album je dodnes nejprodávanější deskou všech dob v Irsku. Eleanor posléze vydala svoje tři úspěšná alba: eponymní „Eleanor McEvoy“ pochopitelně v čele s „Only A Woman´s Heart“ (1992/1993, dále např. „Apologize“, „Finding Myself Lost Again“, „Leave Her Now“, „Breathing Hope“, „Stray Thoughts“, „Boundaries Of Your Mind“, „It´s Mine“), „What´s Following Me?“ (1996, např. „Whisper A Prayer To The Moon“, „My Own Sweet Bed Tonight“, „Where Is The Healing?“, „Trapped Inside“, „Precious Little“, „A Glass Unkissed“) a „Snapshots“ (1999, např. „All I Have“, „Easy To Lose Hope“, „Did You Tell Him?“, „Please Heart You´re Killing Me“, „There´s More To This Woman“, „Wrapping Me Up In Luxury /Until The Morning Comes/“). Irská obdoba Susanne Vega, a to je fakt dobrá marka.

V roce 1995 se svět plnohodnotně seznámil se sourozeneckou skupinou The Corrs, kterou tvořili tři nádherný holky - Sharon Corr (vln, bvoc), Caroline Corr (ds, bvoc) a Andrea Corr (voc, fl) – a jejich přísně vypadající starší brácha Jim Corr (g, ks, bg). Ve své tvorbě se snažili sloučit popově laděný folk-rock s keltskou hudbou. Vznikl produkt v němž se nacházelo něco z měkčích Heart, něco z Fleetwood Mac, něco z morissettky, něco z Clannad. Neuráží, ale ani nijak neexcituje. Dejmež tedy alba „Forgiven, Not Forgotten“ (1994/1995, hit „Runaway“, dále např. „The Right Time“, „Forgiven, Not Forgotten“, „Someday“, „Heaven Knows“, „Secret Life“, „Toss The Feathers“) či „Talk On Corners“ (1996/1997, cover-hit „Dreams“, pův. od Fleetwood Mac, dále např. „Only When I Sleep“, „So Young“, „What Can I Do“, „I Never Loved You Anyway“, „Intimacy“). V letech 1999-2000 se točila další deska „In Blue“, která vyšla v roce millenia, a měla cílit na trh v USA (hit „Breathless“, dále např. „Irresistible“, „Rebel Heart“, „Hurt Before“, „Give Me A Reason“, „Radio“). To se podařilo – získala platinu. A je i tak trochu symptomatické, že ze všech tří dosavadních je materiálově nejméně kvalitní. Nu, a pokud byste chtěli živáček, existuje album „Unplugged“ (1999), kde uslyšíte, jak to sestrám a bráchovi šlape naživo. A pokud chcete i vidět, samozřejmě existuje tento i ve filmové podobě.

Devadesátá léta ovšem patřila v oblasti folk-rocku americké skupině R.E.M. (alba „Out Of Time“, 1991, „Automatic For The People“, 1992), kterou blíže připomínáme v textu o alternativní Americe. Zejména v Británii se dokázala prosadit také americká skupina 10 000 Maniacs v čele s výraznou zpěvačkou Natalií Merchant. Jejími spoluhráči byli Dennis Drew (ks), Steve Gustafson (bg), Jerome Augustyniak (ds) a Robert Buck (g). Slyšíte zde vlivy britského folku, country a dokonce reggae. Chvílemi něco podobného jako R.E.M. Zkuste alba „In My Tribe“ (1987, např. „Like A Weather“, „The Painted Desert“, „Don´t Talk“, „What´s The Matter Here?“, „City Of Angels“) „Blind Man´s ZOO“ (1989, hit „Trouble Me“, dále např. „The Big Parade“, „Headstrong“, „Dust Bowl“, „Eat For Two“) a „Our Time In Eden“ (1992, hit „These Are Days“, dále např. „Stockton Gala Days“, „Jezabel“, „Candy Everybody Wants“, „I´m Not The Man“). V roce 1993 měli „maniaci“ hit v songu „Because The Night“ (známém v interpretaci Patti Smith) a sedmadevadesátém to byla píseň „More Than This“ (cover, pův. Roxy Music).

V té době se už prosazovala zpěvačka „maniaků“ Natalie Merchant coby sólová písničkářka. Měla na to kvalitní výbavu – výborný hlas a skladatelské schopnosti. V roce 1995 natočila autorské album „Tigerlily“, které bylo úspěšnější než cokoliv, co vydala její kmenová kapela (hity „Carnival“, „Wonder“, „Jealousy“, dále např. „San Andreas Fault“, „Beloved Wife“, „River“). Deska se tak dobře prodávala, že si Natálie (nebo spíš vydavatelský label) dopřála opáčko – o tři roky později se v krámech objevilo CD „Ophelia“ (1998, hit „Kind And Generous“, dále např. „Life Is Sweet“, „Frozen Charlotte“, „When They Ring The Golden Bells“, „The Living“, „My Skin“). Pěkné, melancholicky příjemné songy.  

Kanadská skupina Crash Test Dummies z Winnipegu se hudebně pohybovala někde mezi R.E.M., irskou putykou a jemnějším grunge. Slušný debut „The Ghosts That Haunt Me“ (1991, songy „Superman´s Song“, „The Ghosts That Haunt Me“, „At My Funeral“, „Winter Song“) jí zajistil určitou popularitu doma v Kanadě, ale to hlavní přišlo až o dva roky později. Tehdy se proslavila hitem s nepříliš náročným názvem „Mmm Mmm Mmm Mmm“, který svým „iggyovsky“ hlubokým ale ostrým hlasem líně zpíval kytarista a vedoucí kapely Brad Roberts. Song se objevil na albu „God Shuffled His Feet“ (1993, další hit „Afternoons & Coffeespoons“, dále např. „Swimming In Your Ocean“, „How Does A Duck Now“, „God Shuffled His Feet“, „Here I Stand Before Me“) – to se následně také stalo nejúspěšnějším počinem „testovacích figurín“. Proto si připomeňme sestavu: vedle Brada ji tvořili jeho brácha Dan Roberts (bg, bvoc), Ellen Reid (ks, voc), Benjamin Darvill (mand, g, harm) a Michel Dorge (ds). O rok později měla skupina štěstí s coverem „The Ballad Of Peter Pumpkinfield“, původně od XTC, který se dostal na soundrack k filmu „Dumb & Dumber“. Potom se prodávalo (no, v podstatě hlavně v Kanadě) ještě album „A Worm´s Life“ (1996, např. „He Liked To Feel It“, „My Own Sunrise“, „Overachievers“, „An Old Scab“), ale v následujícím období zájem o kapelu  opadl.

Ještě před Crash Test Dummies se svět seznámil s jiným krásně líným a zastřeným hlasem – zpěvačkou Margo Timmins, frontwoman kanadského country-blues-rockového seskupení Cowboy Junkies, které vedl její bratr Michael Timmins (g). Známa jsou zejména alba „The Trinity Session“, s vyklidněnou verzí Reedova „Sweet Jane“ (1987/1988, dále např. „Walking After Midnight“, „Misguided Angel“, „I Don´t Get It“, cover „I´m So Lonesome I Could Cry“, pův. od Hanka Williamse) a „The Caution Horses“ (1989/1990, např. „Sun Comes Up, It´s Tuesday Morning“, „Thirty Summers“, „´Cause Cheap Is How I Feel“, „Witches“). Líbily se i desky „Black Eyed Man“ (1991/1992, např. „Southern Rain“, „This Street, That Man, This Life“, „A Horse In The Country“, „Cowboy Junkies Lament“, „Murder, Tonight, In The Trailer Park“), „Pale Sun, Crescent Moon“ (1993, např. „Crescent Moon“, „Pale Sun“, „The Post“, „Anniversary Song“, „Hard To Explain“) a mě konkrétně tvrdší „Lay It Down“ (1995/1996, např. „A Common Disaster“, „Something More Besides You“, „Angel Mine“, „Hold On To Me“, „Speaking Confidentally“).

A do třetice Kanada a větrem ošlehaný ostrov Newfoundland – odtud pocházela skupina Great Big Sea, která hrála pravý nefalšovaný keltský folk-rock. Ono je to vcelku pochopitelné, protože většinu členů tvořili potomci irských přistěhovalců. Z alb bych uvedl výborné „Up“ (1995, např. „Fast As I Can“, „Goin´ Up“, „The Old Black Rum“, „Something To It“, „Wave Over Wave“ a cover „Run Runaway“, pův. od Slade) a o něco slabší „Play“ (1997, např. „When I´m Up /I Can´t Get Down/“, „Ordinary Day“, „How Did We Get From Saying ´I Love You´…“, „My Apology“ plus traditional „Rigadoon“).

A nyní na jih do USA.

Americká kapela Hootie & The Blowfish se dala se dohromady na universitě v Severní Karolíně už v polovině 80. let, ale na své období slávy musela čekat až do poloviny další dekády. Přitom patří k rodu těch, u nichž nikdy na důvod jejich úspěchu nepřijdete, ani kdybyste se rozkrájeli. Géniové průměrnosti s písničkami, které označíte jako folk-blues-rock, ale nic víc ani nic míň. Hudba jako kulisa při mytí nádobí pro ty, jimž nevyhovuje Madonna. Nejspíš těžili z toho, že se jejich sound trochu podobal soundu souboru R.E.M. Kapela vystupovala v sestavě Mark Bryan (g, bvoc, mand, p), Darius Rucker (voc, rg), Dean Felber (bg, bvoc, p) a Jim „Soni“ Sonefeld (ds, bvoc, rg), a jejími nejprodávanějšími (mnoha-platinovými) se stala alba „Cracked Rear View“ (1994, hity „Only Wanna Be With You“, „Let Her Cry“, „Hold My Hand“, „Time“, dále např. „Drowning“) a „Fairweather Johnson“ (1996, hit „Old Man & Me“, dále např. „Tucker´s Town“, „Sad Caper“, „Be The One“, „Honeyscrew“). Po desce „Musical Chairs“ šel zájem o skupinu dolů (1998, např. „I Will Wait“, „Only Lonely“, „Wishing“, „What´s Going On Here“, „Bluesy Revolution“)

Stejný pohled mám i na vermontskou „jamovou“ kapelu Phish, která se pravděpodobně nějakým omylem časoprostorového kontinua octla místo v 70. letech v dekádě deváté. Obyčejná, z blues, folk-rocku a country vycházející jemně najjazzlá hudba, co ve vás kromě vtíravého pocitu, že jste někde jinde něco prošvihli, nic nezanechá. Pro obrázek – alba „A Picture Of Nectar“ (1992, skladby „Eliza“, „Cavern“, „Stash“), „Hoist“ (1994, např. „Down With Disease“, „If I Could“, „Sample In A Jar“, „Axilla, Pt. 2“) a „Billy Breathers“ (1996, např. „Free“, „Billy Breathers“, „Character Zero“, „Prince Caspian“, „Waste“). Asi takhle – ono to není vyloženě špatné, ale zároveň vás to ani nedostane do kolen. Jen si řeknete: no jo, no…

K R.E.M. a Vanu Morrisonovi byla přirovnávána kalifornská rocková skupina Counting Crows, vedená Adamem Duritzem (voc, g, harm). Zkuste LP „August & Everything After“ (1993, hit „Mr.Jones“, dále např. „Round Here“, „Rain King“, „A Murder Of One“) a dále „Recovering The Satellites“ (1996, např. „Angels Of The Silence“, „A Long December“, „Daylight Fading“). Slušné je vlastně i album „This Desert Life“ z roku 1999 (např. „Hangin´ Around“, „Mrs. Potter´ Lullaby“, „All My Friends“). Kalifornský zpěvák a kytarista Robin Proper-Sheppard po rozpuštění svých tvrdších alternativců God Machine založil ve Velké Británii folk-rockový soubor Sophia s nímž nahrál např. pomalé, smutné album „Fixed Water“ (1996, songy jako „So Slow“, „Are You Happy Now?“, „Another Friend“, „The Death Of A Salesman“) či podobnou dvojku „The Infinite Circle“ (1998, např. „If Only“, „I´d Rather“, „Bastards“, „Every Day“). Mladý, talentovaný kytarista, zpěvák a skladatel Ben Harper jakoby snad ani nebyl z Kalifornie, ale spíš z východního pobřeží, nejlépe z New Yorku. Jeho líná fúze alternativního rocku, folku, blues, soulu, reggae a kdoví čeho dalšího, byla opravdu velmi zvláštní a povznášející. Zkuste alba „Welcome To The Cruel World“ (1994, např. „Like A King“, „Whipping Boy“, „Forever“, „Pleasure And Pain“, „How Many Miles Must We March“), „Fight For Your Mind“ (1995, např. „Ground On Down“, „Excuse Me Mr.“, „Gold To Me“, „Burn One Down“),  „The Will To Live“ (1997, např. „Faded“, „The Will To Live“, „Roses From My Friends“, „Ashes“) a „Burn To Shine“ (1999, např. „Burn To Shine“, „Please Bleed“, „Two Hands Of A Prayer“, „Forgiven“, „Steal My Kisses“).

The Walkabouts z amerického Seattle předváděli folk-rock s příměsí country, ovšem s hlukovými garážovými kytarami. Texty pak byly poetické, a hodně temné (témata odcizení, osamělosti, teskných konců vztahu, zkázy lásky atd.). Skupinu založili zpěvák, kytarista, skladatel a textař Chris Eckman a zpěvačka a kytaristka Carla Torgerson, dalšími členy té nejznámější sestavy byli ještě Glenn Slater (ks), Michael Wells (bg) a Terri Moeller (ds). Asi nejkvalitnější věci jsou od The Walkabouts slyšet na albech „New West Motel“ (1993, „Jack Candy“, „Grand Theft Auto“, „Snake Mountain Motel“, „Findlay´s Motel“, „Unholy Dreams“) a „Setting The Woods On Fire“ (1994, např. „Good Luck Morning“, „Firetrap“, „Nightdrive“, „Bordertown“, „Sand & Gravel“), přičemž dosti podceňovanou deskou je výborná „Devil´s Road“ (1996, např. „The Light Will Stay On“, „All For This“, „Forgiveness Song“, „Christmas Valley“, „Rebecca Wild“). Poté měli ještě několik výborných skladeb jako třeba „Travelling Light“,  „Lift Your Burdens Up“, „Unwind“ a třeba „Immaculate“ nebo „Drown“, ale byl znát jasný příklon k country. Celkově? Pěkné písně, pěkná muzika. Doporučuji.

Syn Boba Dylana zpěvák a kytarista Jakob Dylan měl svoji „odloženou“ folk-rockovou partu Wallflowers, s níž natočil alba „Wallflowers“ (1992, mj. „Sugarfoot“, „Sidewalk Annie“, „For The Life Of Me“, „After The Blackbird Sings“, „Ashes To Ashes“) a úspěšné „Bringing Down The Horse“ (1996, hit „One Headlight“, dále „6th Avenue Heartache“, „The Difference“, „Three Marlenas“, „Laughing Out Loud“). Možná tomu nebudete věřit, ale měl takovej ten „dylanovskej“ hlas. V roce 1998 bodovali Wallflowers se singlovým coverem „Heroes“ (pův. od Davida Bowieho), který se objevil na soundtracku k filmu „Godzilla“. 

A ještě jednou příbuzenstvo v muzice. Poeta po otci Timovi Buckleym, hledač neuchopitelné krásy, newyorský písničkář Jeff Buckley zemřel mlád stejně jako jeho táta. Ale na rozdíl od něj (drogy) mnohem poetičtěji – v květnu 1997 údajně za zpěvu zeppelínského „Whole Lotta Love“ ponořil se oblečen do vln mississippského přítoku a šel, šel a šel, až ho řeka nakonec pohltila. Zbylo po něm fantastické album „Grace“ (1994) se songy „Grace“, „Last Goodbye“, „Eternal Life“, „Dream Brother“, „Lover, You Should´ve Come Over“ a s „Hallelujah“ (cover od L. Cohena) a posmrtný sběrný double s materiálem z let 1996-97 s názvem „Sketches For My Sweetheart The Drunk“ (1998, např. „Sky Is A Landfill“, „Nightmares By The Sea“, „Haven´t You Heard“, „New Year´s Prayer“, „Everybody Here Wants You“, „Vancouver“). Jeff svou hudbou okouzlil úplně všechny – od zasloužilých veteránů Boba Dylana, Paula McCartneyho, Lou Reeda, Jimmyho Page až po novou generaci muzikantů jako např. Radiohead či Coldplay.

Další z mladých folk-rockových smutonošů Elliott Smith pocházel z Omahy, ale žil v husto-rockovém Portlandu. Psal, hrál a zpíval tiché, melodické, introvertní záležitosti, v nichž šly rozpoznat geny beatlesaurů (nejvíce George Harrisona) či Nicka Drakea. Nejvíce se hovoří o deskách „Elliott Smith“ (1995, např. „Needle In The Hay“, „The White Lady Love You More“, „Coming Up Roses“, „Alphabet Town“, „Good To Go“) „Either/Or“ (1997, např. „Say Yes“, „Alameda“, „Ballad Of Big Nothing“, „No Name No.5“, „Cupids Trick“) a „XO“ (1998, např. „Waltz #2 /XO/“, „Baby Britain“, „Oh Well, OK“, „Tomorrow Tomorrow“, „A Question Mark““). Stejně jako Buckley také Elliott Smith zhynul (v roce 2003) a to mnohem drsnějším způsobem (nůž) a poněkud tajemně. Dodnes se neví, zda se jednalo o sebevraždu nebo vraždu. 

Ač oba přežil, tvorba Bonnie „Prince“ Billyho z Louisiany byla deprese sama - někdy se jeho muzice říkalo gotický folk. Nejznámějším albem je LP s vcelku příznačným jménem „I See A Darkness“ (1999, např. „I See A Darkness“, „Another Day Full Of Dread“, „Madeleine Mary“, „Death To Everyone“, „A Minor Place“). Jeho vrstevník, zpěvák, kytarista, pianista a skladatel Shawn Mullins z Georgie nebyl už takový depresář jako hore Prince, míchal starý sound s moderním, a byl házen i do škatule alternativního folku. Do milénia se chytlo až jeho čtvrté album „Soul´s Core“, natočené v půli devadesátek, jež ale vyšlo v roce 1998 (hity „Lullaby“, „Shimmer“, dále např. „And On A Rainy Day“, „Anchored In You“, „The Gulf Of Mexico“, „Patrick´s Song“). Pěkný.

Zkuste si představit, že v polovině devadesátek je beatlesákům a beach boyům okolo dvaceti, dají dohromady jednu společnou partu, inspiraci hledají v Pixies a psychedelii 60.let a rozhodnou se v tomto duchu pojmout folk rock. Jestliže jste si to představili, pak jste zjistili, že tohle všechno dohromady vede pouze jedním směrem - k americké partě Of Montreal z Athens (Georgia), kterou vedl jistý Kevin Barnes. Do doby millenia stačila vydat tři ulítlá alba: „Cherry Peel“ (1997, např. „I Can´t Stop Your Memory“, „Everything Disappears When You Come Around“, „Baby“, „Sleeping In The Beetle Bug“), „The Beside Drama: A Petite Tragedy“ (1998, např. „Happy Yellow Bumblebee“, „Honeymoon In San Francisco“, „It´s Easy To Sleep When You´re Dead“, „One Of A Very Few Of A Kind“), „The Gay Parade“ (1999, např. „A Collection Of Poems About Water“, „Old Familiar Way“, „The Miniature Philospher“).

Výčet mladých folkařů nebo folkrockerů bych zakončil v jedné zemi Jižního kříže. Jestli chcete slyšet skutečného virtuóza na 11-strunnou kytaru a dobro, určitě byste měli sáhnout po nahrávkách The John Butler Trio z australského Fremantle, jemuž vládl talentovaný, odredovaný, americký maník jménem – jak jinak – John Butler. Ten nejenže prakticky vše skládal a hrál na zmíněné nástroje, ale ovládal ještě navíc dobro-kytaru, banjo a pochopitelně uměl řádně zmáčknout i elektrickou kytaru. Ve své hudbě spojoval americký a britský folk (folk-rock), irskou muziku, blues, bluegrass a kdovíco ještě všechno další – měl v sobě kus Becka i kus Berta Jansche nebo Jimmy Page. Do přelomu tisíciletí natočil jen debutovou (a skvělou) desku „John Butler“ (1998, např. „Ocean“, „Valley“, „Crazy“, „Sista“, „Inspiration“ plus poloviční cover „Colours“ /Sly And The Family Stone – slova a chorus/). 

S nineties přišel také nový fenomén - holky s elektrickou kytarou. Písničky a texty si většinou psaly samy, navíc se obklopovaly kapelami, v nichž fungovaly jako vedoucí. Také co se týče hudebního vyjádření šlo spíše o rock než folk. Bylo jich povícero, jmenujme tedy ty nejznámější.

Například londýnskou tmavovlasou rachitičku PJ Harvey (vl. jm. Polly Jean Harvey), původně pocházející z jihozápadní Anglie. Začínala jako kytaristka ve folkovém triu, na konci osmdesátých let působila co kytaristka, saxofonistka a zpěvačka v bristolské rockové kapele kytaristy Johna Parishe – s tou pak cestovala nějaký čas po Evropě. V roce 1991 se osamostatnila, z Parishovy formace uzmula dva hudebníky a založila si hlučné trio, které posléze přesídlilo do Londýna. John Parish nicméně pomáhal zpěvačce hudebně i produkčně s  jejími pozdějšími alby. PJ Harvey vyrazila do boje se surovým psychedelickým bigbítem, klouzajícím občas ke grunge, občas k Sonic Youth a občas k Patti Smith, s níž byla často srovnávána. Niterná, nervní a ne moc snadno poslouchatelná záležitost. PJ Harvey je ve svém projevu ze všech níže jmenovaných písničkářek nejdrsnější a víceméně patří i do alternativní scény, takže s těmi hudebními škatulemi jest to u ní poněkud problematické. Rozhodně nic podobného se (možná kromě Skin z kapely Skunk Anansie) na britské scéně 90.let neobjevilo.

Pokud chcete vstoupit do jejího zraněného, dekadentního a černěhumorného světa, zkuste desky „Dry“ (1992, hit „Sheela-Na-Gig“ dále např. „Victory“, „Dress“, „Oh My Lover“, „Fountain“, „O Stella“), „Rid Of Me“ (1993, např. „Snake“, „Rid Of Me“, „50Ft Queenie“, „Dry“, „Missed“) a „To Bring You My Love“ (1995, hity „Down By The Water“, „C´mon Billy“, dále např. „Long Snake Moan“, „Send His Love To Me“, „I Think I´m A Mother“). V osmadevadesátém PJ Harvey natočila hudebně průměrnou desku „Is This Desire?“ (1998, hit „A Perfect Day Elise“, dále např. „Angelene“, „Catherine“, „The Sky Lit Up“, „The Wind“). Známa je taktéž její spolupráce s Nickem Cavem v jeho mordýřských baladách „Death Is Not The End“ a „Henry Lee“, navíc její song „Hardly Wait“ odeřvala luzná Juliette Lewis ve skvělém noire cyber-thrilleru „Strange Days“ (1995). V roce 1996 natočila PJ Harvey s Parishem pod markou John Parish & Polly Jean Harvey společnou desku „Dance Hall At Louse Point“ (např. „That Was My Veil“, „Heela“, „Civil War Correspondent“, „Rope Bridge Crossing“, „City Of No Sun“). 

Nyní se přesuneme do Ameriky, ale pár rychlých jumpů do Starého světa beztak uděláme.

Podobně jako PJ Harvey duněla i příslušnice bostonské scény, zpěvačka, kytaristka, baskytaristka a skladatelka Juliana Hatfield. Ona měla sice sladký hlásek jako konipásek, ale její tvrdší, garážový kytarový sound jí házel jednoznačně do prostoru alternativního rocku. Znělo to sympaticky, byť invence to příliš nepobralo. Zkuste alba „Hey Babe“ (1992, např. „I See You“, „Everybody Loves Me But You“, „Forever Baby“, „Nirvana“, „The Lights“), „Become What You Are“ (1993, např. „My Sister“, „Supermodel“, „Mabel“, „Spin The Bottle“, „For The Birds“) a také „Only Everything“ (1995, např. „What A Life“, „Live On Tomorrow“, „My Darling“, „Dumb Fun“, „Bottles And Flowers“).

Úplným hudebním opakem obou H (Harveyové a Hatefieldové) je opálená kráska Sheryl Crow z Missouri a její komerčněji laděný pop-folk-rock. Tato původně učitelka hudby zpočátku zpívala křoví u velkých hvězd popu, třeba u Michaela Jacksona, a nahrávala doprovodné vokály Stevie Wonderovi nebo Belindě Carlisle. A když už konečně natočila desku, firma ji odmítla vydat. No, ale nakonec vše dobře dopadlo a z Sherylky se na prahu třicítky stala hvězda. Známy (a sakra úspěšné) jsou desky „Tuesday Night Music Club“ (1993, hit „All I Wanna Do“ – oceněno Grammy, dále např. „Leaving Las Vegas“, „Run, Baby, Run“, „Strong Enough“, „Can´t Cry Anymore“), „Sheryl Crow“ (1996, hity „If It Makes You Happy“, „Everyday Is A Winding Road“, „A Change Would Do You Good“, , dále např. „Home“, „Maybe Angels“, „Hard To Make A Stand“) a „The Globe Sessions“ (1998, hit „My Favorite Mistake“, dále např „There Goes The Neighborhood“, „Am I Getting Through, Pts. 1-2, „Anything But Down“, „The Difficult Kind“). V devětadevadesátém přispěla na soundtrack k filmu „Big Daddy“ písničkou „Sweet Child o´ Mine“, pův. od G N´R. A v tom klipu na „If It Makes You Happy“ vypadá Sherylka fakt božsky.

Stejně krásná Kanaďanka, zpěvačka, kytaristka a skladatelka Shania Twain (vl. jm. Eilleen Regina Edwards), měla těžké dětství a vyrůstala ve velmi chudé rodině. A jelikož od malička milovala hudbu, začínala zpívat po barech už od svých osmi let (sic!), aby do domácnosti také přispěla nějakým tím dolarem. Od těch dob prostředí barů s opilci upřímně nenáviděla, ale uznává, že tato drsná škola ji umělecky velmi pomohla a posílila. První písničky začala psát v deseti, od třinácti zpívala a hrála v několika kapelách a sborech. Co se týče nahrávek, vstoupila do povědomí s moderním country-rockem, který zní na průměrném eponymním albu „Shania Twain“ (1992/1993, např. „Dance With The One That Brough“, „You Lay A Whole Lot Of Love On“, „Got A Hold On Me“, „There Goes The Neighborhood“), jež se nejdříve moc neprodávalo, ale posléze dostalo v USA poctivou platinu. Později se dala do holportu se spolupracovníkem Bryana Adamse, producentem a kytaristou Muttem Langem a začali spolu skládat (nejen). Vycházel jim z toho takový ten běžný písničkový rock - vyčištěný zvuk, příjemný vokál, občas ostrá kytara, občas smyčce a klavír, občas kdosi na húsle zahudlal.

A nastal obrovský boom Twainové - její desky mizely z krámů jako divé (a to nejen ve Státech, ale prakticky po celém světě), zejména pak LP „The Woman In Me“ (1994/1995, hity „Any Man Of Mine“, „/If You´re In It For Love/ I´m Outta Here“, „The Woman In Me /Needs The Man In You/“, „You Win My Love“, dále např. „Raining On Our Love“, „Home Ain´t Where His Heart Is Anymore“) a nejúspěšnější „Come On Over“ (1996/1997, hity „You´re Still The One“, „That Don´t Impress Me Much“, „Man! I Feel Like A Woman!“, „You´ve Got A Way“ dále např. „I´m Holdin´ On To Love /To Save My Life/“, „When“, „From This Moment On“). Fakt, strašlivý prodeje, licitujeme zde s desítkami milionů alb. Prostě - co byla v popu Madonna, to znamenala pro tuhle škatuli Shania Twain.  

V souvislosti s Twainové country-folk-rockem bych udělal jeden rychlý výpad přes Atlantik do Evropy, a pak bych se hned stáhl zpět. Jde mi o mladou holandskou zpěvačku a skladatelku Ilse DeLange a její výborné album „World Of Hurt“ (1998, hitík „I´m Not So Tough“, dále např. „I´d Be Yours“, „World Of Hurt“, „When We Don´t Talk“). Velmi příjemná záležitost, ale bohužel úspěšná jen v zemích Beneluxu.

Když se vrátíme do USA, nelze nezmínit asi nejstarší z těchto pop-folk-country-rockových ženščin 90.let, jíž byla Lucinda Williams z Louisiany. Ona totiž vydávala už od konce seventies, ale její matroš moc nezaujal. Jemně se chytla až deska „Sweet Old World“ (1992, např. „Sweet Old World“, „Six Blocks Away“, „He Never Got Enough Love“, „Little Angel, Little Brother“, „Sidewalks Of The City“). Pak napsala pro Mary Chapin-Carpenter ogrammyovanou píseň „Passionate Kisses“ a v roce 1998 vydala svůj majstrštyk (taky Grammy, jak jinak), album „Car Wheels On A Gravel Road“ (hity „Still I Long For Your Kiss“,„Can´t Let Go“, dále např. „Car Wheels On A Gravel Road“, „I Lost It“, „Right In Time“). Také Martina McBride z Kansasu se pohybovala v linii pop-folk-country-rock a to zejména v sérii alb „The Way That I Am“ (1993, cover-hit „My Baby Loves Me“, pův. interpretka Patricia Conroy, dále např. „Independence Day“, „Heart Trouble“, „That Wasn´t Me“), „Wild Angels“ (1995, hit „Wild Angels“, dále např. „Safe In The Arms Of Love“, „Phones Are Ringin´ All Over Town“, „A Great Disquise“) a „Evolution“ (1997, hity „A Broken Wing“, „Wrong Again“, dále např. „Happy Girl“, „Whatever You Say“, „Be That Way“). V roce 1999 měla Martina hit „I Love You“.

Byla tu zmíněna Mary Chapin Carpenter, zpěvačka folk-country-rocku z New Jersey. V podstatě představovala solidní průměr, hudebně něco jako hore Shania nebo Lucinda. Alba známá jsou tato: „Shooting Straight In The Dark“ (1990, např. „Going Out Tonight“, „You Win Again“, „What You Didn´t Say“), „Come On Come On“ (1992, cover hit „Passionate Kisses“, pův. od Lucindy Williams, dále např. „The Hard Way“, „Only A Dream“, „I Am A Town“, „Walking Through Fire“) a „Stones In The Road“ (1994, hit „Shut Up And Kiss Me“, dále např. „John Doe No. 24“, „Jubilee“, „The End Of My Pirate Days“). Nesmíme zapomenout ani na manželku Bruce Springsteena a členku jeho E-Street Bandu, zpěvačku a kytaristku Patti Scialfa. Ovšem do millenia vydala pouze jediné sólové album, nazvané „Rumble Doll“ (1993, např. „As Long As I /Can Be With You/“, „Lucky Girl“, „Spanish Dancer“, „Loves Glory“, „Come Tomorrow“). Nebudete tomu věřit, ale znělo hodně… springsteenovsky.

 

Patří sem i blonďatá zpěvačka a baskytaristka Aimee Mann z Virginie, která se v eighties prosazovala s bostonskou novovlnnou kapelou ´Til Tuesday. Co se týče sólové dráhy, poprvé se octla v hitparádě (tedy britské) v roce 1987, když si s kanadskými Rush zazpívala v jejich singlu „Time Stand Still“. Svoje vlastní desky začala natáčet až od devadesátých let - se svým tvrdším, ale melodickým bigbítem stála někde mezi Alanis (viz níže) a Susanne Vega (viz. výše). Což lze ověřit na kvalitním debutu „Whatever“ (1993, hit „I Should´ve Known“ dále např. „Stupid Thing“, „Fifty Years After The Fair“, „4th Of July“, „Could´ve Been Anynone“, „Jacob Marley´s Chain“), anebo na druhém albu „I´m With Stupid“ (1995, písně „That´s Just What You Are“, „Long Shot“, „Sugarcoated“, „You Could Make A Killing“, „Choice In The Matter“). Desky ale nějak moc vysoké prodeje nevykazovaly.

Poté se jí přihodila zvláštní věc – v jednom klubu v LA si našla stálou scénu, kde vystupovala se svými písněmi. Do klubu chodil i mladý režisér a scénárista Paul Thomas Anderson, a jemu se líbily tak, že si sedl, a napsal podle nich scénář k povídkovému filmu, který se stal slavným: ano, šlo o snímek „Magnolia“, a soundtrack k němu s Aimeenými skladbami získal za prodeje zlatou desku (1999, např. „Save Me“, „You Do“, „One“, „Wise Up“, „Build That Wall“). Zpěvačka tu pracovala už s jemnějšími a poklidnějšími polohami. Zároveň v devětadevadesátém začala natáčet svoje další album „Bachelor No. 2“, které vyšlo v roce millenia (např. „Red Vines“, „Ghost World“, „Calling It Quits“, „How Am I Different“, „Susan“, „Driving Sideways“) a neslo se v podobném duchu jako soundtrack. Což lze docela dobře chápat.

Jiná kapelová bývalka, zpěvačka, kytaristka, pianistka a skladatelka Linda Perry se po rozpadu své kalifornské party 4 Non Blondes vrhla také na sólovou dráhu. Poněkud zkultivovala svůj streetrockový design a příjemně překvapila debutem „In Flight“, který se nesl v duchu jemnějšího folk-rocku (1996, hit „Fill Me Up“, dále např. „Freeway“, „In My Dreams“, „Uninvited“, „Success“, „Life In The Bottle“). Bohužel prodeje nebyly nic moc. V roce 1999 pak vyšlo tvrdší bigbítové album „After Hours“, na němž to zas občas tahá jako Joplinka (např. „Fly Away“, „The Garden“, „Jackie“, „Lost Command“, „New Dawn“, „Carry On“). Od milénia výše se věnovala psaní a produkování pro jiné interpretky.

Mladá kalifornská zpěvačka, pianistka a skladatelka Beth Hart z LA měla ve svých šikovných ručkách něco z Eltona Johna a v hlasivkách cosi zakouřeného z Janis Joplin - navíc v jemném vibrátu. Už od patnácti (během studií na střední škole múzických umění) začala zpívat po klubech, a posléze s Talem Herzbergem (bg) a Jimmy Khourym (g) založila skupinu Beth Hart & the Ocean Of Souls. Ta to rozjela s tvrdým blues-rockem, což je slyšet na eponymní desce „Beth Hart And The Ocean Of Souls“ (1993, např. „Just Call Me Up“, „Can´t Hear The Word“, „Am I The One“, „Halfway To Heaven“ plus cover „Lucy In The Sky With Diamonds“, pův. od Beatles). Později se Beth prezentovala samostatně, a přestože ji muzikanti stále pomáhali se skládáním, odsunula je v podstatě do pozice doprovodného bandu. V tomto druhém období se představila řekněme „normálními“ bigbítovými písničkami, i když blues v nich bylo cítit stále, viz album „Immortal“ (1996, např. „Hold Me Through The Night“, „Run“, „Spiders In My Bed“, „Burn Chile“, „Summer Is Gone“, „God Bless You“). K této druhé desce se jelo turné (včetně koncertu na populárním festivalu Lollapalooza), jenže kapela se rozhádala a rozpadla. Přesto na nahrávce jejího třetího alba „Screamin´ For My Supper“ hudebníky z její kapely slyšíme (1999, hit „LA Song /Out Of This Town/“, dále např. „Delicious Surprise“, „Just A Little Hole“, „Is That Too Much To Ask“, „Get Your Shit Together“). Kdyby bylo možno ona dvě poslední alba k něčemu přirovnat, tak možná… asi trochu jako poněkud nařvaná morissettka – viz níže.

Od tvrdšího bigbítu k alternativě a ze slunné Kalifornie k Velkým Jezerům.

Lo-fi holka z Chicaga, to byla Liz Phair. Stála někde blízko alternativních Breeders a možná paisley underground a posluchače šokovala svými na jedné straně úzkostnými a na druhé straně vzteklými texty. Debutovala deskou „Exile In Guyville“ (1993, např. „Never Said“, „Help Me Mary“, „Divorce Song“, „Johnny Sunshine“, „Fuck And Run“), podobně zněla i dvojka „Whip-Smart“ (1994, např. Supernova“, „Support System“, „Whip-Smart“). Lo-fi folk podruhé, to byla atlantská zpěvačka, pianistka a skladatelka Chan Marshall, známější pod pseudonymem Cat Power. Z její tvorby se všeobecně doporučují alba „What Would Be The Community Think“ (1996, např. „Nude As The News“, „Good Clean Fun“, „In This Hole“, „Water & Air“),  „Moon Pix“ (1998, např. „Cross Bones Style“, „Metal Heart“, „Say“, „He Turns Down“, „American Flag“).

 

Není Pattina jako Pattina, to platí pro další holku s kytarou, Patti Rothberg. Jako Patti Smith pocházela z NY, snažila se tu muziku dělat jako ona, po milleniu se dokonce snažila i tak vypadat, ale lezl z ní – průměr. Připomeňme si ji třeba deskou „Between The 1 And The 9“ (1996, např. „Inside“, „Treat Me Like Dirt“, „Remembering Tonight“, „This One´s Mine“, „Between The 1 And The 9“). 

Mezi písničkářky je možné zařadit i ex-členku The Golden Palominos, newyorskou zpěvačku, kytaristku a skladatelku tichých, melancholických písní Lori Carson. Své sólové věci začala natáčet – stejně jako třeba Sheryl Crow – až po třicítce. Známo je zejména hořkosladké album „Where It Goes“ (1995, např. „You Won´t Fall“, „Fell Into The Loneliness“, „Waking To The Dream Of You“, „Petal“, „Where It Goes“). V tomtéž roce se spojila se skladatelem Graeme Revellem a nově zaranžovali song „You Won´t Fall“ pro soundtrack k filmu „Strange Days“ (1995). O dva roky později natočila výbornou desku „Everything I Touch Runs Wild“, (1997, např. „Something´s Got Me“, „I Saw The Light“, „Fade“, „Black Tumb“, „Souvenir“, „Make A Little Luck“, „Snow Come Down“) v devětadevadesátém solidní „Stars“ (1999, např. „16 Days“, „Caroline“, „Stars“, „Take Your Time“). Ač jde většinou o písně depresivní, jsou tyto zároveň hodně sexy. Přesto zpěvačka nějakých větších úspěchů nedosáhla - Lori byla totiž pořád spojována s alternativní scénou, která průměrnému posluchači folk-rocku a country nic neříkala.

Jak závratný rozdíl v prodejích a přitom v podstatě podobná muzika. Fajn, možná nikoli tak křehká a melancholická, a její interpretka mladší, energičtější, ale těch rozdílů až zas tak moc nebylo. Nicméně - ve stejné době vykazovala vysoké prodeje debutového alba blonďatá písničkářka Jewel, (vl. jm. Jewel Kilcher), zpěvačka, kytaristka a skladatelka, jež vyrůstala na Aljašce, studovala v Michiganu, a začínala hrát po klubech v San Diegu. Ono album se jmenovalo se „Pieces Of You“ (1995), obsahovalo hity „Foolish Games“, „Who Will Save Your Soul“, „You Were Meant For Me“ a „Pieces Of You“ a bylo posypáno kily platiny (1994/1995, dále např. „Morning Song“, „Near You Always“). Úspěch potvrdila tato další dívka s kytarou i následující deskou „Spirit“ (1998, hit „Hands“, dále např. „Jupiter“, „Down So Long“, „What´s Simple Is True“, „Little Uncommon“). Příjemná, poklidná záležitost. 

Vtipná básnířka a kytaristka Ani DiFranco z Buffala se prezentovala hudbou se zvláštním syrovým podkladem, někde mezi Tomem Waitsem a newyorským hiphopem, do nějž pěla svým, sice nervně odvázaným přesto tenkým hláskem konipáskem. Sekala alba jak na běžícím pásu a na nich do poloviny 90. let zaujala songy jako „Work Your Way Out“, „Fire Door“, „Make Me Stay“, „In Or Out“,, „Hide And Seek“, „Overlap“, „Buildings And Bridges“, „Out Of Range“. Zásadními se staly desky „Not A Pretty Girl“ (1995, např. „Shy“, „Not A Pretty Girl“, „Sorry I Am“, „32 Flavors“, „Cradle And All“), „Dilate“ (1995/1996, např. „Adam And Eve“, „Done Wrong“, „Outta Me, Onto You“, „Superhero“, „Shameless“) a živé double „Living In Clip“ (1997). Nejúspěšnějším výliskem se pro Ani stalo album „Little Plastic Castle“ (1998, hit „Glass House“, dále např. „Two Little Girls“,, „Gravel“, „Pulse“, „Little Plastic Castle“). Následná její deska „Up Up Up Up Up Up“ zněla dosti podobně (1998/1999, např. „Angry Anymore“, „Jukebox“, „´Tis Of Thee“, „Everest“, „Come Away From It“).

Mladičká newyorská zpěvačka a pianistka Fiona Apple pocházela z umělecké rodiny. Když ji bylo dvanáct, prošla krutou zkušeností – před bytem své matky ji znásilnil neznámý muž, a z traumatu se u ní objevila porucha příjmu potravy. Během vývinu tak byla extrémně štíhlá a neustále trpěla záchvaty paniky. Odstěhovala se tedy do LA, kde žil její otec. Přesto vždycky tvrdila, že ono trauma se do tvorby jejích písní nikdy nedostávalo. V sedmnácti pak natočila demáč, který se různými cestami dostal k šéfovi labelu Sony Music, a ten jí nabídl smlouvu. Fionna měla na svých nahrávkách vcelku moderní zvuk, ale občas dokázala postaru zaswingovat a zabluesovat, a někdy využívala rapového projevu. V podstatě obě alba, která v 90. letech vydala, stojí za poslech – jak elpí „Tidal“ (1996, např. songy „Shadowboxer“, „Criminal“, „Sleep To Dream“, „Slow Like Honey“, „The First Taste“, „Never Is A Promise“), tak (komerčně ne tak úspěšné) „When The Pawn…“ (1999, písně „Fast As You Can“, „Limp“, „On The Bound“, „To Your Love“, „Mistake“, „Get Gone“). V roce 1998 přispěla svojí verzí beatlesácké písně „Across The Universe“ na soundtrack k fantasy filmu „Pleasentville“.

Z hippie rodiny pocházela newyorčanka mexického původu Lhasa (vl. jm. Lhasa de Sela), takže v dětství neustále pendlovala mezi USA a Mexikem, a po rozvodu rodičů se ještě jako teenagerka odstěhovala do Kanady. Tam také vážně začala dělat muziku, a výsledkem byla debutová deska „La Llorona“ na pomezí latiny, folku, world music a Gypsy jazzu, se kterou jí instrumentálně vypomohl kytarista Yves Desrosiers (1996/1997, např. „De cara a la pared“, „Mi vanidad“, „Por eso me quedo“, „La Celestina“, „El Desierto“, „El Payande“). 

A nesmíme také zapomenout na jednu z těch opomíjených – na smutnou, v New Yorku působící zpěvačku a kytaristku Joan Osborne, původem z Kentucky. V NY, kam se přestěhovala počátkem eighties, působila zpočátku víceméně na nezávislé scéně – nakonec měla i malou vydavatelskou firmu, u níž si vydala svůj vlastní živák z roku 1988 pod názvem „Soul Show: Live At Delta 88“ (1991, mj. „Flyaway“, „Dreamin´ About The Day“, „Get Up Jack“ plus cover „Son Of A Preacher Man“, známý z interpretace Dusty Springfield). Skutečnou bombou se ale stalo až její víceplatinové, stylem grunge jemně ovlivněné album „Relish“ (1995, superhit „One Of Us“, dale např. „St. Teresa“, „Ladder“, „Right Hand Man“, „Pensacola“). Bohužel, nikdy potom už tak úspěšnou desku nenatočila. V roce 1999 začaly vznikat střípky toho, co vyšlo v roce millenia pod názvem „Righteous Love“ (mj. „Righteous Love“, „If I Was Your Man“, „Hurricane“, „Grand Illusion“, „Poison Apples /Hallelujah/“). Vybaví si z té desky někdo aspoň riff nebo nápěv? Tak vidíte. 

Dodnes asi nejslavnější z těchto holek s kytarou je sympatická Kanaďanka Alanis Morissette. Talentovaná vlasatá kometa byla hudebně aktivní již od mládí – první singl si natočila už v jedenácti letech, první album ji vyšlo v sedmnácti. Na něm se bohužel ukázalo, že její vstup na popovou scénu přišel poněkud předčasně – jednalo se o vcelku nablblý madonnovský disco-rock zkřížený se soudobým árenbíčkem (např. „Too Hot“). Totéž, o chloupek v lepším provedení, se objevilo i na dvojce (např. „No Apologies“, „An Emotion Away“, „/Change Is/ Never A Waste Of Time“); navíc to na výjimky ani nebyl její hlas, takový, jak jej známe – prostě se snažila napodobovat vokály sladkých amerických r&b zpěvaček na jedno použití, a tudíž s nimi byla zaměnitelná. Naštěstí se zrovna octla v takovém tom věkovém období životních a myšlenkových změn, rebelie a útěků. Nějaký čas si tedy sama v sobě ujasňovala, co chce vlastně dělat. Jedno jí bylo jasné – svůj talent (kromě zpěvu hrála ještě na piano, foukací harmoniku a flétnum, a samozřejmě skládala) přece nepromrhá v laciných TV-shows. Ve čtyřiadevadesátém se tedy sebrala, odjela do L.A. a začala spolupracovat se skladatelem, klávesistou, kytaristou a producentem Glenem Ballardem. A byl to zásah do černého, který se Alanis mnohonásobně vyplatil. A to nejen proto, že se díky práci s Ballardem naučila během několika měsíců hrát na kytaru.

Vzniklo totiž diamantové album „Jagged Little Pill“ (1994/1995, hity „You Oughta Know“, „Hand In My Pocket“ a největší „Ironic“, dále ještě „Forgiven“, „You Learn“, „Right Through You“, „Head Over Feet“). Všichni byli z nahrávky paf: silné melodie, výborná aranžmá a Alanisin teenagersky přidrzlý, ale nesmírně přitažlivý hlásek, vznášející se nad téměř bryan-adamsovským rockovým podkladem. Po světě se alba dodnes prodalo přes třiatřicet miliónů (sic!). Poté Kanaďanka asi dva roky jezdila po koncertech, přičemž měla za sebou docela dobrou kapelu (byli v ní mj. Taylor Hawkins – ds, pozdější člen Foo Fighters, nebo Jesse Tobias - g, ex-člen Red Hot Chili Peppers). Vrátila se s experimentálnější deskou plnou orientálních vlivů „Supposed Former Infatuation Junkie“ (1997/1998, s nádhernou „Thank U“, dále ještě „Unsent“, „Baba“, „So Pure“, „One“, „Joining You“, „That I Would Be Good“). Ještě předtím přispěla svým songem „Uninvited“ na soundtrack k filmu „City Of Angels“, na charitativním albu „Live In The X Lounge II“ se podílela živou verzí své písně „Are You Still Mad“ (1999). 

Co se týče koncertních „hejbacích obrázků“, existuje videofilm z koncertního turné z let 1995-1996 s příznačným názvem „Jagged Little Pill, Live“ (1997, režie Steve Purcell a Alanis Morissette), a pak též neoficiální (ale velmi kvalitní) filmový záznam z Japonska z jejího Junkie Tour, pod názvem „Alanis Morissette In Tokyo, Budokan, 1999“. Nu, a protože v devadesátkách byly in tzv. koncerty „unplugged“, i ona natočila v roce 1999 svůj živák „MTV Unplugged“ (vyšel v roce millenia, vystřihla na něm mj. i song King Of Pain“ od The Police). Hlas Alanis Morissette svou barvou a výrazem stal se vedle hlasů Sinéad O'Connor, Natachi Atlas a Mari Boine dalším novým typem ženského vokálního projevu deváté dekády, tzn. hlasem nikdy předtím neslyšeným. A tudíž originálním.

Další mladá Kanaďanka, zpěvačka, klávesistka a skladatelka Amanda Marshall přišla na scénu s takovým tím folk(méně)- rockovým(více) soundem typickým pro 90. léta, ovšem její vokál byl na rozdíl od Alanis nebo od Sherylky mnohem ostřejší a drsnější. V Torontu vystudovala Královskou konzervatoř a pak ji uslyšel známý slepý kytarista Jeff Healey, který ji následně vzal na dlouhou šňůru. Největší úspěch zažila v polovině nineties s vydařeným debutovým albem „Amanda Marshall“ (1996, hit „Birmingham“, dále např. „Let It Rain“,  „Fall From Grace“, „Sitting On Top Of The World“, „Last Exit To Eden“, „Beautiful Goodbye“, „Dark Horse“). Pak napsala a nazpívala dvě písničky pro soundtracky k filmům: „This Could Take All Night“ pro „Tin Cup“ (1997) a „I´ll Be Okay“ pro „My Best Friend´s Wedding“ (1997). Ani další album „Tuesday´s Child“ vůbec nebylo špatné (1999, např. „Ride“, „Believe In You“, „Love Lift Me“, „Give Up Giving In“, „Shades Of Grey“). Nicméně vždy to byl hlavně kanadský úspěch, v USA se Amanda moc nechytala. To už je holt ten showbyznys. 

Nyní v Kanadě v podstatě zůstaneme, ale tak nějak se budeme vzdalovat od jejích břehů kamsi směrem k Evropě.

Z kanadského ostrova Prince Edwarda pocházela zpěvačka a skladatelka Tara MacLean. Jednalo se o takový ten klasický soudobý folk-rock s občasnými názvuky trip-hopu a world music. Mnohým připomínala krajanku Sarah McLachlan. Od Tary zkuste kvalitní album „Silence“ (1995/1996, hitík „Evidence“, dále např. „Let Her Feel The Rain“, „That´s Me“, „More“, „If You Could“). V roce 1999 natočila další album „Passenger“ (např. „If I Fall“, „Shakota“, „Jericho“, „Reach“, „Passenger“). Předtím, v osmadevadesátém měla na vánoční kompilaci různých interpretů svůj největší hit, cover songu „Light Of The Stable“, známého od country-rockové zpěvačky Emmylou Harris. Místo narození Kanada, portugalský původ, to měla v rodném listě napsáno mladá zpěvačka a kytaristka Nelly Furtado. Coby teenagerka začínala sice s hip hopem, ale protože v dětství si zpívala a hrála portugalskou lidovou hudbu, stopy na ní nechalo obé. Skládala od svých 12 let. Debutovala se songem „Party´s Just Begun“, který se objevil na soundtracku k filmu „Brokedown Palace“ (1999). V témže roce začala natáčet svůj slavný platinový debut „Whoa, Nelly!“, který vyšel v období millenia (hity „I´m Like A Bird“, „Turn Off The Light“, dále např. „Shit On The Radio /Remember The Day/“, „Party“, „Scared Of You“, „Hey Man“, „Baby Girl“). 

 

Kanadský původ, místo narození Bermudy a prosazení se v Londýně – takto rozkročena přes Atlantik byla svůdná indie-rocková písničkářka Heather Nova. Příjemné songy, zpívané příjemným hláskem, rockový podklad, to celé někde mezi All About Eve, mitchellkou, sineadkou a Sarah McLachlan. Pro klidné, zasněné duše vřele doporučuji výborná alba s mořskými názvy „Oyster“ (1994, písně jako „Walk This World“, „Heal“, „Island“, „Maybe An Angel“, „Truth And Bone“) a „Siren“ (1998, např. „London Rain /Nothing Heals Me Like You Do/“, „Blood Of Me“, „Heart & Shoulder“, „Valley Of Sound“, „Winterblue“ či „Paper Cup“). Mladičká anglická zpěvačka, klávesistka (hlavně pianistka), cellistka a skladatelka Imogen Heap začala písně psát už ve třinácti, a od svých osmnácti se pohybovala na tehdejší alternativní scéně, když jako backvokalista spolupracovala se skupinou Acacia, Poté hostovala u acid-jazzových US. Ale ještě předtím natočila svůj autorský debut, výborné alternative-electro-rockové album „I Megaphone“ (1997/1998, např. „Getting Scared“, „Shine“, „Angry Angel“, „Come Here Boy“, „Oh Me, Oh My“, „Useless“). Kritici ji ihned srovnávali s Tori a Alanis, což Imogen spíše uškodilo. Navíc malý gramolabel desku příliš nepropagoval, takže tato byla neúspěšná, a firma nakonec zkrachovala. Jinak song z debutové desky, „Gettin Scared“ se objevil i na soundtraccích k filmům „I Still Know What You Did Last Summer“ (1998) a „Women Talking Dirty“ (1999). Po miléniu zpěvačka určitý čas působila v kapele Frou Frou.

Londýnská zpěvačka, multiinstrumentalistka (ks, g, ds) a skladatelka, vystupující jako Dido - což je jedno z jejích mnoha křestních jmen - , spolupracovala během 90. let kupříkladu s triphopovými Faithless (její bratr Rollo Armstrong byl význačným členem této skupiny) a dokonce připravila i svoje vlastní triphopové elpí s názvem „Odds & Ends“, které ovšem nakonec nevyšlo (1995, např. „Take My Hand“, „Worthless“). Nicméně některé skladby a  postupy z něj přenesla na svůj pop-rockový albový debut (a zároveň komerční a hudební majstrštyk), který se natáčel v letech 1998-99. Dostal název „No Angel“ a byl opravdu velmi vydařený (1999, hity „Thank You“, „Here With Me“, „Hunter“, dále např. „Don´t Think Of Me“, „My Lover´s Gone“, „All You Want“).

Nějak jsme se pomalu přenesli do Británie, ale radši zvolme návrat do USA, už nás toho opravdu moc nečeká. 

Dallaská písničkářka Lisa Loeb žijící v New Yorku se prosadila smutnou folk-rockovou písní „Stay (I Missed You)“, která na přání herce Ethana Hawkeho zazněla ve filmu „Reality Bites“ (1994, režie Ben Stiller) a stala se velkým hitem. Lisa i nadále zůstala u melancholických až potemnělých kousků, byť třeba na slušném albu „Tails“ jemně přitvrdila (1995, hit Do You Sleep?“, dále např. „Taffy“, „Waiting For Wednesday“, „Snow Day“, „Rose-Colored Times“, „Hurricane“). Naopak další desku „Firecracker“už lze označit jen jako jakžtakž ucházející – navíc hlavní hit má náběh být silně inspirovaný hen hore Alanis (1997, hit „I Do“, dále např. „Let´s Forget About It“, „Truthfully“, „Falling In Love“). Nicméně i tak dávám palec nahoru, Lisiny písničky jsou takovou smutně příjemnou záležitostí.

Paula Cole z Massachusetts, dívka s velkým hlasem (kombinace Sinnead, Alanis, Sarah, Kate…) se proslavila albem „This Fire“ (1996, hity „Where Have All The Cowboys Gone“, „I Don´t Want To Wait“, dále např. „Me“, „Tiger“, „Mississippi“). V roce 1999 vzniklo lehce nadprůměrné elpí „Amen“ (hit „I Believe In Love“, dále „Amen“, „Pearl“). Mám pocit, že za jejím úspěchem v roce 1997, stejně jako za úspěchem další holky s kytarou, Meredith Brooks z Oregonu, byl fakt, že fanoušci dlouho čekali na nové album Alanis Morissette a tak si čekání krátili koupí alb podobně založených zpěvaček. I Meredith zněla drze a provokativně, muziku hrála tvrdou a melodickou a také na ní bylo hezké pokoukání. Prosadila se deskou „Blurring The Edges“ (1997, hit „Bitch“, dále např. „I Need“, „What Would Happen“, „Shatter“, „Wash My Hands“, „Pollyanne“). Zato stejně řízné album z roku 1999, „Deconstruction“ (např. písně „Cosmic Woo Woo“, „I Have Everything“, „Shout“, „Sin City“ plus cover „Lay Down /Candles In The Rain/“, pův. od Melanie) už nějakým sukcesem příliš netrpělo. Proč? Inu, Alanis mezitím vydala novou desku…

Každá z uvedených holek s kytarou, tvořila hudbu dosti odlišnou od těch ostatních, přesto všechny (některé více, některé méně) dokázaly dobýt značného komerčního úspěchu.

U jmen, která se objevovala v sedmdesátých a osmdesátých letech, a zejména u jmen posledně uvedených, snad jen krátkou poznámku; tím jak se folková nebo folkrocková písnička vyvíjela, to znamená jak se stále více obalovala nánosem pop music, stávala se postupně písní populární, až se octla takřka v přímém protikladu k původnímu lidovému songu.

To uvádí i hudební publicista Lubomír Dorůžka, jenž ve své knize Panorama populární hudby o lidové písní a jejím působení na posluchače píše zhruba toto: „Populární písnička se dnes díky zvukovému záznamu a sdělovací technice stala až příliš snadno dostupnou komoditou. Proto jí neustále hrozí nebezpečí neadresnosti, obsahové i výrazové neutrálnosti, anonymity v tom špatném slova smyslu… Lidová píseň byla v tomto směru docela jiná: vznikala vždycky pro docela konkrétní prostředí a činnost, byla velice adresná a v důsledku toho také často hovořila o věcech, které zpěváka i posluchače intenzívně zajímaly. Neukládala si žádná omezení ve výběru témat nebo prostředků. Neusilovala ani o to, aby se líbila každému; mluvila vždy za konkrétní skupiny obyvatelstva, které spojovaly společné zájmy i názory. A proto jí už vůbec nešlo o to, aby někoho nepohoršila nebo nepopudila: naopak, občas to bylo jejím vysloveným záměrem. Tohle všechno se z populární písničky postupně vytrácelo a mizelo v thymolinových úsměvech zpěváků s pečlivě nažehlenými košilemi i puky u kalhot. Folkovému hnutí náleží zásluha, že to zadními vrátky propašovalo zpátky aspoň do části populárních písniček.“