Od rock´n´rollu k Wall Of Sound

Dekády: 60. léta

Žánry: Pop rock & Beat, Rock'n'roll, Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

The Ronettes, zleva Estelle Bennett, Ronnie Bennett, Nedra Talley, 1965

Na začátku šedesátých let to zase začalo vřít – rock´n´roll ovšem musel dostat nový kabát. Jelikož Presley se po návratu z vojny začal věnovat natáčení celkem průměrných filmů a v hudbě linii žánru opustil (stal se z něj zpěvák středního proudu), hledali se jeho nástupci. Impulsy se objevily hned tři, přičemž ten první definoval nový výraz a zvuk americké černošské pop music na dlouho let dopředu (viz. kapitola kapitola Ray Charles, gospel a Stax kontra Tamla Motown), druhý zase znamenal velkou revoluci ve způsobu natáčení a mixování písniček. A ten třetí? Ten rozpoutal ještě několikrát větší šílenství než samotný Elvis. Doslova zbořil svět.

Ale pojďmež popořadě. Je logické, že to všechno začalo u skladatelských a producentských týmů, neboť ty na rozdíl od většiny interpretů věděly, jak se zvukem pracovat a co od něj chtít. Jedněmi z prvních byla dvojice bělošských autorů Jerry Leiber a Mike Stoller. Poté co prací pro RCA zařídila pár nesmrtelných skladeb pro rock´n´rollové interprety (pro Elvise např. „Hound Dog“ nebo „Jailhouse Rock“), pocítila, že žánr kráčí kamsi, kde je vůbec nezajímá. Měli rádi černou hudbu a zejména pomalé rhythm&blues, které tehdy kromě Ray Charlese příliš neprosperovalo. Přestěhovali se tedy do New Yorku, kde začali pracovat pro label Atlantic. „Firmy si držely veškerou kontrolu: vybíraly písně, zpěváky a pak je nahrály ve svých studiích. Atlantic jako první brala od Leibera a Stollera hotové nahrávky. Oni dva je napsali a sami produkovali. Stali se průkopníky nového trendu, jehož tvůrčí síla vycházela od nezávislých producentů.“ (dokument „Dancin In The Street ll“). Leiber se Stollerem začali autorsky spolupracovat s černošskou vokální skupinu The Coasters, s kterou se vrátili k tomu, co vlastně původně chtěli dělat. Coasters výborně zpívali, měli komické nadání, a vcelku provokativní věci, které pro ně L&S napsali, dokázali skvěle prodat. Z jejich společných songů jsou nesmrtelné dva - „Searchin´“ a „Young Blood“, slavné byly i další písně Coasters jako „Yakety Yak“, „Charlie Brown“ a „Poison Ivy“.

Coasterovské vokály vycházely z pouličního černošského stylu, kterému se říkalo „doo-wop“. Podle všeho lze jeho počátky vložit někam do přelomu 30. a 40.let. Tehdy byly nástroje drahé, a tak se partičky mladých kostelních zpěváků scházely různě po nárožích a zkoušely vyzpívat gospelové harmonie pouze ústy (a capella), přičemž třetí a čtvrté hlasy svým rytmizovaným podkladem hudební nástroje vlastně nahrazovaly. A pokud byly dobré, dokázaly tyto vokální skupiny (složené ze čtyř, pěti, šesti lidí) orchestr plně nahradit. Samozřejmě že na většině pozdějších studiových nahrávek je hudební podklad už orchestrální, přesto je ve zpěvových linkách ono vícehlasé kouzlení dobře slyšet. Původně gospelové songy pak do sebe postupně vsákly blues a časem i prvky rock´n´rollu.

Jako takové ukázkové písně doo-wopu se uvádějí předělaná countryovka „Crying In The Capel“ a stará bluesovka „Baby, Please Don´t Go“, které v první polovině fifties nazpívali The Orioles. Za nejlepší soubor doo-wopu té doby se považuje kvintet The Platters z LA (hity „Only You“, „Great Pretender“, „My Prayer“ či „Twilight Time“ a „Smoke Gets In Your Eyes“). Existovaly ale také bělošské doo-wapové skupiny, jako třeba The Tokens, prosadivší se na počátku sixties převzatou písní od Jihoafričana Solomona Lindy „The Lion Sleeps Tonight“, kterou nejspíš znali od folkových Weavers – z dalších „tokenských“ songů lze jmenovat třeba „Tonight I Fell In Love“, „B´wa Nina (Pretty Girl)“ nebo „He´s In Town“. Doo-wap hodně ovlivnil surf´n´rollové skupiny ze Západního pobřeží.

Ale zpět k Leiberovi a Stollerovi.

V nahrávkách další vokální kapely, již zavedených The Drifters, v nichž momentálně zpíval Ben E. King, šli oba producenti ještě dál, když celkem revolučně začali používat naprostou novinku – smyčce a tympány. Vyjemnili zvuk syrového rhythm & blues a vytvořili tak jakýsi „sladce sametový zvuk soulu“. Tyto implantace nástrojů víceméně vážné hudby do černošské muziky se ukázaly prozíravé i z jednoho prostého důvodu – celkový posluchačský zážitek totiž pomáhala umocnit i naprostá novinka, jíž byl stereozvuk, který přibližně od roku 1958 začal nahrazovat dosavadní mono. I Drifters měli díky L&S svůj velký hit „Save The Last Dance For Me“ a některé další – „There Goes My Baby“, „Dance With Me“ či „On Broadway“. Po osamostatnění zpěvák Ben E. King nadále využíval služeb Leibera a Stollera a výsledkem pak byly slavné písničky „Spanish Harlem“, „Stand By Me“ (známá v coververzi Johna Lennona), nebo „Don´t Play That Song“ či „I (Who Have Nothing)“.

Na práci dvojice Leiber-Stoller navázala další skladatelská dvojice z proslulého newyorského producentského sídla Tin Pan Alley - Carole King s manželem Gerry Goffinem.

Mladičká Kingová vnesla do skladeb ženský prvek a po písničkách pro Drifters začala na přelomu 50. a 60. let psát pro první dívčí vokální skupinu – The Shirelles, přičemž nejznámějším je sad song „Will You Love Me Tomorrow“, který vyšel na SP v roce 1960. Shirelles měly v čele hlavní zpěvačku Shirley Owens, dalšími členkami byly Doris Coley, Beverly Lee a Addie „Micki“ Harris. „Žhavý holky“ byly v té době hodně exponovanou formací, psali pro ně třeba Dixon nebo Bacharach. Z dalších známých songů těchto vokalistek bych uvedl třeba „Dedicated To The One I Love“, „Tonight´s The Night“, (tyto dvě se společně se zmiňovanou „Will You Love Me Tomorrow“ objevily na albovém debutu „Tonight´s The Night“, 1961), „Mama Said“, „Big John“,  či „Baby It´s You“ a „Boys“ (obě poslední později předělali Brouci), později ještě „Soldier Boy“, „Welcome Home, Baby“, „Everybody Loves A Lover“, „Foolish Little Girl“, „Don´t Say Goodnight And Mean Goodbye“. Ve třiašedesátém se holky začaly s labelem soudit kvůli nedodržení slibu o licenčních poplatcích, o dva roky později pak došlo k dohodě. Jenomže mezitím zájem o skupinu pomalu opadával, až opadl úplně – zvětšila se konkurence na poli dívčích skupin, a navíc v USA začala řádit britská invaze. Tak tedy od Shirelles snad ještě pár písní: „Tonight You´re Gonna Fall In Love With Me“, „Dooms Day“, „Shades Of Blue“, „A Most Unusual Boy“

Ale vraťme se ke Kingové. Další hit – „Locomotion“ napsala pro pěnici, která si říkala Little Eva (tuto píseň ovšem proslavili později Grand Funk Railroad a u nás… no, raději ani nevzpomínat). Little Eva, vl. jm. Eva Narcissus Boyd si užila kratičké slávy (spíše slávičky) v letech 1962-63, kdy měla kromě „hejbačky” ještě menší hitíky jako „Keep Your Hands Off My Baby”, „Let´s Turkey Trot“, „Old Smokey Loco-Motion“ (u nás „Koníček pádí“).

Samotná Carole se prosadila i jako zpěvačka, ale mnohem později – až na začátku sedmdesátých let. Nyní se však pohybujeme někde okolo roku 1960 a Shirelles mají další – již zmiňovaný - hit „Mama Said“ a vcelku rychle spouštějí novou módu dívčích vokálních skupin. Některé z nich začali obhospodařovat i Kingová s Goffinem: pro zkušené Cookies například napsali „Chains“. Pro teenagerky The Chiffons (s hlavní zpěvačkou Judy Craig) zase „One Fine Day“, ale ty měly singlovou jedničku v hitu „He´s So Fine“, songu, kvůli kterému později proběhl soud ohledně jeho plagiátorství beatlem George Harrisonem v jeho „My Sweet Lord“. „Šifonky“ pak interpretovaly další písně jako třeba „I Have A Boyfriend“, „Sailor Boy“, „Nobody Knows What´s Going On (In My Mind But Me)“, „Out Of This World“, „Just A Boy“, „Stop, Look And Listen“, „Sweet Talkin´ Guy“ atd. Z dalších dívčích kapel jmenujme ještě detroitské akvizice Tamly Motown The Marvelletes, s hitem „Please Mr. Postman“, který později nahráli Beatles). (více v kapitole Ray Charles, gospel a Stax kontra Tamla Motown).

V TPA ale nebyli jen Kingová s Goffinem. Nové prvky do popu přinášely i další producentské dvojice jako Barry Mann – Cynthia Weil či Neil Sedaka – Howard Greenfield (třeba songy „Oh! Carol“, „One-Way Ticket To The Blues“, „Calendar Girl“, „Breaking Up Is Hard To Do“, které zpíval Sedaka).

I kanadský teenager blízkovýchodního původu,, jinak zpěvák a skladatel Paul Anka pracoval v New Yorku - přijel tam v roce 1957 jako talentovaný, vyjukaný, sotva šestnáctiletý klučina. I zašel do jednoho studia, kde natočil píseň o dívce, jež mu neopětovala jeho lásku, a hned měl superhit. Song se jmenoval „Diana“, a ještě do konce roku se stal singlovou jedničkou v USA. Anka psal a hlavě pěl – na svůj věk mužným, i když poněkud exaltovaným barytonem. Slávu mu kromě Dajány přinesly ve druhé polovině fifties ještě songy „You Are My Destiny“, „Crazy Love“, „Let The Bells Keep Ringing“, Lonely Boy“, „Put Your Head On My Shoulder“, „It´s Time To Cry“„Puppy Love“ „My Home Town“, později na začátku další dekády „Tonight My Love, Tonight“, „Love Me Warm And Tender“, „Steel Guitar And Glass Of Wine“. A pak tak nějak… to víte, šedesátá léta měla jiné hrdiny. Později, na jejich konci měl hit v songu „Goodnight, My Love“, v 70. letech napsal Anka ještě pro Toma Jonese song „She´s A Lady“, a sám bodoval se songy „/You´re/ Having My Baby“ a „Times Of Your Life“

V New Yorku nahrával i pittsburský zpěvák a multiinstrumentalista Bobby Vinton, jenž se svým nechutně vlezlým vokálem zalitým v limonádovém popu bodoval v amerických hitparádách v první půli šedesátých let: po neúspěšném singlu „Corrine Corrina“ bral No. 1 s písněmi „Roses Are Red (My Love)“, „There I´ve Said It Again“ a zejména s svým nejznámějším songem, coverem „Blue Velvet“ (pův. z repertoáru Tonyho Bennetta). Od poloviny sixties se objevil i jako herec v několika filmech. Ač mladší, ještě před Vintonem se dokázal prosadit Frankie Avalon z Philadelphie. Coby teenager vešel ve známost na konci padesátek s takovým tím uhlazeným „jako-rokenrolem“ (např. songy „You Excite Me“, „Ginger Bread“, „Just Ask Your Heart“), ale producenti přišli na to, že mu lépe sedí poloha sladkých balad: dvakrát jednička v hitparádě USA (písně „Venus“, „Why“, obě 1959) plus několik předních míst (např. „I´ll Wait For You“, „A Boy Without A Girl“, „Bobby Sox To Stockings“). Od začátku sixties ale bylo jasné, že jeho pěvecká sláva rychle uvadá, a tak se zaměřil na dráhu filmovou. Přičemž její hlavní náplní byla jeho účast v béčkových komediálních muzikálech z prostředí pláže v Malibu, kde se konají různé party a hojně se surfuje.  

A když Malibu, tak pobřeží Pacifiku: v Los Angeles zase řádil excentrický producent a skladatel Kim Fowley (určitě znáte jeho instrumentálku „Nut Rocker“ na téma Čajkovského Louskáčka) a později také Lee Hazlewood, který nejprve spolupracoval s kytaristou Duanem Eddym (např. „Rebel-Rouser“), od poloviny sixties s Nancy Sinatrovou („These Boots Are Made For Walkin´“, „Summer Wine“). Z Texasu vyšlo a v letech 1962-1963 bylo hitem pěvecké a skladatelské duo Paul & Paula (Ray Hildebrand & Jill Jackson), zaměřující se na cukrkandlové balady („Hey Paula“, „Something Old, Something New“, „Young Lovers“, „Flipped Over You“). O slovo se hlásila i detroitská Tamla Motown se Smokey Robinsonem a budoucí producentskou trojkou Holland – Dozier – Holland. A vše vyvrcholilo, když se do hry dostal producentský génius a jeden z prvních skutečných pošuků popu Phil Spector.

Nahrávky studia Philles producenta Phila Spectora prosluly tzv. „the wall of sound“ neboli „zvukovými stěnami“. Se svou pravou rukou, aranžérem a dirigentem Jackem Nitzschem vytvářel písničky většinou pro dívčí vokální skupiny, jejichž hlasy zasazoval do na sebe navrstvených zvukových hradeb, vytvořených z multiplaybacku jednotlivých nástrojů (např. pět kytar, čtyři klavíry, dvoje bicí atd.) – celé to znělo velice mohutně a dynamicky, skoro jako symfoňák. V knize Panoráma populární hudby hudební publicista L. Dorůžka cituje dva novinářské výroky, které Spectorovy nahrávky velice výstižně komentují: „Jeho písničky, to byla nejčistší romance, ale zvuková stránka představovala hotová jatka.“ A druhý: „Rámus, který vyráběl, působil jako apokalypsa. Několikanásobně nahraná rytmická sekce zněla jako armáda, rytmus se proměnil ve vražednou kanonádu. Jeho nahrávky byly bezpochyby ty nejhlasitější exploze, které dosud rock vyprodukoval.“ Dnes se samozřejmě tyto výroky zdají být k pousmání, ale tehdy zvuk vyráběný ve studiu Philles znamenal naprostou revoluci.

Spector pro své dívčí pěvecké skupiny, newyorské The Crystals a The Ronettes, přichystal krátké období slávy v letech 1962 až 1965, přičemž ve třiašedesátém z tehdy osmnáctileté Veroniky „Ronnie“ Bennett (první hlas Ronettes) udělal první „rock´n´rollovou svůdnici“ (a o pár let později svoji manželku). Právě typ a charisma Ronnie, malé krásky s drzým, holčičím hlasem, kterak pěje „Be My Baby“, byl pro první polovinu sixties důležitý – nastartoval éru tzv. „odvázaných holek“. V tomto punktu byly vůbec Ronettes (kromě Ronnie ještě Estelle Bennett a Nedra Talley) zásadním a stylotvorným faktorem. Jejich songy jako „Be My Baby“, „Baby, I Love You“, „/The Best Part Of/ Breakin´ Up“, „Why Don´t They Let Us Fall In Love“, „Do I Love You“, „Walking In The Rain“, „Is This What I Get For Loving You?“ „You Came, You Saw, You Conquered,“, „Paradise“, „Here I Sit“ patří dodnes mezi pop-rockovou klasiku a ovlivnily spoustu pozdějších interpretů (mj. i švédskou skupinu ABBA). Jelikož šlo o singlovou dobu, všechny uvedené písně vyšly na singlech – proto taky měly The Ronettes jen jediné řadové album („Presenting The Fabulous Ronettes Featuring Verinica“, 1964), které z nich bylo sestaveno. A stejné to bylo i s Crystals (kde mj. působily Dolores „LaLa“ Brooks či Barbara Alston a jako host s nimi zpívala i Darlene Love): písně jako např. „Uptown“, „He´s A Rebel“, „Then He Kissed Me“, „He´s Sure The Boy I Love“, „Da Doo Ron Ron“ atd., byly singlové, řadová elpíčka vyšla dívčinám dvě.

Jinak samotný Phil byl naprostý cvok, trpěl neskutečným velikášstvím a nesnášel odpor, což ve studiu nejprve řešil hysterickými hádkami, které později vylepšil mávaním a střílením z pistole. V posledních letech se díky soudnímu procesu dostal za mříže za to, že odpráskl herečku Lanu Clarkson. Prostě máčo, kterému v rocku mohli konkurovat snad jen Keith Moon z The Who, Iggy Pop a později KLF. To ovšem nemění nic na faktu, že písničky CrystalsRonettes byly svěží a odpichové. V souvislosti s jeho povahou, se tak zdá být pochopitelné, že sólově se členky ani jedné ze skupin neprosadily.

Phil se ale věnoval nejenom dívčím vokálním partám ale také mužským. Jednou z nich bylo bělošské duo The Righteous Brothers (Bill Medley a Bobby Hatfield), disponující ovšem téměř černošskými hlasy. Písničky šly přes Spectora, jemu je převážně dodávaly osvědčené skladatelské teamy (mj. Mann – Weiil nebo King - Goffin), něco psal i jeden z RB Bill Medley. V roce 1964 dobyla velkého úspěchu touto dvojicí interpretovaná písnička „You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“. Hitů měla dvojice ještě povícero, namátkou „(You´re My) Soul And Inspiration“, „Unchained Melody“, „Just Once In My Life“, „Ebb Tide“, „He Will Break Your Heart“ a „Little Latin Lupe Lu“. Svým soulovým pojetím se RB vlastně stali průkopníky bílé odnože r&b, které se s nástupem podobně znějících zpěváků na britských ostrovech začalo říkat blue-eyed soul. Na začátku další dekády se duo na pár let rozešlo, pak se zase dalo dohromady, přičemž vyprodukovalo hit „Rock And Roll Heaven“(1974). Ještě během existence dua začal točit svá sólo alba člen RB Bill Medley, zpěvák, pianista a skladatel, vládnoucí zvláštním zastřeným bass-barytonem, při vypjatém vokálu černošsky nařvaným. Zkuste jeho LP „100%“ (1968, hitík „Brown Eyed Woman“, dále např. „I Can´t Make It Alone“, „Let The Good Times Roll“, „The Quest /The Impossible Dream/“) nebo písně „Peace Brother Peace“, „This Is A Love Song“, později třeba „Statue Of A Fool“. V sedmaosmdesátém měl hit společně s Jennifer Warnes v duetu „(I´ve Had) The Time Of My Life“

Ale vraťme zpátky k šedesátkovým produkcím. Ze Spectorova génia těžila i černá zpěvačka Tina Turner, když v jeho produkci vznikl její největší hit tohoto období „River Deep, Mountain High“. Na spectorovský sound („vokál odvázaných holek“ plus studiové efekty) navazoval v letech 1964-1966 i producent „Shadow“ Morton se svým výrobkem, newyorskou bělošskou dívčí vokální skupinou pro teenagery The Shangri-Las. Hlavní zpěvačkou byla patnáctiletá blonďatá kometa Mary Weiss, občas - hlavně zpočátku - její starší ségra Betty. Ta také uvedla skupinu na singlu „Simon Says“ (1963). Na debutovém LP „Leader Of The Pack“ už se jí Mary vyrovnala (1964/1965, hit „Leader Of The Pack“, dále např. „Remember /Walking In The Sand/“, „Maybe“, „Give Him A Great Big Kiss“, „Bull Dog“), pak už se stala první vokalistkou ona sama, viz album „Shangri-Las – 65“ (1965, např. „Out In The Streets“, „Right Now And Not Later“, „Never Again“, „Give Us Your Blessing“, „Heaven Only Knows“). Z pozdějších singlů se stal oblíbeným singl „He Cried“/„Dressed In Black“, ale krátká sláva Shangri-Las  se již chýlila ke konci…

Určitou konkurenci znamenal pro Spectora  producent Fred Foster, který měl v letech 1961-64 v rukávu velké eso. Byl jím majitel pronikavého, vysokého hlasu, zpěvák a kytarista Roy Orbison, pocházející z Texasu. Ve druhé polovině 50. let se přestěhoval do countryové mekky – do Nashville a pracoval pro jiné interprety (pro Everly Brothers např. napsal „All I Have To Do Is Dream“). Na začátku sixties se konečně začalo dařit i jemu samotnému. Typově nepředstavoval nějaký idol – obyčejný brýlatý tatík, který vypadal o deset let starší, než byl. Psal ovšem jímavé balady, které Američany braly za srdce. Z jeho hitů (autorských i převzatých) jmenujme např. „Only The Lonely“, „Running Scared“, „Blue Angel“, „Cryin´“, „Dream Baby“, „Workin For The Man“, později „In Dreams“, „Falling“, „Blue Bayou“, „Mean Woman Blues“, „Pretty Papper“, „It´s Over“ ,nejslavnější „Oh, Pretty Woman“ , dáe ještě „Goodnight“, „Ride Away“, „Breakin´ Up Is Breakin´ My Heart“  či „Claudette“.

Stejně jako Orbison působila v Nashville i malá, ale divoká zpěvačka s nakřáplým hlasem Brenda Lee, přezdívaná „Miss Little Dynamite“. Jako mladičká teenagerka vystupovala v pařížské Olympii, díky čemuž získala určité posluchačské zázemí i v Evropě. Už v šestnácti natočila svůj největší hit „I´m Sorry“ (1960 u nás Přenosilová jako „Roň slzy), a měla i několik dalších (např. „Dynamite“, „Rock-a-Bye Baby Blues“, „Sweet Nothin´s“, „Let´s Jump The Broomstick“, „I Want To Be Wanted“, „Break It To Me Gently“, „All Alone Am I“, That´s All You Gotta Do“, „Losing You“ - u nás Kubišová jako „Loudá se půlměsíc“). Postupně se sice z country-rock´n´rollového repertoáru přeorientovala na pomalé cajdáky, ovšem s nástupem brouků si občas nějaký ten rychlejší beat střihla („Is It True“). Ale jen občas. Jinak s přehledem vyhrávala několik let anketu NME o nejlepší zpěvačku roku.

Connie Francis z New Jersey měla italský původ a hlasově na tom byla mnohem líp než malá Brenda – někdy se jí dokonce říkalo Maria Callas pop music. V podstatě dokázala zazpívat všechno: od tklivých balad po rock´n ´roll a ještě navíc v několika světových jazycích. Jenomže byla o něco starší a proti blonďatému „malému dynamitu“ působila dosti usedle. Nejlepší období zažila Connie mezi léty 1958-62, kdy nazpívala hity jako např. „Stupid Cupid“, „Who´s Sorry Now“, „Lipsticks On Your Collar“, Mama“, „Everybody´s Somebody´s Fool“, „My Heart Has A Mind Of Its Own“, „Don´t Break The Heart That Loves You“, „Vacation“. Později ještě natočila songy jako např. „Follow The Boys“, „In The Summer Of His Years“, „Looking For Love“, „Don´t Ever Leave Me“. Průběžně též hrála ve filmech (např. „Rock Rock Rock!“, 1956, „Follow The Boys“, 1963, „Looking For Love“, 1964, „When The Boys Meet The Girls“, 1965) a v TV-seriálech.

Zpěvák a kytarista Rick Nelson pocházel také z New Jersey, ale už jako mladý se etabloval v LA. Na konci 50. let byl jako Ricky teenagerskou rockabillyovou hvězdou, v sixties jako Rick už tak úspěšný nebyl – dost ho přibrzdila beatlemania. Pár solidních songů z něj ale vypadlo. Zkuste třeba album „Rick Nelson Sings ´For You´“ (1964, hit „For You“, pův. od Glay Greena dále např. „Fools Rush In“, původně song hrál Glenn Miller, „That´s All She Wrote“, „That Same Old Feeling“). Z dalších jím interpretovaných songů této éry lze uvést třeba „A Wonder Like You“, „Everlovin´“, „Young World“, heartbeatový Gershwinův „Summertime“, raycharlesovské „I Got A Woman“, „Gypsy Woman“, „The Very Thought Of You“. Rick si také zahrál ve filmu „Love And Kisses“ (1965, režie Ozzie Nelson).  Přesto lze říci, že se mu mnohem více dařilo na začátku seventies, kdy se stal jedním z čelných představitelů country rocku.  

Na začátku 60. let se v USA na krátkou dobu objevil styl-nestyl, který dostal podle písničky Hanka Ballarda „The Twist“ název – twist. Jednalo se spíše o módní výstřelek: na rockandrollově zahraný podklad se v osminovém rytmu nabalila jednoduchá melodie, pohříchu opět většinou klasická dvanáctka. V podstatě se tedy jednalo hlavně o nové slovo, nový výraz, jakým R´n´R pojmenovat. Což je vždy záležitost čistě obchodní a nikoliv stylová. Výše jmenovaná píseň odstartovala twistovou módu nejprve v New Yorku, konkrétně v podniku Peppermint Lounge, kde se tanečníci předháněli v tom, kdo ji odmáchá, odkope a odrotuje kyčlemi rychleji a divočeji. Song samotný pak nazpíval mladý černošský zpěvák a tanečník Chubby Checker, jehož poté, po celé dva roky nadšení z odvazového „stylu“ všichni nazývali „králem twistu“. V roce 1961 měl ještě další velké hity „The Fly“, „The Jet“, „Quarter To Three“, „Mister Twister“, „Pony Time“ a hlavně „Let´s Twist Again“ (cena Grammy), pak se za ním jakoby zavřela voda. Zaváděl sice různé taneční novinky jako limbo rock (v čele se slavným songem „Limbo Rock“), swim, popeye, mashed-potatoes, slow-twistin (v čele ze známým songem „Slow Twistin´“), ale v době britské invaze a domácího soulu a funku se už neprosadil.

Módě twistu podlehlo na čas i několik dalších umělců jako např. Isley Brothers (skladba „Twist And Shout“, která se pak stala koncertním bonbónkem hvězdných Beatles), ukřičený Gary U.S. Bonds („Quarter To Three“, „Twist Up Calypso“, „Twist, Twist, Seňora“) či Sam Cooke („Twisting The Night Away“). A také Jack Hammer s písněmi „Kissin´ Twist“, „Let´s Twist Again“, „Twist In The Morning“ či „Can´t You Do It“. Jedinou kapelou, která se této rock´n´rollové odnoži věnovala jaksi komplexně, byla partička z NYC, nazvaná Joey Dee & The Starliters, která řádila přímo v centru twistové neřesti Peppermint Lounge, jemuž pak věnovala svůj nejslavnější song „Peppermint Twist“ (dále hrála např. „Baby, You´re Driving Me Crazy“, „What Kind Of Love Is This“). Ještě krátkou poznámku: slovo „twist“ má souvislost i s naší hudební scénou, neboť právě jím se na začátku šedesátek v potřebě obalamutit bolševické orgány, nahrazoval výraz „rock´n´roll“, který byl u nás v té době zakázaný.

Od krále twistu Chubbyho Checkera se ale přesuňme k jinému kingovi – přestože jeho styl již hynul na úbytě.

Bývalý král rock´n´rollu Elvis Presley začal po návratu z vojny (1960) popovat, dobývat hitparády, užívat si status největší americké hudební hvězdy a pochopitelně nepřestával hrát v dalších mizerných filmech, psaných mu přímo na tělo. Co se týče songů, překvapivé bylo, že se stával jedničkou víckrát v hitparádách anglických než amerických. V první polovině 60. let bodovaly na první místech doma i za oceánem písničky „It´s Now Or Never“, „Are You Lonesome Tonight“, „Surrender“, „Good Luck Charm“, v USA pak „Stuck On You“, „Come Back To Sorrento“, zato v Anglii navíc ještě „Wooden Heart“, „Marie´s The Name, His Latest Flame“, „Can´t Help Falling In Love“, „She´s Not You“, „Return To Sender“, „You´re The Devil In Disguise“ a „Crying In A Chapel“. Ve druhé polovině sixties, kdy svět ovládala rocková psychedelie, se na stárnoucí (ale stále dobře vypadající) pop star Elvise tak nějak zapomnělo. Chytil se až na přelomu dekád se skladbami „A Little Less Conversation“, „In The Ghetto“, „Suspicious Minds“ a „Wonder Of You“. Možná tomu napomohlo elpí „From Elvis In Memphis“ (1969, kromě „In The Ghetto“ např. „Wearnin´ That Loved On Look“, cover „I´m Movin´ On“, pův. od Hanka Snowa). V roce 1973 získal Grammy za výtečné koncertní dvojalbum „Aloha From Hawaii Via Satellite“. Elvis Presley zemřel na infarkt v roce 1977.

Jeho rock´n´rollový souputník Jerry Lee Lewis se první polovinou sixties prodíral v podstatě téměř zapomenut, ale to my na rozdíl od šedesátek neuděláme. Protože tenhle chlapík v roce 1964 natočil v Německu s kapelou The Nashville Teens asi nejlepší živé rock´n´rollové album všech dob. Takže všichni rockandrolleři, pub-rockeři, ramonesovští punkeři a ska-punci nastražte čivy, šáhněte do portmonky (no, nebo spíš na klávesnici svého počítače) a sežeňte si desku „Live At The Star Club, Hamburg“. Prožijete hudební nirvánu! ! A jestli si myslíte, že na albu zazní Lewisovy hity „Whole Lotta Shakin´ Goin´ On“, „High School Confidential“, „Great Balls Of Fire“ a převzaté standarty jako např. „Long Tall Sally“, „Money /That´s What I Want/“, „Good Golly Miss Molly“ či „Hound Dog“, tak to si teda pište, že zazní!

Přibližně ve stejné době  slavil dvojnásobný návrat jeho černošský kolega zpěvák, kytarista a skladatel Chuck Berry. V prvé řadě to byl návrat z krimu, v němž seděl za pohlavní styk s mladistvou, a ve druhé řadě návrat do hitparád. Singlem „I´m Talking About You“ se teprve zastřeloval, ale ty další už vystoupaly vcelku vysoko. Šlo o písně „Nadine“, „You Never Can Tell“, „No Particular Place To Go“, „Promissed Land“, všechny z roku 1964 a poslední tři jmenované z ceněného alba „St. Louis To Liverpool“. Pak Chucka trošku zválcovala beatlemanie a stounomanie a vynořil se opět až na začátku seventies s hitparádovou jedničkou, Bartholomoewovou písničkou „My Ding-a-Ling“ z alba „The London Chuck Berry Sessions“ (1972). Jeho černý kolega, řvoun a mlátič do piana Little Richard se po pětileté kariéře kněze také rozhodl vrátit se na prkna, která znamenají rock´n´roll. Ustřihl si svého vyčesaného pompadoura (knírek si nechal) a natočil album se vcelku pochopitelným názvem „Little Richard Is Back (And There´s A Whole Lotta Shakin´ Goin´ On!)“, na němž znovu rozjel spoustu (většinou převzatých) rockáren občas i s určitým jazz-funkových nádechem (1964, mj. „A Whole Lotta Shakin´Goin´ On“, „Money Honey“, „Only You“, „Lawdy Miss Claudie“). Poté koncertoval, ale doba mu jaksi – jako všem rockandrollerům, kteří se drželi svého kopyta – nepřála. A tak musel přijít čas jeho druhého návratu: tím se stal singl „Freedom Blues“ z blues-funk-rockového alba „The Rill Thing“ (1970, dále např. „Greenwood, Mississippi“, „The Rill Thing“  plus cover „I Saw Her Standing There“, pův. od Beatles).

Nyní od surovostí k popové nablýskanosti a posléze i dekadenci.

Přestože klasický rock´n´roll v té době ztrácel své pozice, našlo se i v polovině sixties mnoho mládenců, kteří coby teenageři zažili starou dobrou éru r´n´r a stále se pokoušeli prosadit individuálně jako hvězdy předchozího období: Elvis Presley, Chuck Berry, Little Richard nebo Jerry Lee Lewis. Jedním z nich byl třeba newyorský zpěvák a kytarista Dion (vl. jm. Dion DiMucci), který pracoval s takovou tou uhlazenou formou r´n´r, doo-wapu, rhythm&blues a s tehdy populárním akordovým schématem (G-Emi-C-D), transponovaným tam či onam. Před britskou invazí docela populární, po ní poněkud vyhasl. Z jeho songů z let 1960-1963 se poukazuje na „Lonely Teenager“, „Runaround Sue“, „The Wanderer“, „Lovers Who Wander“, „Ruby Baby“, „Donna The Prima Donna“. No a pak do USA dorazila ta ostrovní invaze… Dalším podobným byl Johnny Rivers, také původně z NYC, ale žijící v Louisianě. Zkoušel to už na přelomu dekád, ale jelikož se mu nedařilo, zapíchl to a živil se jako skladatel. Jeho čas přišel právě v polovině 60.let, kdy se navzdory britské invazi Rivers do hitparád nakonec dostal a to s písněmi-covery jako třeba „Memphis“, „Mountain Of Love“, „Seventh Son“, „Secret Agent Man“ nebo autorskými songy „Poor Side Of Town“.  Později se věnoval interpretaci rockových coverů v jemnějších polohách, známy jsou jeho verze „Hey Joe“, „A Whiter Shade Of Pale“, „Positively 4th Street“. Mhmm… 

Jako skladatel se živil i zpěvák Gene Pitney z Hartfordu (Connecticut). Psal třeba pro Crystals, Orbisona nebo pro Ricky Nelsona. Zároveň sám pěl chlapeckým (až někdy nepříjemným) pronikavým hlasem: jak převzaté, tak pochopitelně své vlastní věci. Jeho prvním autorským úspěchem byl song „Town Without Pitty“ pro stejnojmenný film. V letech 1962-66 se prosazoval tu s poněkud konzervativními písněmi („/The Man Who Shot/ Liberty Valance“, „True Love Never Runs Smooth“, „Twenty Four Hours From Tulsa“, „I´m Gonna Be Strong“) tu se svižnějšími kousky („/I Wanna/ Love My Life Away“, „It Hurts To Be In Love“, „That Girl Belongs To Yesterday“, „Hello Mary Lou“, „I Must Be Seeing Things“, „Princess In Rags“, „Last Chance To Turn Around“), tu trošku s experimenty („Mecca“, „Teardrop By Teardrop“, „She´s A Heartbreaker“) v hitparádách na obou březích Atlantiku. Příznivci rocku a zejména popu budou možná znát Pitneym zpívaný song „Something´s Gotten Hold Of My Heart“ (1967), který o nějakých dvacet let později zpopularizoval zpěvák Marc Almond

Své první vystoupení a hned s Elvisem a svým slavným otcem Frankem zažila zpěvačka Nancy Sinatra. To se stalo v roce 1959. S Elvisem hrála i ve filmu „Speedway“. Pak se trochu plácala a zachránila ji až spolupráce s producentem a skladatelem Lee Hazlewoodem – své nejlepší období měla v letech 1965-70. Sexy bloncka Nancy se proslavila sladkým hitem „Sugar Town“ a dvěma duety - „Somethin´ Stupid“ , který nazpívala s otcem Frankem, a „Summer Wine“, který si střihla Hazlewoodem. S druhým jmenovaným měla vlastně hit ještě v country-popovém duetu „Some Velvet Morning“. Jejím nejúspěšnějším elpím je průměrný debut „Boots“ (1965/1966). S druhým jmenovaným měla vlastně hit ještě v country-popovém duetu „Some Velvet Morning“.  V podstatně až na pár výjimek s bigbítem neměla moc společného (nojo, ale Elvis to měl v té době podobně). S přimhouřeným okem jsou těmi výjimkami u nás známá hitovka „These Boots Are Made For Walkin´“, dramatická „Friday´s Child“, podobně pojatá „Lightning´s Girl“, poprockové „So Long, Babe“, „I Move Around“, „In Our Time“, „Good Time Girl“, „Drummer Man“, „Zodiac Blues“, jemné bluesovky „Just Bein´ Plain Old Me“ a „Big Boss Man“, předělávka „What´d I Say“ (pův. Ray Charles) a beatlesovský cover „Day Tripper“ v poněkud muzikálovém aranžmá.

Ale zpět na začátek sixties.

Určité předznamenání liverpoolského Mersey soundu a beach-boysovského surf´n´rollu představoval v New Yorku působící zpěvák, kytarista a pianista Del Shannon (vl. jm. Charles W. Westover), původem z Michiganu. Písně, které interpretoval, samozřejmě vycházely z modelu newyorského Tin Pan Alley, nicméně Shannon měl v hlase určitou mladistvou drzost a jiskru, přestože v době, kdy začal bodovat v hitparádách, se věkem neodvratně blížil ke třicítce. Určitou zvláštností bylo, že v soundu využíval zvuku Musitronu, což byl modifikovaný claviolin neboli jakýsi analogový synťák. Připomeňme si pár jeho songů z první poloviny sixties: „Runaway“, „Hats Off To Larry“, „Hey! Little Girl“, „Little Town Flirt“, „Two Silhouettes“, „Keep Searchin (We´ll Follow The Sun)“, „Kelly“, „Break Up“, „Why Don´t You Tell Him“, „I Go To Pieces“ plus cover „From Me To You“, původně od Beatles.  Od půli dekády už jen paběrkoval – doba byla jiná, a on se stále držel svého hudebního modelu, byť některé písně byly vcelku zdařilé (např. „For A Little While“, „Show Me“, „What Makes You Run“), z konce šedesátých let jsou jakžtakž známy ještě songy „Runnin´ On Back“, „Comin´ Back To Me“, „Sweet Mary Lou“, „Sister Isabele“. Zahrál si i v hudební komedii Richarda Lestera „It´s Trad, Dad!“ (1962). 

To kentucká pěva s podobným příjmením Jackie De Shannon (voc, g) začínala jako teenager a šedesáá léta překlenula víceméně soulovými, občas kytarovými songy, ať už autorskými, nebo napsanými skladatelskými teamy. Šlo například o písně „Needles And Pins“ (napsali ho pro ni J. Nitzsche a Sonny Bono), „When You Walk In The Room“, „Little Yellow Roses“, „Oh, Chariot“, „What The World Needs Now Is Love“ (od dua Hal David-Burt Bacharach), „I Remember The Boy“, „I Can Make It With You“, „Where Does The Sun Go?“, „The Weight“ (pův. od The Band), „Put A Little Love In Your Heart“. Konec dekády pak v podstatě strávila ve spotřebním popu. Jako absolutní teenager (ve čtrnácti) začala také zpěvačka Peggy March, a hned se stala jedničkou nejen v USA, ale i v dalších anglofonních zemích. Mohl za to její odvázaný přednes převzatého songu „I Will Follow Him“ (1963), původně instrumentálky „Chariot“ francouzského skladatelského dua Pourcel-Mauriat. Peggy se pak chytala ještě několika singly („Hello Heartache, Goodbye Love“, „I Wish I Were A Princess, „/I´m Watching/ Every Little Move You Make“), ale stále více se líbila za oceánem v Británii, a najmě v Západním Německu. A tak se tam přestěhovala, začala pět německy, přičemž se orientovala na tzv. schlager music, což byla (a bohužel stále pořád je) jakási místní odrůda dechovkově pojatého popu. Neposlouchatelné.

Když už jsme se dotkli starého kontinentu, tak jak to na začátku šedesátek vypadalo na ostrovech?

Ve Velké Británii to sice v undergroundu hodně vřelo, ale vstup do 60.let jasně patřil zpěvákovi Drifters (později přejmenovaných na Shadows) Cliffu Richardovi. Po svém vkladu do ranného období anglického rock´n´rollu (např. „Move It“ z roku 1958) se od začátku šesté dekády věnoval lehčí formě beatu. Uměl ale i zaswingovat, zpívnout něco muzikálových melodií, takže byl přijatelný pro vcelku široký okruh posluchačů. Zákonitě tak se svými písničkami úspěšně bořil britské hitparády, srdce fanynek i filmové plátno. Štíhlý, bowieovsky aristokratický typ (tedy až na tmavé vlasy) vlastně ani nemohl nebodovat - stal se pop idolem, jehož záruční doba byla ovšem vymezena jen do roku 1963, než přišli vlasatí drzouni z Liverpoolu. Z jeho hitů zmiňme písně „A Voice In The Wilderness“, „Do You Want To Dance“, „Please Don´t Tease“, „I Love You“, „The Young Ones“, „I´m Looking Out The Window“, „The Next Time“, „Bachelor Boy“, „Summer Holiday“, „Don´t Talk To Him“, „Dancing Shoes“, v době Beatles pak ještě „On The Beach“, „I Could Easily Fall (In Love With You)“, „The Minute You´re Gone“, „In The Country“, „Blue Turns To Grey“ a známou odrhovačku „Congratulations“. Hrál např. ve filmech „The Young Ones“ (1962), „Summer Holiday“ (1963) nebo „Wonderful Life“ (1964). Všechna britská sláva mu ale byla houby platná - V USA se v té době vůbec neprosadil. Od poloviny sixties se věnoval náboženství, a jeho hudební aktivity pozvolna klesaly. Comeback se mu povedl až ve druhé polovině sedmé dekády (song „Devil Woman“).

Do anglických hitparád, byť na nižší pozice, se dostával i stejně starý Billy Fury (vl. jm. Ronald Wycherley), původem z Liverpoolu. I on začínal jako zpěvák rock´n´rollů a rockabilly, přičemž těžil zejména z vlivu Elvise. Později se stejně jako Richard dopouštěl různých osmyčcovaných zhůvěřilostí, i když občas dokázal také zarockovat. Z prvního období je možné upozornit na r´n´r album „The Sound Of Fury“ (1960, např. That´s Love“, „My Advice“, „Since You´ve Been Gone“, „Turn My Back On You“, „Don´t Say It´s Over“) a songy jako Collette“, „Wondrous Place“, „Don´t Knock Upon My Door“, v druhém období zpěvák bodoval se středněproudými věcmi typu „Halfway To Paradise“, „Jealousy“, I´d Never Find Another You“, „I Will“, z poslouchatelnějších snad „When Will You Say I Love You?“ a „Like I´ve Never Been Gone“.

Ve stejné době jako Cliff Richard se dokázala prosadit i zpěvačka o generaci starší - Petula Clark. Jednalo se o to lepší ze středního proudu, byť s beatem nebo rockem to nemělo příliš moc společného. Přesto ale bigbíťaci jeden song znají, a to věc zvanou „Downtown“, jedničku americké hitparády roku 1964 (z dalších písní Petuly Clark uveďme např „I Know A Place“, „You´d Better Come Home“, „Round Every Corner“, „You´re The One“, „Don´t Sleep In The Subway“ či „The Cat In The Window“). Také velký soulový hlas velšské zpěvačky nigerijského původu Shirley Bassey patřil trochu jinam – směrem k muzikálům a filmovým melodiím. Známé jsou zejména songy „As Long As He Needs Me“ (z muzikálu Oliver, 1960), jednička britské hitparády „Reach For The Stars“ (1961), dále „I (Who Have Nothing)“ (cover, pův. od Bena E. Kinga, 1963) a „Goldfinger“ (ze stejnojmenné bondovky, 1964). Uvádíme ji zde proto, že na přelomu 60. a 70. let natočila několik dobrých coverů známých skupin, jako např. „Something“, „Fool On The Hill“ (oba Beatles) nebo „Light My Fire“ (The Doors). Do další dekády ovšem vstoupila s další bondovskou písní („Diamonds Are Forever“, a filmovou melodií „For All We Know“ (obě 1971).

A nyní k nejmladší generaci - velké naděje se vkládaly do Helen Shapiro, odvázané čtrnáctileté teenagerky z Londýna, disponující hlasem stárnoucí prostitutky, co hulí čtyřicítku denně. Její sláva ale trvala ani ne dva roky. Užila si ji se singly „Don't Treat Me Like A Child“, „You Don´t Know“,  „Walking Back To Hapinness“ (ten je dodnes nejznámější), „Tell Me What He Said“, albem „Tops With Me“ (1962, např. „Teenager In Love“, „Little Devil“, „You Got What It Takes“ plus cover „Sweet Nothin´s“ z repertoáru Brendy Lee) a filmem Richarda Lestera „It´s Trad, Dad!“ (1962), v němž vytvořila hlavní roli. Později natočila ještě singlovky jako „Queen For Tonight“, „Woe Is Me“, „Look Who It Is“ plus cover „Fever“, známý z repertoáru Peggy Lee nebo Elvise, a některé další songy jako třeba „Look Over Your Shoulder“, „Tomorrow Is Another Day“, „Shop Around“, „I Wish I´d Never Loved You“ atd.. V té době ale už přešla do divadla k muzikálovým rolím. Krátkodechý úspěch zažila i partička B. Bumble & The Stingers se svým podáním Fowleyova pianového novelty songu „Nut Rocker“, kterým chtěla reflektovat nástup kytarových skupin typu Shadows. Zmizela ale z výsluní, než bys řekl louskáček.

Začátku 60. let tedy vládli v Británii Cliff Richard a Shadows, v USA zase podivín Phil Spector a středněproudý Elvis. Všichni ale víceméně vyplnili přesně onen časový prostor, rámovaný na jedné straně útlumem klasického rock´n´rollu a na druhé straně příchodem zásadní a přelomové skupiny v dějinách rocku a populární hudby vůbec. The Beatles.