W. Churchill – může nás i v dnešní době inspirovat?

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Karel Kyncl Sochu Winstona Churchilla mám v Londýně nejraději. Vůbec nelichotí muži, kterého zobrazuje, právě naopak. Ale zato stoprocentně vyjadřuje nejlepší vlastnosti, které měl – energii, vytrvalost, buldočí neústupnost, se kterou prosazoval názory, které považoval za správné pro věc veřejnou. Mnohokrát se za svého dlouhého života mýlil, ale většinou měl pravdu. Jestli byste měli jmenovat jednoho jediného člověka, který se v tomto století nejvíce zasloužil o záchranu křesťanské civilizace, tak by určitě byl v čele tabulky. Loni u nás vyšel překlad druhého dílu šestidílného díla Winstona Churchilla o druhé sv. válce. Je to práce v mnoha ohledech zajímavá, ale já bych vám z ní chtěl ocitovat jednu jedinou větu, která přes propasti desetiletí hovoří přímo k naší české současnosti. Musím předeslat nutný úvod – v květnu roku 1940 se stal Churchill předsedou vlády a současně ministrem financí, obrany a vůdcem Dolní sněmovny. V demokratickém systému měl tedy takové pravomoci, jako má normálně, nebo abnormálně, diktátor.

Osud Británie visel na vlásku. Válka probíhala naprosto katastrofálně. Se zády krytými sovětsko-německou smlouvou Hitler vrhl všechny své síly na západ. Británie měla stanout samojediná tváří v tvář smrtelnému nebezpečí. Obyvatelům své země mohl Churchill v té době nabídnout jenom pot, slzy a krev. Převzal kormidlo britské vlády po Navillu Chamberlainovi, po muži, jehož politiku celých 10 let tvrdě kritizoval, po muži, který byl osobně odpovědný za britskou nepřipravenost a za kapitulantské mnichovanství. Ze všeho nejpopulárnějším opatřením, které mohl tenkrát provést bylo, zbavit se Chamberlaina a jeho kliky. Dokonce otřesené veřejné mínění by mu bylo s nadšením schválilo, kdyby Chamberlaina postavil před soud. Churchill však udělal pravý opak. Ze všeho nejdříve sestavil pětičlenný válečný kabinet, a jako prvnímu v něm nabídl místo právě N. Chamberlainovi. Ten přijal, a pak v něm až do své smrti v listopadu téhož roku poctivě sloužil.

Při zpětném pohledu je velice zajímavé zjistit důvody tohoto Churchillova postupu. Byly v zásadě dva – jednak ten, že politickou odpovědnost za strašlivý stav věci nesla samozřejmě Chamberlainova vláda, ale mravní zodpovědnost sahala mnohem dál, i do řad velmi zuřivých, náhle zuřivých odpůrců Chamberlaina. Druhý důvod byl ten, že na nějaký hon na čarodějnice nebyl čas. Na dveře klepala porážka. Tehdy Winston Churchill pronesl památnou větu, kterou vám cituji: Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost. To je právě ona věta, která má přímý dopad na naši českou současnost. Ne, není to volání po tom, abychom se s naší komunistickou minulostí vyrovnávali pod heslem – odpusťme si, co jsme si, to určitě ně. Lidé, osobně zodpovědní za smrt mnoha lidí, samozřemě musí za své zločiny pykat. Ale o lidech, kteří se pouze vezli v tom politickém vlaku, si to nemyslím. Ve svém vlastním zájmu bychom měli udělat od minulosti čelem vzad a věnovat své úsilí řešení věcí, které nutně potřebují vyřešit. Pro naše účely bych tu slavnou Churchillovou větu poopravil: Jestliže se přítomnost neustále a obsesivně, posedle snaží soudit minulost, ztratí budoucnost. Tady je Londýn, Karel Kyncl.

Stopáž6 minut
Rok výroby 1994
 ST AD 4:3
ŽánrMagazín