Dokumentární pořad o naší přírodě (1993)

Ač se to zdá neuvěřitelné, stále ještě odolávají. Přečkávají v různých formách, podobách, variantách, systémech a společenstvích. Mnohdy drobní či drobné, tvoří sloupy ekologické stability krajiny. Příběh dalšího ze zapomenutých koutů naší země se začíná psát na hřebenech a svazích hor v severozápadní části Moravy. Stovky bystřin a potoků se slévají v řeku, která dala jméno i zemi kolem ní se rozkládající. Právě v místě, kde voda ztratí dravost danou horami a vytváří rozsáhlý nížinný luh, leží chráněná krajinná oblast, o které vám dnes chceme vyprávět.

Bobr evropský (foto: Bohuš Číčel, wikimedia.org)Hluboké předjaří na řece Moravě vypadá nevlídně. Náhodný návštěvník kráčí podmoklým terénem, nikde stopy života. Ale kdo se pozorně dívá, objeví na stromech a keřích kolem vody stopy jakoby dlátem a sekerou udělané. Omyl. Původcem okusů je bobr evropský, který byl v počtu 20 kusů do těchto míst znovu vysazen. Kdysi se bobři vyskytovali podél celého toku Moravy až po soutok s Dunajem. Poslední bobr byl zastřelen pár desítek km odtud v roce 1730. Při toulkách jarní přírodou naleznete i odpověď na otázku, proč zmizel kdysi z těchto oblastí bobr a proč stále ještě mizí další druhy živočichů a rostlin.

V krajině naleznete mnoho stop činnosti člověka, vrcholu vývoje a zároveň největšího škůdce přírody. V litovelském Pomoraví odpradávna lidé využívali sílu vody. Budovali systémy náhonů, jezů, odrážek a jalových obtoků, shybek i přítoků. Dodnes zde slouží 16 mlýnů. Někde se mele obilí, jinde vyrábí elektřina nebo řeže dřevo.

Jako každý správný příběh má i roční cyklus přírody kolem řeky Moravy svá dramata. Jsou jimi například pravidelné jarní povodně, jejichž síla závisí na výšce zimní sněhové pokrývky a rychlosti tání. Řekou a jejími přítoky protéká při povodních kolem 70 kubíků vody za sekundu. V minulosti se naštěstí lidské zásahy do krajiny vyhnuly bezprostřednímu okolí řeky nebo byly, jako v případě budování protipovodňových hrází, velmi citlivé. Ty jsou navršeny ve větší vzdálenosti od řeky až na vnějších okrajích lužního lesa. Bylo to moudré, protože lužní les představuje ve středoevropských podmínkách nejproduktivnější ekosystém díky záplavám, které každoročně přinášejí velké množství živin. Lužní les a louky protkávají v této oblasti tzv. periodicky protékaná ramena zde označovaná místním hanáckým názvem smuj. Mělké příkopovité prohlubně berou vodu jen při povodních. Vytvářejí v délce mnoha km životodárné systémy, nejrůznějším způsobem se větví a rozvádějí vodu do všech koutů lužního lesa. Jejich délka je nejméně 100 km. Voda při povodních zaplavuje les v rozloze 3 500 ha. Na povrchu se vláha zdrží jen krátkodobě, ale význam záplavy je mimořádný. Po opadnutí povodně se voda drží podle situace v tůních a ramenech, několik týdnů až měsíců. Postupně zasakuje do terénu, což má dalekosáhlý význam pro krajinu. Důležitá je i retardační protipovodňová funkce záplavového lužního lesa. Jsou tak chráněna hustě osídlená místa níže potoků, Litovel a Olomouc.

Galanthus nivalis (foto: Darkone, wikimedia.org)Opadnou jarní povodně a každým rokem se opakuje znova a znova onen prostý a neuvěřitelný zázrak vzniku nového života. Díky vláze, velkému množství živin a slunečnímu jasu a teplu nastane doslova výbuch. Většina hlíznatých a cibulkatých rostlin rychle vykvétá. Pod neolistěnými stromy se rozprostřou koberce. První jsou sněženky předjarní. S malým odstupem následují bledule jarní. Oba druhy jsou ohroženy. Není dovoleno je trhat a poškozovat. Místa jejich největšího výskytu v CHKO Litovelské Pomoraví byla vyhlášena za přírodní rezervace a platí zde obzvláště přísný režim.

Lužní les a jeho tůňky skýtají mnoho dalších překvapení. Společně s pracovníky správy CHKO jsme se vypravili za žábronožkou sněžní. Ta byla donedávna považována za samozřejmou součást jarních příkopů, louží a tůní. Drobní korýši mají složitý a na vnější podněty citlivý životní rytmus. Dospělí živočichové nakladou v květnu vajíčka do dna tůňky a uhynou. Voda musí vyschnout v letním slunci. V zimě přijde chlad a mráz a na jaře opět voda. Samozřejmě čistá, bez umělých hnojiv a chemikálií. Jen za těchto podmínek se objeví další generace. Snad právě proto je žábronožka sněžní u nás velmi vzácná.

Ficaria verna (foto: H. Zell, wikimedia.org)V lužním lese s postupujícím jarem můžeme pozorovat další změny. Jakoby pod dohledem módního návrháře jsou měněny barevné koberce v lesních interiérech. Bílá barva časného jara je nahrazena lila odstínem dymnivky duté, květiny vyžadující kyprou, živinami bohatou půdu a polostín pučícího olistění. Na jiném místě jsou rozhozeny koberce žluté. I tato barva patří k jaru. A orsej jarní vyžaduje obdobné podmínky jako dymnivky. Proto kvete v jarním lužním lese. Za stejných podmínek a prostředí je rozvinut i bílý koberec sasanek hajních. Na jaře vykvetou a načerpají síly. Poté se, společně s dalšími, znovu zatáhnou do cibulek a hlízek.

Součástí chráněného prostředí jsou i rozsáhlé umělé vodní plochy, které vznikly a stále ještě vznikají na místech těžby štěrkopísku. Celá oblast je dnem prvohorního moře a třetihorního pliocenního jezera. Od té doby se datují mohutné štěrkopískové sedimenty, které vznikaly v místech náplavových kuželů řek. Ve střední části nivy dosahují štěrky mocnosti kolem 20 metrů. Tyto štěrky mají dnes obrovský význam a jejich těžbou vznikají jezera, která jsou ale nepřiměřeně velká a hluboká. Břehy jsou strmé, chybí mělké pobřežní pásmo, tolik potřebné pro hnízdění ptáků a růst rostlin. Je ale nutné konstatovat, že těžba nezatěžuje krajinu až tolik. Rozsáhlé vodní plochy přinášejí kladné prvky pro přírodu.

Vraťme se zpět do harmonie lužního lesa k tůňkám, které ještě dlouho budou blýskat svými zrcadly. V malém odstupu od žábronožky se ve vodě objevuje listonoh jarní. I tento drobný korýš prochází velmi složitou cestou a jeho existence je dána obdobnými podmínkami jako u žábronožky. Ještě na přelomu století je v encyklopediích konstatováno, že se listonozi množí velmi rychle a ve velkém množství. Pamětníci tvrdí, že na jaře sedláci listonohy krmili prasata. Dnes, přičiněním meliorací, zavážením tůní a mokřadů, chemizací zemědělství, je listonoh velmi vzácný. V Litovelském Pomoraví se vyskytuje v rezervaci Tůně u Střeně.

Řeka Morava (foto: Vladimír Tóth, wikimedia.org)Jarní lužní les v Pomoraví, to je vedle barev a světla také vůně. Mnohokrát nás mrzelo, že zatím není možný záznam a reprodukce celého spektra voňavých vjemů. Mezi nimi zvláště vyniká vůně kvetoucí střemchy, která patří k původním keřům lužních lesů. Dalším počitkem je doslova koncert mnoha ptačích hrdel, bzukot hmyzu a jemný šum stromů. Bohužel dnešní doba i tuto zvukovou kulisu narušila. Je těžké sejmout ruch lesa bez rušivých civilizačních pazvuků. Uprostřed kvetoucích střemch však stačí zavřít oči, odpoutat se a vnímat jen a jen vůni.

Pro zpestření vám teď nabízíme jeden příběh. V hlubokých lesích, v místech, kam jen málokdy zavítal člověk, žil král, staletý dub, jehož sláva a krása se předávala lidmi z pokolení na pokolení. V naší době však král a vladař začal chřadnout. Možná, že ho někdo uhranul nebo řeka odnesla živnou půdu. Povídali si o tom opilci v mladečské hospodě. A v opojení není daleko od slov k činu. Staletý dub jednoho dne padl pod údery seker a břitem pil. Nebylo mu dopřáno dožít v klidu a důstojnosti. Inu, i takový je člověk. Při pohledu na obyčejnou řeku si už ani neuvědomujeme, že většina vodních toků v naší zemi je regulována. Pryč jsou říční poloostrovy, měnící se koryta, vysoké břehy, štěrkové lavice a pláže na jesebové části meandru, padlé kmeny v tocích, slepá ramena. To všechno byl život.

Zde, na řece Moravě, asi na 40 km hlavního toku, stále ještě je. Odstavená ramena se zanášejí, zahliňují a později zarůstají. Nejprve bylinami, pak keři, a nakonec se mění znovu v les. Je to království mnoha ptáků. I kulíka říčního, který se občas mihne mezi keři. Se zánikem meandrující řeky vše mizí. I zde člověk reguloval. Naštěstí jen velmi málo.

Heracleum mantegazzianum (foto: Liné1, wikimedia.org)V klikatící se řece se však může objevit i jedno z moderních nebezpečí. Bolševník velkolepý. Příroda rychle a často velmi překvapivě reaguje na měnící se podmínky a dokonce na společenské změny. Tato dekorativní a silně medonosná rostlina je toho důkazem. Pochází z Kavkazu a v Evropě se objevila jako parková okrasa už v minulém století. Bolševník je velmi agresivní a za určitých podmínek člověku nebezpečný. Byl člověkem dlouho držen v patřičných mezích. Až přišel socialismus. Vše patřilo všem a zároveň nikomu. Toho bolševník využil a okupoval půdu, o kterou se člověk nestaral. Při tom vytlačil původní vegetaci. Dnes je velkým problémem v celé republice. Jiným nebezpečím bylo tzv. zásobní přehnojování. Ještě desítky let budeme i v chráněných územích nalézat biologické indikátory přehnojování, kakosty a šťovíky. To vše se projevuje i v chráněné oblasti.

Na jihovýchodě sahá chráněné území až k centru Hané, Olomouci. Na hranicích města leží mokřady a vlhké úvalové louky. Přírodní rezervace Plané loučky. V době naší návštěvy kvetly rdesno hadí kořen a kosatce žluté. Z dalších vlhkomilných rostlin zde roste hořec hořepník, pryskyřník veliký, úpolín evropský, violka slatinná. V přírodní rezervaci Bázlerova pískovna se vyskytuje kriticky ohrožená blatnice skvrnitá. Vysoká hladina spodní vody a drobné tůňky jsou ideálním biotopem pro žáby, čolky, užovky a vzácné korýše - škeblovky. Hnízdí zde řada ptáků. Chřástal vodní, moták pochop a moudivláček lužní. Bývalé štěrkovny, nyní rozsáhlá jezera, jsou hnízdištěm či významnou migrační zastávkou mnoha druhů vodních ptáků. Přírodní rezervace Chomoutovské jezero postupně zarůstá rákosím. Hnízdí tam potápka roháč, a vedle všudypřítomných racků zde lze zastihnout hejna kachen, volavku popelavou, a kriticky ohroženého bukáčka malého.

Fraxinus platypoda (foto: Jean-Pol GRANDMONT, wikimedia.org)V létě lužní les zarůstá hustými podrosty kopřiv. Zem je zastíněna bujnou vegetací. Žije zde mnoho druhů živočichů. Na lesním chodníku jsme uviděli slepýše křehkého. Les je domovem hmyzu, měkkýšů, obojživelníků a plazů. Lesní ptáci tu nacházejí množství potravy i hnízdní možnosti v letitých doupních stromech. Hlavními dřevinami jsou jasan, dub, lípa, olše, topol. Méně javor, habr a bříza. Charakterem se místní lužní lesy liší od tzv. měkkých luhů kolem Dyje. V hloubi zeleně pojednou objevíte mýtinu a v ní 15 m vysoký obelisk, postavený kdysi Lichtensteiny jen tak, pro radost a pro krásu. Na jiném místě objevíte templ, chrám přátelství. Nejen člověk je schopen vytvářet zajímavé a estetické objekty. Největší zachovalý stalagmit mladečských jeskyní se jmenuje Mumie. To proto, že je tmavý barvou sintru a už dále neroste. Jako jeskyně je krápník dokonalým výtvorem.

Mladečský kras, který je součástí CHKO, je geologicky i tvarově poměrně celistvým a rozlehlým vápencovým územím. Působením vody a sesouváním vznikly četné krasové jevy, zvláště divoce rozervané krápníkové jeskyně. Vápence v nitru Třesínského kopce vlivem povrchových jevů značně rozpukaly. A tak voda, vnikající do trhlin, vyhloubila dokonalé bludiště chodeb. Zřícením se vytvořily obrovské prostory a dómy, které se vyskytují v několika patrech nad sebou. Mezi zajímavé útvary patří modrošedý až namodralý vápenec, zdobící klenbu modré jeskyně. Povlaky žlutého sintru připomínající vodopády, namodralý strop zdobený bílými brčky, četné stalagmity a stalagtity. K objevu Mladečských jeskyní došlo až v první polovině 19. století. Jeskyně však dávno před námi objevil člověk kromaňonský.

Přírodní rezervace Plané loučky (foto: Michal Maňas, wikimedia.org)Jedná se o naleziště největšího počtu kosterních zbytků v Evropě. Archeologický výzkum zde probíhal koncem 19. a začátkem 20. století. Nejvíce nálezů bylo učiněno kolem ohnišť ve Velké síni, které se dnes říká Dóm mrtvých. Co asi budou jednou říkat archeologové o našem vztahu k přírodě a životnímu prostředí, až naleznou divokou skládku odpadů, která leží na druhém konci Třesíňského kopce? Jak asi pojmenují toto významné naleziště? Podobných skládek bylo na území CHKO více. Postupně se podařilo řadu z nich zlikvidovat. Jen skládka u Bílé Lhoty stále odolává.

Litovelské Pomoraví tvoří pruh až 8 km široký, který se táhne v délce 27 km zemědělsky obhospodařovaným územím. Je ekologickým pilířem v naší tolik devastované krajině. Je biokoridorem migrace živočichů i rostlin v místech, kde mnoho generací před námi hůře či lépe hospodařilo. Uprostřed hlubokých lesů můžeme najít i smírčí kříž, postavený k usmíření duší zastřeleného hajného a pytláka, jeho popraveného vraha. Jaký památník bychom museli asi postavit my, abychom konečně usmířili přírodu a člověka, který ji stále víc a víc svým konáním ničí? Už mnohokrát byla řečena prastará pravda o tom, že člověk je součástí přírody a jejím poškozováním ničí i sám sebe. CHKO Litovelské Pomoraví je jedno z nemladších chráněných území. Bylo vyhlášeno koncem roku 1990, po třináctiletém úsilí mnoha nadšenců, kteří museli zdolávat bariéry lhostejnosti, neodbornosti, zpupnosti a hlouposti. Nechť je tedy památníkem smíru člověka s přírodou právě ona.

(1993)

Stopáž30 minut
Rok výroby 1993
 ST 4:3
ŽánrDokument