Nenápadný půvab buržoazie

Skupina přátel z vyšší společnosti by ráda společně pojedla, toto banální přání se však ukáže jako nesplnitelné. Hosté se sejdou, popíjejí, konverzují, ale ke společnému jídlu nikdy nedojde - a události, které je maří, jsou čím dál tím bizarnější. Spletitý, hravý příběh graduje v absurdním, snovém finále.

Na základě této groteskní zápletky Buňuel se zlomyslným humorem analyzuje povrchnost společnosti i její ideály, přičemž nešetří církevní hodnostáře, vrcholné politiky, revolucionáře, vojáky ani aristokraty. Směšnětrapná společenská faux pas v nejvážnějších situacích umocňují satirický náboj filmu. Režisér nabízí pohled do podvědomí znuděných snobů - komické scény střídají zdánlivě nesouvisející situace a pro Buňuela typické absurdní snové sekvence. V duchu surrealistické hry jsou akcentovány motivy snu, sexu a smrti. Hlavní postava (velvyslanec jihoamerického státu vydělávajícího peníze na výrobě a pašování drog) umožnila režisérovi vyjádřit určitou dobovou levicovou angažovanost, většina kritizovaných společenských nešvarů je však aktuální i dnes.

Luis Buňuel (1900-1983) vstoupil do světové kinematografie na přelomu 20. a 30. let surrealistickými filmovými manifesty Zlatý věk a Andaluský pes. Po patnáctileté odmlce vynucené španělskou občanskou válkou a druhou světovou válkou se usadil v Mexiku, které se mu stalo novou filmovou inspirací. Na přelomu padesátých a šedesátých let tak mohl slavit na MFF v Cannes úspěchy s filmy Nazarin (1959) a Viridiana (1961). V této době také poznal francouzského scenáristu Jean-Clauda Carriera. Jejich spolupráce čítá šest filmů: Deník komorné (1963), Kráska dne (1967), Mléčná dráha (1969), Nenápadný půvab buržoazie (1972), Přízrak svobody (1974) a Buňuelův poslední film Tajemný předmět touhy (1977). Nenápadný půvab buržoazie byl oceněn Oscarem pro nejlepší neanglicky mluvený film.