Francie

Itálie

Jediným barevným filmem cyklu, Červenou pustinou, zakončil v roce 1964 italský režisér Michelangelo Antonioni svou "tetralogii citů". Zopakoval v ní ústřední téma z Dobrodružství (1960), Noci (1961) a Zatmění (1962). Okouzlující Monica Vittiová, procházející všemi díly tetralogie, tu znovu dokonale ztělesňuje ženu, jejíž vnitřní duševní a citový svět nenachází nejmenší kontakt se zdánlivě normálním světem okolo. Ve světě prudkého rozvoje průmyslu a technologií, italského "hospodářského zázraku", její Giuliana přes veškerou snahu jako by zaostávala za ostatními a jejich způsobem myšlení. Nerovnoměrný, až protichůdný vývoj technické civilizace a lidských emocí je myšlenkovou páteří celé tetralogie. Film je situován do okolí Ravenny, nedaleko míst, kde architektura a mozaikové malby připomínají kulturu dávno minulých století, a kde v moderní době vyrostl nový, nezvyklý svět funkčních staveb, kovových potrubí, cisteren, komínů a vysokých pecí. Svět zalidněný techniky a dělníky, kteří toto prostředí vytvořili, a v jejichž myšlení se začínají rodit kvalitativně nová etická a estetická kritéria, nová morálka a nová psychologie. Svět, v němž  Giuliana nenachází pro sebe žádné záchytné body.
Zatímco za první Dobrodružství získal Antonioni na MFF v Cannes v roce 1960 "jen" Cenu poroty a uznání několika málo osvícených kritiků, za Červenou pustinu, v níž zcela upustil od příběhové zápletky a naopak posílil obrazové sdělení záběry nehostinné průmyslové krajiny a především cíleným a symbolickým využitím barev, už byl na MFF V Benátkách v roce 1964 oceněn Velkou cenou Zlatý lev a navíc Cenou FIPRESCI.

Filmová studie mladé ženy, jež zoufale hledá své místo v odcizeném světě. Italský film.

Červená pustina

Červená pustina očima Kláry Mathé

Napište nám