Orfeus a Eurydika

Opera Orfeus a Eurydika německého skladatele s českými kořeny Christopha Willibalda Glucka ovlivnila svým reformním duchem dějiny evropské zpěvohry a převedla ji z barokní zátěže do novodobé epochy. Televizní zpracování Françoise-Reného Martina se ve svém úvodu odehrává na podnikovém večírku, kam zavítali novomanželé Orfeus a Eurydika. Společně se svatebčany oslavují sňatek i spolupracovníci. Postupně se pak rozvíjí původní Gluckův operní příběh.

Opera v hudební nastudování Raphaëla Pichona a v režii Eddyho Garaudela se však drží tragického mýtu, kdy milenci se musí navždy rozloučit. Ke konci padesátých let 19. století totiž francouzský skladatel Hector Berlioz zkombinoval dvě původní verze Gluckovy opery, italskou a francouzskou, a ve svém zpracování se přidržel romanticky vyhrocené estetiky s tragickým zakončením. Převedl kastrátskou roli Orfea na hlubší ženský hlas – kontraalt, přeložil vše do francouzštiny, upravil orchestraci a obohatil harmonii, zkrátil některé balety a změnil pořadí scén. Dodal dílu vznešenější, ale rafinovanější zvuk, který byl typický pro romantismus. Tato verze se proslavila především díky mezzosopranistce Paulině Viardotové.