Jiří Slavík & Polka-Boys: Polkatime

Každý Čech, alespoň hudby milovník, by měl tyto zvláštní originální tance znát, prohlásil před dvěma sty lety Bedřich Smetana a kdyby to jen trochu šlo, nejspíš by s tím samým nadšením zahájil koncert Polkatime.

Kdyby jen kostelecká děvečka Anna Chadimová, podle dojímavé legendy autorka polky, jenom tušila, že se skočný tanec stane pro evropskou měšťanskou mládež rebelskou vzpourou, v Paříži módním tanečním hitem, v Latinské Americe hudbou kovbojů, vpluje do hlavního proudu americké popmusic a v letech 1986–2009 se za nejlepší polku budou dokonce udělovat ceny Grammy. Dáte-li si tu práci, zjistíte, jak mohutně polka ovlivnila hudební dění po celém světě, kdy se dá nadneseně říct, že kam vstoupil Čech, tam se začala hrát polka. Pod různými názvy, v odlišných variacích, ale pořád tak nějak v základu naše polka. V dílech Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka, ale i ve skladbách mnoha světových autorů se však klavírní polka do značné míry proměnila v salónní umění.

V některých úpravách českých velikánů se polka změnila natolik, že se z ní občas úplně vytratil její původní účel – tanec, s humorem, nadsázkou, jednoduše, zato virtuózně a v synkopách jako u ragtime. Z polek slavných českých skladatelů si vypůjčil Jiří Slavík témata, která však přetváří, dekoruje a tak káže tradice jazzového muzikantství, improvizuje na ně. A pokud jde o ragtime, není dlouze co řešit, a i když společné album Jaroslava „Škoda lásky“ Vejvody a Scotta „The Entertainer“ Joplina ze známých důvodů asi nevznikne, autoři kombinující polku s ragtime zas tak vzácní nejsou. To je možná tím „tak nějak jakoby asi možná, ne-li docela dost“ podobně rychlým rytmem, rozsekávajícím tanečníky i hudebníky na „maděru“, což je mimochodem původní název polky.