O milkování, lásce a zradě

Osud českého básníka Antonína Sovy se s trochou nadsázky dá připodobnit případu amerického raketoplánu Challenger. Také v jeho případě drobné selhání znamenalo strmý pád a celkovou katastrofu. Sova se narodil v chudém kraji Vysočiny. Jeho rodištěm je Pacov, dětství prožil v nedalekém Lukavci. Ze zdejší drsné, a přitom líbezné krajiny, vyrůstají Sovovy kořeny, které se promítly do celého prozaického a básnického díla. V Lukavci se seznámil s dcerami Jaroslava Vrchlického a odtud začíná cesta do výšin pražského kulturního a společenského života. Se svými souputníky, sochařem Františkem Bílkem, básníkem Otokarem Březinou a malíři Janem Preislerem i Maxem Švabinským, se stali na přelomu 19. a 20. století nejvýznačnějšími představiteli českého symbolismu. Jeho kariéra vrcholí jmenováním ředitelem Městské knihovny v Praze. Pozvedl ji z provinční bezvýznamnosti na evropskou úroveň. V knihovně se seznámil s osmnáctiletou krasavicí Marií Kovaříkovou, která si k němu chodila půjčovat knihy a o pár let později se stala i jeho ženou. Sova jezdil po evropských knihovnách a rozšiřoval si obzor v Německu, Belgii a Paříži. Pravděpodobně právě tady navštívil nevěstinec a začal pomalý, ale nezadržitelný pád do „žíněného hrobu”, jak nazýval své pojízdné invalidní křeslo. Na veřejnosti i v literatuře se mluví jen o tom, že po narození syna Jana došlo k odcizení mezi manželi. Trvalo dlouhých dvacet let, než došlo k rozvodu. Vinou maloměstské pruderie české společnosti se o tom šeptalo až do počátku 60. let 20. století, pak jeho osud upadl do zapomnění, jen pár veršů tvrdošíjně setrvává ve slabikářích. Básnické i prozaické dílo Antonína Sovy je učebnicovým příkladem, jak se osobní, citový a milostný život promítá do celkového uměleckého díla. Kdyby se Sova v Paříži nenakazil syfilidou, nevznikla by jedna z nejkrásnějších milostných poezií českého písemnictví.