Díky, pane Kříženecký
Devatenáctý červenec 1898 je označován jako začátek české kinematografie. Tehdy se poprvé veřejně promítaly české snímky v pavilonu Český kinematograf, jenž byl vybudován v rámci Výstavy architektury a inženýrství. Jan Kříženecký se svou kamerou natáčel události i drobné inscenované scénky přímo v kulisách výstavy a připravil pro návštěvníky úspěšnou atrakci. Na stálou filmovou výrobu si však naše kinematografie musela počkat celou dekádu. Až na počátku desátých let vznikaly první stabilní filmové výrobny, které do vybudování prvních ateliérů stavěly dekorace na prosluněných dvorech či v divadelních kulisárnách. Po prvních spíše diletantských pokusech se podařilo získat přízeň publika, čemuž napomohly i první filmové hvězdy – Andula Sedláčková, Anny Ondráková, Suzanne Marwille či Karel Lamač. Neohroženým filmařům se dařilo úspěšně napodobovat americké grotesky a senzační filmy, ždímat tklivými příběhy nešťastných lásek slzy z dojatého publika, ale i vytvářet v dravých podmínkách trhu pozoruhodné umělecké počiny.
Celý tento příběh až do příchodu zvukového filmu barvitě představuje v barrandovských ateliérech herec Vladimír Šmeral a neuvěřitelnými historkami jej doplňují přizvaní pamětníci průkopnických let našeho filmu. Celkovou představu o pestrosti českého němého filmu dotváří řada filmových ukázek z dnes již většinou pozapomenutých filmů, které upoutají svým naivním půvabem či pozoruhodnou vyzrálostí filmové řeči předních tvůrců.