5. května 1945 už lidé věděli, že se konec nenáviděného protektorátu blíží. „Bylo šest hodin ráno a rozhlas to oznámil česky! Česky, ne německy! To bylo pro nás povzbuzení,“ vzpomínal účastník povstání Emil Šneberg.

V Praze začali lidé strhávat německé nápisy. Na českém území se ale nacházely ještě statisíce německých vojáků i jednotek SS. Reagovali okamžitě, stříleli do lidí, kteří vyvěšovali vlajky. V metropoli postupně vzniklo na dva tisíce barikád, bojovalo se o rozhlas.

Pražané neměli čím střílet, zbraně si museli ukořistit. Lehce vyzbrojeným obráncům barikád pomáhali v kritických chvílích jednotky takzvaných vlasovců, tvořené někdejšími sovětskými zajatci, kteří se dali na stranu německé armády.

Československý filmový týdeník

Československý filmový týdeník

Filmové zpravodajství z dob minulých

Kritická situace nastala v samém závěru povstání. Němečtí vojáci si chtěli silou vynutit volný průjezd metropolí do amerického zajetí, nakonec po dohodě s Českou národní radou kapitulovali a opustili město. Ne všichni Němci se ale vzdali, odmítli to třeba fanatici z SS.

Po čtyřech dnech bojů, časně ráno 9. května, vjely do Prahy sovětské tanky maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Jeho jednotky se střetly s posledními německými vojáky. Zahynulo přibližně dva tisíce devět set Čechů, mezi zabitými byly i stovky žen.