Marek Adamczyk: Každý z nás se někdy dostane do situace, kdy se mu jeho pohled na svět ze dne na den rozbije na kousíčky
Hrajete otce, který zjistí, že není otcem svého dítěte – jak může herec pro každého člověka těžko představitelnou situaci ztvárnit? Dá se na to herecky nějak připravit?
Každý z nás se někdy dostane do situace, kdy se mu jeho pohled na svět ze dne na den rozbije na kousíčky. Věci, které jste považovali za neotřesitelné jistoty, jsou najednou jinak, než jste si mysleli. Musíte přehodnotit úplně všechno. Ze začátku mě překvapovalo, jak moje postava v seriálu na nastalou situaci reaguje. Časem jsem si ale uvědomil, že v takové chvíli se člověk nemůže držet toho, jak by se choval normálně. Protože už nemůže důvěřovat světu, ve kterém dosud žil. Je to trochu jako být znovu v pubertě. Musíte prozkoumat svoje hranice a podrobit svoje hodnoty zkoušce tím, že je začnete zpochybňovat. Problém je v tom, že už puberťák nejste a vaše okolí od vás čeká, že se budete chovat rozumně.
Vy jste brán spíše jako komik, bral jste tuto roli jako protiúkol? Nebo má v sobě role i komické prvky?
Ta role je dramatická a já jsem se nesnažil ji nějak zvlášť odlehčovat. Zároveň jsem přesvědčený, že i v takhle extrémních případech se člověk po prvotním šoku dokáže zase sebrat a nehroutí se při každém problému, který se mu postaví do cesty. Mám pocit, že si mě tvůrci vybrali i z toho důvodu, že hledali někoho, kdo dokáže jednat uvěřitelně, ale zároveň dá lidem nahlédnout na situaci z pozice někoho, kdo se ji snaží s pozitivním přístupem aktivně řešit.
Jaká vlastně panovala na natáčení atmosféra? Dá se u natáčení takového seriálu v zákulisí vtipkovat?
Na Kukačkách se sešel dobrý tým a atmosféra tomu odpovídala. Všechno drama se odehrávalo před kamerou, za ní žádné dusno nebylo.
Seriál je volně inspirován výměnou dětí v třebíčské nemocnici, zaznamenal jste tehdy ten případ?
Ano, zaznamenal jsem ho a často ho někdo připomene, když dojde na Kukačky řeč. Je ale nutné zmínit, že kromě samotného motivu výměny náš příběh s tím, co se stalo v Třebíči, nic nespojuje.
Žena režiséra Bisera Arichteva během natáčení čekala dítě – padaly ve štábu ohledně toho nějaké žertíky?
Ne. Ale bylo docela pěkné, že natáčecí dny na porodním sále vycházely skoro přesně na období, kdy měla Veronika rodit. Bisi už pak asi musel mít těch porodnic plné zuby. Ale neomdlel ani u jednoho z porodů.
Vy sám jste začal hrát už jako dítě – co říkáte na představitele dětských rolí v seriálu?
Viktor i Theo byli skvělí. Stejně jako jejich postavy jsou i oni každý úplně z jiného těsta, ale oba celé natáčení i přes všechny problémy s přesouváním termínů kvůli pandemii zvládli s přehledem. A uvidíte sami, že se svých úloh zhostili výborně.
Jste z divadelní rodiny, bral jste to ve svém profesním životě vždy jako přednost?
Asi hlavně ze začátku to byla výhoda, protože jsem měl ke všemu, co se divadla týkalo, blíž. A tím myslím i fyzicky. Když jsem si chtěl o divadle něco přečíst, stačilo v obýváku sáhnout do knihovny. Prostředí divadla byl můj přirozený habitat. Později zase začnete vnímat, že se potřebujete nějak vyprofilovat a jít si vlastní cestou.
Jak vzpomínáte na svoje dětství? Bylo zmíněno, že jste už jako dítě hrál, byl jste z divadelní rodiny. Užil jste si vůbec těch tradičních dětských radovánek?
Já jsem hrál jenom v dramatickém kroužku. To byla naopak nedílná součást těch radovánek. Nebyli jsme tam tolik za herce, ale hlavně za děti, které společně trávily čas hraním si na divadlo. Bylo to velmi kreativní a zábavné. Pro dítě akorát.
Během studia jste byl na stáži v Anglii – tušíte, co Vám tato zkušenost dala?
Poprvé jsem si vyzkoušel, jak se o sebe dokážu postarat v cizím prostředí. Najednou jsem se musel plně spolehnout na svoje schopnosti. Najít si bydlení, kamarády, založit si britské konto a tak dál. Dalo mi to sebevědomí. S každou drobností, která se povede, poznáváte, že když máte vůli, dokážete leccos. Každému bych takovou zkušenost doporučil.
V čem je odlišná práce na natáčení filmu a natáčení seriálu? Tedy kromě délky natáčení.
U seriálu často začnete s prvními díly a ještě nemáte v ruce ty poslední. Sami pak můžete být překvapeni, kam se věci vyvinou. U filmu máte větší šanci mít přehled o celku a dobře se v něm orientovat. Můžete ho mít celý „v hlavě“. To u seriálu tak dobře nejde. Někdy pak máte pocit, že pořád děláte něco podobného, ale je to jen tím, že v ději skáčete z jednoho vrcholu na druhý a to, co je mezitím, vás čeká někdy úplně jindy.
Vaše postava má trochu problém skloubit práci a rodinný život – měl jste to někdy podobně?
To tedy ano. Herecká profese je velmi specifická v tom, jaké klade nároky na váš čas. Někdy se dva týdny nezastavíte a pak najednou máte zničehonic týden volna. Navíc se to může často ze dne na den měnit. Když žijete s někým, kdo je zvyklý na pravidelnost, volné víkendy a tak dál, je často těžké, aby měl pro ten váš rytmus pochopení.