Karolína Kočí: Pravých Novozélanďanů je málo

Navštivte národní park Abel Tasman, udělejte si nadivoko na pláži ve slané vodě langustu a zpomalte, hlavně nespěchejte… Novozélanďané mají rádi klid a váží si maličkostí.

Co bylo dříve? Myšlenka na cestu, nebo na pořad?

Původně jsem na Zéland letěla za partnerem a kamarády, a protože jako redaktorka občas přispívám pro Objektiv, spolu s partnerem jsme tam natočili několik reportáží. V tu chvíli jsem si uvědomila, že na tak velkou zemi je to málo. Když ji člověk objede, řekne si, že je tak velká, rozsáhlá a rozmanitá, že to chce něco víc. Tak se zrodila myšlenka vytvořit celý seriál. Z mé hlavy vzešel nápad, kterému pak režisérka dala koncept a celý jej posunula někam dál.

Jak se liší cestování, když člověk jede na dovolenou, a když natáčí dokument?

Na dovolené si děláte, co chcete. Můžete si říct, že v horách má být ošklivo, a nepojedete tam. Jakmile ale v těch horách máte domluvené natáčení a čeká tam na vás lovec v chatě, tak tam dojet musíte. Když jste se štábem, nemůžete se ráno probudit a říct si „dneska se mi tam nechce“ nebo „jsem unavená, raději pojedu k moři“. To nikoho nezajímá. Rozdíl je ve svobodě. Při natáčení je cestování mnohem závaznější. Lidi jsme si domlouvali dlouho dopředu, měli jsme daný natáčecí plán: abychom tam měli lovce na chatě, střihače ovcí, který ale stříhá jenom dvakrát do roka… Je to neskutečná kombinatorika, aby člověk za omezenou dobu stihl objet co nejvíc míst, měl co nejvíc lidí a ti byli na daném místě v době, kdy se to hodí jim i nám.

Takže nebyl prostor pro improvizaci…

Díky režisérce, která je neskutečně organizačně zdatná, se tam povedlo vtěsnat i tu improvizaci. Stalo se, že řekla: „Tohle je zajímavé téma, pojďme to natočit. Něco jiného posuneme, nebo vyhodíme.“ To stěžejní se udrželo, mnoho nových témat díky ní přibylo.

Klikněte pro větší obrázek Dá se to porovnat s prací ve zpravodajství?

Ve zpravodajství jde v první řadě o rychlý výsledek. V deset ráno se dozvíte, co budete točit, a v sedm večer to běží ve zprávách. Za den ze sebe musíte dostat zajímavou reportáž se stopáží minuta a půl, vše musíte stihnout během jednoho dne. Není tam moc prostoru na vlastní vyjádření, nemůžete se do toho osobně angažovat a říkat, co si myslíte. U cestopisu je to jinak. Když chcete ukázat atmosféru země, potřebujete ji prozkoumat a věnovat tomu trošku času. Máte možnost si s projektem hrát a ukazovat nejen fakta, ale i duši a vnímání lidí, což je vlastně to krásné.

Hned v prvním dílu se objevují i Češi…

Zéland je takové druhé Česko. Každý rok tam od nás díky Working Holiday vízům vyrazí 1200 lidí, z nichž tam poměrně dost lidí zůstane, takže na každém kroku slyšíte češtinu. Češi jsou tam ve velmi úzkém kontaktu, pomáhají si, zakládají různé spolky a jsou spolu aktivní i na Facebooku. Když člověk cokoliv potřebuje, stačí napsat: „Rozbila se mi pneumatika, jsem v Nelsonu, můžete mi někdo pomoci?“ Na 90 procent si můžete být jisti, že se vám někdo z Čechů ihned ozve a pomůže. A na Zélandu mají Čechy hodně rádi, protože jsou údajně jedni z nejlepších pracovníků.

Klikněte pro větší obrázek Ale i Zélanďané jsou příjemní, usměvaví…

Zélanďané jsou příjemní, usměvaví, ale je jich strašně málo, jen asi čtyři a půl milionu. Velká část z toho jsou navíc přistěhovalci. Takových těch „echt Zélanďanů“ je opravdu malinko.

Jaké jsou rozdíly mezi severem a jihem Zélandu?

Severní ostrov je teplejší, ale hlavně je osídlený, jsou tam velká města, infrastruktura, kultura, společnost. Jih, to je příroda a divočina. Tam člověk může jet dvě hodiny a nenarazit na jediný dům, možná tak na nějakou rozbořenou boudu, ze které vyběhne lovec s divočákem na zádech.

Mluvili místní o tom, zda se v poslední době Nový Zéland nějak mění, třeba vlivem masového turismu?

Mění se hodně. Mnoho lidí říkalo, že za to může Pán prstenů. Někteří to kvitují, protože jim to přináší obživu, ale myslím, že hodně lidí to vnímá poměrně negativně. Obliba Pána prstenů bohužel nepřinesla jen takové turisty, kteří cestují a poznávají, ale i „rychloturisty“, kteří jdou jenom po povrchu. Jezdí autobusy, které někde zastaví, vyběhne z nich hromada lidí, cvaknou fotku a jedou dál. To, myslím, začíná být problém.

Klikněte pro větší obrázek Určitě jste při natáčení navštívili zajímavá místa, kam by se člověk mohl vydat a schovat se před turisty. Co můžete vypíchnout?

Asi bych řekla národní park Abel Tasman. Ne že by tam turisté nebyli, ale už jsou to jen ti, kteří si chtějí užít krajinu. Autobus plný lidí s foťáky tam nepotkáte, protože je to národní park a musí se tam šlapat. A je přenádherný. Navíc je tam zajímavá komunita, kterou zakládal emigrant z Čech: obyvatelé se schází v kavárně u vstupu do parku, hrají na kytary, chodí naboso a celé se to nese v takovém vyklidněném módu. Další moje oblíbené místo je Wanaka u národního parku Mount Aspiring. Myslím, že než třeba do Queenstownu, který je co se týče turistů předimenzovaný, je lepší vyrazit sem. Wanaka je nedaleko, je víc místňácká, klidná a pohodová. Je tam taky vstup do národního parku a přenádherné tracky.

Natáčeli jste na některém z tracků?

Natrackovala jsem se toho docela dost, ale ne se štábem. Když se mají tahat všechny ty kamery, foťáky, drony a stativ, je to přece jenom problém. Byli jsme na kratších cestách u Routeburnu, na Sugarloafu a na Mount Alfredovi.

Co Nový Zéland a jídlo?

Zéland je vyhlášený steaky, na to oni si tam dost potrpí, a vůbec na grilování. To je každý den barbecue, barbecue, barbecue. My jsme natáčeli jeden díl o rybářích, protože kdysi byl Zéland takovou Mekkou velrybářů. Měli jsme sebou skvělého kluka, taky Čecha, který se rybaření věnuje dlouho. Nachytal pro nás langusty, které jsme si dali v nádherném prostředí – jedli jsme nadivoko na pláži. Vezme se jen mořská voda, která už je slaná, takže se langusta solit nemusí, a přímo v ní se korýš uvaří. Pak už se jenom rozkrojí, dá se na ní třeba trocha másla a nějaké bylinky a… skvělá večeře je zaručená.