Hoffmannovy povídky

Málokdo z režisérů rozumí tak dobře světu Jacquese Offenbacha jako režisér Laurent Pelly. Dokázal to nejen svými inscenacemi jeho slavných operet Orfeus v podsvětí, Krásná Helena a Pařížský život, ale i dílem vážným, jedinou slavnou Offenbachovou operou Hoffmannovy povídky. Společně s dirigentem Stéphanem Denévem uvádějí operu celou, bez škrtů. Jen obraz s Antonií není zařazen jako třetí, jak si přál Offenbach, ale jako prostřední. Posledním příběhem je Giulietta a to umožňuje Pellymu domyslet celý příběh a dát mu vnitřní kontinuitu. S předlohou své opery z roku 1880 se poprvé Offenbach setkal už 30 let předtím, v roce 1851. Byla to pětiaktová činohra Julese Barbiera a Michela Carré. Tehdy se údajně vyjádřil, že by se měla přepsat ve smyslu výraznější komiky. Když jako těžce nemocný operu psal, komické hledisko neopouštěl, ale rozuměl mu daleko víc. Hlouběji. Přesně v duchu Hoffmannova světa na pomezí snu a reality, jeho sarkastického humoru a hororových nálad. Německý romantický spisovatel, hudební skladatel a karikaturista E. T. A. Hoffmann je totiž autorem, jemuž vděčíme za umělecký postup, bez něhož by se dnes neobešel žádný filmový horor. Je to démonizování skutečnosti, v níž lze všechno racionálně vysvětlit, ale děs i tak zůstává. A přesto má Hoffmannův svět pevný hodnotový řád, stejně jako ten Offenbachův. Přes všechnu sžíravou ironii a výsměch všemu. Pellyho inscenace je vybudována přesně v duchu Hoffmannova světa. Má tíživou atmosféru, a přitom víme, že je to divadlo. Inscenace je obrazivá, výtvarně bohatá, s vynikajícími hereckými a pěveckými výkony. Úspěšný a plodný skladatel operet se chtěl do dějin zapsat především vážným operním dílem. A jistě se mu to povedlo.