Jak se žilo

Hospodářská krize

Krach na newyorské burze 29. října 1929 zasáhl nepříznivě nejenom do amerického hospodářství, ale způsobil ekonomické potíže i ve zbytku světa. Do Evropy se krize přivalila v průběhu roku 1930. V prosinci byla některá odvětví československého průmyslu, především spotřebního, prohlášena za trpící mimořádnou nezaměstnaností a Československo se postupně stalo čtvrtou nejpostiženější zemí světa po Německu, Polsku a Spojených státech. V roce 1933 úřady registrovaly 978 tisíc lidí bez práce. Toto číslo ale nepodchycovalo všechny, řada občanů nebyla úředně evidována. Probíhaly nouzové stravovací akce, do nichž se zapojovaly charitativní, církevní i jiné organizace a po celé republice vznikaly vyvařovny, které rozdávaly polévku.

Bídě velkého počtu nezaměstnaných se vláda snažila čelit především zvyšováním peněžních podpor, které byly ale i tak dost nízké. Například v bedřichovské továrně na čokoládu uspořádali roku 1930 sbírku pro nezaměstnané, která vynesla 830 korun. Výnos putoval k 18 rodinám. Ministerstvo sociální péče rozdělilo mezi 20 rodin 600 korun. Litr mléka, chléb, nebo kilo mouky přišly na 2 až 3 koruny. Ferdinand Peroutka si tehdy na účet vlády stěžoval, že nevládne. Přes všechny její snahy, ať už šlo o půjčky, regulaci obilních přebytků, vyhlášení kartelového zákona namířeného proti velkým sdružením podniků, devalvaci měny, přese všechno byl dopad krize na obyvatele drastický. Příznačně v té době Voskovec a Werich zpívali, že „devět řemesel je nouze a desáté - bída.“ Nezaměstnaní organizovali různé hladové pochody a ti, kteří práci neztratili, se stávkami snažili zabránit snižování mezd a propouštění. Mnohokrát došlo k potyčkám protestujících s četníky, někdy tekla i krev. Těžké situace využívali ve svůj prospěch politici krajní pravice a levice, především KSČ. Komunisté s reálným programem na řešení ekonomických problémů nepřišli, ale v parlamentu a na různých demonstracích to byli právě oni, kdo vládu obviňovali z neschopnosti nejvíce.