|
Když jsme přijížděli k chalupě Pavla Nováka v moravské osadě Karlov, zněla nám v uších jeho písnička: „Zvon osmkrát zaklinká, k nám přijde má malinká, jí ubohý je zima na nohy, než nám u dveří zacinká...“ Zima nám tedy byla všem, a nejen na nohy.
  Ten den napadla spousta sněhu a rtuť teploměru sjela deset stupňů pod nulu. Klikatá cesta vzhůru, kdy se auto měnilo v neřiditelné sáně, nám taky nepřidala. O to hřejivěji na nás zapůsobilo Pavlovo přivítání. Pán domu, tedy chalupy, stál ve dveřích jen v teplákách a tričku, doširoka se usmíval a se slovy: „Tož pojďte, voda na kafe se už vaří,“ nás nahrnul dovnitř. Kolem vládl zbytek vánoční atmosféry, celá rodina včetně vnuků se postupně scházela u stolu. Nic nenasvědčovalo tomu, že je mezi nimi těžce nemocný člověk, který už osm let bojuje o přežití.
Pavel Novák je dynamo, to mě napadlo hned při přípravě jeho 13. komnaty. Psal e-maily i ze zájezdů, před vystoupením, z nemocnice při chemoterapii, byl nabitý informacemi a plány. Jeho pracovní tempo nezbrzdila ani rakovina. V jeden den stačil dvě dopolední vystoupení pro děti, odskok na kapačky a večer už stál na jevišti v Troubkách. „Ba jo, trochu jsem ubral,“ řekl pak Šárce Kubelkové při natáčení, „místo šest set padesáti koncertů jich mám letos naplánovaných už jen šest stovek.“ O své nemoci hovořil naprosto otevřeně. „Přišel jsem dost pozdě, mám za sebou dvě operace, ozařování, hormonální léčbu a teď třetí sérii chemoterapie. Napsal jsem o tom knihu, jestli pomůže aspoň jednomu člověku, aby tuhle nemoc nepodcenil, pak splnila účel.“
  Venku se zatím nepříjemně zatáhlo. Mlha nepropouštěla téměř žádné světlo. A to jsme chtěli natočit Pavla Nováka na lyžích. „Tak aspoň zajdeme ke koním,“ navrhl režisérce Aleně Derzsiové. A k údivu nás všech se tento dnes hřmotný muž, který jen chlapeckýma očima připomíná zpívajícího učitele tělocviku Pavla Nováka, vyhoupl do sedla a vydal se na malou projížďku. Kameraman Pepa Nekvasil ho rychle následoval. „Není to riskantní, vzhledem k vaší nemoci?“ ptala se Šárka. „Doktoři to nevidí rádi. Ani to moje bruslení a lyžování. Kdybych spadl, byla by to velká komplikace. Ale já chci žít naplno, dokud to jde,“ řekl bez emocí Pavel.
A dokazoval nám to na každém kroku. „Když jste včera odjeli, tak jsem do půlnoci sháněl aparaturu, kterou si půjčil známý. Ráno od šesti dělám faktury. Odpoledne jedu vlakem do Prahy na natáčení »Hitů«, ale v noci přijedu a zítra jsem vám celý den k dispozici.“ Náš štáb zatím zamířil k léčiteli Jiřímu Vojáčkovi. Možná i díky němu má Pavel Novák pořád tolik energie. Než jsme dojeli, na mobilu mi už naskakovaly od Pavla esemesky s itinerářem cesty do Kopřivnice. Znovu jsme se přistihli při tom, jak se nám těžce spojuje tenhle akční člověk s informacemi o jeho zdravotním stavu.
  Možná je to i tím, že bere své pocity a bolesti jako „svou“ věc. Nechce, aby se tím jeho blízcí příliš trápili. Daří se mu to? Při pohledu do očí jeho ženy Olgy jsme poznali odpověď. Potvrdily nám ji i některé momenty při rozhovoru s jeho dospělými dětmi Pavlem, Olgou a Tomášem. „Bojíte se smrti?“ zeptala se v jednu chvíli Šárka. „Nebojím, i když bych nerad, aby to moc bolelo,“ řekl Pavel bez zaváhání. „Já beru konec jako fakt. Žádný tu nejsme napořád. Myslím, že nezáleží na tom, jak dlouho tu člověk je, ale jestli byl něco platný.“ Když jsme po třech dnech odjížděli, měli jsme jasno. Pavel Novák to jen tak nevzdá. Lidem v publiku, svým přátelům a rodině má totiž pořád co dát! |
