Životní příběh statečné ženy, které lékaři předpovídali, že nikdy nebude chodit, jejíž nejbližší byli vražděni, a ona sama vydržela okamžiky, kdy by se jiní vzdali. Připravili: M. Moravec, J. Krejčík a Z. Zemanová

Když bratři Zdeny Mašínové Ctirad a Josef roku 1953 dramaticky utekli na Západ, nastaly rodině Mašínové nejhorší časy – série pronásledování, zatýkání a poprav. Těžký osud Zdeny ale začal mnohem dřív. Narodila se s vážným postižením nohou. Dětství strávila na ortopedické klinice a rodičům hned po narození doktoři řekli: „Smiřte se s tím, že vaše dcera bude na vozíku.“ To se nakonec nestalo, ale Zdena musela každý rok na dvě operace, celkově jich bylo šestnáct. Na Karlově náměstí na Ortopedickém oddělení strávila s krátkými přestávkami osm let. Trpěla nedovyvinutými klouby a lékařská prognóza byla velmi špatná. Někteří lékaři nevěřili, že se vůbec kdy postaví na vlastní nohy. Bratr Ctirad ji denně vozil v kočárku do školy a pak ji vynášel do třídy. Přestože se k ní bratři nechovali vždy zrovna něžně, vzniklo mezi sourozenci už tehdy pevné pouto. A vzniknout i muselo – kvůli osudu celé rodiny. Rodiče zatklo gestapo, otec Josef byl popraven v roce 1942, matka Zdena kruté výslechy přežila. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Z odkazu svého otce vyhlásili bratři boj komunistickému režimu a na podzim roku 1953 utekli z Československa. Na cestě zabili několik lidí, a protože na bratry už komunisté nemohli, dopadla zloba na zbytek rodiny, tedy i na Zdenu. V listopadu jí, matku a strýce Ctibora zatkli. Strýc byl popraven, matku zavřeli do kobky v pražské Ruzyni a dvanáct měsíců ji tam nechali bez pokrývek na holé zemi v hrozném stavu. Zemřela, což se Zdena zprvu ani nedozvěděla. „V tu dobu jsem nechtěla žít,“ vzpomíná dnes. Matka byla i velmi neuctivě pohřbena – její ostatky byly hozeny do hromadného hrobu. V životě Zdeny Mašínové ale nemá slovo strach místo. Sama byla z vězení propuštěna, byť si tam prožila své. Nehleděli na to, že nemůže chodit, a vláčeli ji po schodech se zavázanýma očima a drsně ji vyslýchali. Sledovali ji do roku 1965. Byl to pro ni šok, když v 90. letech nahlédla do svazků a zjistila, kdo všechno na ni donášel. „Vydržím dost, ale když jsem četla, jak se chovali a kdo všechno to byl, byla jsem na infarkt,“ popisuje dnes.

V životě jí pomohla paradoxní situace – svatba s velkou láskou, Rudolfem Martinem, který byl ovšem komunista z přesvědčení a přednášel na FAMU tehdy povinný marxismus-leninismus. To jí také dodnes mnozí vyčítají: „Mašínová ať mlčí, sama si vzala komunistu!“ Jenže je spojil osud – Martinova rodina zemřela v Osvětimi, on sám byl židovského původu. Mašínová mohla emigrovat, ale neudělala to. Mohla si po svatbě změnit jméno, ale na to své, tedy i matky, tátovo a bratrů, byla vždy pyšná. Mohla mít děti, ale nechtěla je vychovávat v atmosféře totalitního komunistického režimu.

To vše jsou její třinácté komnaty, stejně jako vztah s nesmírně tvrdou babičkou Emmou, která jí bránila vodit si domů chlapce, velmi tvrdě ji vychovávala, a kterou měla přesto tak ráda, že kvůli ní neemigrovala a starala se o ni do posledních dnů. Tvrdost babiččiny výchovy Zdena později zúročila. Byla tzv. „duševně i fyzicky otužilá“ a hned tak ji něco nepoložilo!

Když už by se zdálo, že by Zdena Mašínová mohla mít klid, doléhá na ni osud rodiny dodnes. Už skoro šedesát let poslouchá diskuze o tom, zda jsou její bratři hrdinové nebo vrazi. A pro polovinu společnosti je sestrou vrahů. Průvodcem jejím tragickým životním osudem je redaktor Martin Moravec.

Stopáž27 minut
Rok výroby 2011
 P ST
ŽánrDokument