S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem po úzkokolejce do lesů plných řopíků, na unikátní vodní pilu, za žijící legendou slunečních pozorovatelů a na návštěvu slavonického mázhauzu (2010). Připravil M. Kučera

Kraj na Novobystřické vrchovině jihovýchodně od Jindřichova Hradce se téměř vylidnil během poválečného odsunu Němců a následného vybudování pohraničního pásma. Železná opona sice padla, ale sychravé počasí a dlouhé zimy jsou příčinou řídkého osídlení dodnes. Možná i díky tomu se v České Kanadě zachovala krásná příroda protkaná jen sítí klikatých silniček a romantické úzkorozchodné železnice. S restitucemi se vrátili drobní hospodáři, kteří chovají stádečka koz nebo hovězího dobytka. Skot spásá trávu na nádherných loukách a pomáhá tím udržovat krajinu, která nijak netrpí ani těžbou dřeva. To se dříve zpracovávalo v Peníkově na unikátní vodní pile. Místní lidé však chodí do lesa hlavně na sběr hub a borůvek. Po ránu se už tradičně vydávají celé důmyslně maskované rodiny do komářího reje na „svá“ tajná místa. Ačkoli tu lesní zvěř i dnes žije volně, v poslední době se obnovují také rozsáhlé obory, po nichž se na velkých pastvinách prohánějí stádečka jelenů, ale i muflonů, daňků a bizonů. Na pomezním hradě Landštejně se zase zabydleli sokolníci. V době před podzimní loveckou sezónou trénují v hradním příkopě dvě desítky dravců přímo před zraky návštěvníků. Cvičí orly, krkavce, rarohy i obtížně komunikující sovu pálenou – jednoho z vůbec nejumanutějších ptáků. Renesanční klenot – pohraniční městečko Slavonice – oslavilo v roce 2010 za zvuku řízné dačické dechovky 750 let své písemně doložené existence. Obě městská náměstí plná domů s fasádami ze sgrafitových psaníček jsou nádherně opravená a tak je radost nahlížet do mázhauzů a obdivovat skvostné stropní vějíře sklípkové klenby.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2010
 ST HD
ŽánrDokument