Liška Bystrouška

Svérázné postavičky lesní i lidské "havěti" z Těsnohlídkovy rozkošné hanácké humoresky jsou notoricky známé a inspirují české umění už přes osmdesát let. Příhody Lišky Bystroušky (původně zvané Bystronožky), psa Lapáka, lišáka Zlatohřbítka, Komára, Skokana, Jezevce, pana Revírníka, Rechtora a dalších ale vznikly vlastně náhodou, podobně jako jejich pozdější světově proslulé operní zpracování Leoše Janáčka. Těsnohlídek napsal svou prózu původně na pokračování k ilustracím myslivce a malíře Stanislava Lolka.

Režisér Jan Antonín Pitínský, který ve Slováckém divadle s úspěchem inscenoval Gazdinu robu a vlastní dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových, se Lišky Bystroušky chopil opět nově a upravil ji do činoherního divadla, vycházejícího z příběhů lidí i zvířat, žijících vedle sebe, spolu: na vesnici, v hájovně v lese, i obrazně řečeno uvnitř nás, v našich srdcích. Vždyť kdo je nám věrnějším životním druhem než němá zvířecí tvář a co je naopak komičtějšího, než když začne promlouvat, jednat a žít jako my lidé? Mají zvířata duši jako lidé? A nebo nás v lecčems zvířata i převyšují?