V baroku je zašifrované nejcennější poznání lidstva
Rozhovor s Petrem Krejčím, režisérem a scenáristou
Co Vás na baroku tolik baví, že jste mu obětoval více než tři roky života?
No tak čemu už by měl filmař věnovat maximální pozornost, než úžasné architektuře? Architektura a film mají hodně společného, obojí je hra se světlem a stínem. Tohle se pokoušet uvidět a potom zachytit na kameru a zprostředkovat divákům je tak hezký úkol, že o práci na něm vůbec nedovedu uvažovat jako o nějakém obětovaném čase, naopak, strašně moc mi to dalo.
Ta otázka mířila spíše na to, co to je, co Vás na baroku tak baví, že mu věnujete tři roky práce?
Světlo. Já bych Vám na to rád odpověděl nějak kloudněji, ale i když to zkrátím, tak tady budeme do rána.
Tak odjinud. Měla jsem možnost vidět dva díly, první a poslední, a je mi jasné, že to muselo stát neskutečné práce a času. Je to Vaše osobní téma stejně jako v případě seriálu Krajinou domova?
Ano. Patří to ke krajině, takže ano.
Právě proto, že je to zapálení pro věc v seriálu cítit, by mě zajímalo, co Vás na baroku tak fascinuje? Měla jsem z toho dojem opravdu promyšlené, takové až hodinářské práce, proto se ptám, co je pro Vás na baroku tak fascinující?
Tím hlavním je jeho schopnost nést informaci, poselství, poznání, zprávu, děj, příběh. A jsou to dost podstatné věci, které nám umí sdělovat.
Jako třeba co? A jak nám to sděluje? Jakými prostředky?
No to je přesně téma našeho seriálu – hledáme na to odpovědi a myslím, že je i nacházíme, a že jsou celkem jasně zformulované, pojmenované. Seriál začíná otázkou „Co je to vlastně baroko, co nám sděluje?“. Díl za dílem rozkrýváme strukturu české a moravské barokní krajinné vrstvy, a na tu hlavní otázku postupně odpovídáme, přičemž seriál končí jejím trochu teatrálním, ale jasně formulovaným shrnutím.
Musím přiznat, že jsem od Vás po předchozích snímcích čekala emotivní závěr, a byla jsem připravená udržet si odstup, ale úplně se mi sevřelo hrdlo, závěr je opravdu impozantní podívaná. Ale to je i závěr prvního dílu, a zřejmě všechny další?
To si nemáte držet odstup, to se máte naopak nechat povozit, když to jde. To já jako divák miluju, když přestanu vnímat všechno okolo a jsem tam, kde tvůrci chtěli diváka mít. To je přece radost!
Chtěl jste filmovou řečí vyjádřit barokní teatrálnost?
Přesně jste to trefila, děkuju. To je pěkná otázka! Baroko zkrátka je svým způsobem teatrální, dělané na efekt, takové výpravné a tomu jsem chtěl nejen závěr, ale celý seriál přizpůsobit, aby svojí formou odrážel ten barokní lesk i to velikášství, ale i dekadenci úpadku a nostalgii po nějakém prožitku z dětství. No a pak samozřejmě, aby i v té formě byl postřehnutelný ten duchovní přesah. Ne jen křesťanství, ale skutečný duchovní rozměr.
Natáčíte hodně o přírodě a krajině. Je těžší zachytit emoce v přírodě nebo v barokní architektuře?
V přírodě nemůžete zachytit emoce, protože v ní nejsou. Krajina je emocí prostá. To všechno jsou jen naše projekce, vyplývající z našich niter. Nikde v krajině neleží jen tak melancholie nebo dojetí…nebo radost. To jsou lidské kategorie. Když jste v soumračné vlhké mlze na nějakém šumavském rašeliništi, tak to nejspíš budete vnímat melancholicky, ale to místo samo o sobě takové není. Druhý den na něm bude svítit sluníčko, ptáci budou štěbetat, kytky kvést, po melancholii ani stopy. Takže my se nesnažíme zachytit emoci, ale náladu. Emoci pak v ideálním případě dodá sám sobě divák. Ale snažíme se poskládat to tak, aby ji v tom mohl najít. Taky mluvené slovo tomu jde celkem dost vstříc. Barokní architektura umí být poměrně návodná, takže stačí být trochu pozorný a informace vám pak z těch staveb padají rovnou k nohám. Potom se skutečně může dostavit něco jako Prozření. Baroko vám může změnit život, když ho „uvidíte“.
Jak? Čím může architektonický sloh změnit člověku život?
Třeba tím, že se vám jeho prostřednictvím podaří změnit úhel pohledu sama na sebe, na svou životní situaci, na nějaký zdánlivě neřešitelný problém, který vás sžírá, protože si s ním nevíte rady. To první, co vás na baroku překvapí, když se o něj začnete zajímat trochu blíž, je to, jak pracuje s lidským zrakem. Jak vychází z jeho nedokonalosti. Barokní stavby jsou plné optických klamů a iluzí, záměrně matou zrak, respektive mysl. A nejsou to jen iluzorní fresky, falešná perspektiva nebo důmyslně řešené štukování. Mnohem zábavnější bývají pohledy zvenčí, z krajiny. Takže jedno z prvních sdělení baroka vůči nám je: nic není takové, jak to vypadá. Svět je iluze. To je na začátek docela důležité poznání. Zároveň nás ale po celou dobu barokem provází neustále opakované vymezení kladných a záporných lidských charakterů. To jsou všechny ty alegorie ctností a neřestí. Takže lidé na jednu stranu vůbec nevěděli, čeho se v tom světě chytnout – vezměte si třeba morové rány, v baroku… umřela vám celá rodina, včetně dětí, rodičů, sourozenců…a vy jste měl žít dál, dost pravděpodobně v bídě – ale na druhou stranu bylo každému nad slunce jasné, co je dobré a co zlé, a že smrt je stejnou součástí života, jako narození.
Měl jste o podobě seriálu předem jasno?
To mám vždycky, ale pokaždé se to potom ještě několikrát úplně změní. To je ale normální tvůrčí proces. U Krajiny to jde samo, ale u Baroka jsem dlouho neměl ponětí o tom, jak vyjádřit to, co chci. A na kterých lokacích, když jich jsou stovky, tisíce stejně zajímavých. Dva roky jsme kolem toho tématu v ČT jenom lehce kroužili, mě to na jednu stranu strašně lákalo, ale měl jsem k tomu obrovský respekt, až takový, co spíš svazuje, než aby člověka inspiroval. U Krajiny sednu a píšu, mám to v hlavě. Psaní baroka předcházela dlouhá příprava. Kamarád architekt mi sestavil přehledné tabulky, kde byly zaneseny konkrétní stavby, uspořádané podle jména architekta, doby vzniku, majitelů, krajů atd. Nad ty tabulky jsem vždycky sednul, dlouze do nich hleděl, a pak od nich zase vstal. Neměl jsem klíč, jak to napsat, natož pak natočit. Teprve po dvou letech jsem sám pro sebe našel způsob, jakým o baroku vyprávět, pochopil jsem, že v tabulkách klíč nenajdu a začal úplně od nuly.
Takže jste skoro dva roky pracovali na přípravě, kterou jste potom nevyužil?
To tak ale bývá. Jste na cestě k výsledku, který už bude jednou pro vždy neměnný, točíte o něčem, na co má každý v této zemi nějaký náhled, to je velká zodpovědnost, která vám buď sváže ruce, nebo vás naopak nakopne k výkonu. Rozhodl jsem se oželet spoustu zajímavých odborných informací nebo historických zápletek, které bych taky divákům moc rád předal, ale to by každý díl musel trvat hodinu a ne jen 26 minut včetně znělky a závěrečných titulků. A pak taky v dnešní době není problém si chybějící informace v případě zájmu obstarat. Za tenhle efekt bych byl hrozně rád, kdyby to mělo. Že si lidi začnou sami zjišťovat o své krajině víc věcí. Mohli bychom pak líp rozumět tomu, co se v ní děje dnes.
Je to zase jiný styl obrazového i slovesného vyprávění, než na jaký jsme z dokumentárních filmů zvyklí, zároveň ale máte nezaměnitelný rukopis. Neměl jste problém takovou formu vyprávění o baroku prosadit? Dramaturgové umějí být přísní.
Zaplať pánbů za každého dobrého dramaturga! Podle mě jsou nepostradatelní. Možná kdyby za námi nebyl úspěch Krajinou domova, tak bych o podobu Barokního srdce Evropy musel svádět mnohem lítější boje. Možná si to jen projektuju, ale mám pocit určité důvěry ze strany České televize. Možná je to tím neuvěřitelným servisem ze strany produkce Jany Kabátové a Ondřeje Hlase nebo tím, že jsem tam obklopen opravdu skvělými lidmi, od suterénu až nahoru ke grafikům. Přitom nejsem členem žádné partičky ani zaměstnancem televize, nikdo za mnou prakticky nestojí, přišel jsem zvenčí a proto si té důvěry tak vážím. Protože mi umožňuje dělat věci tak, jak to cítím. A naopak jsem jako dramaturgyni získal Alici Růžičkovou, a to je profík, umí vyhmátnout každou chybičku, slabinu, čili to není opozice, ale partner, za kterého jsem televizi vděčný.
Proč jste ke spolupráci na čtení komentářů oslovil Vojtěcha Dyka a Tatianu Dykovou? A čím jste je do projektu získal?
No to souvisí s tím časem, věnovaným práci – ony si ty projekty zkrátka samy řeknou, co potřebují. No a Baroko zdá se potřebovalo ty nejlepší. Ne, zkrátka já chtěl v komentáři vyjádřit to, že i Baroko má svůj mužský a ženský princip, které ale nejsou vůči sobě v opozici, plynou rovnocenně vedle sebe a společně utvářejí ten celek, jednotu. No a pak jsem šel drze opravdu za těma nejlepšíma a oni do toho kupodivu šli.
Ale čím jste je pro projekt získal? Oba jsou velmi vytížení umělci, nevybavím si ani, že bych je někdy slyšela namlouvat dokumentární filmy?
Lstí, asi bych tak myslel. My jsme před pár lety s Honzou Maxiánem, Vojtěchem Dykem a Matějem Ruppertem natočili klip k české národní hymně, který ČT vysílá každý rok o půlnoci ze Silvestra na Nový rok. Za honorář jsme vykoupili jednu orchidejovou stráň u nás na Džbánu, a předali ji do správy ČSOP. Dnes je tam jedna z nejbohatších populací vstavače nachového u nás. Předloni na jaře se mi tam podařilo Vojtu s Táňou vytáhnout, a ve slabé chvilce uprostřed rozkvetlé stráně jsem na ně vybafl, zda by nám nenamluvili seriál o baroku. Táňa jen tak mávla rukou, jako by spíš zaháněla nějaký obtížný hmyz… Vojta se usmíval, což jsem si ale taky vyložil jako souhlas. No a pak už jsem je od jara až do zimy oba naháněl do studia a otravoval, až taky nakonec uvěřili, že mi na to kývli, a skutečně do projektu naskočili. Jedenáct dílů jsme namlouvali s přestávkami od podzimu do začátku léta, prakticky tři čtvrtě roku.
Jak se Vám s nimi spolupracovalo? Přece jen jsou to hvězdy, které moc často na dokumentech zřejmě nepracují.
Jsem za tu spolupráci tolik rád! Za setkání s Dykovými, pracovní i osobní. Táňa má krásný dívčí hlas, křehký a něžný, ale přitom taky žensky pevný, a taky takovou žižkovsky průbojnou lidovost do toho projevu občas pustí. Táňa je obdivuhodná ženská, která se dopracovala k tomu, že si nemusí na nic hrát, její sebevědomí to unese. To je v osobním kontaktu velice občerstvující. No a Vojtěch! Představuju si porouchanou automatickou výrobní linku na duše miminek, která se zasekla zrovna ve chvíli, kdy robotická sudička dávkovala takovým nejspíš nerezovým kornoutem do duší všelijaké talenty. A do Vojty sypala a sypala, a od všeho ne po špetkách, ale po kýblech. Pak se linka znovu rozjela, ale že tam mezi těmi dušičkami jede jeden takovýto šlendrián, toho už si nikdo nevšiml.
Takže neměli žádné hvězdné manýry?
Jako čerstvé jahody se šampaňským do šatny?
Spíš jak snášeli případné připomínky a opravy?
Ale tak oni jsou profíci, a mají právo se spolehnout na to, že i za sklem jsou profíci, a naším úkolem je natočit komentář tak, aby mu bylo rozumět, aby intonace ladila se smyslem, aby to nemlaskalo, aby to netahalo uši. Spoléhají na to, že bychom tam nepustili žádný kiks. Oba byli skvělí. Žádné hvězdné manýry, to je jim myslím na hony vzdálené.
Co byste přál divákům, aby si ze seriálu Barokní srdce Evropy odnesli?
To je snad pokaždé na konci stejná otázka, a já ji teda zrovna nemám vůbec rád.
Proč?
Protože předjímá, že si divák musí z díla nutně něco odnášet. Jak ze samoobsluhy. A nejspíš se čeká, že nějaké vzletné poselství. Když se mě na tohle ptáte, tak jsem nucen přiznat, že mojí asi nízkou ambicí směrem k divákům je, aby se při sledování hlavně bavili. Tedy ne mezi sebou, ale aby je to bavilo, od prvního záběru po poslední, od prvního slova, tónu hudby. Aby to pro ty vzdělanější nebylo předvídatelné, nudné, a zároveň pro ty méně baroka znalé aby to bylo dost srozumitelné a zábavné. Samozřejmě, že tam je poselství, celkem silné, ale to je podle mě jeden z aspektů filmu, o kterém by jeho tvůrci neměli mluvit. Možná až s velkým odstupem. Třeba se nám podaří inspirovat někoho k tomu, aby se na baroko a vůbec svět kolem sebe podíval trochu jinak, než doposud. Ta změna úhlu pohledu je v životě čas od času strašně důležitá, a barokní architektura nás k ní může dovést. Tak třeba tohle kdyby se povedlo u někoho způsobit, tak to je úžasné.