Historie po obdobích

S geografickým jádrem českého státu se v průběhu uplynulých staletí spojovala řada zemí či regionů různou formou vzájemné závislosti, pevné i volnější nebo jen v podobě personálních unií. Během jeho tisícileté historie se však neměnily jen státní, zemské, krajské, okresní a různé jiné správní hranice, ale také pojmy a názvy, které českou státnost vyjadřovaly.

Geopolitický a vojenskostrategický význam Čech, Moravy a Slezska vždy ovlivňovala a dosud ovlivňuje jejich "klasická poloha v srdci Evropy". Od pravěku ležely České země vzdáleny od evropských hospodářských a kulturních, později i politických center, přestože územím dnešní Moravy a Slovenska tehdy vedla důležitá obchodní cesta, Jantarová stezka, spojující oblast Středomoří s pobřežím Baltu. Chráněny pohraničními horami v pomyslném středu světadílu, bez zámořských přístavů a velkých vodních toků s výjimkou pramenícího Labe a blízkého Dunaje, bez rozsáhlých úrodných nížin, zůstávaly České země po staletí spíše stranou velkých evropských politických, hospodářských a sociálních procesů. Ty se většinou projevily v Českých zemích s určitým zpožděním a často i s menší intenzitou.


Sámova říše v 1. polovině 7. století

Český stát, jeho jádro a hranice, se formoval od počátku 10. do počátku 11. století. Již dříve však existovaly v české kotlině a moravských úvalech dva pokusy o konstituování státních útvarů, Sámova říše a Velkomoravska říše - Velká Morava. Franský kupec Sámo, vůdce vzbouřených Slovanů v boji proti Avarům v 1. polovině 7. století, vytvořil po řadě vítězství na Avary ve střední Evropě kolem roku 623 nebo 624 silný slovanský kmenový svaz. Územní rozsah svazu, nazývaného Sámova říše, nelze přesně stanovit pro nedostatek údajů písemných i archeologických pramenů. Rozdílnost názorů v odborné literatuře umožňuje jen rámcově vymezit prostor Sámova kmenového svazu. Jeho centrum leželo pravděpodobně na Moravě. Ke svazu patřily slovanské kmeny v Čechách, polabští a posálští Srbové knížete Dervana severozápadně od Čech a snad i část Korutanska, osídleného rovněž Slovany. Hranice kmenového svazu nebyly stabilní, proměňovaly se podle okamžité politické situace ve střední Evropě. Sámovu říši spojoval společný boj proti Avarům a později franskému králi Dagobertovi I. Po Sámově smrti kolem roku 658 historické prameny o pokračování nebo zániku říše mlčí a další politické dění v bývalém centru Sámovy říše během 8. století není možné doložit, avšak ani vyloučit.


Velká Morava v 9. století

V 1. polovině 9. století se začala vytvářet na našem území další historicky známá mocenská centra, a to na jižní Moravě kolem Valů u Mikulčic a Starého Města u Uherského Hradiště a na Slovensku v okolí Nitry. Spojením obou regionů Mojmírem I. po vyhnání Pribiny z Nitranska asi v létech 833-836 vzniklo jádro budoucí Velké Moravy, které zahrnovalo osídlená území moravských úvalů a Nitranska. Svou jižní hranicí zasahovalo do dnešního Rakouska v jihozápadním prostoru od soutoku Moravy a Dyje.

Největšího územního a politického rozmachu dosáhla Velkomoravská říše za knížete Svatopluka. Svatopluk pravděpodobně po roce 883 rozšířil svůj vliv do Čech, na srbské kmeny usazené podél řeky Sály a zřejmě již v letech 874-880 zaútočil do oblasti slezských kmenů kolem horní Odry a Visly. V letech 883-884 ovládl Svatopluk Panonii, na východě sahala jeho moc po bojích v letech 880-882 pravděpodobně až do horního Potisí. Přes pevnější mocenskopolitickou stavbu Velkomoravské říše ve srovnání se Sámovým kmenovým svazem zůstává vymezení hranic Velké Moravy teoretickou konstrukcí, sestavenou, podobně jako u Sámovy říše, na základě dostupných archeologických i písemných pramenů. Zejména oblasti, jejichž připojení k Velkomoravské říši se předpokládá, ale je nejisté, nelze kartograficky zcela přesně znázornit.


Čechy počátkem 10. století


Český stát ve 2. polovině 10. století

Počátkem 10. století se po pádu Velkomoravské říše přesunulo centrum politického života do Čech, kde se začal utvářet český stát postupným rozšiřováním středočeské přemyslovské domény. Sjednocovací proces v zemi zahájil Boleslav I. po roce 935 a do konce 10. století ovládli Přemyslovci celé území Čech včetně východočeského panství Slavníkovců. Boleslavovu vládu provázely také územní výboje mimo jeho knížectví: na severní Moravu, do Pováží, Slezska, Malopolska (Krakovska), Sandoměřska a Červeňských hradů. Zpět do Čech zatlačili Přemyslovce zřejmě již koncem 80. let 10. století Piastovci a v letech 1003-1004 ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý i Čechy. Teprve Přemyslovec Oldřich dobyl roku 1019 zpět Moravu (resp. převážně severní část země), připojil ji k českému knížectví a její správu svěřil svému synovi Břetislavovi. Územní jádro českého státu, které výrazně ovlivnily přírodní podmínky, bylo na staletí dotvořeno.

Přirozenou hradbu, chránící obyvatele Českých zemí a jejich sídla, tvořila horská pásma, pokrytá neprostupnými hvozdy, jejichž středem probíhala pomyslná hraniční čára. Na územích nechráněných horstvy s hustými lesními porosty přirozená hranice chyběla a zejména jihovýchodní hranice Čech a jižní hranice Moravy se nejčastěji proměňovala a lišila od současného stavu.


Český stát v 11. a 12. století

V době Břetislavovy vlády v letech 1035-1055 bylo součástí Čech Kladsko (pravděpodobně již od 10. století), Žitavsko se Záhvozdím a Vitorazsko, nepatřilo k nim Chebsko, Ašsko, Novobystřicko a Landštejnsko. Na jižní Moravě probíhala hranice s Rakousy jižněji a teprve kolem poloviny 11. století se ustálila na řece Dyji. Na severu Moravy dobyl Břetislav území kolem Hradce nad Moravicí a položil tak základ budoucího Opavska. Za Moravskou branou pronikl k řekám Ostravici a Pštině. Na krátkou dobu ovládl po vpádu do Polska roku 1039 Slezsko, Krakovsko a část Velkopolska s Hnězdnem a Poznaní, dobytého území se ale musel postupně vzdát. Přemyslovská knížata získala během 11. a 12. století na přechodnou dobu několik dalších území: v letech 1075-1076 Donínsko, v letech 1076, 1085 a 1158 (do 1256) Budyšínsko a od Uherska ve 12. století region na pravém břehu Olšavy a Moravy jižně od Uherského Brodu směrem k Hodonínu. Postoupila Sušicko (1124-1265) a část Vitorazska (1179 ztráta území v okolí Vitorazi-Weitry, 1186 byla postoupena oblast západně od Weitry v léno rodu Kuenringů).

Koncem 12. století vážně narušily celistvost českého státu rozbroje Přemyslovců. Fridrich Barbarossa udělil roku 1182 Konrádu Otovi Moravu jako říšské léno a prohlásil ji za samostatné markrabství, nezávislé na Čechách. Českým knížetem se stal Bedřich. Roku 1187 povýšil Barbarossa pražské biskupství na říšské knížectví. Po smrti knížete Bedřicha roku 1189, kdy na knížecí trůn nastoupil Konrád Ota, byly České země opět sjednoceny. Samostatnost pražského biskupství skončila roku 1193, tehdy se českým knížetem stal biskup Jindřich Břetislav z rodu Přemyslovců.


Český stát za Přemysla Otakara II.

K většímu územnímu rozšíření českého státu došlo ve 2. polovině 13. století a počátkem 14. století za vlády Přemysla Otakara II., Václava II. a Václava III. Expanzivní politika Přemysla Otakara II., motivovaná úsilím o posílení rodové i panovnické moci, směřovala k jihu. Roku 1251 získal Přemysl Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko (do roku 1254, znovu 1260), roku 1253 Pittensko a 1269 Korutany, Kraňsko a většinu Furlandska (1270). Na západ od Čech získal na deset let Chebsko (1266-1276). Všech těchto území se však musel opět vzdát ve prospěch Rudolfa Habsburského roku 1276. Roku 1256 bylo postoupeno Braniborsku Budyšínsko, naopak zpět do Čech bylo roku 1265 navráceno Sušicko. Kladsko se stalo roku 1278 součástí piastovského Vratislavska.


Český stát za Václava II. a Václava III.

Václav II. obrátil svůj velmocenský zájem na severovýchod a  jihovýchod. Roku 1290 získal zpět Kladsko a v letech 1289-1292 postupně Bytomsko, Opolí, Těšínsko, Krakovsko, 1291 Chebsko. Roku 1296 však definitivně ztratil zbytek Vizorazska, které ovládl Rudolf I. Habsburský. Jako polský král rozšířil své země o Velkopolsko (1300-1306), pro svého syna Václava, později III., přijal roku 1301 uherskou korunu. Vznikající přemyslovské soustátí, které ještě roku 1305 na počátku vlády Václava III. tvořily České země, Polsko a část Uherska, se zhroutilo roku 1306 smrtí posledního Přemyslovce.


Český stát v době Lucemburské

Výrazné územní proměny českého státu jsou spjaty s dynastií Lucemburků na českém trůně a zejména s dynastickou politikou Karla IV. Český středověký stát představoval důležitou křižovatku kulturních vlivů, politických zájmů a střetů.

Jan Lucemburský získal zpět roku 1319 Budyšínsko, roku 1322 za pomoc Ludvíku Bavorovi Chebsko, 1329 koupí Zhořelecko (celá Horní Lužice - tento název se začal užívat pro Budyšínsko a Zhořelecko od 15. století - byla připojena do roku 1363). K Chebsku bylo roku 1331 začleněno Ašsko a Selbsko. K významnému úspěchu Jana Lucemburského v oblasti zahraničních vojenských aktivit patřilo připojení Horního a části Dolního Slezska v letech 1327-1335. Právní vztah slezských knížectví i moravských enkláv ve Slezsku k Českým zemím se v dalších staletích vyvíjel a proměňoval. Dědictvím po otci Jana Lucemburského Jindřichovi VII. připadlo k českému státu rovněž Lucembursko.

Za vlády Karla IV., trvaleji od 15. století, se začal užívat pojem "země Koruny české", Koruna česká, Corona regni Bohemiae. Již 19. května 1329 jej poprvé užil Jan Lucemburský pro označení souboru zemí pod svou vládou. Od roku 1348 tak označoval Karel IV. jak původní území českého státu, tak připojené země i zahraniční léna. Svatováclavská koruna se stala symbolem pro všechna území, která tvořila český stát pod vládou jednoho panovníka. Základem územního komplexu bylo Království české, pro ostatní územní celky se vžilo pojmenování "vedlejší země". Karel IV., na jehož územních ziscích se podílela především sňatková politika, připojil k českému státu dvě další slezská knížectví, Svídnické (1353 sňatkem, 1368 dědictvím) a Javorské (1368), Dolní Lužici (1368) a Braniborsko, které zakoupil roku 1373. Roku 1353 získal větší část Horní Falce a o dva roky později (1355) ji definitivně připojil k českému státu. Zároveň koupěmi a zástavami hradů, panství a měst ve Fojtlandu, Míšeňsku, Duryňsku, Meklenbursku a v Horní Falci vytvářel hustou síť lén mimo území českého státu. V návaznosti na léna Horní Falce budoval systematické pásmo lén i v Bavorsku. V 18. století označil František Martin Pelcl, historik a představitel osvícenství a národního obrození, české hornofalcké území doby Karlovy jako Nové Čechy.

Téměř na sklonku života roku 1377 upravil Karel IV. správu nad územími Koruny české tak, aby po jeho smrti byla jednota Koruny zachována. Václav IV. však nedokázal impozantní dědictví svého otce udržet v celistvosti. Roku 1401 ztratil Horní Falc, Donínsko získal roku 1402 jako léno míšeňský markrabě. Téhož roku postoupil Zikmund Řádu německých rytířů území Nové marky, součást Braniborska od 40. let 12. století, roku 1415 zastavil Braniborsko Hohenzollernům a roku 1423 zastavil Moravu svému zeti Albrechtu Rakouskému (do 1437). Území Chebska se postupně zmenšovalo téměř na současnou podobu. Za husitských válek byly míšeňským markrabatům zastaveny oblasti kolem Mostu (1423-1456), Duchcova (1423-1450) a Oseku (1423-1450). Ve 20. letech 15. století se dotvářela hranice Čech a Žitavska, které tak definitivně splynulo s Horní Lužicí.


Český stát za Jiřího z Poděbrad


Český stát v době Jagellonské

Od konce 15. i v 16. století působil na České země nerovný vývoj evropské ekonomiky. Velké zeměpisné objevy znamenaly mimo jiné přesun obchodních center z jižní Evropy na její západní pobřeží. Nové směry světových obchodních cest, příliv amerického stříbra a řada dalších politických i hospodářských aspektů spolu s kontinentální polohou Českých zemí nepříznivě ovlivňovaly vztahy s pokročilejšími evropskými státy.

V 15. století probíhaly změny územního rozsahu českého státu zejména v rámci nestejných personálních unií. Za Zikmunda Lucemburského s Uherskem (1436-1437), za Albrechta Habsburského (Rakouského, 1437-1439) a Ladislava Pohrobka (1453-1457) s Uherskem a rakouskými zeměmi, za Vladislava a Ludvíka Jagellonského s Uherskem (1490-1526). Jiří z Poděbrad získal zpět některá zahraniční léna a roku 1462 Dolní Lužici, zastavenou 1445 braniborským markrabatům, avšak bez území kolem Chotěbuze a Picni. Území Opavska a Krnovska se začala postupně odlučovat od Moravy a přiklánět se ke slezským knížectvím. Roku 1468 byl Jiří nucen přenechat vládu nad Moravou, Lužicemi a Slezskem Matyáši Korvínovi, stejně tak Vladislav Jagellonský pro léta 1471-1490 (podle olomoucké smlouvy na léta 1478-1490). Teprve po Matyášově smrti došlo ke zcelení zemí Koruny české v rámci personální unie Jagellonců (1490-1526).


Český stát v 17. a 18. století

Vznik česko-rakousko-uherského soustátí pod vládou Habsburků roku 1526 znamenal začlenění zemí Koruny české do mnohonárodnostní monarchie na dobu čtyř staletí. V 16., 17. a 18. století se tempo hospodářského rozvoje různých částí Evropy dále rozcházelo. Obchodní a dopravní síť, umožňující intenzívní hospodářské styky mezi Středomořím, západní Evropou a Pobaltím i ostatními kontinenty, tvořily velké přímořské přístavy, říční doprava a poměrně husté předivo suchozemských cest. Vnitrozemská poloha Českých zemí znesnadňovala napojení na ekonomické aktivity Francie, Anglie, Nizozemska a v Německu především dolního Porýní. České země byly odkázány na obchodní spojení po souši nebo labskou a dunajskou vodní cestu. Přes značné úsilí rakouského státu o realizaci merkantilistických myšlenek, zásad a reforem, směřujících k oživení hospodářství monarchie, zůstaly České země mimo rychle se vyvíjející státy západní Evropy, závislé především na domácích impulsech.

K významným územním změnám českého státu došlo roku 1635, kdy byly Sasku postoupeny obě Lužice, zastavené již roku 1623. Další změny územního rozsahu českého státu se datují rokem 1742 - po prohraných slezských válkách předala Marie Terezie Prusku celé Kladsko o rozloze 1635 km2, Dolní Slezsko a část Horního Slezska, Opolsko, Ratibořsko s Bytomí, Pštinou, a z Bohumínska území na pravém břehu řeky Olsy, o rozloze cca 35 000 km2. Zbývající část Slezska, Těšínsko, část Opavska, Krnovska a Nisska, se začala označovat České nebo Rakouské Slezsko. Do roku 1815 byla postupně ztracena i všechna zahraniční léna (naposledy roku 1815: Marktredwitz - Ředvicko - ve prospěch Bavorska).Uvnitř rakouské monarchie však územně stabilizované České země zaujímaly ve vztahu k většině zemí soustátí významné postavení jako průmyslově nejrozvinutější region. K větším územním proměnám českého státu do vzniku Československa roku 1918 již nedošlo. S rozpadem Rakousko-Uherska zanikla i právní existence makroregionu zemí Koruny české.


Úpravy hranice Republiky československé (Československa) v letech 1918-1924

Vznik nástupnických států v srdci Evropy roku 1918 znamenal zejména pro Československo, Polsko a Maďarsko naplnění jejich úsilí o získání státní samostatnosti. Poválečné uspořádání Evropy však v sobě skrývalo mnohá rizika, která vyvrcholila novým válečným konfliktem a po roce 1945 rozdělením evropského kontinentu na nové zájmové politické sféry.

S vytvořením společného státu Čechů a Slováků počítal zahraniční i domácí český odboj již v průběhu první světové války. Představy o územním rozsahu budoucího československého státu poprvé kartograficky vyjádřil Tomáš Garrigue Masaryk v Londýně roku 1916 a nákres na mapě Evropy zaslal k dalšímu projednání do Spojených států amerických. Do návrhu začlenil Čechy, Moravu a České Slezsko v tehdejších hranicích, Slovensko jako severní oblast Uherska, osídlenou převážně obyvateli slovenské národnosti, dále Vitorazsko, Valticko, jižní část Kladska, část Lužice, obývané Lužickými Srby (přibližně podle lužickosrbské jazykové hranice z konce 19. století) a Ratibořsko. Navrhl rovněž vytvoření koridoru v prostoru dnešního Burgenlandu mezi československým státem a jihoslovanským územím. Ještě před vznikem Československa připravila Národní rada československá v Paříži další varianty územního rozsahu budoucí republiky. Na některých opět naznačila možnosti připojení Kladska, Ratibořska a lužickosrbského regionu i průběh hranice mezi Uherskem a Slovenskem.

Po první světové válce právně zakotvila podobu nového státu, Republiky československé, série mírových smluv, tzv. versailleský mírový systém. Šlo o mírovou smlouvu s Německem uzavřenou 28. června 1919 ve Versailles, s Rakouskem v Saint-Germain 10. září 1919 a s Maďarskem, podepsanou v Trianonu 4. června 1920. Úpravy československých státních hranic však probíhaly až do roku 1924. Požadavky Československa, týkající se uznání jeho státních hranic, navržených již během první světové války, přednesl 6. února 1919 na zasedání mírové konference Edvard Beneš.


Pokus o odtržení pohraničních území po vzniku Československa

Vznik Československa znamenal značné rozčarování pro sudetské Němce, žijící především v pohraničních oblastech nového státu. Skupina německých poslanců z Českých zemí žádala již v lednu 1918 v souvislosti s projednáváním Tříkrálové deklarace v říšské radě ustavení samosprávné provincie Deutschböhmen v rámci habsburské monarchie.29. října 1918 byla vyhlášena provincie Deutschböhmen jako součást nového rakouského státu Deutsch Österreich (Německé Rakousko), která zahrnovala území od Aše a Chebu přes Mostecko a Liberecko po Orlické hory se správním centrem v Liberci. 30. října 1918 vznikla provincie Sudetenland na území severní Moravy a Českého Slezska s centrem v Opavě. Konečně 3. listopadu 1918 vznikly další dvě provincie, Böhmerwaldgau v oblasti Českého lesa a Šumavy se středisky ve Vimperku a Českém Krumlově a Deutschsüdmähren na jižní Moravě s centrem ve Znojmě. Kromě čtyř provincií měla být k Rakousku připojena také města Brno, Olomouc a Jihlava se silnou německou menšinou. Pokus o odtržení těchto provincií, vytvořených přibližně v prostoru budoucích obsazených území po Mnichovském diktátu, se však nezdařil. Po neúspěšných jednáních československé vlády s představiteli provincií o řešení situace byla území provincií obsazena československými vojenskými jednotkami. Definitivně ukončila dosavadní snahy sudetských Němců o odtržení saintgermainská mírová smlouva z roku 1919.


Československo po Mnichovském diktátu. Protektorát Čechy a Morava

Konec dvacetileté existence Republiky československé začal Mnichovským diktátem 29. září a jeho přijetím 30. září 1938. Československo bylo nuceno odstoupit Německu ve dnech 1.-10. října 1938 pohraniční území, tzv. sudetské oblasti, o rozloze cca 28 000 km2. Dále odstoupilo Polsku v průběhu 2.-30. listopadu 1938 asi dvě třetiny Těšínska a menší území na Slovensku a podle vídeňské arbitráže ze 2. listopadu Maďarsku pohraniční území jižního Slovenska s částí Podkarpatské Rusi ve dnech 5.-10. listopadu 1939. Rozsah odstoupených území se v prostoru Českých zemí téměř shodoval s rozsahem provincií Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren, vyhlášených po vzniku Československa na podzim roku 1918 a usilujících o připojení k Rakousku.

Z většiny obsazeného území v Českých zemích byla vytvořena zvláštní župa Sudetenland s centrem v Liberci. Jižní oblasti Čech, Moravy a na Slovensku oblast Petržalky a Devína patřily k říšským župám Oberdonau a Niederdonau. Odstoupená území činila celkem asi 29% z původní rozlohy československého státu - z necelých 141 000 km2 zůstalo cca jen 99 000 km2. 6. října 1938 získalo plnou autonomii s vlastní vládou Slovensko, 11. října 1938 také Podkarpatská Rus. Autonomii obou zemí schválila poslanecká sněmovna 19. listopadu 1938 a změnila též oficiální název státu, tzv. druhé republiky, na Česko-Slovensko.

Zřízením Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 po obsazení tzv. druhé republiky Německem 15. března 1939 bylo Československo definitivně zlikvidováno. Německé okupaci předcházelo odtržení Slovenska a vznik Slovenského štátu 14. března 1939, Podkarpatskou Rus obsadilo Maďarsko do 18. března 1939.


Československo po roce 1945

Již během druhé světové války zvažoval československý exilový prezident Edvard Beneš různé varianty budoucích hranic poválečného Československa. Vycházel přitom z představ, koncipovaných pravděpodobně ještě před Mnichovem a pak v době existence druhé republiky. Dochovaná skica Českých zemí od Jaroslava Drábka z ledna 1939 obsahuje tři oblasti v západních a severních Čechách a ve Slezsku s asi devíti sty tisíci obyvateli německé národnosti, které Beneš zamýšlel odstoupit Německu včetně dalších tří malých území v jižních Čechách a na jižní Moravě. Nová mapa z května roku 1941 zachytila navíc také oblasti jižního Slovenska - ty měly být postoupeny Maďarsku. Území, určená k odstoupení v jižních Čechách a na jižní Moravě, se oproti Drábkově skice výrazně zvětšila. Jako kompenzaci požadoval Beneš část Kladska podél jeho jihozápadních historických hranic.

Tak, jak se měnila válečná a politická situace v Evropě, měnila se i Benešova rozhodnutí, týkající se předpokládaných československých hranic. V únoru 1945 nový návrh hraničních úprav téměř odpovídal předmnichovským hranicím, ale bez Ašska, bez Šluknovského a Frýdlantského výběžku a s požadavkem části kladského území. Diplomatická jednání v letech 1945-1946, požadující připojení celého Kladska k Československu podobně jako na mírové konferenci roku 1919, se však s ohledem na tehdejší československo-polské vztahy nesetkala s úspěchem.

Po druhé světové válce došlo k obnovení Československa v předmnichovských hranicích bez Podkarpatské Rusi, která se stala podle smlouvy mezi ČSR a SSSR z 29. června 1945 součástí Sovětského svazu - Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Státní hranice mezi Československem a Sovětským svazem vedla po bývalé zemské hranici Slovenska a Podkarpatské Rusi s menšími změnami v oblasti Čopu. Československo odstoupilo Sovětskému svazu železniční uzel Čop, třináct severně ležících obcí a 1946 získalo zpět katastrální území obce Lekárt (od roku 1948 Lekárovce). Roku 1947 převzalo Československo od Maďarska tři obce na pravém břehu Dunaje, Jarovce, Rusovce, Čunovo a část katastru obce Rajka, které jsou dnes součástí Bratislavy. Roku 1959 byly provedeny menší úpravy hranice s Polskem ve prospěch obou států. Nový název republiky od roku 1960, Československá socialistická republika, nezměnil nic na jejím územním rozsahu, stejně tak vznik Československé republiky ústavním zákonem z 6. března 1990, Československé federativní republiky k 29. březnu 1990 a České a Slovenské Federativní Republiky k 20. dubnu 1990.


Česká republika od r. 1993

Rozdělení československého státu k 1. lednu 1993 na dva samostatné celky, Českou republiku a Slovenskou republiku, přiblížilo Českou republiku opět středověkému Břetislavovu knížectví - po řadě proměn připomíná Česká republika svou polohou a vymezením hranic České země v době Břetislavovy vlády po roce 1035, kdy skončila první politická krize tehdejšího přemyslovského knížectví a jeho územní rozsah se stabilizoval. Smlouva o vymezení hranic mezi Českou republikou a Slovenskou republikou byla podepsána 4. ledna 1996.

Geografická poloha České republiky se nemění. V současné vyspělé společnosti je význam zeměpisné polohy Českých zemí zdánlivě menší než v minulosti, přesto i po významných změnách na přelomu 80. a 90. let 20. století zůstává střední Evropa citlivým jazýčkem na vahách evropské stability a geopolitický aspekt nadále formuje vzájemné vztahy mezi evropskými státy a zeměmi.