Orfeus

Opera – nebo lépe řečeno hudební báje – L’Orfeo Claudia Monteverdiho byla od své únorové premiéry v mantovském Palazzo Ducale v roce 1607 považována za něco zásadního, co zahajuje novou a jinou epochu hudebního dramatu. Claudio Monteverdi vydal za podpory rodu Gonzagů nové hudebně dramatické dílo o dva roky později tiskem, který po mantovské premiéře šířil slávu Orfea po celé Itálii a později i dále za Alpami. Vznikl tak prototyp budoucí partitury – místy jen náznakové, místy spoléhající na vžité konvence a jindy zase exaktní a blízké našemu pojetí.

Během druhé poloviny 17. a prakticky až do konce 19. století byl Monteverdiho Orfeus vnímán jako dílo knižní, o němž se dočteme v dějinách hudby. Nikdo jeho zvukovou podobu vlastně neznal. S procesem obnovy historické hudby se v průběhu minulého století stalo jedním z nejčastěji připomínaných, diskutovaných i nahrávaných hudebně dramatických děl rané opery.

O co v příběhu jde? Nymfy a pastýři oslavují svatbu Orfea a Eurydiky. V lese zpívá Orfeus stromům a zvířatům, vtom ho ale přeruší žena – posel, italsky La Messagera, se zprávou o Eurydičině smrti. Orfeus chce Eurydiku najít a sestoupí proto do Hádu, říše mrtvých, a chce si vyprosit svoji manželku zpět. Odvést si ji může, ale pod podmínkou, že se cestou zpět ani jednou neohlédne.

Bylo ironií osudu, že v té době zemřela Monteverdiho manželka, zpěvačka Claudia Cattaneo, matka dvou skladatelových synů. Nad čtyřicetiletým Claudiem Monteverdim se začaly stahovat mraky starostí existenčních i osobních. Už se podruhé neoženil, zůstal zbývajících 36 let osamoceným vdovcem.

Dílo autora, kterého dnes vnímáme jako zakladatele operního žánru, uvádíme v nastudování Curyšské opery pod taktovkou Nikolause Harnoncourta. Autorem jevištní podoby je jeden z nejvýznamnějších operních režisérů 70. a 80. let minulého století, Jean-Pierre Ponelle, který pak podle své curyšské inscenace natočil televizní film. Nechť je toto dílo i připomínkou vynikajícího dirigenta N. Harnoncourta, který zemřel na jaře roku 2016.