Po Divokých včelách a Vaterlandu přicházíte zase s dalším režijním debutem a k tomu prvoplánově nekomerčním projektem, na který se jen těžko hledají finanční zdroje i partneři. Jaký smysl vidíte v tom předkládat divákům to, co masově zřetelně nechtějí akceptovat?
Je to stejné jako v literatuře, hudbě, výtvarném umění, něco je pro víc lidí, něco pro míň a něco jen pro hodně málo a u filmu je problém v tom, že je to hodně drahý „výrobek“. Přesto si myslím, že každý by měl zkoušet dělat to, co ho baví.
Také váš předchozí film D. Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba je o konfrontaci světa bílých a romské komunity. Co vás na tomhle tématu přitahuje?
Není to v podstatě rasový problém, co mě zajímá. U filmu režisérky D. Vihanové jsme zkoušeli filosoficko-psychologický žánr, spíš souboj myšlenek, u Indiána a sestřičky je to normální film, příběh o lásce dvou mladých lidí, shodou okolností jiných barev pleti i filosofií.
Navzdory chmurným předpovědím český film nezanikl, ale vzniká v něm příliš děl jednoznačně komerčních, bez jakýchkoli myšlenkových ambicí? Není trochu staromódní chtít produkovat vážnější (nechci říci umělecké, protože to se povést nemusí) filmy?
Asi je to trochu konzervativní, ale zas to tak programové není a nakonec se o to snaží víc kolegů, než se zdá. Je to všechno velmi, velmi relativní, komerční je podle mne 500 kopií a celosvětový trh, u nás když máme 30 kopií a přijde 1 milion diváků, tak je to bomba a vidí to 10% naší populace. Samozřejmě bych byl taky rád, kdyby se mi takový film někdy povedl.