Ve filmu Sluneční stát hrajete Martu, manželku Tomáše. Co je to podle vás za postavu?
Marta žije v pasti nefungujícího manželství v dvěma malými dětmi. Dostává se do momentu, kdy v té pasti buď zůstane – a možná se z toho zblázní –, nebo ji rozbije, a tím pádem svoji rodinu zničí. A Marta teď přemýšlí, co má dělat. Jestli kvůli dětem rodinu udrží, nebo ji právě kvůli dětem zruší. Vztah s jejím manželem se evidentně zasekl, Tomáš dokonce páchá demonstrační sebevraždu – to pak asi není divu, když si ženská řekne, že pro děti bude líp, když se s mužem rozejde, aby nevyrůstaly ve falši, hádkách a scénách. Marta se mi zdá trochu chladná, nemůžu se s ní ve všem ztotožnit, ale v mnohém ji chápu.
Máte děti?
Kdepak, a přitom jsem díky kinematografii už taková národní matka. Ve Slunečním státě mám dva kluky, ve filmu Smradi Zdeňka Tyce dokonce tři. Dokud mateřství sama nezažiju, tak si je můžu jen dost těžko představit. Ale umím si představit, že až se o někoho budu starat, nebudu pořád jenom andělská, s úsměvem pečující supermáma ze všech těch reklam na keksíky a čokoládky.
Jak vnímáte Martin flirt s Vincem? Nechce se svému muži trochu pomstít tím, že se vyspí s jeho kamarádem?
Ne, jako pomstu jsem to ani na chvilku nevnímala S Vincem se jde cíleně vyspat, protože to už zkrátka potřebuje. S manželem jí to po fyzické stránce neklape – Tomáš na ni žárlí tak, že ji v ložnici odmítá, aby ji potrestal za nějaké vymyšlené prohřešky – a ona strašně touží, aby ji nějaký chlap zase normálně objal. Má pocit, že to nevydrží, že si radši ukousne ruku, když se teď hned něco nezmění. Ženy, které od rána do večera poletují v práci, všechno na nich leží a doma na ně čeká vyčítavej, problematickej manžel – to přece není vůbec lehký.
Takže Marta je na to stejně špatně jako ostatní hrdinové filmu.
Přesně tak. Mně se na dobrých příbězích líbí právě to, že tam nikdo nikoho nesoudí. A to je případ i Slunečního státu. O nikom z jeho hrdinů nemůžete říct, že se chová tak nebo onak, protože je to zkrátka idiot. Ani o Martině muži ne: Tomáš je ryzí člověk, dodržuje určité hodnoty a štve ho ten všivej, proradnej svět okolo. A tak se bouří a zmítá bez ohledu na nic a na nikoho. Protože ho zahnali do kouta a on má přitom tak hezký srdce. A tahle se v tomhle filmu můžete postavit snad za každou postavu.
Vy sama jste byla někdy delší dobu bez práce?
No jejej. Stalo se mi, že jeden ty peníze vydělává a druhý je vydělat nemůže, a nastanou kvůli tomu problémy. Protože zvlášť tomu, co práci nemá, bývá vždycky hloupé nechat se vyživovat – tohle znám moc dobře.
Myslíte, že příběh Slunečního státu budou chtít lidi poslouchat?
Tenhle příběh se myslím poslouchat má, protože se dotýká pravdy. Svět Slunečního státu není vymyšlený, je to svět, ve kterém žijeme. To se pozná už při čtení scénáře, který je dramatický a jsou v něm dobré dialogy – a to vůbec není samozřejmost, naopak. Stačí si pustit televizi a koukat, jak tam ty postavy chodí a padají z nich věty, jakoby je ani neříkali lidi! „Tak cos dělala včera?“ „No byla jsem venku a koupila máslo…“ Chápete? Já jsem třeba nikomu v životě neříkala, že jsem venku koupila nějaký máslo. Hrdinové televizních inscenací to ale klidně vypustí z pusy, ti takové banality vážně řeší. Když potom dostanete do ruky scénář filmu Sluneční stát, je to čirá nádhera.
Co váš filmový manžel Ivan Martinka? A Luboš Kostelný v roli náhodného milence Vinca?
S Ivanem jsme každý úplně jiný typ herce. Ivan je poctivý, důkladný, je na sebe přísný, připravuje se. Já jsem proti němu flink, klidně kousnu do jablka a jdu točit. Samozřejmě i já se naučím text a o roli přemýšlím, ale když se jde na věc, snažím se být uvolněná. Ivan je naopak maximálně soustředěný, koncentruje se na svůj výstup jako vrcholový sportovec, aby to pak mohl před kamerou naplno vybalit. No a s Lubem Kostelným, s tím jsme měli tu „lúbostnú scénu“, ten nemanželský úlet… Lubo je chlapík, který má v sobě velkou odvahu a samozřejmost. Je prostě dobrej, takovej týpek. A co je ještě třeba říct: oba mí slovenští partneři jsou fakt výborní herci.
Všichni si pochvalovali dobrou atmosféru při natáčení – vy taky?
Já nejvíc! Martin Šulík je režisér, který programově rozpouští stres. Dělá to svou náladou a ostrovtipem a z lidí tak dostává to nejlepší, co v nich je, protože jsou uvolnění a vysmátí. Doufám, že na výsledku se tahle atmosféra promítne: protože Sluneční stát už teď není jen ta Campanellova utopie, to by měl být i tenhle prosvětlený, proteplený film.