Příběh Slunečního státu lze převyprávět v několika větách – o čem je ale tenhle film pro Vás?
Pro mě představuje především můj první pokus natočit obyčejný, civilní příběh, který vypadá jako živá, kontaktní současnost. Poprvé jsem se vzdal metafor i stylizace. Výsledkem je černá komedie o čtyřech kamarádech, kteří se pokoušejí vyrovnat s momentální fází našeho kapitalismu: Milan, Tomáš, Vinco a Karel představují nejen čtyři různé věkové skupiny, ale i čtyři různé varianty životních postojů, problémů a způsobů jejich řešení.
Který z nich je Vám osobně nejbližší?
Všichni jsou mi nějak blízcí. Při prosévání odposlouchaných historek, z nichž jsme příběh filmu sestavovali, jsme se spoluscenáristou Markem Leščákem automaticky sahali především po tom, co se dotklo i nás osobně. Jak být třeba dobrým otcem? Kam až zajít v zachovávání svých zásad? Jak se vyhnout žárlivosti na své blízké? Sluneční stát je plný situací a zkušeností, které známe v různých podobách nejspíš všichni.
Patří k nim ve vašem případě i nezaměstnanost?
Já si zatím práci našel vždycky, ale je třeba říct, že na Slovensku se celovečerní filmy dávno netočí. Za posledních čtrnáct let se tu v tichosti zlikvidovala celá kinematografie, o práci v audiovizuální průmyslu přišlo asi 3000 lidí. Slovenští filmaři doma dnes o práci takřka nezavadí, odcházejí proto do reklamy nebo do Čech.
Při natáčení si všichni spontánně pochvalovali příjemnou atmosféru: nekřičíte, nevytváříte dusno – to je věc povahy nebo jde o režijní záměr?
Natáčení bývá vždycky náročné, při vzniku filmu jde o fázi největšího soustředění, ale i největších kompromisů. Ve scénáři scénu přepíšete, ve střižně ji upravíte, ale na place musíte často udělat jen to, co vám v tu chvíli podmínky dovolí. Velmi se proto snažím, aby se štáb, včetně mne samotného, cítil dobře – abychom zbytečně nepokazili něco, co už nejde spravit. A když už to náhodou pokazíme, ať se tím aspoň zbytečně netrápíme.
V případě Slunečního státu mnohým naskočí jeho vnější příbuznost s komedií Do naha! Tam nezaměstnaní dělníci také nejdřív přemýšlejí, jak se uživit. Tahle komedie ale nebyla vaším vzorem…
Nebyla, i když čistě vnější podoba tady je. Mám-li mluvit o inspirativních filmech, uvedl bych spíš snímky Kena Loache – Workers, Raining Stones, Riff-Raff, My Name is Joe… Jejich hrdinové jsou lidi bez práce, alkoholici, kriminálníci, svérázné postavy na okraji města i společnosti: všichni však mají své osudy, drsný humor a palčivé, často až melancholicky hluboké vazby ke svým nejbližším. Kvůli filmům jako Kes, Loachově dramatu o odstrkovaném klukovi z předměstí, jsem ostatně kdysi šel film studovat.
K vašim stálým spolupracovníkům patří kromě mnoha jiných i skladatel Vladimír Godár: jakou roli hraje ve Slunečním státě hudba?
Hudba dostává diváka dovnitř postav. Film stmeluje, zintimňuje, vnáší do něj emoce a upřesňuje i jeho žánr. I díky ní by měl být tenhle film jímavou, hořkou komedií.
Foršpan filmu prý ale slibuje nevšední podívanou, která je navíc i pěkně odvázaná – co do vtipu i erotiky…
Producent Čestmír Kopecký nám kladl na srdce, abychom upoutávku na Sluneční stát pojali co nejatraktivněji. K foršpanu jsme tedy se stihačem Jiřím Božkem přistoupili nanejvýš zodpovědně – a výsledkem je myslím docela povedená legrace. Dokonce i Čestmír na první projekci vypadal, že jsme překonali jeho původní představy o chytlavé upoutávce.