Jamie Cullum!

Je třeba rozšířit hudební slovník a vložit do něho jméno mimořádného projevu, nadaného jazzmana jménem Jamie Cullum. V roce 1993 ve Velké Británii vydal debutové album "Twentysomething" a dodnes se ho prodalo přes tři miliony. Díky tomu se stal nejprodávanějším britským jazzovým umělcem všech dob. V rychlosti prodeje porážel taková mainstreamová esa, jakými nesporně jsou Radiohead, Pink či Kylie Minogue. Aby toho nebylo málo, disk byla nominován na výroční hudební ceny Brit Awards a Jazz Awards. Čtyřiadvacetiletému mladíčkovi s dětskou tváří začali říkat "Sinatra v teniskách", čímž je jeho pozice definována zcela trefně. Jako zpěvák, hudebník a ve třech případech i skladatel vychází ze zlaté swingové éry padesátých a šedesátých let a k tomu se pevně přidržuje jazzových motivů. Nad jeho albem nezůstane hned po prvním poslechu rozum stát, ale rozhodně jím začnete být přitahováni. Vyzařuje bohorovný hudební klid, nadhled starého harcovníka, který je zakódován v každičké skladbě. Připomíná nástup komorní americké pianistky a zpěvačky Norah Jonesové před dvěma lety. Také spadl z nebe. A dobře se jistí. Na kolekci Twentysomething jsou původní skladby, jazzové i swingové standardy a lehkonohá verze písně Jimiho Hendrixe Wind Cries Mary. Vybraná společnost. Cullum se přitom ani jednou nerozpálí. Každý moment přijímá a předává s pokorou a profesionálním klidem. Uvnitř to však vře.

Alba "Twentysomething" se producentsky ujal Stewart Levine, který stojí za deskami Simply Red, B. B. Kinga nebo George Bensona. Tandem Jamie a Ben Cullumovi nachystal nejenom vlastní materiál, ale pustil se i do nových orchestrací jazzových klasik. Jamie Cullum má rozverný hlas, se kterým si umí pohrát podle potřeb a dokáže si vás získat na svou stranu. Kromě klavírních linek můžete očekávat strohou instrumentaci společně s kytarami, baskytarou, bicími a nevtíravě smyčcovými aranžemi. Jamie střídá tempa, chvílemi vás dojemně uzemní jako například v úžasné "But For Now", tu v originále proslavil Bob Dorough, ale rád ji zpíval i Billy Joel. Na druhou stranu dokáže rozveselit rozvernou hlasovou exhibicí v "I Could Have Danced All Night", případně ve stylu "chraplákových" zpěváků gradující "Old Devil Moon". A v samotném závěru potěší lehce latinou propletenou vlastní kompozicí "Next Year, Baby".

Říkají mu David Beckham britského jazzu nebo Sinatra v teniskách. S tváří Leonarda DiCapria a účesem jako panáček z stavebnice se čtyřiadvacetiletý zpěvák a pianista Jamie Cullum usadil na předních stránkách britských novin a časopisů, mluví a zpívá k národu z televizních show. Jak tomu bylo u mnoha jiných dnes slavných muzikantů, i Jamie Cullum začal s hudbou kvůli holkám. Dnes žije se svou brazilskou přítelkyní Isabelou a tvrdí, že pokušení, jež s sebou přináší sláva, zatím odolává. "I když, popravdě řečeno, je to den ode dne silnější," dodává se smíchem. Na přímou otázku, zda našel inspiraci i díky drogám, Jamie Cullum bez vyhýbání odpoví: "Nemluvím o tomhle rád, už kvůli rodičům. Ale rozhodně nejsem svatý. Když strávíte noc v klubu, je toho kolem vás spousta. Nedělal bych však nic, co by mi vadilo ve vystupování. A každopádně bych si nikdy nic nepíchl do žíly. Mladistvá vichřice jménem Jamie Cullum vnáší na pódia ve spojení s jazzem pojmy, které z této muziky do značné míry vymizely: lehkost a zábavu. Když zpívá I Get A Kick Out Of You (Nakopáváš mě), neváhá na slovo "kick" hrábnout do klaviatury nohou. A když chce dobře vidět na diváky (není nejvyšší), klidně vyskočí na piano. Jamie už hrál na oslavě královniných narozenin i na politickém mítinku pro Tonyho Blaira (řekli mu, že jde o dobročinnou akci), ale je schopen se vzápětí sebrat a jít zahrát v pizzerii na rohu nebo kamarádům na vernisáži či na svatbě. Hraje tak už od šestnácti, kdy se naučil na piano. A zatím odolává hvězdným manýrám. Jeho hlavní kouzlo však spočívá ve zvláštním pěveckém daru, znít ve dvaceti jako životem protřelý padesátník. A bez toho by tuhle hudbu - zpívaný jazz kořenící v padesátých letech - ani nemělo smysl dělat. Jamieho repertoár je kombinací standardů, coververzí rockových písní a vlastní tvorby. Některé klasické písně pojímá v tradiční náladě (What A Difference The Day Made), jiné (Singin´In The Rain) umí udělat tak, že vám nevadí, že jste je slyšeli tisíckrát. Právě naopak. Klidně se pustí do Jeffa Buckleyho, Radiohead, The Cure nebo Hendrixe, ale umí si i napsat (s bratrem Benem) písně, které na albu Twentysomething patří k nejlepším. Chováním a celou image působí Jamie spíše jako rockový rebel, když však sedne za piano a spustí jazzový standard třeba od Sinatry, publikum ani nedutá. Pak začne otloukat klavír jako oprýskané bongo, případně je s rozběhem elegantně přeskočí a je jasné, že v něm dřímá nezkrotná energie, která se musí vybít i jinak než jen interpretací čtyřicet, padesát let starých písní. Jeho velkou výhodou je, že není odkázán jen na jazzovou klasiku. Písně, které skládá se svým bratrem, jsou stejně působivé a neméně originální. "Lidé, kteří mají jazz opravdu rádi, jsou možná trochu otrávení, když se o mně mluví jako o největším britském jazzovém umělci dneška. A něco na tom je," říkává Jamie. "Ale jde-li o to, jestli to, co dělám, má vůbec něco společného s jazzem, pak rezolutně říkám ano. Jen na to jdu z poněkud nezvyklého konce. Zajímá mě, kam až lze tuhle hudbu dostat ve smyslu zábavnosti, aniž by se z ní stal šunt, který hrávají v hotelových výtazích. Chci, aby si šestnáctiletí, kteří poslouchají The Strokes, a dvacetiletí, tancující na house music, řekli: ´Hele, tohle je daleko víc v pohodě, než jsme mysleli.´ Snažím se představit jazz novému publiku."