Na hlavu, nebo na vlastní nohy?
Tato část z cyklu sociálních dokumentů ČT volně navazuje na třídílný dokument Nechtěné děti, respektive na jeho třetí část Bludný kruh, který ČT uvedla letos v únoru. Děti, které vyrostly v dětských domovech se nedokážou zařadit do života beze ztrát. Jejich vztahy končí nezdary, jen zřídka dosahují vyššího vzdělání a jejich děti putují do ústavní péče, protože se o ně nejsou schopné nebo ani nechtějí starat. Takže to, zda se osmnáctiletý člověk, který opouští dětský domov postaví na vlastní nohy, záleží dá se říci na zákonech, které u nás platí od padesátých let, a které tvrdošíjně trvají na tom, že ústavní péče je nejlepším zázemím dětí, o které jejich rodina nemá zájem. Na hlavu tak staví všechny moderní výsledky psychologických výzkumů, které jasně ukazují na citové strádání dětí v ústavech, i na statistiky, které ukazují, že vysoké procento dětí z ústavní péče není schopno standardně žít. Končí jako bezdomovci, fluktuanti, alkoholici, narkomani a kriminálníci. A jejich děti?
Marně odborníci poukazují na zkušenosti ze zahraničí, kde se od ústavní výchovy upouští a veškerou podporu i peníze daňových poplatníků dostává podpora náhradní rodinné péče. Roční pobyt dítěte v láskyplném prostředí pěstounské rodiny stát přijde asi na 60 tisíc korun, pobyt v ústavu na 250 tisíc korun. Předražené a neefektivní. Zatímco občané v České republice pěvně věří, že je o opuštěné děti za jejich daně dokonale postaráno, ti citlivější navíc přispívají různým nadacím, které vybavují dětské domovy plyšovými hračkami, drahým oblečením a vozí děti k moři, v okolní Evropě už je dávno všechno jinak. V Rumunsku například žádné dítě do dvou let nesmí být umístěno do ústavní péče, dětské domovy slouží jako přechodné azyly pro děti, které potřebují náročnou péči, kterou by náhradní rodina zpočátku nezvládla. Zatímco rodinná péče má naprostou přednost, u nás se počítá s výstavbou dalších dětských domovů za miliony korun.
Pořad Na hlavu nebo vlastní nohy se zaměřil mj. na několik mladých lidí, kteří před časem opustili dětské domovy. Jejich zkušenosti jsou většinou otřesné. Když zjistili, že jejich rodina je ještě v horším stavu, než když z ní před lety byli odebráni, skončili mnozí na ulici naprosto bez naděje. Bez praktických dovedností i zkušeností se nedokážou o sebe postarat. Neznají cenu peněz, cenu přátelství, neumí se orientovat v běžném životě ani ve spleti mezilidských vztahů. A pokud se mezi nimi najdou silné osobnosti, které osobní bitvu s nepřízní osudu vyhrají, stejně jsou pobytem v ústavu celý život poznamenaní. Jak říká v závěru jedna mladá žena: "Já prostě nemám to rodinné cítění, neláká mě mít děti, já spíš asi už zůstanu sama."