Sama doma

Záznam chatu z pátku 2. října

DAYD: „Je syndrom prázdného hnízda přesný pojem?“

Lenka Lacinová: „Je užívaný, ale není úplně přesný. Slovo syndrom vyvolává dojem, že se jedná o něco "patologického" (třeba jako syndrom neklidných nohou nebo syndrom ADHD). Jedná se přitom ale o běžnou součást životního cyklu rodiny, tedy alespoň rodin těch partnerů/manželů, kteří mají děti. Takže bych mluvila raději o životní fázi "prázdného hnízda".“

DM: „Jaká je nejlepší prevence ohledně syndromu prázdného hnízda?“

Lenka Lacinová: „Trochu to zjednoduším - prevence by měla probíhat po celé dětství potomků. Stačí nezapomínat na to, že "být rodič" není jen ta jediná role, úkol. A i když je to někdy nesnadné, protože rodičovství je opravdu vyčerpávající a náročné povolání, tak zkusit nezapomenout na své sny, cíle, koníčky a i když na dobu péče o děti ustoupí zcela přirozeně do pozadí a mají menší důležitost, tak si alespoň v nějaké míře "uchovávat". A nemusí to být intenzivně, to by byl jen další úkol, zátěž, prostě stačí jen nezapomenout, co nás bavilo, co jsme si přáli, co jsme chtěli dělat, naučit se, zažít atd.“

Helena: „Dobrý den, manžel v důchodu, já už se blížím. Máme dvě dospělé děti, samostatné, často se setkáváme. Máme se všichni moc rádi. Je mi ale moc líto, že obě dvě děti , ač už mají kolem 30 let zatím nechtějí rodinu. Moc mne to mrzí. Řekněte, čím to je, že tak pozdě a někdo vůbec nechce děti. Musí to být smutný život, zvlášt ve stáří....“

Lenka Lacinová: „Dobrý den, je hezké číst, že se máte v rodině i ve fázi, kdy jsou vaše děti dospělé, rádi. Odpověď na vaši otázku není snadná. Podmínky, ve kterých vaše děti vstoupily do dospělosti, jsou opravdu výrazně odlišné od těch, kdy jste se stali dospělými vy. Je to na jednu stranu větší množství možností, které se nabízejí, ať už kariéra, cestování, atd. Na druhou stranu ale svět nyní pro mnoho mladých lidí nepředstavuje "bezpečné místo", do kterého by chtěli přivést děti, svět s pandemií, válkami, které mají navíc v přímém přenosu...ale to je obecné a nevysvětluje to, proč konkrétní člověk třeba uvažuje o dobrovolné bezdětnosti. A hlavně, během posledních desetiletí se posunul věk narození prvního dítěte cca o 8 let u žen, takže mnohdy se jedná spíš o odklad než o definitivní rozhodnutí nemít děti. Ať se vám daří, přeji hezký podzim.“

DM: „Každý rodič zažije syndrom prázdného hnízda?“

Lenka Lacinová: „Pokud tím myslíte negativní důsledky jako osamělost, ztrátu smyslu života, pocity nedocenění, partnerské problémy (jak by se dalo odvodit ze slova "syndrom", které nerada s touto životní fází já osobně spojuji), tak to rozhodně není norma, nemusí to automaticky znamenat, že se jedná o životní situaci s čistě negativními prožitky a emocemi. Existují dva modely - je to "role loss" (model ztráty role) a "role strain relief" (tedy model jakésy úlevy ze zátěže) a ve výzkumech se ukazuje, že rodiče mohou prožívat obojí a mnohdy dohromady. Takže odpověď je, že ne každý rodič musí prožívat odchod dospělých dětí jako "ztrátu".“

ANTI: „Jaký je přesný výklad pojmu syndrom prázdného hnízda?“

Lenka Lacinová: „Jedná se o fázi v životním cyklu rodiny s dětmi. Je to období odchodu dětí do samostatného života a návrat k životu v partnerské dvojici (nebo v případě rozvodu nebo ovdovění bez následného dalšího partnerství k životu zcela samostatnému). Není vázána na určitý věk (záleží na věku, v kterém se děti rodičům narodí) a navíc nemusí být "jednorázová", dospělé děti se mohou mnohdy zase na nějaký čas do původní rodiny vracet.“

DM: „Jak to vypadá se syndromem prázdného hnízda v současné české populaci?“

Lenka Lacinová: „K této otázce nemohu využít nějaká konkrétní data z výzkumu, protože je neznám. Obecněji mohu říct, že podoba této fáze v české populaci bude různorodá, souvisí s věkem rodičů, kdy měli děti, s tím zda děti studují, zda studují ve městě, kde žijí rodiče, zda mají dostupné samostatné bydlení atd. Navíc je potřeba říct, že vzhledem k rozvodovosti a následným nově vzniklým "patchworkovým" rodinám, mohou někteří lidé procházet tou fází třeba opakovaně...navíc se mohou dospělé, samostatné, děti z nějakých důvodů opět do hnízda vracet (po rozchodu, ztrátě práce...), pro což se vžil termín "bumerangové děti".“

Lenka: „Dobrý den, je mi 39 let, synovi 5 a musím říci, že tento pocit mám již teď. Druhé dítě se zatím nezadařilo a popravdě už ani nedoufám. Mám pocit, že bez 2. dítěte nejsme kompletní a mám strach z toho, že první je čím dál samostatnější. Děsí mě i myšlenka, že by se synovi něco stalo. Jak s tímto pracovat? Syn je úžasný, samostatný tak akorát, racionálně vše chápu, ale nedokáži se od zmíněných myšlenek odprostit. Děkuji moc“

Lenka Lacinová: „Děkuji za otázku a otevřenost v takové citlivé věci. Myslím si, že by bylo přínosné zkusit zjistit, co se skrývá v pozadí toho strachu nebo možná zvýšené úzkosti. Nechtěla bych zde na dálku "halucinovat" nějaké rady, protože vás a váš život neznám, spíš bych doporučila, pokud vás tyto strachy a úzkosti v denním provozu trápí, odbornou psychologickou/psychoterapeutickou pomoc. Tam v rozhovoru a s důvěrou v odborníka, který vás vyslechne a bude s vámi procházet trpělivě tím, co se může za těmito obavami skrývat, můžete zjistit, co s danou situací dělat. Držím palce!“

Judita: „Hezký den, mám pocit, že malý syn nemá poslední dobou pocit bezpečí. Je to takové obrácené vylétnutí z hnízda. Nedávno se na mě podíval, slzy mu začaly téct z očí a říká: mámo, až budeš stará, já se s Tebou rozloučím. V tu chvíli jsem začala brečet také. Je mu pět, jak s tím pracovat. Se smrtí se setkává, chodíme za babičkou na hřbitov od jeho narození.“

Lenka Lacinová: „Zdravím a myslím, že se jedná o přirozený vývojový jev, děti v tomto věku začíná smrt zajímat, zda je trvalá, co to znamená, kam lidé nebo zvířátka odcházejí, zda je smrt jen dlouhý spánek atd. Myslím si, že pokud jste začala plakat, nebyla to žádná chyba. Jen je důležité to synovi popsat - "ano, to je smutné, jak jsi to řekl, ale teď jsme spolu a já jsem tady pro tebe"...píšu to zjednodušeně, ale myslím, že je důležité být "autentický" a zároveň dát dítěti i přes svůj smutek najevo, že jako rodič jsme tu pro něj a že ho ochráníme. A to že chodíte za babičkou na hřbitov je hezké a důležité, i při těchto příležitostech si lze adekvátně věku dítěte o smrti "povídat". Mějte se hezky.“

xyz: „Dobrý den,svého syna jsem vychovávala sama, nyní,když je dospělý, pracuje mimo bydliště. Jsem imobilní , nesoběstačná a i když mám zajištěnou asistenci kvůli nákupům, občas mne přepadají chvilky beznaděje.Syn se snaží občas přijet, vypomoct v domácnosti,zavézt mne k lékaři,přesto mi velmi chybí. Snažím se volný čas vyplnit četbou, koukáním na dokumenty spojené s cestováním, občas, když zdravstav dovolí jedu na výlet. Ale přesto jsem někdy rozpolcená, smutná a jak se vyrovnat jak s nemocí, tak s prázdným hnízdem?“

Lenka Lacinová: „Zdravím a musím říct, že jste popsala to, co lze v dané situaci dělat. Jak to píšete, tak bych to asi někomu v dané situaci radila. A ano, obávám se, že smutku a rozpolcenosti v takové situaci se vyhnout absolutně nedá. Napadá mne, jestli v tom vašem "seznamu", co děláte, nechybí jiní blízcí lidé, přátelé, možná by stálo za to zauvažovat, jestli nekontaktovat nějakou organizaci, poptat se aktivitách, které by pro vás byly přijatelné. Držím vám palce.“

Lenka: „Dobry den, kde najít znovu smSl života po odchodu deti z domova? Kdyz ani nic nelaď jiného nebaví dlouhodobě. Dekuji“

Lenka Lacinová: „Napadá mne - pokud by vás naplňovala činnost s dětmi, co třeba aktivita "čteme dětem" v mateřských školách? A to jen tak střílím od boku. Pokud by pocity beznaděje a ztráty smyslu přetrvávaly dlouho a komplikovaly vám každodenní fungování, je to možná spíš "práce" pro odborníka (psychologa, psychoterapeuta). Přeji, ať se vám podaří něco/smysl/lepší pocit v životě najít.“

Jitka: „Dobrý den, syndrom prázdného hnízda prožívám už poněkolikáté. Mám 1 syna. Po odchodu manžela jsem žila jen se synem. Ten v 18 odešel na VŠ. Potom začal v Praze i pracovat a bydlet.Jsem už 2 roky v důchodu a syn s rodinou se odstěhoval z Prahy dost daleko, 140 km. Je mi 68, žiju sama a moc ráda bych si užila vnučky, které jsou roztomilé a moc je miluju /3 a 5 let/. Žiji dost aktivně, ale s věkem je ten pocit na duši čím dál horší. Bojím se, že to nezvládnu. Co mohu udělat jinak, abych nepropadala depresím a úzkostem?? Děkuji za odpověď. Hezký den.:) Jitka .“

Lenka Lacinová: „Dobrý den, děkuji za upřímný dotaz. Myslím, že by bylo asi přínosné se synem udělat prostě "plán". Tedy opravdu konkrétně naplánovat dobu, kdy budete moci být s vnučkami u něj. A myslím, že je před vámi doba, kdy budou vnučky jezdit třeba k babičce na delší dobu, na prázdniny atd. Píšete, že jste aktivní, předpokládám, že se dostáváte mezi lidi, vrstevnice atd., myslím, že je dobré tyto pocity s někým blízkým sdílet, popovídat si atd. Ale to jsou velmi obecné "rady", nevím z dotazu o vás spoustu okolností a situací, ve kterých se ocitáte a tím pádem nemohu konkrétněji reagovat. Ale napadá mne, že pokud by, jak píšete, deprese a úzkosti výrazně komplikovaly vaše každodenní fungování, bylo by pak na místě vyhledat odbornou pomoc (psychologa/psychoterapeuta).“

Míša: „Syn 19 let odešel studovat VŠ .... odstěhoval se a mi se jako matce paradoxně ulevilo...i takto lze prožít odchod dítěte?“

Lenka Lacinová: „Jasně! To není paradoxní, opravdu se může rodiči ulevit, doma je najednou více místa, klidu, méně prádla, v lednici záhadně nemizí zásoby... :-) a hlavně neznamená to, že byste byla špatná matka.“

Alena B.: „Dobrý den, chci říct, že mluvíte opravdu rozumně a věcně. Sama mám s psychology zkušenost a vždy jsem měla pocit, že přesně vím, co říct, co chtějí slyšet. Nedokázali reagovat, ani proniknout k hloubce problému. Děkuji za Vaše příspěvky!“

Lenka Lacinová: „Moc děkuji. To mne těší :-) Krásný víkend přeji.“

Jitka: „Dobrý den, je mi 53 roků, mám dvě dcery, už s náma nežijí. Jsem 36 roků vdaná, šťastně. Vždy na prvním místě byl pro mě můj manžel věděla jsem , že s ním chci zůstat navždy. A věřím, že je to správné. Krásný den. Jitka“

Lenka Lacinová: „Tak to vám gratuluji a věřím, že i pro dcery musí být tohle krásné a užitečné číst. Krásný víkend.“

Petra: „Nikdy prázdné hnízdo nezažiju, protože nemám děti. Nebo ho zažívám právě proto pořád? Jak se vyrovnat s prázdným hnízdem, které nikdy nebylo plné? Navíc mi matka celý život, co jsem se odstěhovala, vyčítala, že jsem jí nechala "samotnou". Přitom měla 30 let partnera, se kterým bydlet nechtěla.“

Lenka Lacinová: „Myslím, že v krátkosti na takovou situaci nedokážu reagovat přiměřeně a ne zjednodušeně. Asi bych doporučila spíše dlouhodobější odbornou pomoc. Držím palce!“

Izabela: „Dobrý den, hovořila jste o prirozene vývojové fázi, pokud dítě odchází z domova. Zajímá mě, jaký je rozdíl mezi vývojovou a přechodovou krizi? Děkuji za odpověď.“

Lenka Lacinová: „Zdravím, to je jako zkouška z vývojové psychologie, kterou učím :-D. Podle některých přístupů je mezi jednotlivými vývojovými stádii období tzv. přechodové krize, kdy už nefungují moc mechanismy a strategie té staré, ale ještě "nenaběhly" ty mechanismy a strategie stádia nového. A vývojová krize - bývá spojována třeba v Eriksonově teorii s řešením vývojového konfliktu, jehož vyřešení/nevyřešení pak souvisí s dalším vývojem, s adaptací na další vývoj atd. Ufff. Teď co na to moji studenti... :-)“

Jitka: „Paní doktorko, zatím jste neřekla nic, co by se nedalo vyhledat na internetu.“

Lenka Lacinová: „Hm, to se asi dalo čekat, nemám v rukávu žádný "bombastický" objev ohledně prázdného hnízda :-D Mějte se pěkně...“

Marie: „Mám problém s maminkou, hnízdo už jsem opustila dávno ale tím, že jsem bydlela blízko,tak jsem byla téměř v každodenním kontaktu.Cca před rokem jsem se odstěhovala 300 km a je zle.Neustalé výčitky a řeči o tom, že přišla o dceru a neposlouchá žádné argumenty a propadá do depresí.“

Lenka Lacinová: „Zdravím, to není jednoduchá situace...asi bych si stanovila režim, mamince bych volala dle něj a na tyto stížnosti je možné říct "ano, mami, chápu, že je to těžké"...a snažit se si to "nebrat osobně", což je tedy úkol hodný zenového mistra. Chýlí se čas pořadu ke konci, tak jen takto a vím, že to je velmi obecné. Držím palce!“