Sama doma

Záznam chatu z pátku 27. listopadu 2015

NECRO: „Představila byste Spondeu?“

Levová Jana: „Spondea je nezisková společnost, která působí v Brně a Jihomoravském kraji už téměř 20 let. Celou dobu pomáhá dětem, které se dostaly do obtížné životní situace, kterou nedokáží samy řešit. Od roku 2007, kdy začal platit zákon na ochranu osob ohrožených domácím násilím, jsme přidali ještě službu intervenční centrum, která se zabývá pomocí všem, kteří jsou ohroženi domácím násilím. Poslední dva roky realizujeme také program pro ty, kteří se násilí na svých blízcích dopouštějí a chtějí své chování změnit. V současné době tedy Spondea nabízí pomoc všem členům rodiny, ve které se vyskytuje násilí - obětem násilí, dětem i těm, kteří nezvládají svoji agresi a chtějí to změnit. Kontakt a bližší informace můžete najít na www.spondea.cz.“

SK: „Může dítě, které je svědkem domácího násilí, být potom domácím násilníkem také, že to prostě odkouká?“

Levová Jana: „Ano, je velmi časté, že děti, které samy byly svědky násilí v rodině, jsou v dospělosti pachateli násilí. Pokud dětem nebyla poskytnuta včasná odborná pomoc, stává se násilí normou chování, které poté v dospělosti uplatňují ve svých vztazích. Násilí v rodině může znamenat i to, že dítě, které ho bylo svědkem nebo obětí, volí v dospělosti obětní chování a stává se osobou ohroženou. Děti opakují modely chování, které viděly u svých rodičů, některé se z kruhu násilí osvobodí, některé se stávají pachateli násilí a některé se stávají jeho obětmi. Je potřeba dětem, které jsou ohroženy násilím v rodině, poskytnout včas pomoc a náhled na vyhrocené situace, které jim umožní získat správné modely chování v budoucnu.“

Jana: „Dobrý den, paní Levová. Chtěla jsem se Vás zeptat, jaký vliv v dospělosti jedince může mít prožité násilí v dětství. Dnes je mi 30 let, ale od šesti do šestnácti jsem byla týrána svou matkou - alkoholičkou. Mě a společně mé starší sourozence bila a mlátila už jen, když se špatně probudila, nutila nás chodit nakupovat alkohol, budila nás v noci ze spaní a pokládala nám nesmyslné otázky (zda je opilá, kolik váží, zda-li se jí neposunuly/nevypadly zuby). Pokud jsme na nějakou z těchto položených a dalších otázek odpověděly jinak, než si představovala, byla schopna nás vytahat z postele za vlasy a... ani to dál popisovat nebudu. Teď, když to tu píšu, je mi z toho opět smutno. Nicméně, celé to trápení skončilo její smrtí, když mi bylo 16 let. Můj dotaz je takový: jak se může toto prožité násilí projevit v mém současném životě? Úzkostmi, nízkým sebevědomím, nemohu pak stejnou chybu opakovat? Nebo naopak budu mít ve své matce natolik negativní vzor, že se budu snažit být jejím opakem? Předem děkuji za Vaši odpověď a přeji mnoho zdaru ve Vaší zaslužné práci. Jana“

Levová Jana: „Dobrý den paní Jano, je mi líto, že jste měla tak smutné dětství. To, co jste prožila, vás určitě ovlivnilo a může se promítnout do Vašeho života. Myslím si však, že to, jak jste formulovala svůd dotaz už svědčí tom, že si uvědomujete riziko a tím pádem s ním může něco dělat. Jakou cestu vy v dospělosti zvolíte, záleží jen na Vás. Velmi oceňuji Vaši odvahu se takto svěřit a chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste vytvořila svůj vztah k dětem jiný, než jaký jste sama zažila v dětství.“

Jarka: „Dobrý den, prožila jsem si před zhruba dvaceti lety domácí násilí. Tehdejší manžel, z kterého se najednou (po r. 1989) stal silný a agresivní alkoholik. Byl sice hodně rafinovaný a dával si pozor, aby ho nikdo, ani synové, při fyzickém násilí vůči mně nepřistihli, ale vždycky mu to nevyšlo. Občas samozřejmě museli něco zachytit a navíc vůči tomu staršímu také používal psychický teror. Nedával jim ani na ně žádné peníze (oběma jsem tehdy i následně na VŠ investovala naprosto všechno sama). Bylo jim kolem 19 a 13 let. Nemluvili jsme o tom, ale oba před i po rozvodu stáli jen při mě. Přesto po pár letech, kdy už bydleli jen se mnou, tvrdili, a dodnes tvrdí, že si nic, čím mě jejich otec ubližoval, nepamatují, a že oni na to, čím jim otec ublížil zapomněli. S otcem se stýkají a omlouvají ho, že je "nemocný". Nechápu, jak je to možné, a dodnes mě to hodně bolí.“

Levová Jana: „Dobrý den paní Jarko, ve vašem příběhu vidím hodně pozitivního. Píšete, že synové stáli v době rozvodu při Vás, zůstali ve Vaší péči. Od té doby uběhla už nějaká doba a obecně je nás lidi přirozené, že to zlé pro to dobré zapomínáme. Tak to pravděpodobně vidí i vaši synové, kteří nechtějí úplně ztrati kontakt se svým otcem. Přestože je to pro Vás bolestné, můžete v tom vidět i svůj obrovský úspěch. Stala jste se rodičem, který dokázal svoje děti před násilím ochránit a poskytnout jim bezpečí, jen tak mohli zapomenout na to, co spolu s Vámi prožívali, nenechala jste je v násilném vztahu. Dnes už jsou Vaši synové dospělí, máte určitý odstup, možná se čas na to, abyste o tom, jak to cítíte mluvili.“

ANTI: „Co dítě, které není svědkem domácího násilí, ale tzv. Itálie?“

Levová Jana: „Děti, které jsou svědkem "Itálie", neboli konfliktního soužití rodičů či bouřlivého rozvodu, se často cítí podobně, jako děti, které žijí v rodině, kde probíhá domácí násilí. Obě skupiny prožívají strach, bezmoc, vztek...¨ Situace domácího násilí je ale pro děti obtížnější v tom, že vidí nevyrovnané role rodičů, kdy jeden má moc nad druhým a vytváří v rodině atmosféru strachu. Navíc dítě často nemá strach jen o sebe, ale i o ohroženého rodiče.“

Míša: „Dobrý den, co byste poradila dětem, v jejichž rodinách probíhá domácí násilí, jak se k tomu mohou postavit, jak tomu mohou ony samy sabránit, pokud matka není schopná ze vztahu odejít a děti to silně psychicky ovlivňuje? Vyrostla jsem v rodině alkoholika (otec), který prováděl domácí násilí na matce a jako dítě jsem tomu nedokázala zabránit a i když dnes mám vlastní spokojenou rodinu, ovlinují mě tyto zážitky do dnes...děkuji a přeji pěkný Advent“

Levová Jana: „Dobrý den Míšo, děkuji za Váš dotaz a velmi mě těší zpráva, že dnes máte vlastní spokojenou rodinu. Máte pravdu, že děti samy nemohou násilí v rodině zastavit, vždy potřebují pomoc dospělého. Občanský zákoník sice dává možnost 16ti letým řešit domácí násilí v rodině samostatně, ale násilí se většinou dotýká dětí ještě mladších. Dětem bych poradila, aby se obrátily na někoho dospělého, komu důvěřují, svěřili se a požádali ho o pomoc. Může to být někdo příbuzný, babička, teta, strýc... Pokud nikdo takový v rodině dítěte není, doporučuji obrát se třeba na školního psychologa či psycholožku nebo paní učitelku. Často jsou děti tím, kdo na domácí násilí upozorní a pomohou ohroženému rodiči začít situaci řešit. Nemohou to ale zvládnou samy.“

Eliška: „Je násilí na děti i to, když se rodiče nenapadají fyzicky, ale soustavným hádáním, nerespektování otce matkou v ničem, hrubé a sprosté nadávky matky dětem a nakonec i otci. Izolování starší dcery od prarodičů.“

Levová Jana: „Dobrý den Eliško, ¨ zda je to, co popisujete násilí na dětech, nemůžu bez dalších informací přesně říci. To, co popisujete je ale rozhodně situace nepříjemná a zraňující a pokud se děti necítí v rodině šťastně a bezpečně, není to v pořádku ať už se o násilí jedná nebo ne. Určitě bych doporučila vyhledat odbornou pomoc, třeba na stránkách www.spondea.cz“

Alča: „Dobrý den, zajímalo by mě jak má okolí poznat že je to dítě z rodiny kde je domácí násilí že to není jenom dítě kterému se nemají čas rodiče příliš věnovat ?“

Levová Jana: „Dobrý den paní Alčo, záleží na situaci, kterou vyhodnocujete. Projevy dítěte, které je svědkem nebo obětí násilí, mohou být podobné jako u dětí, na které nemají rodiče čas. Bez rozhovoru s dítěm to zcela jistě poznat nejde. Pro ty, kteří žijí v rodině s výskytem násilí, je typické, že mají nadměrný strach, nechtějí mluvit o tom, co se jim děje, protože to mají zakázané a bojí se důsledků. Naproti tomu děti, na které rodiče "jen" nemají čas, strach nemívají.“

RON: „Stává se, že děti co vidí domácí násilí jsou na straně násilníka?“

Levová Jana: „Dobrý den, ano, stává se to. Rodič, který se dopouští násilí, může dítěti imponovat tím, že silný. Pro dítě se pak stává tím, kdo ho ochrání, naplní potřebu bezpečí. Pokud dítě nemá jiný model, jiné srovnání, považuje násilí za normu a přiklání se na stranu silnějšího rodiče. Navíc často slýchá od násilného rodiče, že ten druhý je "nemožný", "zlobil", "zasloužil si to". Nezlobme se pro to na děti, které jsou na straně násilníka, ale nabídněme jim jiný pohled na to, jak má vypadat zdravý vztah.“