Sama doma

Záznam chatu z úterý 29. září

DIS: „Je rodičovské neviditelné trauma správný pojem?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Rodičovské neviditelné trauma lze použít pro označení takových zátěží, které jsou skryté, dlouhodobé a nesou si je rodiče. Tyto zátěže mohou výrazně ovlivnit jak se rodič cítí, jak vychovává dítě, jak řeší další výchovné situace. Lze tyto situace zcela jistě označit i jiným označením.“

DIS: „Co je přesně rodičovské neviditelné trauma?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Je to dlouhodobá, někdy nepojmenovaná zátěž, kterou si nese rodič. Často prožívá bolest, únavu, v případně chronicky nemocných rodičů i náročnou léčbu, při které se nemusí cítit dobře. To výrazně ovlivňuje jeho sebevnímání při výchově, plnění si vlastních rodičovských povinností. Mnohdy si okolí vůbec neuvědomuje, že rodič prožívá nějaké svízelné situace, protože o nich nemluví. Tím se stává tiché, neviditelné. Okolí to bere tak, že jste dospělí a máte si s tím umět poradit. Je to podobné jako u neviditelných dětí.“

DM: „Kolik druhé rodičovských neviditelných traumat existuje?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Traumat existuje nepřeberné množství. Každý je jinak odolný, každý se setkává se různými situacemi. Mnoho rodičů si nese traumata z dětství, další získají trauma v dospělosti.“

DM: „Je dobré rodičovské neviditelné trauma zviditelnit?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Ano, určitě. Je důležité mluvit o tom, co mohou někteří prožívat uvnitř, ukázat cesty jim i okolí, jak jim můžeme pomoci. Stejně tak je důležité si připustit, že i když rodič s nemocí působí v pohodě, může uvnitř prožívat strach, obavy, nejistotu a mnohdy nemusí mít pocit, že to má komu říkat. I tedy toto pochopení může vést k podpoře rodiče, který se občas může cítit tak, že neví kudy kam. Pokud bychom mluvili o zvědomění traumatu, pak jedině ve spolupráci s psychologem, terapeutem, abychom měli jistotu, že s traumatem se dobře naloží. V našem působení v pořadu nám jde o to nabídnout těmto rodičům cesty, jak zvýšit svoje sebevědomí, sebeúčinnost.“

Anna: „Jaký důsledek, jaké důsledky může mít rodičovské neviditelné trauma?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Dobrý den, paní Anno, důsledky může mít velmi vážné. Někdy, když se situace nekomunikuje, může vznikat napětí, děti ani okolí nerozumí, proč napětí je. To má zásadní vliv na zdraví i psychickou pohodu všech. Také se může stávat, že rodiče přenášejí nevhodné komunikační vzorce, volí chybné interakce, protože jsou zasažení nějakým předchozím traumatem. Pokud jde o chronicky nemocné rodiče, pak jejich zdravotní stav, nedostatek energie, častý pocit viny, snižuje jejich odolnost, někdy schopnost nastavovat výchovné hranice (resp. trvat na jejich dodržení). Děti tak mohou přejímat tyto vzorce, mohou cítit napětí, to ovlivňuje jejich duševní pohodu. Proto je důležité o tématu mluvit, ukazovat cesty, jak situaci řešit, jak takové rodiče podpořit, aby si mohli rodičovství užívat, a aby se děti cítily bezpečně a trauma nepokračovalo dál.“

Jan: „Je mi 52 let, stárnu. Přitom mám 7letou dceru. Vše, co se děje okolo: třída, družina, kroužky... Bojím se o ni, psychicky i fyzicky. Nevím, jak jak o tom s ní předem mluvit, varovat ji. Pro jistotu.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, pane Jane. Děkuji za důvěru s dotazem. Je přirozené, že čím jsme starší, tím citlivější jsme k působení okolních vlivů. Je vhodné řešit témata, s nimiž se dítě setkává i ve škole (kontakt s cizími lidmi, bezpečné chování na ulici a silnici, způsob chování při pocitu ohrožení). Komunikaci ohledně třídy a kroužků bych posunula do roviny zájmu (nesignalizovala bych nebezpečí), začala bych sdělováním o své práci a přirozeně nechala prostor pro dítě, aby vyprávělo také. Opatrná bych byla s reakcí, když např. dítě řekne, že někde zakoplo, nebo přišlo o nějaký výrobek, ponechala bych tomu volný průběh. Případně se lze obrátit na školní poradenské pracoviště, co by radili, jak s dítětem komunikovat. Pokud vaše úzkost bude vysoká, je možné se poradit i v Pedagogicko-psychologické poradně, poradí techniky na snížení úzkosti, doporučí, jak vést hovory (pokud je ve škole školní psycholog, je vhodné se obrátit i na něj). Držím palce. M.šv.“

DM: „Jak se má rodič připravit na rodičovské neviditelné trauma?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Obecně - každý se můžeme na působení nějakého traumatu připravit volbou zdravého životního stylu, pracovat na své sebedůvěře, že rodičovství zvládneme, postupně v životě volit způsoby života vedoucí ke zvyšování odolnosti. Věnovat čas i sebepéči, odpočinku. Můžeme si nastavit zdravě fungujícího vnitřního kritika, nebát se říkat o pomoc, když máme nějakou starost, orientovat se na to, co se nám v životě podařilo a těšit se z úspěchů (i sebemenšího), nastavovat si přiměřené cíle s ohledem na životní situaci, v které jsme.“

Marcela: „Dobrý den, mohou já jako rodič nějakým svým nevyřešeným traumatem z dětství ovlivňovat chování svého dítěte? Například nevyřešený vztah s otcem... Děkuji.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Marcelo. Ano, je to dost pravděpodobné, že nevyřešeným vztahem s našimi rodiči se ovlivňují vztahy s našimi dětmi. Tedy i jejich chování. Neznamená to ale, že to ovlivnění musí být negativní. Mnoho rodičů právě podle vlastní zkušenosti přistupuje ke svému dítěti jinak, nevolí např. tresty jako je zažil, nebo nedělá to co dělali rodiče jemu. To může mít velmi pozitivní vliv. Někdy ale nemusí nadávkovat dobře např. liberální přístup (když sám byl třeba vychováván hodně direktivně), ale to se dá určitě dobře naladit:). V těchto případech je dobré zkusit vyhledat odbornou podporu (co se z dětství může přenášet, jak to řešit, jak nastavit pravidla pro interakce s dítětem jinak). Určitě má vše řešení a nejde o patovou situaci, která se nedá vyřešit. Důležité je o tématu mluvit, ukázat si, že takové situace se mohou týkat velkého množství rodičů. Všem rodičům držím palce.“

Hela: „Prosím vás, psala jsem dotaz i pro další lidi čekáme na vaši odpověď.Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Helo, pokud rodiče prochází náročným životním obdobím, a je lhostejné, zda je to prezident nebo skladník, vždy jsou děti situací zasažené. Když se pak takové náročné životní situace komunikují veřejně (protože jde např. o známé osobnosti) a ještě adresně, trpí děti o to více. A protože máme pořad, který se zaměřuje na to, jak těmto rodičům pomoci, uplatním své právo odpovídat na dotazy, které jsou eticky v pořádku, nebudou zvyšovat zátěž konkrétních osob a jejího okolí. Věřím, že je to v pořádku i pro vás. Ráda vám zodpovím dotazy, které se týkají vás. Přeji pěkný den, M.šv.“

DM: „Jaká je nejlepší osvěta ohledně rodičovských neviditelných traumat?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den. Jaká je nejlepší osvěta? Já myslím, že jakákoliv. Hlavně o tématech mluvit, nebát se nabízet cesty.“

Jan: „Mám několik traumat z dětství: šikana: hlavně psychická. Je mi 52 let a mám 7letou dceru. Bojím se o ni. Jak s ní mluvit, jak ji varovat, že okolí může být nebezpečné. Je malá a všemu a všem věří...“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, ještě jednou... určitě bych postupovala dle mé předchozí odpovědi. Zároveň, pokud vám vaše zkušenost vstupuje do výchovy, je opravdu důležité to komunikovat se školním psychologem (případně i jiným). Dítěti můžeme nechtěně implementovat pocit, že nežije v bezpečí. Ve škole se běžně setkáváme s tím, že se děti strkají, že si něco řeknou. A ještě to není šikana. Někdy je to legrace ,někdy je to vážné. Pokud rodiče mají silný pocit, že něco není v pořádku, je důležité se obrátit na třídního učitele a školní poradenské pracoviště. Je ale zdravé pak důvěřovat doporučení těchto odborníků. Pokud dítě chodí do školy rádo, byla bych v klidu. Pokud se dítě začíná do školy bát, a vím, že se často ptám, zda mu někdo něco neudělal, změnila bych téma rozhovorů, sledovala bych, jak se situace vyvine. Moc držím palce. M.šv.“

Renata: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat na otázku: když mi dítě 12 let holka od rodiny mých známých napíše že její rodiče na ní křičí a dělají z ní služku. A po zpětném telefonátu mi brečí do telefonu tak na základě toho jsem sedla do auta s dcerkou a jely jsme za ní do jednoho parku kam odešla s ní si promluvit a zlepšit jí náladu. Pak po příchodu domu jsem obdržela SMS od jejich rodičů mých známých:,, Ahoj, již si nepřejeme, abys cokoliv psala Verče. Scházela se s ní a jakkoliv se s ní bavila. Nechceme od tebe vůči našim dětem jakékoliv kontaktování z tvé strany a Verča nebude psát tobě. Víc se o tom nehodlám bavit. Měj se jak uznáš za vhodné. " Vím že nemůžu nic dělat a tak se ptám mohl by někdo nahlédnout do té rodiny ? Jsou to špinavci kteří 7 letému druhému dítěti klukovi pouští horory nechávají ho hrát střílečky na PC a pak se diví že se dítě bojí. Kluk měl nedávno problém ve škole a rodiče byly odkázáni na nějaké sociální sdružení kde rodiče neříkaly úplnou pravdu o svém životě a tak sociální sdružení nevidělo žádný domácí problémy.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Renato. To není jednoduchá situace. Ale pokud vás dítě vyhledalo, tak i když to mohlo být v situaci, kdy mu např. oprávněně rodič něco nedovolil, pak bych se zkusila poradit v tomto sdružení. Možná bych se poradila v Centru Locika, kde vám lépe pomohou situaci vyhodnotit. Každý dospělý máme oznamovací povinnost, tedy pokud vás nějaké dítě oslovilo s žádostí o pomoc, tak to není standardní situace. Držím palce.“

Sofia: „Dobrý den,paní docentko, líbí se mi, jak hovoříte ve vysílání. Mám zdravotní problémy, dcera ADHD. Když mám horší dny, obě děti samozřejmě reagují tím, že víc "zlobí". Chci se zeptat, zda poskytujete individuální služby pro rodiče a případně kde Vás můžeme zastihnout? Nějak to neumím na internetu dohledat. Děkuji a přeji klidný den.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Sofie. Poradenství poskytovat mohu, jen jsou období, kdy jsem více vytížená. Ale určitě něco vymyslíme. Prosím, najdete mě na PedF, určitě kontakt dohledáte. :)“

Lucie: „Moc Vás zdravím“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Lucie, moc děkuji a také zdravím. :)“

GF: „Jaký je nejlepší životní styl ohledně rodičovských neviditelných traumat?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den. Vhodné je dodržovat zdravý životní styl, věnovat péči duševního zdraví, volit techniky podpory duševního zdraví (relaxace, mindfulnes techniky, trávit vhodným způsobem volný čas - aktivity, pohyb, otužovat se). Dodržovat spánkovou hygienu. To vše působí jako podpůrné prostředky, které v případě traumatu mohou rodiči pomoci jako podpora. Také hodně pomáhají bohatší sociální vazby, přátelé.“

Denisa: „Dobrý den,chtěla bych se zeptat jak bych mohla pomoc svým syny 16 a 13 let ohledně toho že žijí s nemocnou babičkou moji mamkou o kterou pečuji a nemoc se stupňuje a už to trvá přes7 let .Je nějaký predpdklad se Ti tohle období neponesou po zbytek života??Nebo jak by je to mohlo poznamenat.Děkuji za odpověď“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Deniso. Děkuji za dotaz. Nemyslím, že soužití s nemocnou osobou by je mělo ovlivnit. Bylo vždy přirozené, že jsme žili se staršími, bylo přirozené, že lidé umírali doma. Je důležité situaci se syny komunikovat, jednoduše vysvětlit, co babička potřebuje. Je také dobré dát jim nějakou jednoduchou povinnost, kterou mohou babičce prospět. Pokud se nemoc stupňuje, pak je to náročné pro všechny, důležité je hledat společné chvíle bez nemocné babičky, třeba jen krátká procházka, s tématy mimo nemoc. Dětem, pokud to situace dovolí, dopřát kroužky, kamarády, s nimiž přijdou na jiné myšlenky. Pokud se bojíte, že by situace mohla mít vliv na děti (takto lze těžko posoudit, jak je soužití nemocí ovlivněno, cítím, že hodně), tak s pomocí psychologa k dětem přistupovat jako k tzv. neviditelným dětem (děti s těžce nemocným sourozencem). Důležité je, aby rozuměli přirozenosti situaci, nechápali to jako úkor, to hodně může ovlivnit rodič, jak situaci snáší a komunikuje. V každém případě, já bych to vnímala pozitivně, budou vybaveni do života schopností vzájemné pomoci, porozumění pro druhé i náročnou situaci. Dávala bych jim častou zpětnou vazbu, jak jsou báječní a jak jejich pomoc je pro babičkou i pro vás oporou. zároveň, pokud se obtíže stupňují, musíte si odpočinout i vy, zkuste vyhledat pomoc (v rámci lékařské péče a mobilních sociálních služeb, dojezd sestry, objednávka obědů apod.), abyste měla pocit pomoci. Moc držím palce. M.šv. |“

Anna: „Stává se, že oba rodiče nesou najednou každá své neviditelné trauma?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Ano, stává se to. Častější je to spíše u těch situací, kdy rodič prožil trauma v dětství (násilí, nepéče), v dospělosti mají tendenci hledat partnery s podobnými zkušenostmi nebo typy podobné rodičům (a ti si nosí svá traumata také).“

GF: „Stává se, že rodič nese více neviditelných traumat?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Ano, rodič si může nést více traumat najednou. Jak z dětství, tak může trpět chronickou nemocí. Může zažít i nějaké trauma v rámci dospělosti. traumatické zkušenosti však nemusí vždy znamenat něco negativního. Někteří lidé dokáží z negativní situací "vyrůst". Vyřeší problém, načerpají zkušenosti a dokážou v dalších náročných situacích zvolit konstruktivní postup, vyřešit to.“

DM: „Jaká je nejlepší prevence ohledně rodičovských neviditelných traumat?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Tento dotaz je tu opakovaně. Ale ještě bych k tomu dodala, že další prevencí může být, že jako rodiče nebudeme vytvářet vědomě další traumata dětem. A tím předejdeme jejich rodičovských traumatům. To neznamená, že děti nemáme vystavovat diskomfortu, naopak, to vede k jejich vyšší odolnosti. Dítě v přirozeném prostředí s dobrou komunikací by nemělo traumatizovat, když vyrůstá v rodině s nemocným členem. Ale traumatizovat ho může, když s ním situaci nikdo nebude komunikovat. BUde cítit nejistotu.“