Sama doma

Záznam chatu ze čtvrtka 17. září

ANTI: „Jak řešit důsledky zranění ze strany partnera?“

Tereza Bufková: „Obecně je důležité nebát se požádat o pomoc a uchopit problém komplexně. Mezi důsledky takového chování totiž může patřit pokřivený sebeobraz, který se vlivem kritiky a ponižovaní může razantně proměnit. Stejně tak pochyby o sobě samé, vyčerpání, frustrace, výkyvy nálad, poruchy spánku, strach a úzkosti. Pomoci může psycholog, psychiatr či organizace zabývající se důsledky psychického či fyzického násilí. To, co můžete udělat ihned, je zrevidovat, jaké oblasti jsou zasažené, kde vše zvládnete svépomocí a kde již budete potřebovat využít pomoc. Pokud bych měla být konkrétní, ačkoli jde o obecný dotaz, doporučuji zaměřit se na regulaci nervového systému, přepis naučených přesvědčení (ona kritika a ponižování), za prioritu považovat sebe a svůj klid, alespoň na čas minimalizovat množství povinností a upřednostnit skutečně vlastní návrat do běžného fungování a uzdravení se.“

Jitka: „Dobry den,prosim o radu,jak zvladat situace,kdyz manzel po sobe nechava ruzne veci,kde mu co upadne od rukou,neresi.Na upozorneni mi odpovi bud,"ja mam jen dve ruce",nebo"nemam tolik casu".A nejvic me depta,kdyz rekne,ze tu energii,kterou vydam na upominani,tak,ze bych to mela uz davno po nem uklizene.Jak reagovat a resit to?Nejhorsi,ze to i odkoukal syn. Dekuji“

Tereza Bufková: „Dobrý den, velmi mě mrzí, že se potýkáte s touto situací. Za zásadní fakt, který je třeba přijmout, považuji to, že partnera nelze změnit. To, co můžete ovlivnit, je pouze správné nastavení hranice a důsledky. Tedy ve Vašem případě např. takto: Sdělit, co Vám nevyhovuje, a co se stane, pokud Váš partner nebudete tento požadavek respektovat. Důležité je to sdělit pouze jednou a dále již jen pozorovat manželovo chování. Cokoli, co se po nastavení hranice stane, je Vaše odpověď. Pokud se chování změní, je to skvělé, pokud ne, je to Vaše znamení, že Vaše hranice nebyla respektována. A zde přichází důsledek - ten je na Vás, může jít o cokoli od emočního stažení se po fyzický odchod ze vztahu. Důležité je nevydávat ze sebe víc energie, než je třeba. Požadavek padl, Váš manžel tomu rozumí, výsledek možná bude, že se rozhodne, že s tím nic nedělat nebude a své chování neupraví. To je to, co je třeba sledovat a následně upravit svou reakci na jeho chování a vyvodit důsledek. Jak sama zmiňujete, je to důležité i z hlediska stanovení vzoru pro syna. Vidí, jaká je doma atmosféra, jak reagujete. Vaším úkolem není zajistit mu stoprocentní bezpečí, ale především mu ukázat, jak vztahy fungují, co je standard, jak si poradit, když vše není dokonalé. Dokonalé vše nebude ani v jeho životě, ačkoli bych Vám to moc přála, zřejmě narazí na problémy v rámci vztahů i práce. Zásadní je, aby si uměl poradit, vyhodnotit situaci, nastavit hranici, věděl, kdy odejít. Chápu, že je to ohromně těžké, ale prosím zkuste být spíše jen pozorovatelem vztahu na určitou dobu po nastavení hranice. A poté vše vyhodnoťte. Vy i syn si zasloužíte férové zacházení a rozhodně nejste v bezvýchodné situaci.“

Katka K.: „Dobrý den, velmi mě zaujalo Vaše téma. Je to přesně to, co řeším. Vy jste v rozhovoru zmínila, že pokud mě partner nevyslechne, tak se mohu emočně odpojit. Mě se to povedlo se emočně odpojit a to proto, že se ke mě partner opakovaně choval velmi špatně i přesto, že jsme o tom spolu několikrát mluvili. Avšak teď už žiju asi 10 let v tomto nefunkčním partnerství kvůli dítěti a chybí mi láska. Co ale s tím? V tom emočním odpojení asi nelze dlouhodobě žít? Dokonce si myslím, že se to propisuje na mém zdraví. I přesto, že s partnerem prakticky fungujeme a v podstatě chybí "jen" ta láska, tak ale asi nic jiného než odejít stejně nezbyde že? Děkuji Katka“

Tereza Bufková: „Dobrý den, rozumím Vaší situaci a chci ocenit to, jak silná jste, že jste zvládla první náročný úkol - odpoutání se, ačkoli chápu, že vzhledem k partnerově chování jste příliš neměla na výběr, plně dobrovolné to nebylo a přála byste si nejspíš jiný výsledek. Absence určitých potřeb je bohužel ve vztazích vcelku častá, ale snad Vás uklidním tím, že i Vy sama toto můžete změnit. Nepůjde ale o přesvědčování partnera, ale o práci se sebou. V prvním kroku zkuste konkretizovat, co se pro Vás pod pojmem láska skrývá, co konkrétně Vám chybí. Jde o blízkost (emoční, fyzická), možnost sdílení, pozornost, zájem, podporu.. možná o vše a dokonce byste vymyslela více nenaplněných potřeb. Všechny si je vypište a pokuste se vymyslet co nejvíce způsobů, kterými si je zvládnete alespoň částečně naplnit sama. Např. sdílení - můžete si denně více uvědomovat, co potřebujete, co se ve Vás odehrává, večer zrekapitulovat, jaký jste měla den, co Vás potěšilo, co Vás zklamalo. Podobně jako kdybyste si povídala s partnerem či kamarádkou. Stejný vztah je nutné si vybudovat sama se sebou. Stejně tak podpora - jak často se pochválíte, upřednostníte sebe nad partnerem či pracovními povinnostmi, apod. Je nutné, abyste si zažila zkušenost, kdy jste sama sobě zdrojem těchto potřeb a nezávisí jen na partnerovi, zda budou naplněné, nebo ne. V emočním odpojení sice není ideální žít dlouhodobě, ale zároveň je to zvládnutelné, pokud dojdete do bodu, kdy partnera vlastně už nepotřebujete (zrovna pro toto naplnění potřeb), neovlivňuje Vaše nálady apod. Je to smutné, ale pokud skutečně nemůžete odejít, bohužel nutné. Zároveň prosím zvažte, zda nějaká varianta odchodu, vlastního zabezpečení se apod. není skutečně možná. Podobné situace řeší organizace, které Vám pomohou najít více možností, ať jediným důvodem, proč zůstat, není "jen" Váš potomek. Dítě potřebuje bezpečí, ale věřím, že byste našla cesty, jak z toho ven, abyste mu bezpečí a péči byla schopná zajistit také sama. Už teď nebo jednou to pro něj bude obrovský vzor a inspirace, jak si s podobnými situacemi, kde jsou překračovány hranice, objevuje se neférové jednání apod., poradit. A nejzávažnějším signálem, je nyní rozhodně Vaše zdraví, na kterém se vše začíná podepisovat, což je pochopitelné. Nemusíte se rozhodnout teď, zda odejít, zkuste se zaměřit co nejvíce na sebe z hlediska naplňování potřeb, prioritizace sebe v rámci denních povinností, ať načerpáte nové síly, odpočinete si a uleví se Vám. V takovém momentě člověk vidí vše jasněji a odhalí i další varianty. Nedostatek lásky, ony nenaplněné potřeby, nutnost emočně se odpoutat, partnerovo chování, to vše jsou i samostatně legitimní důvody, proč odejít, natož když je sečteme dohromady. Pořád je ale dobré mít naději, jen ji opírejte o realitu, nikoli o potenciál. Zkuste začít tím, co můžete ovlivnit a dovolte si odložit rozhodnutí na moment, kdy se budete cítit alespoň o trochu klidněji.“

Iva: „Dobrý den, chtěla bych se poradit. Odešla jsem od partnera s dětmi,právě kvůli ponižování, urážkám, manipulaci, šikaně. Jeho nátlak a vydírání přes děti stále pokračuje. neustále mě atakuje a ja už nevím, jak se bránit. I když navenek nedám nic znát, ve vnitř mě to stále zraňuje. Nevím, zda soudní cesta má smysl, když vidím jak jsou soudy laxní a slepé jen při rozhodování o svěření dětí do péče. Děkuji za radu“

Tereza Bufková: „Dobrý den, naprosto Vám rozumím a je mi líto, že nátlak pokračuje i poté, co jste dokázala od partnera odejít. Soudní cestu bych nezavrhovala, rozhodně bych se o toto řešení alespoň pokusila. S podobnými situacemi mají zkušenosti, pokud nepomohou přímo, je pravděpodobné, že Vás odkáží na někoho, kdo Vám budeme schopný pomoct více napřímo (odborník, organizace). Jeho chování bohužel nyní neovlivníme, ale můžete trénovat svou emoční odolnost, zapojit techniky typu "šedá skála", reagovat minimálně, pravidelně (ideálně denně) ventilovat a zpracovávat emoce. Tedy dostat ze sebe vše, co mu nemůžete nebo ani už nechcete říct (Štve mě, že.. Nemůžu pochopit, že.., apod.). Teď je nejdůležitější chránit sama sebe a minimalizovat dopad jeho chování, když nelze kontakt plně přerušit.“

Jana: „Dobrý den, už dlouho uvažuji o odchodu od manžela. Jsem teď ale pár měsíců bez zaměstnání a manžel když o tom začnu mluvit, tak proti mě bojuje a nechápe, že si vzájemně jen ubližujeme. Máme děti. Všichni by házeli vinu na mě, že jsem zničila rodinu. Nikdo neví jak se chová ke mě doma. Poraď tě prosím jak z toho kruhu ven? Děkuji.“

Tereza Bufková: „Dobrý den, moc mě Vaše situace mrzí. Zkusím Vám pomoci co nejkonkrétněji, protože ve Vašem dotazu se objevuje několik vrstev. Jako první chci zmínit, že to, že Vy víte, jak se k Vám chová a jak se ve vztahu cítíte je samo o sobě dostačující. Nepotřebujete schválení ostatních, zabývat se nemusíte ani jejich kritikou. Oni ve Vašem vztahu nejsou. Co je důležité pro Vás, co již nehodláte tolerovat, jaký vztah a život si zasloužíte? Toto jsou otázky, na které se zkuste zaměřit, nikoli na to, co si řeknou jiní lidé. Stejně tak nemusí ani Váš manžel plně rozumět tomu, co ve Vás děje - Vy mu to říkáte, možná hledáte řešení. Ale jak sama říkáte, jeho odpovědí je boj. To je Vaše odpověď. Zkuste zvážit, zda by se Vám lépe žilo v tomto vztahu a bez viny, že jste "zničila rodinu", nebo sama s dětmi v klidu, bezpečí, pohodě a možná s drobným pocitem viny, se kterým se ale dá snadno procovat a věřím, že by brzy odezněl. Dovolím si také říct, že byste to nebyla Vy, kdo by zničil vztah. Zničila by ho manželova neochota o problémech komunikovat. Zkuste prověřit, jaké máte možnosti, využít můžete také rozhovoru s někým, komu důvěřujete, odborníkem či organizací, která se na tyto situace specializuje. Prioritou jste teď Vy, Váš klid, finanční zajištění a tvorba možností, které Vám umožní vidět více cest.“

Jana: „Dobrý den, poraďte mi prosím jak odejít od manžela, který mě neustále psychicky ničí. Už pár let si nerozumíme, úplně mě přehlíží, chybí mi pozornost a láska. Máme 2 děti, které to vidí jak jsem nešťastná a často brečím. Jsem teď pár měsíců bez zaměstnání. Jsem na něm finančně závislá a nevím jak bych to sama zvládla. Taky když začnu o rozchodu, tak proti mě hned bojuje. Nedokáže pochopit, že to není normální se každý den hádat. Prý je to normální, měl to tak doma. Nikdo ho takového nezná, jaký je doma. Všichni by házeli vinu na mě, že jsem já zničila rodinu. Poraďte mi prosím jak z toho kruhu vyjít? Moc Vám děkuji. J.“

Tereza Bufková: „Dobrý den, je mi moc líto, že procházíte takto náročným obdobím. Rozumím, že finanční závislost Vaše možnosti nyní výrazně ovlivňuje. Neznamená to ale, že když nemůžete odejít nyní, nebudete moct odejít nikdy. Priorita je nyní rozšířit možnosti, pracovat na finanční nezávislosti. Pomocí Vám mohou organizace, které nabízí finanční i jinou podporu pro ženy, které se nacházejí ve stejné situaci. Důležité je zjistit, že existuje cesta ven a nemusíte na to být sama. To, co je normální ve vztahu pro partnera, nemusí být vůbec normální pro Vás. Měl by stále existovat respekt a ochota pochopit partnera a jeho potřeby a pracovat na nich. Pokud toto chybí, Vy jste si toho vědomá a Vám to nevyhovuje, to naprosto stačí. Nepotřebujete, aby to partner nebo Vaše okolí pochopili. Ve vztahu jsou dva, nebyla by to Vaše vina, spíše partnerova, jelikož nebyl ochotný na vztahu pracovat. Nenechte si strachem ze změny či názorů ostatních ovlivnit své rozhodnutí a právo na to žít v klidném a Vám vyhovujícím vztahu.“

LídaM: „Manžel o mě mluví škaredě až sprostě před dětmi. Mluvila jsem o tom s ním snad 100krát, vždy přikývne, ale situace je stále stejná.Co radíte?“

Tereza Bufková: „Začít brát jeho reakce naprosto vážně a nastavit jasnou hranici a důsledek. Pokud jste to ještě nezkusila, dejte mu jasně najevo, že toto chování není přijatelné a pokud se nezmění, vyvodíte z toho důsledky. Dále už jen sledujte, co se stane, pokud ve Vámi stanovené lhůtě nic nezmění, je třeba realizovat důsledek. Tím může být cokoli od emočního odpoutání se (v podstatě už k Vám nebude mít stejný přístup jako k partnerce z hlediska péče) až po reálný rozvod. Tedy hranice - pozorovat - případně uplatnit důsledek. Neprosit donekonečna. Sledovat jeho chování a podle něj se zařídit.“

Ludmila: „Jak u manžela docílit, aby měl ke mně úctu(jsme spolu 36 let a úcta se vytrácí).Ludmila“

Tereza Bufková: „Smutnou realitou je, že manželovo chování nemůžete sama ovlivnit. Můžete změnit pouze své reakce na jeho chování. Umím si představit, že jste o tom spolu asi již mluvili mnohokrát. Pokuste se o poslední pokus - říct, že Vás toto mrzí a nevyhovuje Vám to a potřebujete, aby se to změnilo, jinak z toho budete muset vyvodit důsledky. A poté pozorujte, zda se něco změní bez další snahy téma otvírat. Jeho chování, které se buď změní, nebo zůstane stejné, bude Vaší odpovědí. Pokud se nezmění, novou otázkou bude, jak s touto informací naložíte.“

Tereza (25 let): „Dobrý den, od dětství u nás v rodině pozoruju, jak otec mámu denně a opakovaně psychicky zraňuje. Shazuje ji, ponižuje, kritizuje, dělá z ní "služku" a podobně. Neslyším, že by ji ocenil, pochválil, podpořil nebo jí s něčím pomohl (v domácnosti nedělá nic, pro něj je vše "ženská práce"). A když zmíníme, že nám něco vadí nebo nás něco zraňuje, tak udělá problém z nás, vinu hodí na nás a svoje chování nezmění. Jak bych mohla mámě jako její dcera pomoct? Otcovo chování zraňuje i mě.“

Tereza Bufková: „Dobrý den, chci moc ocenit Vaši snahu mamince pomoct, je úžasné, že ve Vás má takovou oporu. Je očividné, že v rámci rozhovoru o tom, že byste chtěly něco změnit, opakovaně narážíte. V podobné situaci bohužel nemá smysl tlačit víc, naopak se zamyslet nad tím, co skutečně ovlivnit můžete. Ve Vašem případě je to pomoct si s maminkou navzájem, co nejvíce se podpořit, naučit se jinak reagovat na otce - např. minimální reakce, nenechat se zatahovat do hádek, vysvětlování a obhajoby apod. Zkuste společně probrat, co dělat, když toto je bohužel nyní realita. Máte možnost vnější podpory? Doporučuji využít služeb speciálních organizací, který se těmito situacemi zabývají. Zvažte, co je v rámci Vaší kontroly a co mimo (jeho chování). To, co ovlivnit můžete, jsou Vaše reakce, umožnit mamince o tom s Vámi co nejvíce mluvit, společně se regulovat, najít možnosti a sílu jednat. Přeji mnoho sil, jsem si jistá, že to společně a s pomocí dalších podpůrných osob zvládnete.“